Co se mi to pořád děje? Opakované autonehody a jiné věci...
Ahoj má spřízněná duše,
narazila jsem čirou náhodou na Tvoje stránky a vím, že přesně tohle jsem asi potřebovala.
Věřím, že každý se potká s tím, s kým má, a vše má svůj smysl…
Moc bych potřebovala poradit nebo pomoci, pro mě v tak divné věci, se kterou se nemůžu nějak poprat, vyrovnat se s ní a zvládnout ji momentálně sama.
Ale asi tak nějak dopředu…
Vlastně vše moje životní trápeníčko začalo asi už v prenatálním věku.
Byla jsem nechtěné dítě, dvou rozhádaných manželů a můj důvod ke vzniku je jen asi jako udobřovací dítě…
Když otec zjistil, že matka je opravdu těhotná, rezolutně mě, tehdy jako počínající život, odmítal.
Matku poslal na potrat, tehdy ještě nejdřív před komisi (bylo to za totalismu), přesto jim to komise schválila, ale matka na něj nešla jen z trucu otce..
A pak to asi začalo vše..
Otec matku za to nenáviděl, byl ji, pálil cigaretami a podobně…, ale i přesto jsem byla asi velký bojovník a dostala jsem se na tento svět jako třetí v pořadí po mých chtěných sourozencích - bratrech.., dříve a z komplikacemi krvácející matky, ale přesto…
Rozvedeni byli ještě před mým prvním rokem života.
Od té doby jsem to stále pociťovala na vlastní kůži, že jsem nechtěné dítě.. nechtěl mě ani jeden z nich.
Bratry si otec brával na víkendy, dával jim vše, co potřebovali, a hlavně pro mě to nejdůležitější – LÁSKU.
Matka mi od malinka nadávala, jak jsem jí zkazila život…
V sobě jsem žila svůj vlastní svět a ten okolní vnímala jen jako prostor, který jen kolem mě plyne.
Když mi bylo 7, našla si druhého muže..
Moc jsem k němu vzhlížela a hned jsem ho pojala za tátu a mu to vcelku ani nevadilo.
Matka, ve snaze být se svým novým přítelem, se mě zbavovala tak, že mě nutila jít ke svému vlastnímu otci.. a to nebudu ani popisovat, jaké peklo to s ním bylo, jak se ke mně choval a jak mě ubližoval.
Chtěla jsem být s mým novým tátou !!
A pak se s "novým tátou“ vzali a narodila se mi sestra…
Škoda jen, že jsem od té doby byla opět jen přebytek v domácnosti, dcera nikoho.
Matka s novým tátou měli naráz nové dítě a byli štastní a mě se opět rozplynul sen mít tátu a mámu, kteří mě milují a jsem pro ně důležitá stejně jako moji sourozenci, jejich chtěné děti ..
Manželství jim ale taky dlouho nevydrželo, rozpadlo se po 7 letech a mně se nakonec ulevilo, že už konečně budu mít pokoj od otčíma, který mě od té doby, co se narodila sestra, jen ignoroval a maximálně bral jako služku domácnosti, opatrovatelku pro sestřičku a otloukána, když se kdykoliv cokoliv stalo a bylo to špatně..
Ale proč to vše píšu..?
S tím vším jsem sžila, smířila a snažila se zapomenout….
Nikdy jsem se s tím možná nevyrovnala, ale zatlačila hluboko a daleko…
Ale celý muj život postihují spíš negativní věci, nechci, aby to vyznělo, že si stěžuji, protože vím, že lidé jsou na tom hůř, spíš nechápu, proč se mi to tak děje, když jsem nikdy nikomu vědomě neublížila a snažím se chovat tak, aby když se ohlédnu, tak jsem se nemusela za nic nikdy stydět…
V 17 jsem za pomoci kluka, se kterým jsem chodila od 15, odešla z domu a nikomu to vlastně ani nevadilo, odešla jsem z igelitkou a byla ráda, že už jsem tak nějak volná a mohla jsem dýchat…
Ted už jen stručně.
Toho kluka jsem si vzala, narodil se nám syn, a v jeho dvou letech nás manžel opustil..:-(
Chápu, že asi jsme se tenkrát měli potkat, pomohli si vzájemně a pak se naše cesty rozešly..:-( , byli jsme mladí a plní ideálů…
A pak začal zase kolotoč negativních událostí.
