Otec našeho andílka je vrah! Co s tím?
Dobrý den,
jsem kamarádka Dity z Přerova a ta mi o Vás řekla, dovoluji si Vám napsat a tímto Vás velmi srdečně zdravím.
Nevím, zda jsem Váš web pochopila správně, zkusím napsat.
Situace, ve které se momentálně nacházím, je stručná:
Máme s manželem dva už dospělé syny a před rokem jsmr přijali dítě z kojeneckého ústavu. Je to holčička, na jaře 2009 jí budou již 4 roky. Bydlíme ted ještě všichni společně, všech nás pět a je to úžasné a šílené zároven.
Jsem štastná tímto rozhodnutím, které jsem učinila, můj život dostal nový smysl.
Můj názor je, že z vyděšeného, téměř nemluvícího a agresivního dítěte se stává malá, krásná, citlivá, inteligentní a hlavně dominantní slečna. Myslím si, že se jí u nás líbí a že si s ní vnitřně rozumíme.
Ale může to být jen můj názor:
Samozřejmě, že to není jednoduché a to je právě ten Život.
Holčička si ale sebou nese a ponese své kořeny a věci uložené v podvědomí, bohužel asi ne ty nejštastněší.
Její otec je vrah, zabil úmyslně svou švagrovou.
Její matka se nestará o již své třetí dítě a žije zřejmě život, který by slušný člověk nežil.
V posudku jsou uvedeni jako psychopatické osobnosti.
Nikdy jsem nepátrala po těchto informacích, jsou to pro mě jen jména z rodného listu.
Oba biologičtí rodiče jsou zbaveni rodičovských práv pro nezájem.
Já jim děkuji za to, že se holčička narodila a že právě já jsem dostala tento dar na tomto světě - kráčet vedle ní.
Cítím ale z jejího chování, jako by ji něco neustálo pokoušelo a svádělo z té pravé cesty.
Je často velmi neklidná, divoká, hyperaktivní, ostatním neubližuje úmyslně, ale svou divokostí.
V noci spí klidně jako Anděl.
Chtěla bych, aby i z této holčičky, tak jako z mých synů, vyrostl štastný, vyrovnaný a slušný člověk.
Jak můžu pomoci své holčičce?
S díky
Ája, 02.12.2008
Milá Ájo,
podle karmického vzorce si děti vybírají své rodiče.
Takhle tedy jistě přišla holčička ke svému otci a matce.
Nebyla ale zřejmě vhodná doba, aby se jejich osudy dále propletly a vytvořily posun dál.
Tato příležitost nebyla využita.
Ale rozhodně se konfrontaci, ke které by mělo dojít, nevyhnou.
To je čeká "někdy příště..."
Ne, teď to nebude, spíš příště - ve smyslu příštích životů.
V podvědomí holčičky jsou samozřejmě jisté vzorce, to, co tady snad měla řešit.
Ovšem nic není náhoda.
Její cesta se stočila k Vám.
Ona více než se svým otcem potřebovala řešit problém se svou matkou.
Tam to ale nevyšlo vůbec.
I lidé na okraji společnosti mají své osudy...
Nemůžeme nikoho odsuzovat, je to každého cesta, neznáme nikdy celý příběh.
Chvíli byla na rozcestí, nevěděla, co bude dál.
To byl ústav, v kterém byla umístěna.
Bála se cesty dál, nevěděla, do čeho jde, co ji tam čeká.
Vnitřně se obávala nejhoršího, nechtěla do neznámého prostředí.
Nechtěla asi vůbec nikam.
Nakonec svou novou roli u Vás přijala, zase začíná vnímat, že je dítětem, že má svá práva a své povinnosti.
Její vytržené kořeny způsobují, že si není jistá.
Má strach před každým zvýšeným hlasem.
Ale nepláče, je tvrdá, raději jde do boje...
Tohle všechno je v ní jako jistá obrana proti tomu, že se svět k ní otočil zády.
Moc dobře ví, čím si prošla, že Vy jste pro ni až druhá etapa.
Občas se tohle všechno v ní začne bouřit.
Jistě to není pořád jen jednoduché.
Nemá v sobě ten vnitřní klid, co běžně děti mají.
Ona ho teprve hledá a s tím byste jí měli pomoci.
Nemá před sebou úplně jednoduchou cestu.
Její matka byla závislá alkoholička, je pravděpodobné, že malá na tom nejspíš bude podobně.
