Co se stalo v nitru mého syna?
Milá Wahlgrenis,
ráda bych se připojila k dlouhé řadě tazatelů a poprosila o Vaši radu.
Jsem vdaná a mám dva syny - 18 let a 21 let.
Moje prosba se týká toho staršího, o kterého se poslední roky stále bojím.
Přestože je plnoletý a vím, že si jen těžko nechá mluvit do života, byla bych ráda, kdyby pochopil, že nám jde hlavně o něho.
Narodil se ve znamení panny a byl vždy velice chytré a bystré dítě.
Ve škole neměl nikdy problémy, snad jen jako každý kluk trochu zlobil, už od malička měl talent na jazyky a moc pěkně kreslil. Je levák.
Asi z genů přebral svoji tvrdohlavost, protože, když se do něčeho pustil, vždy ho to drželo strašně dlouho a málokdy se věnoval i něčemu jinému se stejným zájmem.
Dokončil jazykovou školu a poté šel studovat gymnázium.
První rok střední školy bylo vše bez problémů, měl plno nových kamarádů, ale začal se i více věnovat "střílečkám" na PC.
Druhý ročník už byl trochu horší a začalo se zdát, že ztrácí zájem o studium.
Poté přišla nabídka odjet studovat na 10 měsíců do Spojených států.
Protože synovec toto studium s úspěchem absolvoval a synovi doporučoval totéž, rozhodli jsme se umožnit mu to.
Odjel koncem léta do rodiny v Montaně a začal úspěšně studovat na tamější škole.
Během pobytu změnil rodinu, prý ze zdravotních problémů matky té rodiny.
V druhé rodině měl více přístupu na PC a často jsme si psali.
O rodině a škole však moc nemluvil.
Na návrat domů se velice těšil, ale najednou bylo vše jiné.
Nechtěl o ničem moc mluvit a my se snažili respektovat změnu v prostředí, i to, že se nám vrátil dospělý muž.
No a tehdy začaly problémy.
Měl dodělat nějaké zkoušky, aby mohl pokračovat se svým ročníkem, ale nakonec šel do jiné třídy a dělal znovu třetí ročník.
Úplně se přestal učit a časem i chodit do školy.
V té době byl již plnoletý a naše rady neposlouchal.
Snažili jsme se mu vysvětlit, že má teď velké plus v tom, že umí dobře anglicky a bylo by dobré na tom zapracovat a udělat si nějaké zkoušky.
To však zůstalo bez odezvy a veškerý čas věnoval PC.
Už jsme začali přemýšlet i o jisté zavislosti.
Do čtvtého ročníku se dostal, ale opět nevnímal nadcházející maturitu ani případné zkoušky na VŠ.
Často jsem se ho ptala, zda má nějaký problém, ať už citový nebo komunikační, ale odmítal (to stále trvá) o čemkoliv hovořit.
Dokonce padla výčitka, že jsme ho poslali na rok pryč.
Maturitu se silou vůle dodělal až v září a předcházelo tomu mnoho našeho úsilí, aby k ní vůbec šel.
Měl ji posunutou proto, že nechodil do školy a neměl dostatek hodin ke klasifikaci.
Vše si omlouval sám, a protože každé ráno odcházel, nevěděli jsme o tom.
Paní profesorka i přes prosbu nás o absenci neinformovala.
Absolvoval i několik zkoušek na VŠ, ale vlastně ani nevím proč, protože do druhých kol už ani nešel.
Nemá v sobě vůbec vůli cokoliv dělat, natož studovat.
Nevím, jestli se stále hledá nebo má nějaký problém.
Moc ráda bych mu pomohla, ale brání se.
Nechce s nikým o ničem mluvit.
Pokud vím, partnerku nemá, ale dámské společnosti se nevyhýbá.
S kamarády se stýká, ale nikdy se neptá na jejich běžný denní život.
Často odchází později večer a diví se, proč děláme rozdíly mezi dnem a nocí.
Někdy žije jak poustevník a třeba několik dní ani nejde ven.
Spí dlouho, což je logické, když ponocuje u PC, je bezohledný, protože má pokoj i s bratrem, kterému se směje, že má známost.
Nevím, je-li to vše z nějaké zášti či smutku....
Nyní tři měcíce pracoval, ale ve zkušební době pr.poměr ukončil.
Řekl nám, že asi odjede znovu do USA.
Finančně je to náročné a nevím, kde by na to vzal.
Při jakémkoliv fyzickém kontaktu, stačí dotek, pohlazení....uhýbá...
Někdy mám pocit, že mě nenávidí.
V hovoru se několikrát zmínil o zdravotních problémech, ale nechce říct nic konkrétního, návštěvu lékařů odmítá....
Bojím se o něho a opravdu nevím, jak ho vrátit do života.
Jeho mysl mi příjde smutná, unavená, bez "šťávy" mladého člověka.
Nevím, je-li to pubertální způsob upozornění na svou osobu nebo jiný problém.
Nechápu, co se v něm stalo, vzpříčilo.....
Bratr se diví, že je takový.
Vždy na sebe hodně trpěli, nedali na sebe dopustit.......
