Wahlgrenis

Chci se zabít, je čas jít!

Milá Wahlgrenis.
CHCI SE ZABÍT, NE už se musím zabít...
Je to otázka několika dní,
(vracím se, hudba pomáhá, ne moc, ale je to tu, ani moc mě nezajímá karma i když, i když... ),
nejde jít dál,
není kam,
už ne,
svět je divnej,
já tady neumím a nechci žít,
prožila jsem nádhernou klinickou smrt,
já si naivmě myslela, že tady mám nějaký účel,
hovno, žádnej,
je to jen a jen horší a já chci domů.
Já to tady neumím, nemám na to hlavu, je mi pozemskejch padesát, děti mám, o sebe se postarat už uměj, je čas jít.
Vabie 26.8.2009

Milá Vabie,
zrovna včera jsem uvažovala, jak je složité žít tento život.
Nikoho na jeho cestě nikam neposuneme, když nebude v tu chvíli na změnu připraven.
Nikdo, kdo je na druhém břehu, nepochopí, o co tady jde.
Nikdy se nesmí nikomu nic vnucovat proti jeho vůli.
Nějaké tahání za ručičku nebo ukazování směru... to nemá smysl.
Vy se na nic neptáte, nic nechcete.
Jen oznamujete - musím se zabít.
Ano, došla jste si k tomuto řešení sama, nikdo Vás nenutil, jinou cestu nevidíte.
Jste pravděpodobně bez práce, bez partnera, máte dluhy, všechno se bortí...
Možná je toho ještě mnohem víc.
Vnímáte svůj budoucí plán, odchod z tohoto života, jako jediný smysluplný krok.
Je to Vaše volba.
Jenomže nevíte, co bude dál.
Nechápete, že už v první vteřině, až uděláte krok mimo, zjistíte, jaká velká chyba to byla.
Zjistíte totiž to, proč jste měla žít, bude Vám zcela jasný smysl Vašeho života.
Ovšem to, že jste ho nepochopila a couvla, nedožila si do konce všechny své dny, to je velká chyba.
Vaše duše zůstane dlouho upoutána k tomu poslednímu místu, které si zvolíte.
Budou to dlouhé roky, někdy i staletí, než někdo z pozemského světa pochopí, že tam zůstáváte...
Dřív se totiž Vaše duše nikam dál neposune.
Nebude to klid, po kterém nyní voláte.
Dostala jste se do situace, kdy se vědomě necháváte spolknout problémem, který tady je.
Narůstá a zdá se Vám stále větší.
Ale to je jenom Váš pocit.
Všechno má nějaké řešení, měla byste si najít někoho, s kým si promluvíte.
Do tohoto světa vede jediná cesta - skrz matku, kterou si Vaše duše vybrala.
Ale cest pryč je mnoho....
Prakticky na každém kroku se nám některá otevírá.
Je tak snadné odejít.
Ale moc důležité je nenechat se nalákat, ale žít.
Život jste dostala s jistým plánem, měla jste něco pochopit, někam dojít, něco řešit.
Také jste měla někoho potkat, vyslovit nějakě věty a také si nějaké poslechnout.
Hlavně jste ale měla být šťastná.
To se Vám zatím nepodařilo, proto unikáte...
Ještě není konec, věřím, že si tyto řádky přečtete.
Vím, co se odehrává v mysli sebevraha, než naposledy vydechne.
Nejsou to příjemné pocity.
Hlavně ale věří, že to, co žije, nemá smysl a že PAK to bude jiné, lepší.
Ne, tohle je omyl.
Duše sebevrahů totiž nepřechází výš a dál, jak si třeba myslíte.
Tady je to zcela jiné.
Mnohokrát už jsem mluvila na téma sebevrahů - hodně lidí v této době uniká.
Týká se to stále více a více rodin...
Vždy se ale jedná o vědomé rozhodnutí toho jistého člověka.
Nemohu Vám tady diktovat, že musíte zůstat, to je opravdu na Vás.
Ano, psychiatrie má na to své postupy, specializovaná pracoviště, léky, terapie...
Věřím ale, že ještě je čas, abyste pochopila, že to, k čemu se rozhodujete, nemá z vyššího hlediska smysl.
Uškodila byste si nejvíc sama sobě.
Odpovězte si na otázku, jestli se ve Vás nenajde ani maličký střípek radosti, něco, pro co byste mohla žít.
Někdy stačí těšit se na nový den, na setkání s milým člověkem, na květinu, kterou máte na okně...
Wahlgrenis 26.8.2009

Dobry den, Wahlgrenis!
Srdecne Ta pozdravujem. Rada by som Vabii povedala par slov.

Mila Vabie!
Ak dovolis, budem Ti tykat.
Rozhodla som sa Ti napisat par riadkov, pretoze ked som citala Tvoje slova, mala som pocit, ze snad citam o sebe,
hoci ja som na samovrazdu nikdy nepomyslela a ani som nezazila klinicku smrt.
Mozno sa teraz spytas, co takeho teda mozeme mat spolocneho.
To, ze tiez som si myslela, ze to na tomto svete "neumim"", ak pouzijem Tvoje slova,
ze mi to skratka nejde a svet sa mi tiez zdal "divnej"".
A to uplne od utleho detstva.
Dnes som v Tvojom veku, svet sa mi stale zda byt divny, ale uz viem, ze mi to ide, ze sa to da.
Aj ja chcem ist domov, ako pises, ale az prirodzene pride ten spravny cas.
Pises, ze je to len horsie a horsie.
Tiez som dlho zila v tomto krutom omyle, az kym som nepochopila, ze horsie je to len preto, aby som sa "zobudila" a NIECO urobila.
Vabie, ja nie som clovek, ktory by vedel sypat z rukava rady a navody, ako zit.
Nepoznam Tvoj zivot, neviem, aky mas vztah s detmi, ci si sama alebo s niekym zijes.
Ak aj niekto taky je, medzi riadkami by sa dalo citat, ze zijes skor vedla neho nez s nim.
Tiez neviem, aka je Tvoja financna situacia, kde byvas /byt, dom atd./, ci mas pracu.
Ak aj ano, asi Ta nenaplna.
Mozno Ta aspon trosilinku povzbudi, ak Ti poviem, ze som bola na samom dne vo vsetkych tychto smeroch..
Z vtedajsieho pohladu to bolo viac nez zle, vsetko bolo v riunach.
Z VTEDAJSIEHO POHLADU!
Dnes viem, ze nic lepsie sa mi nemohlo stat, aj ked to obcas este kdesi v srdci "pocitim"".
Prosim, citaj pozorne nasledujuce:
urobila som to, predala som byt, vyplatila dlhy, ktore som v podstate ani nesposobila
/ale svoj podiel viny som na tom mala, ten, ze som to dopustila a neriesila veci skor a vyckavala, dnes uz ani neviem na co/.
V podnajme, kde to tiez nebolo ruzove, som pockala, kym jedno z mojich deti este skonci skolu a odisli sme prec.
Tvoje deti, ako pises, si uz poradia aj bez Teba.
Ale ako by si poradili po zvysok zivota s myslienkou, ze ich matka spachala samovrazdu?
Prepac, ze to pisem tak bez obalu, ale ten by mozno bol skor na skodu nez na uzitok.
Skus sa skontaktovat s detmi, ktorych rodicia to uz urobili.
Urcite to citia aj ako vlastne zlyhanie.
A mozno ani netusili, co sa s ich matkou /otcom, dietatom, hocikym/ deje.
Vedia Tvoje deti, ako sa citis?
Daj im precitat, co si sem napisala a aj odpovede na to, lebo urcite Ti napise viac ludi.
Aspon dufam.
Ak sa to z nejakeho dovodu neda, vyhrn si rukavy a daj sa do toho sama /v skutocnosti nikdy nie si sama/.
Ja som tiez mala snahu zacat riesit aj uradne zalezitosti /bolo by to na dlhe rozpravanie/, ale aj na uradoch, miesto toho, aby mi pomohli, mi to este stazili.
Cest vsetkym vynimkam.
Viem, ze su aj uradnici, ktori robia, co maju.
Ale byrokracia ma tuhy zivot a to je to, co som nikdy nedokazala stravit, toto okliestovanie cloveka, stale len musis to, musis tamto, lebo ak nie...a clovek potom robi len to, co sa od neho caka a nie to, chce.
Toto skus prehryznut za kazdu cenu.
Zahod vsetko za seba a zo vsetkeho, co si doteraz prezila, si vezmi len to dobre, urcite take chvile boli, a z toho ostatneho sa pouc, ze uz NIKDY VIAC.
Ja som vtedy vykrocila uplne naslepo.
Nemala som byvanie, peniaze, zdravie, rozviedla som sa.
Ktosi mudry povedal, ze kto chce, toho osud vedie a kto nechce, toho vlaci.
Mozno som to citala aj niekde na tychto alebo podobnych strankach, uz sa nepamatam.
Nebolo to jednoduche ani potom, lebo osud akoby ma stale tahal tam, kde som JA nechcela.
A teraz, po niekolkych rokoch VIEM, ze uz je dobre.
Aj napriek tomu, ze vlastne byvanie stale nemam, peniazmi neoplyvam, ale som zdrava a spokojna,
lebo robim to, co som vzdy chcela a nezakorenila som sa vo falosnej nadeji, ze teraz uz nic nemusim.
Prave naopak.
Osud ma dokopal na miesto, kde som nikdy nechcela zit a teraz som mu za to vdacna.
Nie je to v mojej vlasti, velmi mi chyba,
ale dnes uz viem, ze pre cokolvek sa v zivote rozhodnem, mozem urobit,
ak sa zbavim okov na nohach...nicneprinasajuceho vztahu, bytu/domu, s ktorym su len problemy,
prace, ktora miesto toho, aby tesila, len ubija...skratka vsetkeho, co Ti "nesedi"".
Viem, je to tazke, ak ma clovek este deti, ktore nestoja na vlastnych nohach a velmi odradza aj to celkove byrokratizovanie.
Clovek nema chut a casto ani dost sil /ale to si len mysli/ sa s tym pobit.
Ale za seba poviem, ze ma pohanala predstava, ze raz by to mohlo byt aj naozaj inak,
ze zivot, ktory zijem /vtedy/ predsa nemoze byt to, kvoli comu som na tento svet prisla.
Dnes uz viem aj to, ze som prisla aj kvoli tomu, ale netreba nechat veci zajst prilis daleko, co som ja, zial, urobila.
Ako som uz napisala predtym, ja som klinicku smrt nezazila, poznam ju len z opisovania inych.
Ty tuto skusenost mas,
ale mozno by nebolo na skodu porozmyslat, ci Ti ju ti, ktori Ta maju na starosti, "neprihrali"" prave preto,
aby si vedela, ake nadherne, ako sama pises, to tam je a prave preto urobila to, co v tomto zivote urobit mas, aby si sa tam dostala aj na dlhsie.
Ak dobrovolne pretrhnes svoj zivot, tak sa tam na velmi dlho nedostanes.
Viem, mila Vabie, ze moj list je velmi dlhy, ale aj tak neobsiahol vsetko, co by som Ti mozno este mohla povedat.
Snad sa najdu dalsi, ktori Ti to vysvetlia mozno aj lepsie.
Urob ten prvy krok, urob cokolvek a uvidis, ze sa spustia udalosti, spociatku mozno len pomaly, postupne, ktore Ta povedu dalej.
Nech Ta vedie predstava, aka neskutocne slobodna mozes byt aj v tomto svete,
necakaj, ze to urobi niekto iny, najhorsi je strach, ze co ak...to bude este horsie, co ak to nezvladnem, co ak...
nenechaj sa ubijat takymito myslienkami.
Ja som sa nechala a kruto som za to zaplatila.
Je to strasne tazke, pretazke, ale ak zacnes, tak budes aj pokracovat a zistis, ze nie si sama, kto sa tu citi byt cudzincom.
A nakoniec pochopis aj ten ,,nejakej ucel"", pre ktory si tu.
Ak tym ucelom malo byt ,,len"" to, ze mas porodit a vychovat deti, a potom uz nic viac, tak odides tak ci tak aj prirodzenym sposobom.
Nevzdavaj to este.
To by bolo prilis jednoduche a rychle, ale potom by to este len zacalo byt zlozite a pomale a prisla by si na to, ze to, co si tu pokladala za neprekonatelne problemy, je oproti tomu, co by Ta cakalo tam, len chvilkova "bolest hlavy"".
Nikdy som si nemyslela, ze prave ja niekedy niekomu napisem na tieto stranky taky dlhy list.
Mala som na plane teraz robit nieco celkom ine, a musim povedat, ze aj dost dolezite, ale nelutujem cas, ktory som Ti uprimne venovala.
Dufam, ze rovnako trpezlivo a hlavne pozorne si toto aj precitas.
Ja ti z celeho srdca zelam, aby si to zvladla a velmi by ma potesilo, keby som o par tyzdnov, ci mesiacov tu citala spravy od Teba, napr. "dnes se musim smat, jak jsem nevedela kudy kam".
Bolo by to uzasne, daj nam vediet.
Bolo a je nas vela, co by sme uz radi isli domov, ale aj napriek tomu tu este chvilu radi zostaneme, aby sme si tu "nadheru"", o ktorej si pisala, snad trochu aj zasluzili.
A este cosi.
Uz len to, ze si o svojom umysle dala vediet svetu, trochu svedci o tom, ze snad si to s tym odchodom z tohto sveta este nemyslela az tak vazne.
Verim, ze sa nemylim.
Chod do toho a hlavne SA NEBOJ!
Drzim Ti palce!
Emilia 26.8.2009

