Jaká je moje cesta?
Otázka: Dobrý den Wahlgrenis,
náhodou jsem objevila Vaše stránky a opravdu mě velmi zaujaly. Něco málo jsem si z nich i přečetla.
Nevím, jestli budete ochotna mi odpovědět, ale byla bych vděčná i za radu.
Několik let se zajímám o vše mystické, o UFO, o Bibli a Ježíše, ač nejsem křtěná.
Byla jsem vychovávána spíš podle socialistických zásad.
V roce 2000 jsem šla na kurz Reiki a o dva roky později pak na Reiki II.
Přečetla jsem knihy od paní Foučkové, od Lobsnga Rampy, něco od pana Zentricha a Janči.
Snažila jsem se pochopit spoustu věcí, ale mám v tom asi ještě pořádný zmatek.
Chtěla bych se Vás zeptat na spousty věcí.
Ale zkusím začít u mě - bylo by možné, abyste mi poradila, co a jak dělám v životě špatně?
V čem bych se měla zlepšit, co bych správně měla dokázat, jaká je moje cesta?
Meditovat neumím a v poslední době jako bych si ani neuměla najít pořádně čas na něco podobného.
I na Reiki mám nějak pořád málo času - možná je to moje lenost nebo špatná organizace mých činností.
Stejně mám pocit, jako by mi někdo nebo něco bránilo v tom, abych Reiki dělala.
Pokud se k tomu přinutím, mám z toho dobrý pocit.
Prostě cítím najednou, jak mám všechny ráda, jak bych chtěla všem bytostem pomáhat
a dávat jim lásku, cítím, kolik je zla a bolesti na světě, kolik utrpení, že na to snad ani nejde
pořád myslet, aby člověk nemusel brečet v jednom kuse...
Ale neumím s tím nic udělat. Nevím, co s tím udělat.
Někdy mi dělá velký problém sledovat zprávy v televizi - zvlášť když je tam vysíláno něco z válečných oblastí
anebo o špatném zacházení se zvířaty. Prostě musím odejít, jak je mi jich líto.
Ale nedokážu nic udělat, abych to změnila.
Snažím se být milá na své okolí (lidi, zvířátka, stromy), ale vždycky to nevychází.
Připadá mi to velmi velmi těžké. Myslíte, že byste mi mohla poradit, kam a jak se nasměrovat?
Co si vybrat z toho obrovského množství informací.
Skutečně jsem za poslední roky početla spousty knih.
Věřila jsem, že se mi to snad v té hlavičce nějak poskládá - ale zatím to vypadá jen na zmatek.
Neumím asi správně třídit a vybrat si jen to důležité a pravdivé.
A jak vlastně poznat co je pravda?
Jen taková drobnost - v poslední době jsem třeba přemýšlela, kdy vstupuje dušička do nového človíčka.
Paní Foučková třeba říká, že dušička se pohybuje už okolo budoucích rodičů - vlastně ještě před početím.
Někdo jiný zase tvrdí, že vstupuje do tělíčka v okamžiku početí a jiní se zase domnívají, že až při narození.
Jak má člověk zjistit pravdu? Ne že by na tom až tak záleželo - to byl jen příklad.
Ale je spousta různých jiných věcí, na které jsou protichůdné názory - jak si v tom má člověk poradit?
Sama jsem někdy překvapena, kam jsem se názorově posunula.
Ještě před takovými patnácti lety jsem byla přesvědčená, že Bůh ani nic jiného není.
Teď už jsem přesvědčena o něčem úplně jiném. Přišlo to tak nějak samo.
Měla jsem období - asi kolem 20 let, kdy jsem přemýšlela o smrti. Jaké to je, když člověk umře.
Co pak cítí nebo necítí.
A díky mým tehdejším názorům a výchově, že "potom" už NIC není, na mě padala přímo hrůza.
Ne z toho, že nebudu mít tělo, že se nebudu hýbat, ale z toho, že mi připadalo strašně, že nebudu JÁ.
To moje vnitřní já, že nebudu nic cítit, nic vědět, že se prostě tak nějak rozplynu.
Ten pocit ne strachu ale přímo hrůzy, si už úplně vybavit neumím.
Nejdřív jsem ho zaplašila, pak jsem se vdala, přišly děti a o smrti se nějak neuvažovalo.
A když jsem najednou začala číst trošku jiné knížky než detektivky,
tak jsem si uvědomila, že to, co se v nich píše, je asi pravda.
Že člověk neumře a neztratí se úplně, že tady /nebo někde jinde/ zůstává.
A ohromně se mi tím ulevilo - měla jsem z toho ohromnou radost a věděla jsem, že to tak JE.
Teď jsem si znovu pročetla, co jsem napsala a víte co je na tom nejdivnější?
Právě to, že jsem to napsala, že jsem to napsala Vám i když jinak moc sdílná k cizím lidem nejsem.
Vlastně ani přesně nevím, proč jsem tenhle dopis napsala.
