Konec vztahu po 13 letech?
Otázka: Milá Wahlgrenis,
napsala jsem mému milému (známost od 1991) dopis.
Zavolal mi a velmi nešťastným hlasem mi řekl, že jeho cesta je jinde.
Trápí mě otázka, jestli na něj mám myslet dál.
Moc Tě zdravím, vím, že máš spoustu aktivit, ale mně by pomohlo alespoň slovíčko.
Díky.
Někdy mám pocit, že na mě taky myslí.
Maruška
Odpověď: Milá Maruško,
nechci Ti psát jedno slovíčko, ale slovíček hned několik.
Třináct let je opravdu dlouhá doba.
Nejen na manželství - to už obvykle sklouzává do šedi...
Ovšem Tvůj vztah byl "jiné kategorie".
Tajný, milenecký, krásný.
Ty chvilky, které jste si kradli jeden pro druhého, se nedají popsat.
Když jsme o Tvém vztahu před časem mluvily,
zjistily jsme, že do budoucna se u Tvého přítele nemá nic měnit.
On Tě potřeboval, aby mohl přežít v manželství.
Ovšem, jak jsem pochopila, zřejmě se něco stalo,
že se dál už s Tebou vidět nechce.
Myslím, že stav, ve kterém se nyní nacházíš, známe každý velice důvěrně.
Druhá strana řekne bez předchozího varování: Ne! Je konec!
Těžko se to chápe, když samy jsme "nic" neudělaly.
Je jedno, jestli vztah trvá třináct let, tři roky nebo tři měsíce.
Silné je pouto, kterým jsme s oním mužem spojeny.
To pouto, které bolí u srdce, jen když si na něho vzpomeneme.
Vnímáme, jak strašně ho milujeme, jak moc od nás odchází láska tím jedním směrem.
Copak on to nechápe?
Jak je možné, že se najednou na svět dívá jinýma očima?
Co jsem udělala?
Vrátí se to ještě do starých kolejí?
Má smysl chtít ho ještě zpátky?
Copak se může ta doba jen tak vymazat?
Znám Tvé pocity, znám je moc dobře, hrozná je ta dlouhá doba, kdy jste spolu "žili".
Připadá Ti, jako by se zlomil svět.
Kudy chodíš, brečíš.
Rozlítostňují Tě milenci vedoucí se za ruce, tolik toužíš po lásce, ale ona nepřichází.
Chtěla bys vrátit čas.
Použít jednoduchou výhybku, jakou mají na nádraží.
Vrátila by ses do chvíle, kdy bylo všechno v pořádku.
A pak zastavit čas.
To by bylo ideální.
Jenže přítel (milenec, kamarád?) je jinde, má jiné plány a Ty v nich nejsi.
Bolí to. Jenže co dál?
Kdyby on nebyl takový, jaký byl, mohl chápat, že je jediným člověkem na světě,
který pro Tebe opravdu něco znamená.
Jenže takoví muži nejsou, proto nic nechápe a chápat ani nemůže.
Možná byla Tvoje chyba, že jsi mu vůbec určité věci říkala a navíc možná až příliš často.
Pak jsem jim i sama uvěřila.
Stavěla sis krásné vzdušné zámky a věřila věcem, které nikdy neexistovaly,
žila jsi jako v pohádce.
Bohužel realita je jiná.
Zlá. Křičí, zabíjí, rozdupává, mačká a trhá.
Jen malou chvíli (13 let...) sis myslela, že by Ti někdo mohl rozumět.
Ale co dál!? Říká se tomu třeba ztráta času.
V životě člověk přichází o víc.
V Tobě zůstává obrovské zklamání, díra na duši, prázdno.
Jak je to jednoduché... Jak obyčejné. A jak smutné.
Hodně o tom všem přemýšlíš.
Milovala jsi OPRAVDU, na nic sis nehrála.
Tvůj přítel se pro Tebe stal pevným bodem v rozbouřeném moři.
Láska byla v tomto případě největší zbraní - ovšem otočila se proti Tobě a nakonec i bodla.
Nelituj ničeho.
Snad jen jedné věci - že jsi věřila.
Bolí to. Jak běžná věc...
Uvědomila jsem si, že základní vlastností člověka je samota.
Začíná ve chvíli porodu, kdy se maličké tělíčko rve na svět, a končí v okamžik smrti.
To mezitím se musí nějak přežít.
Stane-li se, že náhodou potkáme člověka, který nám rozumí, který nás dokáže vzít za ruku,
obejmout, říct hezké slovo, to už je pak vyšší kvalita života.
Ale netrvá to věčně.
Děkujme za každý takový okamžik.
Ono jich - když se to vezme kolem a kolem - není tolik.
Je to jako naše odměna.
Málokdo umí tyto chvíle prožít s úctou a láskou.
Tys to ale dokázala, to vím, to si jsem naprosto jistá.
Už tady píšu dlouho.
V trojklanech stojí, že změna, ke které ve Tvém životě právě dochází, není definitivní.
Muž, o kterého tady jde, Tě potřebuje.
Vrátí se.
Jen mu nech časový rozptyl, netlač na něho.
I on si potřebuje srovnat jisté hodnoty v životě.
Ale dojde k tomu, že pochopí, že jednou z těch jistot jsi právě Ty.
Bylo by dobré, kdybyste se delší dobu neviděli.
On na Tebe pořád myslí, to je pravda.
Příliš ses zapsala do jeho života.
Vy patříte k sobě, i když nyní tomu tak není.
Poradila bych ještě vysílat lásku (ze srdeční čakry).
Ta vždy dorazí, kam má, a sdělí správným způsobem informaci, kterou potřebuješ.
Nebreč. Buď hrdá.
Žádný muž za to nestojí.
© Wahlgrenis
17.09.2004
Držím pěsti Marušce z odpovědny a moc moc jí přeju,
aby vše dopadlo pro ni nejlépe!!!
Její příběh mi hodně připomněl mou situaci...
Wahlgrenis, tvá slova jsou uklidňující a i já jsem si z nich něco vzala.
Myslím na vás berušky s láskou.
Gábi
Milá Wahlgrenis,
velmi obdivuji Tvoje literární nadání, originalitu, všechna moudra...
Rady si beru k srdci.
Moc a moc děkuju.
Srdečně tě zdravím.
Jakým rentgenem jsi zjistila, že jsem druhým jménem opravdu Marie?
Měj se překrásně.
Maruška 17.09.2004