Rozvod, ochrnutí, nemocnice, samota….
Jen můj malý syn mě držel při životě a chuti do dalšího života..
Slíbila jsem si, že ač sama, tak mu udělám nejkrásnější dětství a domov…
Dostala jsem se z toho všeho a opět vše zahodila daleko za sebe a žila krásnou přítomností, kterou jsem si vytvářela už sama.
V samotě, v klidu, bez rodiny, bez rodičů..
Vlastně mi nic a nikdo ani nechyběl, měla jsem svoje dítě, vlastní těžce vybudovaný domov a brala věci tak jak přicházely.
Ted bych napsat, proč Ti vlastně píši, a v čem bych chtěla poradit a poprosit o vysvětlení, proč to tak je, protože já to fakt nechápu a nevím na koho se obrátit a jak dál ..
Je mi 32, a když přeskočím nepodstatné věci, co se mi děly, tak bych shrnula jen tenhle rok, který je pro mě obzvláště špatný od začátku až do konce… (a nevím, jestli to nemá souvislost, ale tak špatný rok jsem měla přesně celý před 10-ti lety, ten rozvod, ochrnutí..)
Na začátku tohoto roku jsem prodělala 2 operace, gynekologické, které způsobily, že nemůžu už mít přirozeně děti.
S přítelem, kterého jsem potkala snad z ničeho nic jako anděla před dvěma roky, ač jsem nehledala, se snažíme o děťátko přes umělé oplodnění.
Tak jsme letos na jaře podstoupili umělé oplodnění, ale nepodařilo se nám to.
Dokonce celý proces dopadl fiaskově.
Asi to tak mělo být, řekla jsem si..:-(
Jenže za měsíc jsem měla autonehodu, nikomu se nic nestalo, jen mně…
Takže pokračovalo pro mě i tak špatný rok…
Ač je to neuvěřitelné, tak asi za měsíc po první autonehodě, jsme měli další nehodu, kdy nás přehlédl řidič a vyrazil nás z cesty, nakonec vše dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo kromě plechů…
A aby toho nebylo málo, tak za další necelé 2 měsíce jsem měla další dopravní nehodu, kdy do nás narazila další dvě auta a opět se nikomu nic nestalo, jen mně…
Fakt to prostě nechápu, jestli nejsem nějaký magnet na nehody, neštěstí nebo co se děje..
Nikdy jsem neřídila a nikdy jsme za to ani nemohli.
Pokaždé byl se mnou v autě někdo jiný, a tak jsem si i říkala, jestli za to vše nemůžu já, že vše špatné a zlé se na mě neustále po celý život lepí a drží se mě to
a ohrožuji tím i mé okolí a lidi co jsou kolem mě…
I tak jsem bojovník a věčný optimista a i přes vše jsme teď na podzim šli s partnerem do dalšího boje o miminko na umělé oplodnění.
Myslela jsem si - věřila jsem, že když jsem měla tak špatný rok, tak třeba mi ukáže na závěr svou lepší tvář a podaří se, ale opět velké zklamání.
Opět se nám nepodařilo založit rodinu, dítě - dar, které je tak chtěné a žádané a dali bychom mu lásku a vše kolem..
A na závěr jako taková třešnička na dortík, v závěru jsem dostala výpověď z práce, protože jsem v pracovní neschopnosti kvůli autonehodě.
Takže když to dám dohromady jen tenhle poslední rok, tak 2 operace, 2 prohrané boje o miminko, 3 autonehody během tří měsíců, poškozená krční páteř, výpověď z práce a hlavně krvavé srdíčko a poraněná dušička plná smutku a beznaděje.
Moc Tě prosím, nemohla by jsi mi s tím vším pomoci??
Objasnit proč se tak děje, nebo jestli to tak prostě má být..??
Nebo mám prostě takový osud, když jsem zrozena v takovém špatném začátku???
Nebo prosím aspoň potřebovala bych poslat trošku energie nebo sluníčka do života..
Vděčná budu za cokoliv, co mně pomůže najít rovnováhu….
Za cokoliv mnohokrát děkuji, fakt nevím jak dál a co s tím vším, proč se mi tyhle věci celý život dějí…..
Milá Wahlgrenis, myslíš že se dočkáme daru děťátka třeba příští rok????