Snad jsem se jen chtěla vypovídat
a z těch vašich internetových stránek na mě dýchlo něco hodně milého a upřímného.
Vlaďka
Odpověď: Milá Vlaďko,
díky za krásný mail. Takové vyznání člověk nedostává každý den.
Krásně popisujete svůj vývoj od socialistické výchovy, toho, že Bůh není, až k dnešnímu pohledu na svět.
Pokud se podíváte jen tak kolem sebe, dovoluji si tvrdit, že valná většina lidí takto neuvažuje.
Žijí tím nekonečným kolotočem - do práce, z práce, zasadit strom, počít děti a umřít...
Nad smyslem života se nezastavují a dokonce i tvrdí, že na to není čas.
Čas je ale vždycky na to, na co si ho uděláš.
Proto - a už to tady píšu taky poněkolikáté - když se člověk rozhodne udělat něco "se sebou",
zákonitě se mu musí změnit jeho hodnotový systém, ale také okruh jeho nejbližších.
To jsou právě ty zprávy v televizi, ale i
debilní filmy , co o nich psal Radim,
také reklama, která na nás útočí ze všech stran,
knihy, které si najednou začínáš vybírat.
Nesáhneš po jakékoli detektivce, jak byste to udělala dosud...
Je to ale i o hudbě, ne každá stanice se dá poslouchat, ne každé CD si to zaslouží.
Jde Vám najednou o myšlenku, o hloubku sdělení.
Na tom není nic špatného.
A k těm lidem?
Najednou zjistíte, že s těmi "svými" si nemáš co říct.
Že třeba nechcete jít na jeden z těch debilních filmů, které se nám nabízejí...
Nebaví Vás pomlouvačné řeči o Vaší společné kamarádce, nebaví Vás opíjet se, přestože to dělají všichni.
Nechcete se oblékat, jak k tomu vyzývají výlohy a módní časopisy.
Nechcete pít vodu, ani jíst jogurty, i když se "prý bez nich nedá žít".
Když tohle všechno pochopíte, nebo když si myslíte, že už nepodléháte žádným jiným vlivům,
že jste prostě svá, tak jste se dostala na dobrou cestu ke svému nitru.
Zjistíte, že to není takový problém.
Najednou máte mnohem víc času. Začnete dělat věci, které Vás baví.
Začnete ožívat, protože energie, která ve Vás dosud byla, byla blokována.
Neměla prostor a najednou ho začíná mít.
Ani k tomu není třeba složitých knížek.
Skutečně se jen stačí dívat kolem sebe a nechat se unášet tím proudem, kdy NIC NEMUSÍTE,
nikdo Vás k ničemu nenutí, děláte jenom to, co chcete, nosíte oblečení, které Vám je pohodlné.
Chodíte do míst, kde je Vám příjemně, pohladíte psa, který kňučí před obchodem,
pomůžete stařence přejít přes rušnou křižovatku... Těch věcí je tisíce.
(A přitom vážně nemusíte být Mirek Dušín.)
Tím vším se jaksi usazujete do prostoru.
Uvědomujete si sama sebe, svoji cenu. Zrajete.
Neříkám to příliš pateticky?
Já taky pocházím z rodiny, kde si nikdy nechodilo do kostela.
Brala jsem tyto budovy pouze jako součást architektury.
I teď jsem jaksi mimo. Ale jinak.
Všechny církve respektuji, uznávám jejich ceremonie, ale nejsem v žádné.
Pochopila jsem, že to je tím, že jsem už skutečně hodně stará, vyzrálá duše.
Žiju svůj poslední život.
Když jsem se tuto informaci dozvěděla, byla jsem z toho několik dní špatná.
Uvažovala jsem, co bude...
Do té doby jsem totiž věřila v reinkarnaci a doufala,
že se se všemi mně milými lidmi potkám někdy v příštím životě.
(Někdy příště...)
A najednou šlus - Jako by mi někdo řekl: Nic nebude!
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem to strávila.
Ale potom jsem to pochopila. Došlo mi to.
Já vlastně nekončím, moje poslání je vyšší.
A sama sobě jsem si odpověděla na otázku.
Budu schopna naplňovat všechny ty vyšší úkoly? ANO. Budu se snažit...
Pochopila jsem to jako výzvu, kterou nesmím zklamat. A vím, že ji nezklamu.
Nevím, Vlaďko, jestli odpovídám na to, co jste chtěla.
Člověk hledá cestu v životě.
Někdo rezignuje, když zjistí, že není kam dojít.
Někdo jiný se ale nevzdává.
Každý den přináší tolik šancí, tolik možností, jak pochopit sami sebe.
Nic se neděje náhodou, potkáváme lidi, kteří nám mají něco říct,
chodíme na místa, která pro nás mají význam.
Ve chvíli, kdy nám TOHLE všechno dojde, pak zjistíš, že ŽIVOT má smysl.
Nejhorší je rezignovat...
Ale Vy jste, Vlaďko, na správné cestě. Nechte se jen vést, uvidíte, co všechno se bude dít.
© Wahlgrenis
12.05.2004
