Hledám v životě směrovku. Kde je?
Otázka: Milá Wahlgrenis,
Vaše stránky jsou pro mne natolik zajímavé, že jsem se odhodlala napsat také.
V poslední době stále přemýšlím, co se sebou dál -
co v životě dělat, co je pro mne důležité, jak žít svůj život, aby měl nějaký smysl,
co je důležité se naučit, s kým se setkat....
Vím, že mi v tom asi nikdo vnější nepomůže, ale stále čekám na nějaký impuls, který by mne nasměroval.
Připadám si jako na křižovatce, kde stojím a hledám směrovku a ptám se - co mám dělat?
Možná čekám na setkání s nějakým člověkem, možná na víc odvahy uskutečnit něco, co se zdá bláznivé, nevím.
Ale nějaký smysl života mi nyní uniká.
Zajímalo by mne, zda na sebe opravdu mohou být lidé navázáni z minulých životů.
Potácím se teď ve vztahu s ženatým mužem, který nejsem schopna opustit,
ani v něm být - prý osudový vztah - existuje něco takového?
V něm je něco - nějaká energie, co mne vždy přitáhne zpět, když se pokusím uniknout.
Ale žít spolu taky nemůžeme, není schopen opustit manželku a já nemám právo ho přetahovat.
Je to začarovaný kruh.
Neumíte něco poradit?
Děkuje a zdraví
Veronika
Odpověď: Milá Veroniko,
ptát se po smyslu života je vždycky dobré.
Proč jsem na světě? Co bych měla dokázat? Kam bych měla jet? Čeká tam na mě něco?
Proč jsem udělala tuhle školu? Byl tento člověk skutečně tím správným pro seznámení?
Člověk si obvykle klade takovéto otázky.
Ale odpovědi k němu nepřicházejí.
Sama si dokonce pamatuji okamžik, kdy mě podobné otázky napadly poprvé.
To mi bylo asi devět let, bylo to v Pardubicích a přesně vím, kudy jsem tenkrát s maminkou šla.
Dneska už ani ta ulice neexistuje, stojí tam křižovatka se světly, mnoho domů se muselo zbořit.
Tehdy jsem začala debatu takovou otázkou - jestli bych se mohla na něco zeptat?
Maminka si myslela (což mi později řekla), že chci odhalit postupy, jak se rodí děti.
Ale já začala o smyslu života.
O světě mimo naši planetu, dívala jsem se přitom na nebe.
Neřešila jsem otázku, jestli je Bůh. Tenkrát byla jiná doba.
Ale slova, na která jsem čekala, nepřišla.
Přesto vyslovená otázka čekala na svou odpověď.
A dnes už ji vím.
Není to ale informace z knih, ani od jiných lidí, neodpověděli mi v televizi ani v rádiu.
Ta informace mi prostě přišla.
Možná to bylo ve chvíli, kdy jsem byla bezradná podobně jako Vy.
Nikde nikdo, kdo by byl schopen mi odpovědět.
Přesto ke mně promluvil hlas odjinud a otevřel mi oči, které jako by se do té doby nedívaly.
Nebo mi odkryl z obličeje neviditelný závoj. Najednou to přišlo.
(Ještě k tomu byly - pravda - přítomny jisté detaily, ale nyní je ještě nemohu zveřejnit.)
Takže u Vás, Veroniko, je docela možné, že k nějakému takovému prokouknutí má teprve dojít.
Ptáte se na Váš vztah. Samozřejmě jsou osudová setkání.
Dokonce i během několika životů se můžeme potkávat pořád s jedním a týmž člověkem.
V literatuře, kterou já tedy příliš nestuduji, se popisují osudová setkání třikrát po sobě.
Teda třikrát v různých životech - jednou se duše až neskutečně milují, pak se zase strašně nenávidí
a do třetice si mají všechny své sympatie vysvětlit.
Pokud tedy v tomto životě nebudete mít štěstí žít vedle člověka, který Vás až magnetickou silou přitahuje,
je docela možné, že se potkáte jindy, v jiné době.
Píšete, že si připadáte jako v začarovaném kruhu.
Ano, může to tak být.
On je ženatý, ale nehodlá manželství ani rodinu rušit.
Vy jste pro něho možná jen jako zpestření, i když milenecké vztahy obecně utužují manželství.
Láska, která v manželství zvlášť po několika letech nemusí být až tak viditelná, je mezi milenci jasná.
Září a není o čem pochybovat.
Je Vám spolu dobře jako s nikým jiným.
Můžete buď čekat, až dojde k rozpadu jeho rodiny, což ale může trvat i několik desítek let.
Anebo zachováte všechno tak, jak to je.
Žádné změny. Vám je vedle něho dobře, už jste se smířila s tím, že jste DRUHÁ.
