Manžel tragicky zahynul, létal na kluzáku
Milá Wahlgrenis,
prosím Vás o pomoc v mém (našem) zoufalství...
V pátek 17. října kolem šesté hodiny večerní tragicky zemřel můj milovaný muž (bylo mu 34 let) a nechal tu mě, svou milující ženu, a jedenáctiměsíční holčičku.
Osudnou se mu stala jeho velká láska k létání.
Létal na kluzáku, z dosud neobjasněných příčin spadl nejspíše z velké výšky a zemřel na mnohočetná vnitřní zranění...
Zpráva o jeho smrti mě zdrtila, úplně ochromila, byla jsem v šoku.
Byli jsme spolu šest let a byli jsme tak šťastní, před necelým rokem se nám narodila nádherná holčička, plánovali jsme krásnou budoucnost... a především nám spolu bylo nesmírně dobře, rozuměli jsme jeden druhému...
Byl mou velkou oporou.
Miloval mě a miloval svoji dcerku, byl by za ni dýchal, byl to výjimečný táta a skvělý chlap.
Zdravý, silný, plný optimismu...
Já vím, že musel jít.
Že to, co se stalo, se zkrátka stát muselo, že to tak mělo být.
Já vím.
Přesto to bolí.
Manžel byl výjimečný člověk a strašně mi chybí.
Jsem schopna fungovat jen díky sedativům, jinak bych snad proplakala dny i noci...
Včera jsme se s ním naposled rozloučili.
Při pohledu na jeho rakev vprostřed záplavy květin se mi srdce svíralo bolestí...
Až dostaneme jeho popel, necháme ho rozptýlit z letadla.
Nad místem, kde měl onu osudnou nehodu.
Přál by si to tak.
Já jsem už delší dobu nejspíš podvědomě tušila, že se může něco stát, a občas jsem zavedla řeč na to, jak by si představoval pohřeb a tak...
A z toho všeho si pamatuju právě to přání být rozptýlen z letadla.
Miloval létání, přímo jím žil už od mládí...
Létával na větroních.
Před nedávnem absolvoval výcvik na padákovém kluzáku a strašně, strašně moc se těšil, až začne létat.
Přímo dychtil po tom, až se bude dívat na svět tam zeshora...
Tam nahoře byl opravdu nesmírně šťastný...
Nemůžu si zvyknout na to, že už není.
Že už ho nikdy neuvidím.
Odešel tak strašně nečekaně...
Odpoledne jsme se rozloučili jen zběžně, s tím, že za dvě hodinky bude zase doma,
čekala jsem na něho s čerstvým jablkovým kompotem, venku se šeřilo a já si říkala, že musí být každou chvíli doma, protože za šera se létat nedá...
A on mezitím někde v sanitce pomalu prohrával svůj boj o život.
Nedokážu nějak pobrat, že už prostě svého milovaného Jirku nikdy neuvidím...
Wahl, přála bych si vědět, co teď s ním je.
Nějak se s ním naposled spojit...
Třeba jen proto, abychom si mohli říct to sbohem, které jsme si říct nestačili.
Já nevím...
Nevím, Wahl.
Nevím, co přesně chci, ale pořád cítím, že ve mně zůstává cosi otevřeného.
Snad proto, že mi ho osud vyrval ze života tak prudce.
Mám spoustu pošetilých otázek, možná proto, že nedokážu přijít na to, co bych teď doopravdy chtěla...
Přijde se s námi ještě rozloučit?
Půjde dál (kam?), nebo zůstane s námi, se svou milovanou holčičkou... ?
Nechtěl by mi třeba ještě něco důležitého říct?
Co mám dělat dál?
Co by si přál, abych dělala?
Mám žít tam, kde jsme měli žít spolu?
Wahlgrenis, pokud Vám nebude dovoleno se s ním spojit, přijmu to.
Ale pokud ano, moc vás prosím o alespoň nějaké malé světlo do mojí smutné temnoty... a předem Vám z celého srdce děkuji.
Doufám alespoň, že je mu dobře a že se netrápil a nebyl smutný, že nás musí opustit...