Wahlgrenis, este by som rada nieco dodala pre Vabiu.

Vabie,
skus si zohnat knihu NIC NIE JE NAHODA, napisal Robert H. Hopcke.
Neviem, ci vysla v cestine, ale myslim, ze slovencina Ti problem nerobi.
Tato kniha putuje so mnou vsade.
Je to spolahliva barlicka, "ked nohy nevladzu".
Na povzbudenie jedna veta z nej: ...niekam vedie este aj cesta do neznama.
Tato veta je pravdou sama o sebe a mne neskutocne pomohla a stale pomaha.
SKUS.
Emilia 26.8.2009

Milá Wahl - dobré ráno,
jen info - jukla jsem dnes na Tvé stránky a napsala předlouhý dopis Vabii.
Když jsem ale jen pomyslela na to, že ho odešlu - sekl se mi počítač takovým způsobem, že ho rozfungovávám už nějakou tu chvíli...
přijímám to a beru to tak, že vše, co mělo být řečeno, už řečeno bylo Tvou odpovědí...
Taky...podivnou souhrou náhod
(otevřená pomalu se zavírající stránka s příběhem Vabie a na ní nahoře otvírající se okno skype vytvořily zvláštní náhodou (já vím)
obrovský pravidelný kříž přes text jejího psaní - jen na malou chvíli, ale byl tam)...
Tak na ni jen s láskou myslím a pomodlím se za ní...
Hezký den Wahlunko a díky za včerejšek.
Tuleň 26.8.2009

Dobry den,
ked som dnes otvorila tieto stranky, tak ako ich otvaram kazdy den, akoby som citala svoj pribeh,
len s tym rozdielom, ze ja mam 42 a dieta, ktore este studuje...
Uplne Vabii chapem...
Ale viac ma zaujala Emilia...
Vies, pokial sa mas este coho vzdat (byt, praca...) tak sa to da... zit dalej,
ale ked nemas vobec, ale vobec nic, a marne prosis kazdy den o pomoc, lebo nevies ako dalej...
ano knihy su krasna vec a su v nich mudre slova...
lenze v zivote su veci, ktore ty musis riesit hned, teraz...
ludovo povedane co do hrnca, ako zaplatit zajtra najom... a to ti ziadna kniha nepovie...
Dostala jste se do situace, kdy se vědomě necháváte spolknout problémem, který tady je.
Narůstá a zdá se Vám stále větší.
Ale to je jenom Váš pocit.... toto napisala Wahlgrenis....
Ja neviem, ale to, ze mam prazdnu penazenku a nemam na jedlo, na najom, to nie je pocit, to je skutocnost...
Pred tromi rokmi som odisla do sveta, plna nadeji, ze zacnem od znova, zarobim, pomozem sebe, dcere...
Teraz tu sedim v cudzom svete /anglicko/, do oci sa mi tisnu slzy a snazim sa na nic nemysliet,
v opacnom pripade by som sa asi zblaznila...
Iveta 26.8.2009

Díky za přečtení a hlavně za reakci.
Je fantastický, že jste se zrovna v té době zabývala životem tady.
Vím, že tady mám nějakej smysl, ale pořád nepřichází...
To je dobrý, odpovídám si sama i to trochu chápu, jen trochu, ale kde je ten smysl?
Mám problém tady s penězma.
Nemyslím přepych, spíš to, že jsou tady nutností, bez který se nedá přežít.
A pak se každej chová jinak, než mu bylo dáno do vínku nebo než si vybral.
Jak čtete, jsem tu.
Myšlenka na sebevraždu je snadná, ale odejít z vlastní vůle je hodně těžký.
Ono to ani nejde, když si to před narozením nenaprogramuješ.
Něco je tady špatně, ale proč?
Už se ptám, neoznamuji, jak se tady dá žít?
A proč?
Když to tu není žádný med?
Proč stále něco musím?
Jsem otrokem?
A koho?
Wahlgrenis, mně se tady fakt nelíbí a ještě k tomu všemu vím, že nemůžu jen tak odejít, jak vyřešit neřešitelné?
Vabie 26.8.2009

Wahl,
čtu si to všechno k Vabii...
co tam přibylo, věřím, že je ještě čas, aby pochopila...
víš psala jsem v tom předlouhém dopise o Davidovi
(příběh jeho jmenovce - dnes asi devatenáctiletého úžasného človíčka nevidomého kvadruplegika Davči, kterého jsem učila
- jen rok jsme cvičili brániční dýchání, a který je Sluníčko všech sluníček a i ve své situaci vážně září jsem vynechala)
i o dívence, která zůstala po nešťastném pádu ze stromu ochrnutá od krku dolů a obohacuje své okolí velmi
- je velmi optimistická, nádherně maluje ústy (včera o ní šel pořad v televizi),
taky už jsem tam vynechala příběh jednoho nevidomého studenta FF UK Praha, kterému moc fandím a obdivuji ho
- takoví lidé jsou v mnohém dál - již svou situací, ale hlavně tím, jak nádherně ji zvládli a dnes a denně zvládají
- jen to, vyjet do schodů, najíst se, vykonat hygienu, pořádně se vyspat, to, že Vás nebolí
- nebo "tak moc aspoň na chvilku" nebolí celé tělo...to nejsou samozřejmosti
- ač by se to tak na první pohled zdát mohlo...a ti lidé, o kterých jsem psala si váží života snad víc než kdy dřív...
a tak nádherně a smysluplně ho ŽIJÍ!!!!...
Tohle je ale nepřenosná zkušenost...k tomuhle musí dojít asi každý sám a ty cestičky jsou různé...
A může taky svým přičiněním změnit mnohé...
Je důležité si to uvědomit a připomínat si to stále..
Psala jsem jí i o tom, že jednou z cest z takovéhle situace je "povýšit" na jinou úroveň myšlení
a třeba pomoci někomu, kdo je na tom ještě hůř a tu pomoc moc potřebuje...
Každý máme nějaký potenciál...věřím, že i ona...třeba by tou pomocí nalezla nový smysl, zadostiučinění, radost...
Tuším ale, že to v tuto chvíli asi v tomto kontextu nechápe, nemůže pochopit..ještě..proto se asi tak nekompromisně sekl ten mail...
A vlastně...i tohle všechno se dá najít už v Tvém příspěvku - odpovědi na její řádky...
Snad to nebude ještě tak špatné -
Napsala přece...a to už přeci jen samo o sobě na něco poukazuje...
Je to jen její volba, ale napsalas to moc hezky, líp bych to neřekla...
Takže můj "román" vlastně asi nebyl vůbec potřeba...
Tuleň 26.8.2009