Manžel odmítá o všem diskutovat a říká, že musí mít zájem především on sám.
Jenže já nějak vnitřně cítím, že problém bude jinde.
Pokud je ve Vašich silách mi s tímto poradit, budu moc ráda.
Přeji Vám i všem lidem, kteří Vás kontaktují, aby se v jejich trápení ukázalo světlo a měli více radosti ze současného života.
Děkuji
Markéta 4.11.2008
Milá Markéto,
problémy Vašeho syna jsou bohužel jeho problémy.
Nemůžeme odkrývat jeho svět, to by se musel zeptat sám.
Omouvám se, ale existují tady jisté hranice.
Wahlgrenis 4.11.2008
Milá Markétko,
asi se Ti odpověď Wahl nezamlouvá, ale je to tak.
Syn se musí zeptat sám...
Já se zeptám Tebe:
Proč nemáš svého syna ráda takového, jaký je?
Proč cítíš potřebu ho někam tlačit, někam popostrkovat, aby byl k obrazu Tvému?
Jak píšeš, je to v tuto chvíli již dospělý člověk, tak ho nech jednat jako dospělého člověka.
Se vším všudy.
S existenčními starostmi a povinnostmi každého dne, ale jeho život nech jemu.
Žij svůj.
Za žádný jiný neneseš odpovědnost.
Jarča 5.11.2008
P.S.: Mám dvě dospělé dcery, vím o čem píši :-)
Milá Wahl, vážená Markéto,
já jsem věděla, že dnes mám jít na stránky.
Já to mám jinak než Wahl,
myšlenka je vložena, když to tak má být, a já vím, že jsem prostředník.
Nemohu zcela se ztotožnit s tím, že problémy lidí v rodině jsou jiné problémy,
protože ty rodinné vazby by navázány nebyly, kdybychom v tom neměli ten díl svého působení, kdyby cesta druhého nebyla naším prostřednictvím – i zcela prostým pohybem dvou lidí vedle sebe ovlivněna a nekončí to v osmnácti ani v osmdesáti.
Já zcela jasně a zřetelně vnímám vše, co jste chtěla, Markéto, vyjádřit a rozumím Vám, cítím to naléhavě.
Jde o velký strach, obavy, které se nechtí domýšlet.
Vy nechcete nikoho nijak ovlivňovat ani strkat, chcete jen, aby to bylo zvládnuto.
Ze stejného důvodu se nemohu souhlasně postavit ani za vyjádření Jarči.
Jarčo vím, že v dobrém úmyslu a s pocitem pomoci, ale nejsou vždy věci ve schématech a “klišé“, která jsou známá a lidmi používaná.
Není to tak.
Jestli se s někým něco děje (nejen v rodině) a my to cítíme, zcela bezpochyby je to proto, že v tom "svou roli hrajeme".
Protože to vnímáme, můžeme zcela určitě působit.
Úplně prvně – synové by neměli být spolu v pokoji,
nehraje to žádnou roli ve stavu Vašeho syna, ale je to fakt.
Měl by být každý sám.
V reálu toho moc dělat nemůžete
(vyjadřujte svou lásku a podporu vnitřně, syna nebudou popuzovat slova a kontakty,
ale myšlenkové formy si k němu cestu najdou).
Ale jistě máte velikou sílu vnitřního působení.
Poproste o Boží sílu a podporu a zabalte v duchu syna do ochranného obalu
a poděkujte s radostí Bohu a všem pomocným silám.
Věřím, že tahle univerzální prosba vždy něco "otevře" a přivede potřebné pomoci k rozuzlení do předmětných životů
a pak se dějou věci i cesty se ukazují – jemu i Vám.
Bude to dobré, začněte působit hned.
Je to jistě pomoc a dar pro něj, že Vás má vedle sebe.
Zdraví Charlotta 6.11.2008
PS: Mám více než dvě dospělé děti :-)))
Milá Wahlgrenis,
otevřela jsem si Vaše stránky.
Něco mě nutí zareagovat na dopis Markéty a odpověď Jarči.
Jarčo, moc se pleteš, když vyčítáš Markétě, že nemá ráda svého syna takového, jaký je.
Pochopitelně, že ho má ráda!!!!!!
Proto se mu snaží pomoci.
Neuvědomila si ovšem, že Wahl se nemůže ptát vyšších sil na jeho problém, když nepožádá sám.
Je dospělý.
Pokud by napsal Wahl sám a poprosil o pomoc, dostane se mu jí.
Ale asi nenapíše.
Jeho cesta je zatím někde jinde.
Chápu z celého srdce Markétu a vím, jak jí je.
Mám 30letého syna, který také "zlobil".
Zdárně odmaturoval, dostal se na vysokou školu a ve třeťáku se nechal "zdárně" vyhodit.
Kvůli lenosti zvládnout jednu zkoušku.
Jenže, nic se neděje náhodou.
Netvrdím, že jsem byla klidná a vyrovnaná.
Vytočil mě dost silně a podobala jsem se Viktorce u splavu, jak jsem ječela.
Nic mi to nebylo platné.
Byla to jeho volba.
