Proč jsem takový, jaký jsem?
Otázka: Milá paní,
musím vám napsat, abych se vám svěřil se svými pocity.
Vím, že si po přečtení těchto řádků nebudete klepat na čelo, protože si myslím, že jste téměř realizovaná duše.
Mám kolem sebe lidi, kteří moc nechápou duchovní svět, takže si o těchto věcech nemám s kým popovídat a probírat to.
Vlastně jsem v tomto světě jenom já a literatura.
Rodiče nějaké duchovno nikdy nezajímalo, bráchu také ne
a když jsem se párkrát setkal s názory, např. kdyby existoval bůh, že by nedopustil, aby byly války,
že je nesmysl, aby existoval posmrtný život, že by se ty duše za celou tu dobu už nikam nevešly,
že je hloupost, aby stromy předávaly energii, přestal jsem se o tom s lidmi bavit,
říkám si, ať si myslí své, že jim nic vnucovat nebudu.
Třeba táta odsuzuje kartáře, astrology a podobné lidi, prostě si nepřipustí, že existuje něco jiného, než hmotný svět.
Já ho ale za to neodsuzuji, ale musím se přiznat, že před rodiči schovávám duchovní literaturu,
protože se za to tak trochu stydím, víte jednou u mě táta viděl knihu o posmrtném životě,
a jeho reakce byla, jestli těmto hloupostem věřím.
Rodiče jsou moc hodní lidé, ale tohle jde prostě mimo ně, myslím si, že je to škoda,
už jenom proto, že spousta lidí se bojí smrti, zbytečně se trápí, když jim umře blízký člověk,
protože kdyby věděli, že člověk je tělo a duše a že vlastně zanikla schránka, v které roste duše,
a duše odchází do svého přirozeného domova, kde se má mnohem lépe,
teda pokud nezahyne nějak tragicky, nebo nespáchá sebevraždu, pak by se zbytečně netrápili.
Vzpomínám si na svého dědu, který se tolik bál smrti a stáří a úplně zbytečně.
Vlastně si myslím, že by se lidé měli na smrt těšit, vím zní to hodně morbidně,
ale smrt je pouze odpočinek na další cestě, na dalším vývoji duše.
Rodíme se, abychom umírali, umíráme, abychom se rodili, rodíme se, abychom se již více rodit nemuseli.
Už odmala se mi do hlavy vkrádaly myšlenky, ohledně všeho kolem nás,
proč tu jsme, co jsme my lidé z masa a kostí zač.
A postupně na to nacházím odpovědi.
Trochu mi byly inspirací sny, ale hlavně duchovní literatura.
Třeba jsem si něco přečetl o karmě a hned jsem pocítil, že kdyby si o ní přečetlo více lidí,
tak by se přestalo dít to, co se děje, hned by bylo na světě více slunce a lásky.
Je škoda, že se o tyto věci nezajímá většina lidí na této planetě.
Dám vám takový malý příklad ze svého života:
kdysi jsem v knihovně ukradl knížečku, která obsahuje rozhovor s jistým duchovním učitelem.
Asi za měsíc mi někdo ukradl kolo, které nebylo zrovna nejlevnější, a za 3/4 roku druhé kolo.
Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem si uvědomil, jaký jsem sobec, že jsem tu knihu chtěl pouze pro sebe,
že si ji mohlo přečíst spousta jiných lidí, kteří hledají odpověď.
Myslím si, že toho vím více, než spousta starších lidí, než jsem já,
tím ale nechci říct, že jsem něco víc, ne nejsem, všichni jsme si rovni, všichni jsme součástí jednoho celku,
jsme tu, abychom duchovně rostly, aby se naše duše vyvíjely a jednou dosáhly svého cíle.
Před vstupem do bolesti to ví každý, bohužel nevědomost pohltí většinu.
Kdyby lidé více poslouchali svou duši a ne pouze své ego, tak by se neděly takové věci,
jako je zabíjení živých tvorů, ničení přírody a dalších věcí.
My lidé si o sobě myslíme, že jsme páni všeho, že všemu vládneme, pak ale musí přijít nějaká katastrofa,
abychom si uvědomily, jak jsme malí.
Měli bychom mít větší úctu jeden k druhému a přírodě, tak třeba stromy tu byly dříve než my,
neuvědomujeme si ale, že oni nepotřebují nás, ale my je.
Stále většina z nás jsme poloviční zvířata, která se mezi sebou hádají, rvou a bojují,
ale věřím, že jednou nastane den, kdy na zemi budou božští lidé.
Ani nevím, proč vám tohle všechno píšu, ale hrozně mě poslední dobou všechno tohle trápí,
nikdy jsem neměl žádné mystické ani duchovní zážitky, ale stále více mě to táhne k duchovnu, a já se ptám proč?
Proč mě nebaví sledovat média, kde se to hemží samými negacemi, proč jsem byl smutný,
když jsem přijel po týdnu domů a zjistil jsem, že rostlinka na mém stole je suchá a skoro mrtvá,
nyní už má 3 bílá kvítka a já jsem rád, že žije...
Proč se cítím v přítomnosti malých dětí jako v jiném světě?