Vabi,
těžko ti můžu radit.
Ale kdybych mohla, zkus najít něco, po čem velmi silně toužíš.
Bytostně.
Existuje něco, pro co sis přišla na tento svět.
Máš na to nárok, má ti patřit, má ti to být dopřáno.
Já nevím co to je.
Ale můžu 100% zaručit že to, že jsi člověk a že jsi teď tady, má jeden jediný důvod - touhu.
Po něčem jsi toužila, když jsi sem šla.
Musíš to najít.
Možná to nedokážeš a možná to nedokážeš celý život -
v tom případě budeš právě tím otrokem nikoho, bez smyslu, bez odměn, jakoby ti nic nepatřilo, nic nedávalo smysl, nic tu pro tebe nebylo.
Takže ve skutečnosti máš pár možností.
Buď to nechat, jak to je a život promarnit.
Máš na to právo, je to tvoje věc.
Nebo se můžeš oddělat, konečně, a dostaneš se do tak šílených stavů paranoie, že budeš trpět víc než tady a to dost dlouho.
Nebo se pokusíš navzdory všem špatným okolnostem najít to něco, proč jsi přišla..
to něco, po čem toužíš..
to něco, při pomyšlení vstávají chloupky a běhá mráz po zádech, otevírá se srdce, nebo vhání slzy do očí.
Něco tu je, co tu máš.
Vem to jako bojovku, ono to někde tady je, jinak by ses nenarodila tady a v tomto čase.
Tohle je jedna z mála věci, který na světě skutečně dávají smysl.
Jsi tu správně.
I když je úplně všechno špatně.
Nikdo neříkal, že to bude snadný!!!
Dej to
Hoplea 26.8.2009

Milá Wahlgrenis,
jsem závislák na Tvých stránkách.
Jsem tu pořád.
Sama, v koutku, sedím a hltám.
Padá to do mě jako kapky vody na vyprahlou zem.
Ale.
Chtěla jsem říct.
Hoplea**************** H O P L E A
Četla jsem před chvílí její dnešní příspěvek.
Četla jsem i mnoho, doufám, že všechny, starší, nednešní příspěvky.
Stojím, sedím, s otevřenou pusou... čtu, přemýšlím.
Mám pocit malého děcka, kterému čtou pohádky.
Ono je v kouzelném světě, nemůže se odtrhnout.. nechce..
Mnohému nerozumí, ale energie z těch slov je neskutečná.
Krásná.
Hladí....
Chci jí moc poděkovat Za krásu a moudrost a lásku
Milá Wahl...děkuji.
Heřmánek 26.8.2009

Milá Wahl
předej prosím vzkaz pro Hopleu:

Milá Hopleo děkuji.
Tvými slovy jsi promluvila nejen k Vabii, ale i ke mně.
Už vím, proč jsem vyslovila přání tě potkat.
Takže se těším.
Majka 27.8.2009

...myslím, že Vabie
(to jméno je pro mne - tedy tak to cítím - synonymum pro něco, co je a zároveň vlastně /ještě/ není,
kontroverzně propojené protiklady, váhavání, točení se v kruhu, ustrnutí, zastření a občas probliknoucí zaostření, mlhavost, vize -
přechod mezi tady a tam - nejasná linie, nerozhodnost, neschopnost nebo nemožnost jednání či konstruktivního jednání -
slova to vůbec nevystihují přesně...)
vlastně nechce tam (předčasně),
neví jen zatím zcela, jak žít šťastně a smysluplně tady a teď -
snad potřebuje pomoc (možná právě tuto její konkrétní formu)...
a někdy stačí málo, však víš...je dobře, že napsala...
moc jí držím palce!!! ...taky ....
s tou "TOUHOU od Hopley" souhlasím, však víš...
TOUHA zmůže moc -
může být inspirativní i destruktivní (tak, jak si "vybere" či LÉPE jak jí to ve svých srdcích dovolíme), různě intenzivní -
někdy až příšerně -
závratně silná!!!....
může i bolet...hodně...ale.............je to stejně fakt "ZÁZRAK, KÁMO, ZÁZRAK"...
Tuleň 27.8.2009

Dobrý den Wahlgrenis,
i když bylo již mnoho důležitého napsáno, prosím o předání vzkazu pro Vabii.
Jsou to slova Karla Makoně, křesťanského mystika, věřím že ji posunou dále:
"Pozemský život nám byl propůjčen a každý z nás ho jednoho dne odevzdá právě tak, jak jej přijal.
Naši rodiče nejsou jeho dárci, ale protože dárce neznáme, jsou jím zvolenými předavači a stojí na místě Stvořitele.
Neprávem přisuzujeme život sobě.
Nic z toho, co způsobuje náš život, nemusíme přímo ovlivňovat svou vůlí.
Zdaliž nedýcháme samovolně a zdaliž musíme na dech myslet, abychom nezapomněli dýchat.
A tak je tomu se všemi tělesnými funkcemi.
Jsou nám ustavičně k dispozici, abychom pomocí nich mohli žít.
Náš úhlavní nepřítel je sebeláska."
Milá Vabie,
volíte tu nejlehčí cestu a bohužel tu nejhorší a od domova nejvzdálenější.
Lada 27.8.2009

Nazdar lidičkové,
krásná a chytrá slova se sešla na adresu Vabie.
Než jsem dneska otevřela Wahl stránky, byla jsem naštvaná a nevěděla na co.
Čtu si Vabiin výkřík o pomoc a následné reakce na její písmenka a najednou ze mě vše spadne a začínám se usmívat nad rozjetou diskuzí.
Jsem jenom člověk, který také hledá něco, co je dovoleno vidět jenom pár lidem, a tak se občas cítím méněcená a zbytečná, že to neumím.
Vabiiny slova jsem si přeložila do své řeči a vyšlo mi to, že jenom v tu chvíli potřebovala obejmout, pohladit
a říci, holka bude dobře a pak lehce kopnout do zadečku a říci a tak se děvče snaž, je to na Tobě.
Jenomže, jsem jenom 49ti letá žena, která otevřela oči teprve před 3,5 let .
Takže Vabi, holka zlatá, hlavu vzhůru, neboj, bude líp.
Je to jenom na Tobě.
TY TO DOKÁŽEŠ.
Jarča 27.8.2009

Milá Wahlgrenis,
ani jsem netušila, kolik lidiček je na tom tak podobně jako já.
Moc děkuji za ohlasy jak Emilii, vzala mě za srdce,
tak Tuleně, tam mě i mrazilo,
i Ivetě, ta přesně věděla, o čem píšu,
v neposlední řadě Hoplei, který rozumím, ale někde vevnitř, začalo mi být příjemně teplo,
když jsem četla její slova, celou dobu se vracím ke slovu touha a bytostně...
Já nemám touhu, jo, asi mám, Lásku, to bude to, co tady schází, to, čeho je tady tak málo, a proto se sem nemůžu zařadit.
A pak Ladě, i Jarče, jo, kéž by to bylo jen v tom pohlazení a nakopnutí.
Vabie 27.8.2009

Milá Vabie,
chci ti napsat, že jsi šikovná a úžasná, protože dle mého názoru jsi brzy přišla, kde vězí jeden podle mě ten hlavní tvůj problém.
Je to v lásce, ale je to také o sebelásce.
To je to, co neumíme.
Všichni hledáme lásku, chceme, aby nás měl někdo rád a miloval,
hlavně to čekáme od chlapů, ale málokdo z nás přijde na to, že lásku musíme nejprve najít v sobě
a pokud ji procítíme v těle (našem daru), v srdci a v celé své bytosti tak nám přijde do života.
Nejzvláštnější věc na světě je, že v momentě, kdy přestaneme o cokoliv v životě usilovat, tak nám to přichází.
Abychom měli lásku, máme přijmout sebe sama, svou podstatu, své tělo.
Mít se rádi a mít rádi sebe.
Všichni jsme zdraví a krásní, ale neumíme si daru od Stvořitele vážit a věř mi, že vše co ti píši, tomu věřím
a důležitá věc je, že já se mám ráda, jsem pro sebe nejdůležitější (Wahl a někteří čtenáři stránek, co mě znají, ví).
Já jsem se naučila své životní krédo: mladá, zdravá, krásná.
Ted ještě vím, že jsem silná a není mi 20.
My ženy najdeme v sobě sílu, ale chce to chtít.
Pak nám přicházejí ty pravé dary do života.
Ty jsi silná a dokážeš překonat svůj strach a najdeš lásku, ale v sobě.
Přeji ti, ať tu sílu najdeš a vím, že to dokážeš.
Život je krásný, i když si myslíme, že není naděje, ale ta je (vím, o čem píši a co jsem prožila).
Také jsem měla nedávno hodně špatné období, ale jediné, co jsem věděla, že chci žít pro sebe,mít se ráda
a dnes děkuji za každý den, který mohu žít.
Život je dar a my nemáme právo ho ukončit.
Jsi silná.
S láskou
Majka 27.8.2009

Vážená paní Vabie,
opravdu nejste sama, kdo se potýká s finančními problémy, moje mamina to měla podobný jako vy.
Taky si myslela, že už ji děti nepotřebují, jsou velké, mají svoje partnery (jsme dospělé čtyři ženský).
V padesáti ovdověla, zůstala bez práce a měla hafo dluhů a ke všemu se jí zdravotně přitížilo :-(
Bylo toho najednou moc a taky si myslela, že radši skončí se životem.
Ještě teď je mi z toho do breku, když to píšu.
Ptáte se, jak se to vyřešilo??
Opravdu láskou :-))
Semkli jsme se a pomohla jí každá nějakým způsobem.
Důležitý bylo pro maminu, že není sama a že ji všechny máme rády.
A dluhy má dodneška, jen se tím netrápí a jde dál životem a teď se na ní denně usmívají dvě nový miminka ( taky ženský)
a těší se z nich a věřte, že maminu potřebuju, i když je mi 27 let, ty rady od ní jsou k nezaplacení.
Přeju Vám, ať i ta nejmenší drobnost v každičký den vykouzlí na Vašem obličeji úsměv a jste tou silnou bytostí.
Posílám hodně pozitivní energie
S pozdravem
Barbora 27.8.2009