On Vás zase potřebuje jako citový doping, aby mohl přežít v jeho rodině.
Je to vlastně zázračná symbióza, na které přežívají stovky, snad i tisíce manželství.
Já to nemohu nijak zatracovat, to se po mně ani nechce.
Záleží spíš na Vás, jak se rozhodnete.
Chcete mít vedle sebe jiného člověka, pro kterého byste ráda bylo tou PRVNÍ?
Tak hledejte a tohoto se vzdejte.
Jenže pro Vás zůstává jediným, prvním a posledním mužem právě tento Váš stávající přítel.
Myslím, že tady není co řešit.
Když sáhnu po trojklanech, vidím, že fixace na tohoto muže je u Vás hodně silná.
Ani snad neuvažujete, že byste kdy měla mít vedle sebe někoho jiného.
Z bezvýchodnosti stávající situace jste hodně smutná, možná až v depresích.
Ráda byste problém řešila, ale řešení nepřichází.
Váš přítel se duchovními věcmi příliš nezabývá.
Má kolem sebe svůj svět, svoji rodinu, která potřebuje, aby byl na zemi.
Prakticky se tady neobjevují žádné naděje, že by se měl vydat na cestu spolu s Vámi.
Jeho cesta je už jednou daná a těžko z ní sejde.
To hovoří proti jeho rozvodu.
Vy dva budete žít pořád spolu svůj tajný život.
Je to hodně zvláštní, ale i on Vás potřebuje, aby byl v životě šťastný.
Vidím tady také, že Vy byste neměla zůstat definitivně sama.
Je tady pravděpodobnost, že on se hodně změní, ale až ve chvíli,
kdy shodí okovy, které ho nyní tolik tíží.
Je možné, že jeho manželka bude nemocná, případně je nad ním ještě jiný trest.
Každopádně to opravdu vypadá jako osudové setkání, vztah, z kterého se jen tak nedostanete.
© Wahlgrenis
31.12.2004
Milá Wahlgrenis,
moc děkuji za odpověď a za zájem.
Je to zvláštní, že někdy stačí tak zdánlivě málo,
jako si s někým o tom, co Vás trápí, popovídat, vyslechnout názor někoho,
kdo podobnou situaci zná, slyšet, že "se to děje" a třeba se to změní...
Mluvím teď o tom hledání smyslu v životě, hledání směru.
Někdy mám pocit, že mám odpověď již na dosah a stačí jen otevřít oči....a pak je to zas pryč.
Snad mi ten závoj již brzy spadne
a přestanu takhle přešlapovat na místě a mařit život, který ať je jaký je - je vzácný.
A nešťastný vztah - asi se mám něco naučit a učební procesy nebývají snadné.
Ještě jednou děkuji a přeji hodně síly, protože pomáháte
a vedete asi docela hodně lidí a to dá někdy pěkně zabrat, obzvlášť v tak temném věku, jako je ten současný.
Veronika, 6.1.2005
Milá Wahlgrenis,
nedá mi to a znovu píšu, i když mé problémy jsou banální proti těm, které čtu na Vašich stránkách,
těžko se mi žije a spíš mám pocit, že přežívám.
Někdy jen ze dne na den, bez radosti.
Pořád čekám, doufám, čekám, že se něco posune, něco změní, něco pochopím, někam se posunu...
Ale mám pocit, že jsem se někde zachytila, jakoby v pasti a nemůžu vyjít ven a nadechnout se.
Ani nevím, co mne trápí nejvíc - že nevím, co dál se svým ľivotem, jak ho naplnit, směřovat,
že jsem chycena ve vztahu, který nemá perspektivu ani naplnění?
že mám pocit, že mám nějaký úkol, ale nemůžu přijít na to, jaký?
Hledám a někdy až zoufale zkouším kde co, co by mi mohlo pomoct.
Někdy se snažím zůstávat se sebou a svými emocemi,
někdy naopak se snaľím své pocity překrýt zábavou, čtu, medituju, holotropně dýchám, beru homeopatika,
vykládám si tarot, chodím ke kartářce, trápím se, nefunguju, přežívám, přemýšlím o smrti...
Možná až zoufale tlačím, abych na TO přišla, abych TO uľ konečně pochopila,
někdy mám pocit, že jsem na správné cestě a pak zas propadnu do splínu a beznaděje.
Jak dlouho bude tenhle stav jeątě trvat?
Co dělám špatně?
Co mám pochopit?
Co se mám naučit?
Jsem na sebe tvrdá nebo měkká?
Nevím a nevím už ani co dělat.
Někdy jen čekám, až to přejde.
Děkuji, že jsem se Vám mohla vypsat.
Veronika 04.05.2005