Děkuji Vám, Wahlgrenis.
Boženka 27.11.2008
Milá Boženko,
psala jsem už mnohokrát, že všechno se děje tak, jak má,
že nám nikdy nikdo nepatří a že bychom si mnohem více měli vážit současného okamžiku.
Smrt může nastat prakticky kdykoliv, nemůžeme zkoumat počty prožitých roků, měsíců nebo dní.
Nejúžasnější je právě prožívaná chvíle, kdy se díváme tomu druhému do očí.
Nic předtím ani nic potom si nesmíme připouštět.
Tohle je úplně maximum...
Vy jste teď jako tělo bez ducha, polovina z Vás je pryč.
Vnímáte, jak je k Vám osud nemilosrdný, ptáte se, proč se to muselo stát právě Vám.
Proč právě teď a proč jste nemohla být se svým mužem dál...?
Okolní svět se Vám rozplývá za závojem slz, nevnímáte nic z reality kolem.
Jen těžko si v hlavě srovnáváte budoucnost.
Nevíte, jak budete vyprávět své holčičce, až se zeptá na tatínka.
Zatím je podle Vás ještě moc malá, aby něco pochopila.
Ale vnímá absolutně všechno.
Vidí, že všechno je jinak, vidí Vaše uplakané oči, chápe, že někdo doma chybí.
Váš manžel miloval létání, jak píšete.
Moc se mu líbilo vznášet se nad krajinou, být volný jako pták.
Tady se možná stala chyba.
Chtěl dokázat něco víc, být víc než člověk, nebo aspoň člověk, který létá...
Je v tom podivný symbol.
Nikdo z nás se nenarodil s křídly na zádech, nikdo nemáme létat.
Člověku přísluší chodit po zemi.
(Podobný příklad je potápění nebo procházení se na laně nad propastí.)
Situace, v které jste se ocitla, Vám připadá jako trest, jako by se k Vám duchovní svět otočil zády.
Jste zastavena, jako byste teď nemohla ani o krok dál.
Jste paralyzována, ale časem pochopíte, že dál jít musíte, jinak to totiž ani nejde.
Pak se budete dívat i na tyto dny jinak.
Ale zatím to nejde.
Jste součástí bubliny, nejde Vám udělat krok ven.
Váš manžel byl pro Vás andělem, bylo to absolutní souznění.
Máte nyní pocit, že všechno krásné zmizelo, nevidíte před sebou žádnou naději.
Nejste schopna myslet na nikoho jiného.
To také ani nedělejte...
Bylo to by to pro Vás jen zbytečné násilí.
Duše Vašeho manžela je při Vás, nikdy Vás neopustí.
Láska je totiž nekonečná, smrtí nic nekončí.
Musíte dál nést tuhle štafetu, jako byste byli pořád dva.
Nesmíte se zbořit a propadnout se někam, odkud není návrat.
Po nějaké době pochopíte, jak byla tahle událost pro Vás důležitá.
Vaše holčička je pro Vás silným motivem, myslete hlavně na ni.
Manžel by Vás rozhodně nerad viděl takhle smutnou.
Vaše rozhovory o smrti, o rozprášení popela byly skoro jako osudové, když se nad tím nyní zamýšlíte.
Smrt byla při něm už mnohokrát blízko.
Teď si postupně uvědomujete jiné hodnoty v životě, peníze nejsou podstatné.
Škoda, že se nic nedá vrátit.
Nedá.
Žijeme tady a teď.
Děkujte za každou zkušenost, která Vás posouvá dál.
Tohle je ovšem moc těžká zkušenost.
Neotáčejte se zpět, musíte jít pořád dál...
Wahlgrenis 27.11.2008
Milá Boženko,
při čtení vašeho dopisu jsem si nemohla nevzpomenout na svůj smutný příběh, který se tomu vašemu podobá.
Stejný scénář.
Výjimečně hodný muž, skvělý táta, milující a milovaný manžel, věk kolem pětatřiceti, roční miminko a bác...
Taky jako bych něco tušila předem.
Ani nevíte, jak s vámi cítím...