Milá Vabie,
taky jsem měla chvilky, kdy jsem pomýšlela na to, že to tu nemá smysl a že by mi bylo líp, kdybych tu nebyla.
Ještě teď z toho mám husí kůži.
Provázela mě samota, po... se to v práci, vypadalo to, že ani nevyjdu.
Ve 28 jsem byla 2x rozvedená a připadala jsem si nemožná a neschopná.
Neměla jsem se ráda, nenáviděla jsem se a dodnes se učím mít se ráda, snad mi to už trochu jde.
Depka se sice ještě občas objeví, ale už to není ta, kdy bych pomyslela, že tu nechci být.
Chci a každý den, i když život není žádné peříčko.
Věřím v to, že je takový, jaký si ho uděláme.
A taky věřím, že nás Pán nakonec nenechá padnout na hubu.
Potkala jsem partnera, se kterým je mi dobře.
V práci jsem dostala nabídku, které jsem se bála a nevěřila si, že na to mám,
ale pak jsem si řekla, že kdybych na to neměla, nenabídli by mi to :-)
Nechala jsem je rozhodnout za mě :-)
A už jsem tam tři roky a držím se, jde to a je to i finančně lepší, vyjdu a ještě mi zbyde.
Myslím, že bychom se měli trošku odevzdat Bohu, tak neplánovat a říct si - nějak to dopadne, dnes to nebudu řešit.
To se taky učím :-)
Jde mi to pomalu, ale snažím se.
Nedávno jsem sem psala, že se mi oběsil strýc.
Viděla jsem jeho tělo pak.
Dodnes je to pro mě otřesný zážitek, hrozně silný, moc se mě to dotklo.
A to nebyl můj rodič. Jestli se můžu přimluvit, nedělej to svým dětem.
Ať se v noci nebudí hrůzným pohledem na ten okamžik, ať můžou v noci spát a nepotí se, nelitujou toho co neudělali a mohli.
Fakt jim to nedělej.
S láskou,
Alexis 27.8.2009

Milovaná Vabie, ale o to šlo a také se ti to dostalo.
Nechtěla jsi zemřít, jenom jsi byla tak moc nešťastná a tak moc jsi se cítila sama, že jsi o odchodu uvažovala.
Už v té chvíli co jsi otevřela tyto stránky jsi věděla, že se nezabiješ, jen si potřebovala se se svým trápením s někým podělit.
A protože jsem všichni na tomto webu takový jací jsme a v různých formách prožíváme to samé, obrátila jsi se na nás.
Někdo je dál, někdo teprve očka otvírá, někdo má vše jasné.
Dostali jsem na svou cestu to co jsme si sami zvolili.
Nikdo jiný to za nás neudělal a teď se to snažíme všichni přijmout a žít s láskou v duši, mysli i srdci.
Minulost jde s námi v závěsu a není pokaždé radostná, jinak bychom si to tak nádherně využívali :-)) .
Volala jsi a dostalo se Ti odpovědi, jak s tím naložíš je už jenom na Tobě.
Nemáš to lehké, ale i to jde změnit.
Držím palce a s láskou
Jarča 28.8.2009

Wahlunko,
jen info - hesla...
cítím velkou pokoru před těmi přirozenými reakcemi -
myslím, že mi měly cosi naznačit -
ještě včera navíc k tomu ve zprávách dávali nechutnou diskusi o "pronájmu děloh" - umělé oplodnění - "matky inkubátoru" -
řešili tam, kdo je vlastně matkou - řešili to právní cestou -
co ale etické hledisko toho všeho???!!!...
copak to takhle jde??? ...
copak musí být i z takovýchhle "věcí" business,
copak nikdo z nich ještě neslyšel třeba o adopci,
copak můžeme přírodu neustále znásilňovat jak se nám zlíbí...
bylo mi už v rámci toho "špatně" z tohohle ještě víc ŠPATNĚ... .
ale mapička mi láskyplně ukázala srdíčko a Boží oko,
tak to beru jako velkou podporu (je zajímavé, že písmenka se mnou "nemluví" - symboly bez problémů ano???!!!)...
...tak to jen na vysvětlenou ještě k tomu včerejšku...
....měj se hezky, Sluníčko, opatruj se a odpočiň si aspoň chvilku:o)
Tuleň 28.9.2009

Milá Vabie,
uvědomuji si, jakým darem je tento způsob komunikace-může pospojovat lidi z různých končin, kteří se právě potřebují!
Když jsem četla tvůj článek, moc dobře jsem věděla o čem píšeš...
jak je důležité mít při sobě někoho kdo mě chápe, či je na tom podobně,
stejně tak někoho kdo to má za sebou a může pomoci táhnout z té tmavé jámy (kde si nevydíme pod nohy) vzhůru ke světlu.
Píšeš o klinické smrti...
Zvláštní...
Mně se taky "božský prožitek" stal brzdou v životě a ne pohonnou hmotou..
Čím to?
Když "tam" je krásněji než "tady" tak se nabízí otázka v čem je tedy smysl našeho pozemského života...
a hlavně jak zvládnout tak těžkou věc žít "tamto" "tady" a stále..
Sama na to už asi 4 roky hledám odpověď, či přesněji snažím se ten úkol zvládnout.
A ty 4 roky jsou nesnesitelně dlouhé.
Říkám si že náš úkol je třeba právě ve zvládnutí tohoto propojení tam a tady.
A že je to podle mě těžký úkol!
Možná jen neumíme spojit to Božské s tím lidským, možná to chce více pokory a trpělivosti,
možná musíme procházet obdobím sklizně ale taky obdobím sázení....
a dávat bez očekávání čehokoliv na oplátku, to si myslím je dobře zvládnutý úkol.
Mně bude 40, děti nemám (nikdo mě nepotřebuje, zdá se, což by mi srdce zahřálo) a v práci se starám o nemocné lidi...
zřejmě mám období setby...je to moc těžké...
ale jak jsem dnes na těchto stránkách četla, věřme že i cesta u které není vidět cíl někam vede...
Po tom "krásném zážitku" musím jen vzpomínat - ano tehdy jsem poznala ten užasný boží aspekt LÁSKY,
tehdy a tam vše mělo smysl a byla jsem neskonale šťastná a živá- a tak mi nezbývá věřit, že to budu moct znovu žít.
Taky proč by mi stvořitel v tom chtěl bránit?:-)
Přeji všem, kteří jste také v období sucha, v období bez života, v období setí...dostatek víry, trpělivosti, vděku za drobnosti,
a hlavně vězte, že když už nic jiného, jsem tu já, která vás moc dobře chápu,
která vás mám v hloubi srdce moc ráda,
která vás vnitřně velice podporuji
a jsem vděčná za vaši obětavou práci pro celé stvoření!!!
vaše maya 29.8.2009

Zdravím všechny,
jsem ve stadiu, kdy utíkám,
kdy strkám hlavu do písku jako pštros, dělám přesně to,
co se mi nikdy nelíbilo, ale asi k tomu měli ti druzí velký důvod, já ho tedy mám .
Znova si pročítám ohlasy, Emilie mi naznačila asi to nejdůležitější, že klinickou smrt neprožije jen tak někdo pro nic za nic.
A Wahlgrenis mi odpověděla jasně už v prvních čtyřech větách, taky mě zarazily hned při prvním přečtení ,ale nevěděla jsem proč.
Vabie 29.8.2009

Tak jsem milá Wahlgrenis trochu vylezla, pouštím si Kvasku, víc než bych měla a nic, já se tak snažím a nic.
Jak jste napsala, nikdo na druhém břehu nemůže pochopit a kdo potom tady?
Vabie 29.8.2009

Vabi,
nefňukej.
V dobrém.
Tobě je padesát.
Mě bylo 5, když se mi to stalo.
Nejsem "normální" a není nikdo, kdo se od tam vrátil.
To, co prožíváš JE ale přirozené.
Ty pocity určitého bez-smyslu-tady, že už tu pro tebe není místo, touha se vrátit atd.
Měla bys vědět, že zážitky blízké smrti se ději obyčejným lidem a dějí se denně, po celém světě.
To, co následuje potom má určitá pravidla a rovněž to zahrnuje určité fyziologické (!!) a psychologické změny.
Smiř se s tím. Já jsem si to znovuprožila teď v 28.
Ne že bych o to stála!!!
A nebudu dál mluvit o tom jak mi bylo.
Věřím, že chceš nějaké vysvětlení, informace ohledně NDE (Near Death Experience, zážitek blízké smrti).
Kdo to nezažil, nepochopí.
Můžeš psát a psát, ale zkušenost tohoto druhu je nepřenosná.
Mám jednoho kamaráda, dobrého.
Ten, bez toho aby cokoliv věděl o mě v tomto směru, bez toho abych mu cokoliv řekla, prostě to nějak intuitivně odhadl, tak mi řekl toto sám: 1. žiju dva životy 2. byla jsem moc hodnej člověk, umřela jsem, a pánbůh mě poslal zpátky, abych nasírala lidi Strefil se myslím přesně.
Co naděláš.
Přijmi to, že jsi tu.
Popřít to už nemůžeš.
Je čas žít, je čas umírat;o)
A děkuju ti, že vím o dalším, kdo "tam" byl.
Uvědom si, že to znamená, že už jsme minimálně 3 jen na této stránce s NDE.
A můj současný přítel taky. Je pěkné sdílet, být si, aspoň přes informace a vědomí toho že jsou tu ostatní určitou oporou.
Je zajímavé, kolik lidí s touto zkušeností jsem za poslední dobu vlastně potkala (především tady).
Hlavu vzhůru.
Ono se to nějak vytříbí.
Nakonec to stejně bude touha.
Jinak bys tu nebyla.
Hoplea 30.8.2009