Ale záleží také na tom, s kým a kdy se potká, kdo jí co předá.
Tady hrajete důležitou roli Vy a samozřejmě celá Vaše rodina.
Chápu, jak ráda byste měla nalinkovaný jasný směr, cestu osázenou růžemi.
Malá není panenkou, kterou si oblékáte a kterou krmíte.
Je v ní její duše, ta řeší své...
Tady byl běžný příběh škrtnutý, vyvíjí se jiným směrem, proto můžete očekávat nejrůznější překvapení.
Měla by ale pochopit, že se nesmí fixovat na své biologické rodiče, kteří ji postavili na slepou kolej.
Neměla by k nim hledat cestu.
Vím, že Vy máte před sebou úkol složitý, ale měli byste jí ukázat všechny krásy tohoto světa přes své srdce, přes lásku.
To je jediná možná cesta, jak pochopí, že místo, kde teď je, je pro ni to nejsprávnější.
Wahlgrenis 02.12.2008
Milá Ájo,
můj syn je od 13 měsíců adoptovaný.
Byl to blonďatý andílek s krásnýma modrýma očima, jemný, něžný, ale také plný nenávisti, zloby...
Také byl třetí, po 2 dcerách, obou umístěných v pražských intelektuálních rodinách.
Také prý byla maminka na alkohol a muže, měla ho s přítelem, s manželem nežila několik let a nebyla s ním ale ani rozvedená.
Dnes mu je 17 let, studuje 8leté gymnázium, velmi dobře hraje na klavír a fagot, má IQ 138, je velmi zručný, šikovný sportovec, tanečník,...
ale také mu chybí odpovědnost, vidina systematické usilovné dřiny - práce ho ničí, vrhne vždy jednorázové úsilí na efekt, pak si dává oraz, a má řadu dalších nectností.
Nedokázal se sžít s žádným kolektivem, když byl malý, nedokázal se oddat mazlení, prakticky nastalo v rodině peklo, muž velmi brzo rezignoval a utíkal od rodiny, až pak ode mne odešel, když bylo malému 10 let /když malý něco provedl, fyzicky ho potrestal tak, že byly podlitiny atd./, kvůli němu i několikrát sáhl na mě.
Ájo, myslím, že si děti hledají biologické rodiče, i ty adoptivní.
To, jakým způsobem se k nám dostal, by vydalo na novelu.
Těch "náhod" bylo tolik a neuvěřitelných...
Myslím, že tyhle děcka mají své vzorce a konstelační povinnosti, o kterých nemáme jako normální smrtelníci zdání.
Lhal, kradl, atd. atd.
Je to usilovná práce s nejistým výsledkem.
Vydržte - Wahl píše, že vše zvládnete s láskou.
Je to hluboká neotřelá pravda.
Když jsem po rozvodu zůstala sama se synem a se starými nemocnými rodiči a nemocným starým pejskem, nevěděla jsem, jak jeho výchovu vůbec zvládnu, prakticky mezi námi nic moc nefungovalo.
Manžel - jak dnes vidím a cítím, měl sám od osudu naloženo ledacos a on ty křivdy a rány skládal dál na mě a synka, takže aby bylo možné rodinu a studujícího muže uživit, já dělala "kariéru", nosila domů peníze, věnovala se manželovi jako správná manželka, večer denně vařila, do noci dělala domácí práce, přesto jsem byla na konci manželství troska a ruina, která si nevěřila ve výchově dítěte ani jinak
a na syna nebyl prakticky vůbec čas a energie.
Začala jsem běhat po psychologických poradnách... tam uměl vždy rozehrát takovou hru, že se tam na mě dívali jako na hysterku, která trpí rozvodem.
Věděla jsem, že hluboko v jeho duši je něco, co tam hnije, a je třeba to vytahat ven, ale jak?
Já to nedokázala.
Psychologové - a co jich bylo, také ne.
PO rozvodu, jakkoli tuto cestu nikomu neradím, se všechno změnilo.
Instinkitvně jsem začala dělat to, co jsem považovala já sama za správné, denně jsme začínali ráno v pohodě a v legraci i mazlení, večer jsme si četli, povídali, něco zpívali nebo hráli.
Synek se pomalu, ale jistě začal zklidňovat a zlepšovat.
Po cca 3 letech jsem si dovolila od něho odjet od zaměstnání na 3denní zájezd a všechno bylo zcela jinak.