Vždy mě zarazí, když čtu na duchovních stránkách takhle podobný příběh.
Ta podobnost...
Ne v detailech, ale přece...
Boženko, vím, že nepomohou slůvka útěchy.
Vím, jak moc to bolí, srdce rve na kousky.
Ale vy to zvládnete, už kvůli vašemu malému andílkovi.
Manžel by si nepřál vidět vás takhle smutnou.
Je s vámi, láska nikdy nezmizí.
Láska neumírá, ani duše ne...
Možná jste na tom lépe v tom, že víte, jak to chodí, znáte stránky Wahl.
Já jsem rok a půl vůbec neměla tušení, jak to vlastně je..
Jen jsem cítila, že tak skvělý muž přece nemůže jen tak zmizet a konec...
Taky že ne...
Váš manžel existuje stále, tomu můžete věřit.
Vím tak dobře, jak vám je.
Objímám vás na dálku.
Jednou zase musí vyjít sluníčko.
Lenka 27.11.2008 8:41
Milá Wahl,
právě jsem přišla domů a čtu si vaši odpověď pro Boženku...
Až mě mrazí, když čtu, co jí píšete!
Kdybych svůj dopis Božence nezredukovala, tak by byl téměř stejný.
Ale i tak to vypadá, že jsem od Vás opsala některé myšlenky, což je nemožné,
protože jsem Božence psala, když Vaše odpověď na stránkách ještě nebyla...
A protože bych Božence psala téměř stejné věci jako vy,
je to pro mě znamení, že jsem leccos správně pochopila, a za to jsem hrozně vděčná.
A věřím, že Boženka také jednou pochopí...
Nebude to ovšem hned, je to běh na dlouhou trať.
Ale jednou jí to sluníčko opravdu vysvitne, to sluníčko je totiž v ní, nesmí ho hledat jinde.
Mějte se krásně.
Lenka 27.11.2008 13:25
Mila Wahl,
je to uz dlouho, co jsem Ti psala, od te doby se mnohe zmenilo.
Precetla jsem si pribeh Bozenky, take hodne podobny tomu memu, stejne jak pise i Lenka.
Take Stano, muj manzel, letal na kluzaku, miloval to.
I on spadl z velke vysky, zastavil ho jediny strom, ktery byl v sirokem okoli, posledni vetev.
Vyvazl bez jedineho skrabnuti.
Asi proto, abychom se kratce na to poznali a meli spolu krasneho syna.
Osud je ale nemilosrdny, smrt si ho nasla v podobe jeho dalsi vasne, utopil se pri sjizdeni reky v kajaku.
Synovi bylo 10 mesicu.
Je naprosta pravda, ze i takto male deti vnimaji absolutne vsechno a on i ted, po roce a pul, mluvi o Stanovi, pozna ho na fotkach, nekdy je to az zarazejici.
Bozenka ted proziva ty nejhorsi chvile sveho zivota, vim dobre, jak to boli.
Kdyz jsem si precetla jeji pribeh, hned se mi vsechno zase vratilo, jako kdyby to bylo vcera.
Jeste proplace hodne dni a noci, nez bude mit zase chut zit dal.
Nejen kvuli sve malicke dceri, ktera ji moc potrebuje, ale i kvuli sobe.
Nez se nauci plakat s usmevem na rtech a vzpominat na sveho manzela, aniz by ji srdce krvacelo.
Bude to trvat jeste dlouho, nez se zase dokaze uprimne smat.
Verim, ze to dokaze.
Bozenko, bude zase dobre, i kdyz ted si myslis, ze pro Tebe vsechno skoncilo.
Jestli Ti to pomuze, muzes mi napsat, Wahl Ti jiste da na me kontakt, pokud ho budes chtit.
Preji Ti hodne sil do dalsich dnu.
Wahl, dekuji za vsechno.
Moali, Svycarsko 27.11.2008
(Přeposlala jsem Tvůj mail Božence, pokud bude chtít, jistě se ozve. W.)
Boženka 27.11.2008
© Wahlgrenis
27.11.2008