Milá padesátiletá,
já jsem také, dokonce o několik let víc.
Víte, nemám sice zážitek blízké smrti,
mám zážitek - nutkavé opakované jednání skočit pod rozsvícená kola vlaku Metra, před mnoha lety a další " jiné zážitky".
Také jsem mnohokrát chtěla umřít a mít klid a dostat se TAM...
Čím víc stárnu, a čím víc věcí se mě nedaří, jak bych chtěla, jakoby zpomaluju a zastavuju se.
A pak jsem vděčná za každé ráno a pohled do mraků - byly teď nad Krkonošemi nádherné, ploché,
synek si jich všimnul a snažil se přijít na to, co znamenají, nádherně kvetly hořce...
chci tím říct, že život jsme si někdy před svým životem vybrali a neměli bychom zasahovat do svého / Božího/ plánu.
Vím, je to někdy k neunesení, je to někdy na pláč a zoufalství, ale také na smích a radost.
Vím také, že kdo trpí depresemi, zpravidla to sám nemůže zvládnout.
Je na to ale řada léčebných metod a postupů.
Vabie, milá vzdálená, buďte tu s námi, buďte a rozhodněte se - být se sebou a v tomto světě ještě něco dělat a udělat.
Třeba právě na Vás čeká řada lidí, kteří Vaši zkušenost moc potřebují.
S láskou Olga 1.9.2009

Milá Vabie,
já vím, že si teď asi říkáš, že se to každému radí.
Mně je 49 a ten pocit, který jsi měla a doufám, že už nemáš, jsem měla také a to byly děti ještě malé, když jsem o tom začala přemýšlet.
Říkala jsem si, že až budou samostatné, uteču z tohoto světa.
Prošla jsem mnoha trápení se synem, s manželem, nemocemi, ale stále jsem si říkala "Ne, ještě ne!"
A jsem moc šťastná, že jsem to neudělala.
Potkala jsem totiž osobně sluníčkové bytosti, jako jsou Wahl, Janička, Princezna, Majka (která Ti také psala) a mnoho jiných.
Změnili mi život a každé ráno jsem ráda, že tu jsem, ať se kolem mě lidi mračí sebevíc.
Jak už bylo řečeno, chybí Ti láska a tu musíš najít i jen procházkou třeba lesem, on k tobě promluví, pohladí Tě.
Láska je všude, stačí jen otevřít srdíčko a poslouchat to, co Ti okolí říká.
Vždyť jen co Ti napsali Ti přede mnou.
To Tě muselo hřát u srdíčka. Jsou cizí a chtějí Ti pomoci i jen psaným slovem.
Kdyby Tě obejmuli, dalo by Ti to víc, ale i takhle na dálku to hladí a hřeje.
Zakousni se do toho a vydrž!
Pa Olča 3.9.2009

Ahojtě všem,
všem, kteří jste na mě, nejen na mě mysleli, asi i na sebe, každému prošlo hlavou hodně věcí, ať už jste to jen četli nebo i odpověděli.
Stále se "plácám", někdy mám pocit, že jo, jo, už to zvládnu, ale pak najednou jakoby všechna snaha byla vniveč.
Když se konečně po X dnech zasměju, začne mi téct krev z nosu, jo to se mi stává,
ale já najednou prostě nemůžu a nemůžu najít kapesník a toaleťák na záchodě taky zrovna není, zachrání to až voda.
Když konečně začnu i v noci spát,zdá se mi o UFO v okně.
Copak tohle můžu někomu jen tak říct?
Jo můžu, taky jsem řekla, ale odpovědí mi bylo, nečti na tom netu vše.
Pro Hopleu - já si tou klinickou smrtí prošla už dávno, 3 neděle před mýma 18...
a až do poslední doby jsem na ni sice občas pomyslela, ale jen občas.
Ale teď je to touha.
A zrovna dnes jsem přemýšlela, jak dalece mohou pomoci psychologové či psychiatři, nechci znevažovat toto poslání,
ale nemohou, kdo to neprožije, nemůže pomoct, jen jsou empatičtí a stejně nakonec vše řeší prášky, jak jinak...
příčinu nehledájí, vždyť za dveřmi čeká další "pacient".
Tak tam taky nepůjdu .
Snažím se zvládat, je to těžký a snažím se nenechávat nalákat se něčím jiným.
Vabia 7.9.2009

Vies, Vabia, co je na tom najhorsie?
Ze hladas pomoc, ale nikto ti nepomoze, musis si pomoct sama....
je to tu ako take stretnutie...
vsetci ta chapu, potlapkaju po pleci, pridaju par svojich osobnych skusenosti, povedia musis vydrzat....
je to ako v tych letakoch, ktore ti davaju vysoku vyhru, ale uplne dole pod textom je malinkym pismom,
ktore si ani nevsimnes napisane, ze ak to chces musis nieco zaplatit...
Otazkou je, ako dalej zvladat zivot, ked uz NAOZAJ nevladzes a na koho sa vtedy KONKRETNE obratit...
lenze na toto ti asi nikto odpoved neda a tak sme zase na zaciatku....
Nechcem tym povedat, ze tato stranka je zbytocna...
ide len o to, ze ked sa sem clovek rozhodne napisat a poziadat o pomoc, tak je to ako sa hovori uz na poslednu chvilu...
to nie je len niaky rozmar...
akoze rano som vstala, nic mi nevychadza, mam blby tyzden... idem napisat wahlgrenis...
clovek sa sem obrati o pomoc ako sa hovori v hodine dvanastej, ked uz vyskusal vsetko, nevie ako dalej, je na dne......
a odpoved musis vydrazat a ist dalej....
sorry, ale ako ked sem pisem prave preto, ze uz nevladzem....
No Vabia asi som ti velmi nepomohla, ale uprimne ani neviem ako by sa ti tu dalo pomoct.
Na toto by mali byt "skolene duchovne bytosti" ako je Wal.
Su medzi nami smrtelnikmi, aby pomohli ked nic nechapeme, nevieme ako dalej....
lenze vacsinou je to len jedna vec "musite zit dalej..."
ale ako?
Iveta 9.9.2009

Dobrý den,
dovolte mi reagovat na příspěvek paní Ivety.
Upřímně řečeno, trošku mě "nadzvedl ze židle" a to nejsem ráda, protože to není smyslem těchto stránek ani kokrétní diskuze.
Tím je pomoc, láska, nasměrování....
Zdá se Iveto, že kritizujete příspěvky lidí, kteří se paní Vabii vyjádřili a chtěli ji potěšit slovy, podpořit.
Ale Vašemu příspěvku Iveto něco zoufale chybí.
Je to čin - nabídka pomoci.
Píšete nakonec, že stejně nevíte jak pomoci.
Vážně ne?
Já bych věděla.
Paní Vabie je na tom finančně špatně.
Proč jí nenabídnete třeba finanční podporu?
Proč místo kritiky příspěvků nenavrhnete - pojďme paní Vabii pomoci,
ať nám dá číslo účtu a pošleme jí každý třeba 50 korun, to nás nikoho nezabije.
Nebo se složme a zaplaťme jí seminář u Wahl, cestu a jídlo.
Tak paní Iveto, co Vy na to?
Uděláme konkrétní čin nebo zůstaneme u slov?
A Vůbec, bude o to paní Vabie stát?
Co na to ona?
Co nejvíce potřebuje?
Lásku, finanční podporu, něco jiného...
Zeptejme se jí.
Já tu nechci dělat žádnou veřejnou sbírku, na to jsou jiné stránky a nadace, jen mi to vyplynulo z Vašich slov.
Napadl mě konkrétní čin.
Paní Vabie - držte se, bude líp.
A prosím neberte to jako prázdná slova.
Ač jsme Vás nikdy neviděli, neověřili si, jak na tom skutečně jste, přesto reagujeme upřímně a opravdu Vás chceme podpořit.
Alexis 10.9.2009

Zdravim Alexis....
No konecne prisiel niekto s konkretnym navrhom....
Nechcela som znevazovat prispevky, ale uz mi fakt nedalo a musela som to napisat...
Ked som precitala vetu: "Proč jí nenabídnete třeba finanční podporu? " tak som sa konecne po dhej dobe musela zasmiat...
Nemyslim to v zlom :))), ale ked som vcera pisala ten prispevok, tak cely moj majetok boli 4 pence polozene na stole (zijem v UK)
Kto trocha pozna tuto menu vie, ze su to nieco ako 4 haliere:)
Nemala som ani na chleba...
Museli sme si pozicat, aby sme prezili... takze ja jej asi finacne nepomozem...
Ale som rada, ze KONECNE niekto navrhol aj konkretnu pomoc....
Pravdou je, ze naozaj nepozname skutocny problem Vabie...
Neviem, ci sa jej nechce zit preto, lebo je vo velkych finacnych problemoch, alebo nema nikoho kto by ju lubil... alebo vsetko dokopy...
Nieco muselo "nastartovat" tento jej stav.
Jej prispevok je velmi strucny, vlastne je len o tom, ze tu uz nechce byt... a to je dost malo.
Chcela som tym len povedat, ze ak ma napr. financny problem a pri dverach jej klope napr.exekutor, alebo nema napr. naozaj ani na chleba...
tak slova velmi nepomozu...
To je ako keby isla do obchodu zobrala si chleba a predavacke za pokladnou zacala vysvetlovat, ze ona teraz peniaze nema,
ale bude lepsie a ked bude lepsie, potom jej peniaze prinesie...
Ospravedlnujem sa ak som niekoho urazila.... a prajem krasny den...
Iveta 10.9.2009