Syn mě ukazoval krvavou rýhu na krku od šňůry, na které se chtěl oběsit a místo, kde to chtěl udělat.
Sousedi říkali, že šílel.
Řezal stromy v květu, nejedl, nespal, nemyl se, do starého milovaného pejska kopnul, dědu strčil,...
okamžitě jsem rozběhla řadu vyšetření, až moudrá dětská psychiatrička po několikadenním mém testování a syna, doporučila homeopatika.
Situace se opět zklidnila, ale já cítila, že to je jen vnějšími okolnostmi.
Požádala jsem ji, zdali by mě nenakontaktovala na nějako seriozní pracoviště, kde se pracuje s podvědomím, že si myslím, že tam něco je.
Dala mně tehdy dva tipy na kineziologii, k té jedné paní chodíme dodnes.
Zprvu se muselo čistit pouto mezi biologickou maminkou a synem, pak mezi námi třema, pak otcovské - mužské linie, pak prarodiče...
Já jsem se podrobovala léčení také.
Syn se zlepšil ve škole, přestala řada problémů i zdravotních - myslela jsem po cca 1 roce, že mám vyhráno.
Nemám - syn opakovaně mně - ukradl větší částku peněz a provedl ještě ledacos...
Na tu kineziologii chodíme 3,5 roku, máme certifikáty oba kursů do IV.- stupně a oba máme Reiki I a Reiki II.
Zase se něco vylepšilo.
Už jsem psala Wahl i ostatním pisatelkám jen samou chválu.
Zase prásk - muž patrně ztroskotává ve svém druhém manželství - a opět syna začíná ničit - tentokrát jinak - pracuje s jeho soucitem a laskavým srdcem, bere mu tu nejcennější jistotu, jakou ve mně má - a mezi námi - důvěru tím, že mě za zády zpochybňuje, a syn zcela psychopaticky byl teď naposledy týden vedle po takovém setkání.
Já též.
Už se zase srovnává, ale můj boj o naše duše v podobě další práci neustává.
Oba teď jdeme každý na solo sezení, o Vánocích na vánoční konstelace, v únoru na ONe Brain - Jednotný mozek - V - o strukturách.
Stojí to námahu, peníze, čas, energii, ....
A výsledek není nikdy jistý - cítím ale, že to dělat musím.
A tak se vždy peníze nějak dají dohromady.
Doma nemáme počítač, máme starou malou televizi, ... je to otázka hodnot.
Myslím, že o adopcích se všeobecně dost málo hovoří, i zde, na stránkách Wahl.
V tom případě totiž bohužel každé to dítě nese nějak ty vzorce dva - a celá ta struktura kolem něho je dvojitá - jedna je hlasem krve - buňky, druhá je hlasem ducha a duše - Boha, chcete-li.
Syn zcela běžně přijal tezi, že biologická maminka mu dala tělo a podobu, po životní cestě mu duchovní a duševní pouto dělám já jako adoptivní matka.
Patrně i my - adoptivní rodiče, zde na Zemi skrz tyhle naše děti něco odžíváme a té vesmírné databance dáváme.
V tomto směru to chápu tak, že tyto děti "vykupují" i naši duši - že ta vazba je obousměrná.
Tyto děti se totiž musely vyrovnat s mnoha věcmi, které ostatní "normální" děti vůbec nemohou zažít - syn si např. vzpomněl na jednom sezení a v hrůze a zoufalství popsal situaci, jak oba jeho biologičtí rodiče ho navštívili v kojeneckém ústavu a rozloučili se s ním.
Fakt je, že po tomto sezení se úplně zhroutil.
Fakt ale je, že za pár dnů přestal nosit brýle a začal usínat v klidu a potmě.
Od té doby je tomu tak napořád.
Souhlasím, aby Wahl vám dala, budete-li chtít, tento můj soukromý email.
Myslím, že Vám mohu pomoci podporou i zkušenostmi, které mi tehdy moc chyběly.
Mnoho věcí bych dnes dělala jinak a mnoho věcí bych vůbec neudělala.
Ale i to asi patří k životu, proto se stále učíme a nikdy nemůžeme říct, že máme hotovo a vyhráno.
Skutečně Vám držím palce ze všech sil a jsem připravená ku pomoci, budete-li chtít.
Olga 2.12.2008
Vážená Wahl,
moc Vám děkuji za kontakt na Áju.
Už jsme si spolu vyměnily dost informací a pozdravů.