Děkuji Ti
Adriana 21.11.2008
Milá Adrianko,
to Tvá dušička si vybrala tuto cestu a teď co s tím? Že?
Možná se Ti to nebude líbit, ale u Tebe mě napadá jenom jedno slovo ODPUŠTĚNÍ,
a to ve velmi velkém rozsahu a všem.
Doporučovala bych terapii či regresy.
Navštiv psycholožku, kinezioložku, rodinné kostelace, léčitele.
Pokud jsi už tyto kroky učinila, pokračuj. Tohle není záležitost na jedno sezení.
Máš toho v sobě tolik, nechtěj po sobě, aby jsi vše vyřešila hned.
Dej si čas sama pro sebe, proto Tě poslední dobou potkávají nepříjemnosti.
Zastavují Tě, aby jsi mohla udělat něco sama se sebou.
Nebude to lehké, ale bude to osvobozující.
Držím Ti palce.
Jarča 21.11.2008
Mila Adriano,
Pročítala jsem stránky, tentokrát s tím zájmem, zda tu nenajdu odpověď od Wahl i na svůj problém, inu Wahl mlčí, to je svým způsobem také odpověď...
A co nevidím, Váš článek.
Asi nemám právo Vám psát, kam si já myslím, že Vás ty změny směrují,
a bylo by to ode mne i nesprávné zasahovat tam, kde mě to nepřísluší.
Přesto - pár slov...
Z celého článku čiší potlačovaná křeč - křivdy, zloby a potřeby okamžitého přimknutí - za každou cenu.
Píšete o synkovi a pak o své touze založit "vlastní rodinu" a umělém oplodnění.
Neopakujete de facto tutéž chybu, kterou udělala Vaše maminka?
Co asi syn cítí a jak se cítí tam, kde dáváte najevo svoje zoufalství z nepřicházejících miminka a on tu je přece ...
vůbec také nepíšete o svém příteli - anděli, jak jste ho nazvala a vztahu mezi nimi oběma.
Tyhle stránky, pokud je budete pročítat, a řada jiných, Vás může nasměrovat.
Existují kursy rodinných konstelací, existuje celá škála různých škol, kineziologie, reiki apod., které se snaží lidského ducha a duši uvolnit a očistit.
Toto odblokování jde přes procítětní vlastních pocitů a přes vlastní uvědomění k odpuštění.
Bez přiznání vin a chyb - známe to sice z kostela, ale to je zcela povrchní, formální záležitost, se nepohneme z místa.
V tomto přiznání a odblokování zároveň pochopíme mnohé - pochopíme Ty, kteří nám ublížili, ale také ty, kterým jsme ubližovali my, a třeba nechtěně!!!
Stále se něco učíme, to nejtežší je být v míru sama se sebou!!!
Něco o tom také vím.
Pak postupně, na mnoha úrovních duše i těla, docházíme k odpouštění a odpuštění.
Je to proces, trvající leta, ne-li - to nevím, ale myslím si to, celý život.
To úplně konečné a nejtěžší je odpustit sobě.
To je skutečná dřina.
Krk obecně znamená kreativita a odpovědnost, záda - zejména zátylek - minulost, nohy nás nosí do budoucnosti, a tak by se dalo pokračovat dál.
Nepíšete, proč jste ochrnula, a na jakou část těla.
To, co děláte chybně, Vám asi nikdo nenapíše, na to musíte přijít sama.
Vím, že děti v pubertě jsou k přetržení, ale stále jsou to naše děti, které touží po lásce - naší lásce.
Synek mi to občas připomene, jaké chyby jsem dělala a jak to on prožíval, když byl malý, a teď si někdy na to mimčo hraje a odžíváme si to oba.
Znovu a podstatně líp, radostně, s láskou a legrací.
V tu chvíli je mazlivé mimino - batole, které se nechá hladit, škádlit, třeba i koupat apod.
A to mu bude začátkem dubna 17 let!!
Je zcela normální, sportovně založený kluk, chodí do tanečních a s dívčinou.
Ten Váš synek je jistě v tomto ohledu stejný.
Chce si užívat konečně spokojenou klidnou matku a tátu - kterého de facto neměl.
Tak Vám přeju dost světélek na cestu, abyste věděla, kam a jak máte jít a co máte dělat.
Olga 21.11.2008
Adriana 21.11.2008
© Wahlgrenis
21.11.2008