Milá Vabie,
myslím, že tu bylo řečeno spoutu krásných slov.
Přesto je z nich cítit spíš jen úporná snaha o pomoc tam, kde těžko pomůže někdo druhý.
Zkusím to trochu zrekapitulovat.
1.
Nezemřela jsi, po klinické smrti jsi byla VRÁCENA zpět.
O tom jsi nerozhodla ty ani lékaři.
Byl v tom záměr a dar.
Ty ho jen musíš pochopit.
Neboj, vrátíš se.
Vrátíme se tam všichni.
To je věc, která platí a je zbytečné zaměřovat na ni svou pozornost, upínat se k ní.
To jediné je v našem životě jisté.
O tuhle jistotu se opírejme.
Uvědomujme si, že jediné, co si tam sebou vezmeme, je to, co jsme se tady naučili, co jsme učinili pro druhé ...
2.
Život jsme dostali (nebo se rozhodli, že ho budeme žít) s nějakým záměrem a náplní.
Víš, často jsem říkávala, že okamžiky radosti a pocity štěstí zažíváme proto, abychom se měli na co těšit, až na nás dolehne bída života.
Tuto radost bychom měli užívat jako "palivo" na cestě, nebo spíš jako světýlko ve tmě, ke kterému životem kráčíme.
Dno a vrchol života zažíváme někdo mnohokrát, někdo méně často.
Tahle vlnovka má tvar a počty vrcholů podle toho, jak dlouho nám trvá, než pochopíme, že ji můžeme sami ovlivnit.
Na nás záleží, jestli o překážku zakopneme a padneme na pusu, nebo jestli klopítnutí "vybalancujeme" a
popoběhneme, abychom opět získali rovnováhu.
Jestli si naprogramujeme, že pádů už bylo dost a teď už jen radost....
3.
Toužíš po lásce, která ti chybí.
Nechybí.
Ty jsi láska!
Tvé tělo i duše jsou jí plné.
O tom nepochybuj stejně jako o svém návratu tam..domů.
Začni ji vnímat a vyzařovat.
Vnímej se, jako nádobu po okraj plnou lásky a dovol jí přetékat na vše a všechny kolem.
Plná nádoba nepotřebuje doplňovat zvenčí....
Dáša 10.9.2009

Děkuji za všechny příspěvky,
musím říct, že mi opravdu hodně pomohly, dost hodně jsem o nich přemýšlela, jsou mi velkou oporou.
Dala jsem si i pár dnů "volna" od žití, chodila jsem do přírody, pozorovala stromy, trávu, hlavně nebe a v neposlední řadě i lidi.
Myslím si, že žít v přírodě by bylo daleko přirozenější, možná drsnější, ale lépe zvládnutelné, než to, co žiji.
Tady vlastně vše jakoby musím, musím platit daně, musím platit byt, musím platit zdravotní a socialní, dodnes nechápu proč.
Ptáci taky žijí a nic neplatí, proč to nejde u lidí ?
Prostě jsem si potřebovala vyčistit hlavu a vidět taky něco hezkého a příjemného a nemyslet, vůbec nemyslet.
Z nouze jsem se dala na podnikání, a byla jsem naprosto přesvědčená, že to půjde, i když jen na normální život,
taky víc nepotřebuji, syn, ač není manažer, si na to vzal půjčku, ale já mu ji teď horko těžko splácím,
(zůstalo by to na něm a to prostě nemůžu připustit), krom jiného, co se točí kolem podnikání, protože si obchod nevydělá ani sám na sebe,
ty rozdíly mezi nákupem a prodejem jsou tak malé, že to ani nejde.
Nemůžu přijít na to, jak to dělají jiní, přece je to tam obdobné.
Jak to dokáží Vietnamci, např.?
Možná jim i zavidím, nejsou odsud a přesto se uživí ?
S tím souvisí i mé nebo spíš naše (partner je kolega ) potřeby osobní, jídlo , nájem -
měníme byt, ale je obecní, prý v žádané lokalitě - nechápu moc proč, ale prý je, čili nájem je tu tak vysoký, že byt je vlastně nesměnitelný.
A jsem v začarovaném kruhu.
Chci něco řešit, ale stále se nakonec vracím zpátky.
Nechtěla jsem být bez práce, ale zjišťuji, že bych na tom byla daleko lépe než nyní.
Ráda bych menší byt, ale i na holobyty se dělají výběrová řízení, nejsem důchodkyně, nejsem nemocná, tak šance vlastně taky není,
tak krucinál, jak jsem si ještě před narozením mohla najít TUTO CESTU ?
Nejsem sem uzpůsobená.
Napsala jsem toho víc než jindy, ne asi nejlépe, nejsem zrovna pisatelka, většinu "nosím vevnitř ",
ale bylo mi nabídnuto , že mohu zanechat číslo účtu, nevěřila jsem vlastním očím, moc děkuji za takovou možnost, to ani mě nenapadlo,
ale po přečtení mi to jako částečné řešení přišlo, spíš mě to celé posílilo, že lásky kolem je stále snad dost,
a proto si přeji, abyste o mně věděli víc, je i neuvěřitelné, že přes toto vše, co jsem zde napsala, od té noci, co se mi zdálo o UFO, spím,
prostě spím, mám hodně snů, ani si je nepamatuji, včera se mi zdálo o nějakých můrách, ale ne nepříjemných, jen jich bylo hodně, ale spím a klidně . Díky, moc díky, někdy nyní, ale mívám pocit, že to nejsem já.
Vabie 14.9.2009

Milá Vabie,
jsem ráda, že jste se víc rozepsala.
Znamená to, že už jste na tom líp.
Když si přečtu Váš první příspěvek a tento, je tam krásný rozdíl, taky si to po sobě přečtěte, jste šikula, jak se s tím perete :-)
Rozumím Vám každé slovo.
A ještě další pochvala za tu cestu do přírody, vím, že když je člověku ouvej, nemusí se nikam dokopat, aspoň já to tak mívám.
Zavřu se v bytě a jen povinnosti mě donutí se sebou bojovat.
S těmi Vietnamci jste to trefila přesně!
Taky si někdy říkám, v jaké jsme to době, že i takový úkon, jako je jít na záchod se musí zaplatit - musíme spláchnout a něčím se utřít :-)
Ale beru to tak, doba je sice těžká, společnost nás k něčemu nutí, jsme plní stresu a musíme se tu nějak uživit.
Pak si řeknu, že naše babičky přežily válku (samozřejmě ne všechny), tak se s touto krizí musíme vypořádat.
Jsou státy, kde je daleko hůř, tak je potřeba zvládnout tento náš svět.
Každý problém je takový, jak si ho uděláme.
Můžeme zažít v životě tragickou situaci a říct si, že už nás nic nezlomí, ale pak přijde nějaká drobnost a srazí nás na kolena - protože se necháme.
Je třeba stále bojovat a nedat se.
Krásným příkladem je Wahl.
Ta se tomu postavila, nebylo to hned, ale žije svůj originální život (podle toho, co nám zde ve svém deníku odkryla).
Bůh nám pomůže - podáme-li mu pomocnou ruku :-)
Nebudu se víc rozepisovat, jen jsem Vám chtěla říct, že z Vás mám radost.
A hurá, máte přítele!
Snad je dobrý a je Vám oporou.
Nebylo by řešení, aby obchod vedl jeden a druhý zkusil najít nějakou jinou práci, ať se příjmy domácnosti rozptýlí?
Mám ve stejné situace sestru.
Podnikali 15 let s přítelem, měli firmičku, teď končí.
Jak to bude, nevíme.
Přítel je navíc v důchodovém věku, sestra nemá 40.
Takže už bude veškerý chod domácnosti muset utáhnout sama.
Samozřejmě se snažím pomoct, ale ty hlavní věci jsou na ní, to je jasné.
Mějte se hezky a bojujte tak krásně, jak dosud.
Alexis 14.9.2009
P.S. S tím číslem účtu jsem to myslela vážně, nemyslím, že by to Vaši situaci vyřešilo, jen taková jednorázová pomoc.
Je to na Vás a hlavně Wahl a může to jít mimo veřejné stránky, kdyby to Wahl neschválila.
Zajímalo by mě, co by se dělo :-)
Např. Wahl by ho mohla poslat tomu, kdo by si ho vyžádal.
Nejlíp aby peníze sloužily na zaplacení semináře - Kam jde tento svět, tato doba a jak se s tím vypořádat.
Byla jsem u Wahl a vřele doporučuji setkání s ní, jako ostatně všichni :-)

Hezký večer Wahlgrenis,
zeptala by ses Vabie, jestli by nechtěla ten opálový orgonit?
Já bych jí jeden poslala, ať to zkusí.. zkazit tím nic nemůže.
Měj se pěkně!!
Hoplea 14.9.2009

Ahoj lidičkové,
právě jsem četla odpověď Alexis, moc díky za povzbuzení a chválu, hřeje,
naprosto souhlasím i s tím, jak píše, že naše babičky přežily válku,
v mém případě i matka - bylo jí skoro 40, když jsem se jí narodila,
nesčislněkrát jsem si říkala, přece za války to měli lidé daleko horší, kolik lidí přežilo koncentrační tábor a dožili se vysokého věku
a po těch všech hrůzách začali zase žít, obdivuji je.
I jsem přemýšlala o státech, kde jsou na tom lidé daleko hůř a dokáží to, jenže JENŽE,
když je ouvej a ouvej hodně, nic na to o čem si člověk během života přemýšlí si prostě nevzpomene,
je zahlcen svojí prohrou, mozek jakoby správně nefungoval.
Teda možná mozek, může to být i něco jiného.
Taky jsem si najednou vzpomněla, že když mi bylo 10, 11 let, denně se mi zdálo o fialových slonech, byli vždy dva či tři, nikdy slon nebyl sám.
A pak najednou konec a začalo se mi zdát o válce, vím, že to byla válka,
nebyl to rok 1968, který jsem taky zažila, já jsem tam někam utíkala asi v tom věku 10, 11 let,
bylo nás hodně, ale vždy se kolem mě objevil tank a já se musela schovat, nikdy nevím, jak to dopadlo, ale věděla jsem, že se musím schovat.
Ty sny trvaly asi tři roky a od té doby ani jednou.
Až odpověď Alexis mi je naprostě jasně vyjevila, do detailu.
Vabie 15.9.2009

Milá Wahlgrenis,
dnes bych ráda poprosila Hopleu o zaslání orgonitu, moc ji děkuji za nabídku, opravdu moc.
Znovu jsem si přečetla vše o orgonitu a vypadá to až neskutečně.
Já sama s kyvadýlkem nemám moc zkušeností, sehnala jsem si ho až toto léto, ale asi to s ním neumím, tak ho moc "nepokouším ".
A ještě když se teď plácám, v čem se plácám...
Stále stejné , když se něco málo povede, bum, z druhý strany přijde větší jobovka, která mě posadí zase na *del a nic se mi nechce,
opět se uzavřu do sebe a do zdí, ale díky Vám a vám všem už mě to netáhne na druhý břeh,
nebýt v mém problému zainteresován můj syn, tak si říkám, no a co, tak mě přinejhorším zavřou
(o střechu nad hlavou a jídlo budu mít postaráno, haha).
Ale zaujalo mě že Hoplea má ANO doprava, já dle všeho mám ANO doleva, možná i tím, že jsem levačka, ale třeba si to jen myslím,
ale podle toho , co Hoplea popisovala , mě by tedy orgonit měl zastavit všechna NE , čili doprava .
Bude-li mi k tomu všemu, myslím i o návratu z druhé strany, cokoliv napsat, budu velmi ráda.
Jen nevím, jak se jí budu moci zrovna nyní odvděčit.
Moc díky, fakt moc, za všechno.
Vabie 17.9.2009