Jen Vás prosím, je-li to možné, jak z Vašeho pohledu vnímá dítě adopci a jak pěstounskou péči - je v tom z hlediska duchovního rozdíl?
Moje laická zkušenost je taková, že ono nepřijetí - a vykořenění - u biologických rodičů, zejména maminky, si děcko nese, totéž ale vnímá i v náhradní rodině.
Jiný přístup, ať chci nebo nechci, volím v případě, když vím, že dítě je nezrušitelně moje, i se všemi průšvihy, že zdědí moje věci, vstoupí do mého rodinného konstelačního systému, prostě nesu rodičovskou odpovědnost, bez jakýchkoli podmínek, vynakládám a obětuji "ze svého" - jakoby "svému", natož v případě pětounské péče mi tuto péči hradí stát za děcko, já kdykoli děcko můžu vrátit, ono se také kdykoli může zpět dostat k biologickým rodičům, budou-li mít zájem, takže nemám v tomto případě takovou odpovědnost a ani ji mít nemůžu.
Nebo je to jinak?
Neodvážila jsem se doposud zeptat, jak je to s adopcemi a dětmi, které jsou vychovávány v náhradní rodinné péči - platí tam to, že mají jakoby dvojsměrný plán zde na Zemi - jednak najdou biologické rodiče, něco si odžijí a pak najdou ty duchovní?
Nechci šířit svůj názor, pokud by byl nesprávný.
Příjemný den se sluníčkem a velký dík za to, jak jsou Vaše stránky vedeny, je to jakási psychoterapie on line, Vám přeje
Olga 03.12.2008
Milá Wahlgrenis,
omlouvám se, nebot nevím, zda jsem Vám již poděkovala nebo ne, ale raději to učiním vícekrát, byla jsem v šoku z tak rychlé a dlouhé odpovědi, Dita mi říkala, at nejsem smutná, že to bude trvat dlouho....
Tak Vám mockrát děkuji.
Miluji svou hočičku z celého srdce, čím ji mám déle, tím více, pokud to ještě lze,
a věřím, že Vám za 20 let napíši: Dokázaly jsme to.
A taky věřím a doufám, že se třeba uvidíme dříve.
Přeji Vám klid a mír v duši, a to nejen ve vánočním krásném období.
Ája a moje holčička 09.12.2008
Milá Wahlgrenis
obracím se na Vás s prosbou, prosím Vás o odpověd, pokud je to možné.
Chceme prodat dům, velmi velký dům, nebot pro jednu rodinu je příliš velký a pro dvě rodiny je každý dům příliš malý.
Zili jsme tu s manželovými rodiči 23 let a tohle už se nesmí opakovat v životech mých dětí.
Proto dostanou podíl peněz a svobodu.
Jenomže prodej nemovitostí jako-by se zastavil a já se ptám KDY ?
Nemohu to zde již psychicky vydržet, nikdy jsem zde nenašla ten pravý domov, klid, nemohu v noci spát, budím se v noci vyčerpana a chodím jíst....jsem tu neštastná, a možná i ostatní členové mé rodiny.
Spoustu věcí mám již sbaleno, ale nemohu jít s cenou tak nízko, aby nezbyly peníze po stavbě nového menšího domu pro nás, pro mé syny.
Mám ještě malou holčičku v pěstounské péči, o níž jsme si již spolu psaly, je úžasná, šikovná, a každý den ji miluji víc než včera.
Pomáhá nám přejít v této nelehké době na druhý břeh.
Až se můj život opět usadí a já vím, kde a jak budeme bydlet, chtěla bych si vzít další opuštěné dítě, nebot hohle cítím jako naplnění mého zbývajícího života, smyslu života, práce, která má smysl, at už je odměna po dvaceti let -jakákoliv.
Včera se mě Barborka poprvé sama zeptala: Která paní Ti mě dala?
Odpověděla jsem jí pravdu a pomyslela si, ta nejhodnější paní na světě.
Barborka reagovala na celou tuto situaci slovy:
Nebud smutná, já tady budu s Tebou, pořád tady budu s Tebou.
Jsem v tomto domě, tak neštastná a slabá, že se bojím, že nemohu svým dětem dávat tolik síly a radosti kolik bych dávat chtěla.
Prosím: kdy to skončí ?
Děkuji Vám a přeji vše dobré Vám i všem hodným lidem
Ája 02.06.2009
Ája 02.12.2008
© Wahlgrenis
02.12.2008