Nechápu, jak někdo může ubližovat těmto stvořením.
Dovedete si představit, že bych tohle všechno vyprávěl svým vrstevníkům?
Asi si by si pomysleli, že jsem se pomátl.
Proč se někdy rozpláču jak malé dítě, když se dozvím, že se stalo někomu něco špatného?
Lidem, které vůbec neznám.
Někdy si připadám nenormálně přecitlivělý.
Zrovna nedávno jsem slyšel, jak nějaká dívčina skočila z okna paneláku kvůli maturitě,
vždycky mě to vnitřně bolí, když něco takového uslyším.
Kvůli maturitě, taková hloupost.
Já osobně sám mám třeba špatnou zkušenost s maturitou, protrpěl jsem si to a nakonec ji udělal,
ale zabít se kvůli tomu, to je moc smutné.
Taky jsem kdysi měl myšlenky na to, že bych si vzal život, ale nikdy jsem to nedokázal realizovat.
Po přečtení jisté knihy jsem dospěl k názoru, že člověk může udělat v životě dvě nejhorší věci:
vzít život sobě, nebo někomu jinému.
Wahlgrenis,
rád bych věděl, jaký je můj úděl v tomto životě, čemu se mám naučit, proč jsem takový, jaký jsem???
Za vaší případnou odpověď Vám moc děkuji, a přeji hodně sluníčka a síly při pomáhání lidem.
Marek
P.S - Všem hledajícím doporučuji knihy od jistého pána, jmenuje se Sri Chinmoy,
mrkněte se na
www.srichinmoy.cz nebo
www.srichinmoy.org .
Odpověď: Milý Marku,
Tvůj dopis je fantastický!
Je vidět, že žiješ smysluplně a hledáš si vlastní cestu, i když to nemáš jednoduché.
Překážky jsou v životě nutné, aby nás posunovaly dál.
Proto nic ve svém životě neměň, všechno se děje správně, Ty se dostáváš s informacím, které potřebuješ,
stejně tak jako se potkáváš s lidmi, kteří Ti mají něco dalšího předat.
To je přirozený vývoj, jen - jak píšeš . každého nepoznamená.
Někdo prostě není na tento vývoj ještě zralý.
Jsi citlivý, ale to není na závadu, naopak.
Možná budeš vnímat trochu problémy z vnějšího světa, přeci jenom kolem nás je spousta zla.
Materiálno má jiná pravidla, ale Tys je už pochopil.
O Tebe nemám nejmenší obavu.
Prošel sis i tím nejcennějším poznáním, víš, jakou cenu má vlastní život.
Nechtěj ale získat všechno najednou, otvírej vrátka do jiných světů postupně, pomaloučku.
Uvidíš, jak se budeš ještě více měnit k lepšímu.
Nechtěj se ale pořád srovnávat s druhými lidmi.
Ty jsi originál, nehledej takového druhého.
Přeju Ti na Tvé cestě otevřené oči a hlavně srdce...
© Wahlgrenis
10.06.2005
Milý Marku,
moc Tě zdravím.
Když jsem četla Tvá slova, tolik mi to připomíná mě samotnou, že mi nedalo nenapsat pár řádek.
Vím, že je to hodně těžké, ale Ty jsi opravdu moc silný, krásný a citlivý člověk.
Moc Ti fandím a ze srdíčka přeji moc štěstí a lásky,
ať Tě pořád provází, a zůstaneš tak krásný, jako jsi.
Maryla 10.6.2005
Je to doopravdy nádherný svět, který má Marek vevnitř.
Třeba na mě se celý život řítí materiálno,
ale teď jsem se vzdala asi 50 % toho, co bych měla možnost využívat, a moc se mi ulevilo.
Cítím, jak se moje duše začíná vznášet.
Moc chápu Marka a nechtěně jeho porovnávám se svou 17letou dcerou, která má podobné postoje.
Asi toto pokolení lidí má za úkol přijít na jiné hodnoty.
Je opravdovým potěšením přečíst na Tvých stránkách tento dopis.
Chtěla bych Markovi sdělit, že určitě není jediný, jenomže pro něj se vrata poznání otevřela v raném věku
a o to má víc možností a času si vybrat správnou životní cestu a se dále vyvíjet.
Ti lidé kolem, kteří mu nerozumí, má i proto, aby si mohl porovnat, že jeho cesta je pro něj optimální
a je mnohem snazší než cesta kohokoli, kdo se nechal ukotvit v materiálním světě.
S pozdravem Laura 10.6.2005
Milý Marku,
jsi jiný než ostatní, ale nejsi sám.
Taky mi hodně připomínáš mě samotnou.
Ani já kolem sebe nemám nikoho na stejné vlně, teda ne fyzicky.
Bylo mi ale dopřáno dostat se na tyhle stránky a to je moc hezká mezistanice,
než mi do cesty přijde někdo s kým si budu moct i popovídat, ne jen "popsat".
A k Tobě je určitě taky někdo na cestě, protože tak to prostě chodí.
To, že jsi na to teď sám, jen potvrzuje, že za chvíli už budeš mezi "svýma"...
Limurhin 10.06.2006