A JSEM V HAJZLU, už přemejšlím, jak nejlépe si vzít život, neustála jsem to.
Vabie 29.9.2009

Vabie,
prosím, PROSÍM!
Neodcházej...takto!
Vím, jak se cítíš.
Opravdu to vím!
Zůstaň ještě, prosím.
Toto se děje, abys mohla Poznat a Porozumět.
Je to Cesta.
Nic není hned, ale stojí za to ještě počkat.
Horší už to být nemůže, tak to může být jen lepší, ne?
Víš kolik lidiček a lidí je v duchu s v Sdrci s Tebou?
Vzpomeň si...
Není to lehké, ale stojí to za to!
Je mnoho bolestí, kolikrát si jeden myslí, že ani nemají smysl..
Ale je to jako s porodem - něco nového se rodí a po porodu přece každá maminka ví, že tato bolest (při porodu) MÁ smysl!
A tak je to ...
Vlastně se mě teď vybavuje věta, kterou jeden herec v roli Otce vlasti řekl svým hostům (a Karel IV. se opravdu zasadil o pěstování vína zde):
"Je z první révy, která dozrála zde v Čechách. Zprvu trochu trpké zdá se, ale jen na první ochutnání. A tak je to se vším...v této zemi."
Dá se to různě přeložit nebo parafrázovat, ale je to tak.
Vabie - posílám Ti moc moc MOC Lásky
Prosím, zůstaň.
Lenka 29.9.2009

Vabie,
zůstaň tady.
Nemusíš to ustát, nemusíš to zvládnout.
Nemusíš vůbec nic.
Můžeš mnoho.
Život je i pro lidi, kteří to neustáli, je dokonce právě pro ně, je pro tebe.
Arentas 29.9.2009

Ahoj Vabie,
resis problem financi.
Dala ses na podnikani a neni to takove, jak sis predstavila.
Doporucuji Ti precist si knihu od Vincenta Peala "Sila pozitivniho mysleni".
V teto knize se nekolikrat popisuje, jak lide, kteri nevideli vychodisko pred bankrotem, se dokazali dostat do pozice prosperujici.
Moje vlastni zkusenosti jsou dosti bohate... napisu Ti svoje tajemstvi.
Podnikani jsem vlozila do rukou Boha.
On ma tu spravnou silu, on vidi cestu, kterou se ma vsechno ubirat.
On chce aby nam vsem bylo dobre, nebyla chudoba, hlad, nemoce...
Kazdy vecer jsem si pripravovala zbozi na druhy den (takove to extra, ne standartni, co bylo vzdy)
a pri plne koncentraci jsem citila, CO MAM pripravit. Jinymi slovy jsem citila, kteri zakaznici prijdou.
Pak take muzes prosit andele, aby Ti pomohli a privedli kupujici, kteri potrebuji to, co Ty nabizis.
Je to o koncentraci, sugenci, vysilani energie... a ono to funguje.
Ver, ze jsi bohata a bohatou se stanes. :)
Preji hodne stesti
modroocka 29.9.2009

Mila Vabie,
nic si nevyčitaj, neustáli sme aj my, nevedeli sme ti konkrétne pomoct... alebo sa možno mýlim.
Možno na tieto stránky zabludila niaka dobrá duša s obrovským bankovým kontom a pomohla ti,
alebo sa tam "hore" zlutovali, vyhrala si jackpot a teraz si užívaš niekde na Havaji.... :)
každopadne daj vedieť, ako sa maš....
Iveta 14.10.2009

Mila Vabie,
casto si na Tebe vzpomenu, prosim dej o sobe vedet, jestli muzes.
Verim, ze jo.
Dekuju Ti.
Taomi 14.10.2009

Ahoj,
všem děkuji za odpovědi , nebýt jich ,tak nevím ,nevím.
Stále se motám v tom začarovaném kruhu , stále hledám příčinu svého selhání , vždyť i dřív jsem se potýkala s problémy ,ale vždy jsem je po nějakém čase vyřešila , nikdy mě nenapadlo si vzít život , tak proč teď ?
Není to ani ve věku ani v prožitém ,to by mi naopak mělo pomoci to zvládat , zatím jsem tedy na to nepřišla .
Nenašel se ani sponzor , ani "nahoře" se nikdo neozval , mám si to hezky prožít se vším všudy , abych věděla , zač je toho "loket" tady na Zemi .
Někde dělám chybu , ale já ji v tomhle stavu nevidím , ono to jde taky docela těžko , těžko se na sebe dívám z nadhledu , když jsou za vším jen ty zatra peníze ,nebýt jich , byla bych svobodná a nejen já , pak bych to měla daleko snažší vyřešit a taky nejen já .
A protože mám ještě pár dnů , než mi vypnou net ,tak vám odpovídám , jo jsem zatím mezi vámi a chci se s tím prát , nějak se nechci " zastavit " mezi zemí a nebem a neposunout svoji dušičku výš , když už jsem si toho docela dost prožila a taky nosím stále u sebe Orgonit od Hopley , ale někdy mozek naprosto vypne - teda jestli je to mozek - a je to celý nějak jinak , jako by mě poňoukal někdo jinej , ( zrovna tohle , kdyby četl nějakej psychiatr , tak už mě vezou... ) , ale tady to napsat můžu .
Taky vím ,že když jsem posledních pár let řešila dost závažných věcí , mohla jsem je řešit zeshora , zezdola , zprava , zleva ,mohla jsem být milá ,vzteklá , ale stejně se vše začalo řešit , až "nastal čas" , vždy mě to dostalo , jak to celé funguje .
Tak proč teď tak blbnu ?
Vabie 15.10.2009
P.S. V mezičase mého přemýšlení o tom ,kde dělám chybu , jsem se dostala i tak daleko ,že chybu nevidím jen v sobě , protože se po 20 letech od slavné revoluce , žije hůř a hůř stále více a více lidem ,a to se socialismem , který byl , už nemá vůbec nic společného , tak jsem psala i na prezidentskou kancelář , kde jsem se snažila popsat i to dobré ,co se zde událo ,ale i to špatné ,co se nyní děje ,ale můj dopis se jaksi nehodil , tak mi bylo sděleno - anglicky - jsem Čech jak poleno , a žiju v Čechách , že , jak jsem vyrozumněla , můj dotaz , je jaksi mimo mísu , prostě se nehodí ...co kdyby o tom všem začal někdo zodpovědně přemýšlet.

Milá Vabie,
i já na Vás myslím, dejte prosím o sobě vědět.
Děkuji a zdravím,
Alexis 18.10.2009

Milá Wahlgrenis,
čtu tvé stránky pravidelně, ale moc nepřispívám.
Tentokrát mi to nedá, abych se neozvala.
Prosím předej tento vzkaz Vabie.
Měj se krásně a přeji hodně sil do života.
Petra (smutná princezna z Hájenky :-) 19.10.2009

Milá Vabie,
zkus si přečíst knížku od Marty Foučkové - Jsem.
Možná pochopíš, proč se nám některé věci dějí.
Mně moc pomohla.
Držím palce, ať všechno zvládneš co nejlíp a měj se moc hezky.
Petra 19.10.2009

Ach dievča, som rada, že si sa ozvala...
Fakt.
To predsa nie je možné, aby to bolo takéto zlé...
Musi predsa existovať niaka pomoc...
Ja neviem, ale ked máš také problémy s peniazmi, možno je v tom finančná karma.
Skus sa opýtať wahlgrenis, prečo sa ti to všetko deje.
Niekedy pomože aj vedieť prečo a niak to prečistiť aj ked v takom duševnom rozpoložení v akom si by to bolo asi dosť náročné :)
Ja mám stále pocit, akoby si bola na všetko sama...
Co partner?
Pomáha ti aspon trošku?
Myslím psychicky..
Nepoznam podrobnosti ale z toho mala čo si napísala by asi bolo ideálne predať byt, zrušiť živnosť, vyplatiť z predaja bytu čo sa dá a z toho čo ti ostane zabezpečiť si niaku strechu nad hlavou...ja naozaj neviem...
Aspon bud s nami v kontakte, pokial máš net... a klídek Vabie, klidek :)
Myslíme na teba a ako sa hovori, viac hláv, viac rozumu....
Snád tu niekto niečo vymyslí... len píš..
Iveta 19.10.2009

Hurrraaaaaaa Vabie,
tohle se mi chtelo rano zakricet z plnych plic, kdyz jsem na strankach uvidela, ze jsi se ozvala.
Ale jsem prece jen v zamestnani, tak jsem se k psani dostala az ted, ted uz to slo.
Pamatuj porad na to, kolik lidi na te mysli, to prece nemuzes zahodit!!!!
To ti bude pomahat.
Ach jo, chce se mi az brecet, jak moc jsem rada, ze jsi tu.
Pamatuj, ze vsechno se vyviji ve vlnach, nemuzes byt porad dole.
Takove jsou zakonitosti.
Drz se !
Taomi 19.10.2009

Neco se deje, NEVIM presne co, ale deje, mam pocit nespravnosti, ja, dobry, neumim tomu uniknout ani nevim jak, je to silnejsi jak ja
Vabie 27.10.2009

Zdravím Tě, Wahlgrenis;o)
mám řádku nebo dvě pro Vabi, pokud se to hodí, přidej jí to tam.. nějak cítím, že to ..
Vabi, nalej si víno
Vabi, posaď se do křesla
Vabi, dej si nohy nahoru
(Zapal si doutník, nebo pusť hudbu) a POZORUJ co se děje, je to jako sen, jako film všechno to, co se děje TEĎ, je to, co odchází - vidíš zadky divných nestvůr ale ne jejich "legrační" obličeje.
To je ono, to je to "dobře a nesprávně" zároveň.
Úplně ambivalentní.
Otevři jim dveře, nech je jít ven, párty skončila, brzy bude ráno.. nemá smysl je zdržovat, asi nechali v bytě trochu bo**el, ale jinak od nich už bude naštěstí pokoj.
Víš co - ne každá párty se podaří;o) ne všichni hosté jsou příjemní.
To co se děje je to, pro co byly vytvořeny podmínky hodně v minulosti.
Musí se to "odestát" nebo "odbýt", protože tohle je kauzalita.
Ale to Vabi vůbec neznamená, že jsi špatně ty, nebo že je špatně ten byt, nebo že je špatně ta párty .. jen ten výběr hostů moc nevyšel, no.
Na tomhle mejdanu se sešly divné a nepříjemné stavy a pocity, ty přišly za ruku s divnými událostmi a okolnostmi.. no kdo by se necítil blbě, navíc jako hostitel, že?
Kladeš si to za vinu?
Dobrý hostitel to tak dělává.
Říká si, co je špatně, trápí se..
Žádná vina, žádný strach, Vabi - už to skončilo, chystej se na úklid.
Ten za tebe bohužel nikdo neudělá.
(Snad těch příměrů a přirovnání nebylo moc.)
Měj se pěkně.
Hoplea 27.10.2009

Milá Wahlgrenis,
musím moc poděkovat, že Vaše stránky jsou.
Stále mi jde net, zvláštní, tak s tím jsem už nepočítala.
A tak opět chci moc poděkovat za odezvy, jsou mi vzpruhou do dalšího.
Jak jsem napsala posledně, něco se děje, co, to zatím fakt nevím, ale u mě se to začíná projevovat tím, že, ač to zní úchylně, jako bych začala mít radost z mých problémů, jako by měly přijít kvůli něčemu, čemu zatím ještě moc nerozumím, ale bez nich by to jaksi nejelo dál.
Bez nich bych se nejen já nedostala tam, kam jsem si už dávno nějak naplánovala.
Zatím nejsem, dle mě, nijak dál, ale v hlavě mi probíhá tisíce slov a vět, ale zatím je to tak zmatečný, že se to nedá napsat, nemá to celek.
Mejdan skončil, jak psala Hoplea, už začínám uklízet, pomalu, hodně pomalu, ale jistě.
A začnou i jiní.
Vabie 30.10.2009

Milá WAHLGRENIS,
to je pro VÁS NEBO SpíŠ PRO MĚ.
DNES JSEM POKECALA S KAMOSKOU, ale já si myslím, že se vše děje nějak jinak.
Mám partnera a jemu umřela máti divně, byla ve sprše a pak ji zasahal blesk, něco podobnýho, p1981, pořád myslí,že to byla práce jeho otce, nevím, nevím, on měl moc rád, i ji, po čase si našel takovou, která ji byla podobná, mně to vyrazilo dech, byla ji podobna, moc, silene,
jsem Vabie, chci znat pravdu, muzu se ji branit, jeho mati jsem mela rada, nemilovala jsem ji, proc, to nevim,ale je i mne.
pořád, chvi se ji zbavit,
Chci konečbě žít.
VABIE 6.11.2009

Vabie NE, tohle se děje, ale ty jsi na svojí straně zrcadla.
Jsi pořád na svojí straně zrcadla.
Zastav to odrážení.
Vidíš to, ale není to totéž.
Hoplea 6.11.2009

Díky za to NE, včera jsem odrážela,a jejda to jsem si vyposlechla,jen jsem čubrněla co se dělo.
Ale dobře,trochu mě to probralo.
To jsem nečekala,ale mám toho za sebou dost,tak snad to vydržím ,jen mě nesmí pohltit zase nějaká blbost.
Hrabu se nahoru,moc pomalu na můj vkus ,ale snad časem začnu i fungovat , už se v tom hrabu opravdu dlouho , začíná mi to vadit.
Vabie 12.11.2009

A holky, já tady celou dobu, přemejšlím, blbost, nepřemejšlet, jednat dle sebe, jak vám mám říct, že už jednou jsem to chtěla udělat, skoro, ne skoro, odvezli mě, já fakt chtěla, hrůza, musel si mě druhý den vyzvednout syn (s tím jsem vůbec nepočítala), zase ten, kterému dlužím, již pár měsíců předtím, tvářil se opravdu chlapsky, ale tak já si představuju chlapa, nevím, jak je to možný, výchovou, možná, on takovej prostě je, ale nikomu nepřeju, aby si syn měl vyzvednout, matku jo vyzvednout matku, a celkem mladou, odněkud, kam dle něj máti nepatří, a ještě v jeho pracovní době a pak mu ještě za 3 měsíce zůstane dluh na krku, blbě spí X LET A JÁ MU UDĚLÁM JEŠTĚ TOHLE ?
Já jsem si ale myslela, že když se to povede nepovede, tak je to moje věc, teda spíš v tom nepovede, když já chtěla.
Hoplea mě ted naprosto odzbrojila, totáč.
A já nějak zapomněla vysvětlit, proč jsem to psala, já se bála, ne toho, co bude následovat, to možná, možná,taky se mi to ted kecá, dokázala přežít, zvláštní slovo pro mě, ale já jsem se bála, že to dokončím, to mě docela začalo deptat.
Vabie 12.11.2009

Tak jsem dnes po ránu nějak moc hýřila dobrou náladou, asi šibeniční, čekala jsem, jak dopadne můj odprodej obchodu, no nedopadl, ale zase jsem někomu udělala radost, někomu jsem jen tak pro nic za nic dala několik set tisíc.
Dala bych, ale dle mého rozhodnutí, ne jen tak někomu do chřtánu, a hlavně ne proto, že jsem jen chtěla zpátky svou investici, ač o hodně, hodně menší.
A nemluvím o tom, co jsem to toho všeho ještě navíc investovala, jo ted se s tím vyrovnávám, ale mám pocit, že mi to ještě nedocvaklo, ale vadí mi, jak pár lidí může rozhodovat o mém životě, jo rozhodli, třeba maj příjemnej pocit.
Ale já jsem si myslela, že svůj život budu řídit já, ne, vše souvisí se vším a všichni se všema, jen to nějak nechápu ,aspon ted ne.
Vabie 12.11.2009

Wahlgrenis,
já teď nechci tvrdit nějaký nesmysl, ale jak jsem dopsala ten web, poslala ti to, šla do sprchy..
No tam mi blesklo hlavou část obrazu - že je rozbitý zrcadlo v tmavý místnosti, zpoza toho zrcadla jsou věci, který nejsou úplně naopak, jsou prostrě pokřivený jinak..
A Vabie se na ně dívá a děsí jí to.. ale nejdivnější na tom - jak k něčemu takovému vlastně mohlo dojít??
Co přesně to je za zrcadlo a jak se mohlo rozbít?
Něco je špatně.
Nechci nikoho strašit.
Možná je to jen část něčího snu, nebo jiného celku, a vůbec se to k tomu nevztahuje.
Hoplea 13.11.2009

Wahlgrenis, Hopleo,
moje první myšlenka ráno po probuzení byla na Hopleu a její výstižné holé věty.
Opakovala jsem si nelogicky v jejím duchu zrcadlo-nezrcadlo, snídaně-nesnídaně.
Po nakouknutí sem se to jevilo jasnější.
Ano Hopleo - něco je špatně.
Něco bylo špatně už na začátku.
Důležitý byl jen první příspěvek Vabie a odpověď Wahlgrenis.
Ostatní (to jakoby v přímém přenosu) ŠPATNĚ.
Promiňte.
Lída 13.11.2009

Vabie 26.08.2009

Milá Wahlgrenis,
dnes na vypůjčeném netu po X měsících a jen zírám, co se tu změnilo. Nechci a nebudu se omlouvat za své pocity, které jsem v té době měla a i mám, jen mě to víc než hodně mrzelo. Byla jste první, který jsem napsala to, co jsem si zažila, věřila jsem, že to píšu někomu, kdo ví, o ČEM píšu - ale pak bylo jakoby odsouzení a STOP stav. Nevyčítám, vím, že je jen a jen ve Vaší pravomoci cokoli "utnout", jen mě to v tu rozhodující dobu posadilo zase zpátky. Šetřím z toho mála, co nemám, jsem na pracáku, musím mít daňové přiznání, abych měla nárok na podporu, jenže, když někomu dlužíte, tak se logicky, nepřetrhne.
Pořád nechápu, proč tady jsou peníze to největší štěstí nebo důvodem k přežití,jak přízemní..., ale mívám i hlad, dost děsný, to nikdo, neuvěří, ani já ne, protože když se náhodou situace na den zlepší, jakoby ta předtím nebyla, to se musí přežít, nic víc nic míň.
Tím, že jsem doma, a mele se mi hlavou spoustu věcí, jsem v tv slyšela, neberte peníze jako špínu, souhlasím, ale kdo si neprožil, tak moc neví, o čem mluví. Už mi vypli i TV, říkám si, až teď?
Celou dobu mi vrtá v hlavě, jak jste to myslela, když jste napsala, že víte, co cítí sebevrah?
Vabie 06.03.2010

Opět dobrý večer,
jo díky, nějak jsem se dostala na své vymazané stránky, budu mít větší práci s psaním, musím vše dělat jen s myší a to víc, jak moc neumím, tak se předem
omlouvám.
Docela mě děsí, že mě někdo může skoro odsuzovat, aniž mě zná, to může, ale až ten, kdo si tím projde, sny a vize jsou docela fajn, ale realita to není, ani náhohodou, to je, jaký to je.
Připadá mi, že každej od toho - reality - radši uteče, no abych čekla pravdu, taky bych utekla. Je fakt úplně jiná, než se kdekoliv a kdokoliv píše.
Chce se mi napsat KECY, ale ne, kecy až tak úplně ne.
Jen to není pravda, já na druhý straně byla a vím, jak to tam chodí, ale o tom ani ten nejlepší guru nemá ani páru, proto jsem se ptala na to, jak vy můžete vědět, co
cítí sebevrah.
Vabie 22.03.2010