A říká se, že všechno zlý je k něčemu dobrý.
I toto bylo.
Tím, že se to stalo, tak on mohl pomoci někomu v tíživé životní situaci.
Pomoci tak, jak nikdo jiný neuměl.
Měl čas, hledal si práci a svůj čas věnoval člověku, který v té době umíral.
Myslím, že tímto činem si moc vyčistil svoji karmu.
Nyní nemá VŠ, živí se tím, že učí angličtinu.
Beru ho takového jaký je.
Vím, že je to jeho život.
Můj sen byl, aby udělal VŠ, moc jsem se k tomu upínala.
Když člověk něco moc chce, většinou o to přijde.
Nesmíme žít tak, že si bez určité situace neumíme život představit.
Já také nedodělala VŠ.
Asi jsem si svoji neschopnost přenesla jako projekci na svého syna.
Díky tomu, že se učím od Wahl, jsem pochopila moc a moc.
Že nikdo nikomu nepatří...
Nesmíme nikoho ovlivňovat.
Každý má svoji cestu.
Musíme přát jen a jen lásku a dobro.
A spousty dalšího.
Milá Wahlgrenis, děkuji Vám za vše.
Milá Markéto, všechno dopadne, tak jak má.
Posílej synovi lásku.
Makovice 6.11.2008
Pěkný den přeji Walhgrenis i paní Markéto,
Po přečtení Vašeho příběhu jsem si uvědomila, že to odněkud znám.
Podle mě Váš syn trochu zlenošil na gymnáziu.
Znala jsem to u bratra.
Měl kamarády, kteří s ním hráli na počítači.
Bývaly doby, kdy byl opravdu hodně závislý na hraní her i na internetu.
Stal se protivným, štval se, když jsme mu třeba internet odpojili..
S pobytem v USA se to zhoršilo, poněvadž měl na svůj koníček ještě více času.
Když se vrátil, tak mohl mít od vás výčitky, že se neučí, jak se učil dřív.
Stal se samostatnějším a projevila se v něm nevole proti všemu, co mu bylo proti srsti.
Ten pocit znám možná i tím, že sem v podobném věku, jako byl Váš syn.
Jsem podrážděná, když mi rodiče připomínají, že mi dřív něco šlo a teď jaksi ne.
Nechápou to a očekávají ode mě víc.
Začínám se od nich odvracet.
Nechce se mi odpovídat na jejich stálé otázky.
Mám špatnou organizaci času, jsem si toho vědoma, ale nedokážu to napravit.
Od školy mě zdržuje počítač.
Dalo by se říct, že bez počítače bych měla lepší prospěch ve škole.
Moje máma na tento můj nedostatek často naráží.
Já odpovídám, že to vím.... ale nic s tím neudělám.
Prostě.. je to už můj život.
Mám to od bratra.
Když jsem byla ještě na základní škole, byla jsem velmi pilná studentka.
On studoval gymnázium a byl příkladem lenocha, co sedí u počítače a minimálně se učí... pochytila jsem to od něj.
Avšak, dnes - za rok budu maturovat - už mám trochu jasno kam dál a maturitu si utéct nenechám.
Jen mě mrzí, že poslední dobou školu vůbec nestíhám.
Trochu jsem to prošvihla.
Ve Vašem synovi se motivace čím být dál bohužel neobjevila.
Počítač ho ovládl.
To víte, lidé, kteří vás i v anonymní podobě mají rádi, spousta informací, her.. atd. atd.
Internet člověka uvrhne do bludného kruhu a pokud člověk sám z něho nechce, tak se mu to nepodaří ani s pomocí blízkých osob.
Ztrácí motivaci.
Líbí se mu tam, tak proč dělat nějakou maturitu?
Nakonec se rozhodne, že je přeci jenom nezbytná, ale učení na ni co nejdéle odkládá...
Proč chodit na vysokou?
Zjistí, že jsou i jiné alternativy bez dalšího studia.
Někdy i dobře placené.
Bohužel nevím, jak bych Vám poradila.
To je pouze konstatování... dle mého názoru samozřejmě...
Váš syn si to opravdu musí uvědomit sám.
Je uzavřen do svého virtuálního světa.
Někdo by mu měl vysvětlit, že cesta, kterou si vybral, není správná.
Měl by se nad svým životem zamyslet a konečně si uvědomit, že ho vysedávání u počítačí vysává psychicky.
Distancuje se od nejbližších lidí a vlastně je pak ani nepotřebuje.
Vždyť mu pořád něco vyčítají... na internetu mu nikdo nic nevyčítá.
Podle mne by bylo dobré najít si vhodný čas, třeba u čaje, a v klidu si o všem pohovořit.
Jak Váš syn vidí budoucnost a podpořit ho.
Já vím, mně se to mluví.
Ale na druhou stranu tyto pocity zažívám sama.
Když mi máma pořád něco vyčítá, když na něčem pracuji a nechci být rušena...
samozřejmě uhýbám před pohlazením, protože jsem v tom momentu podrážděná a je mi fyzický dotyk protivný.
Naopak když mi je nejhůře, tak uvítám, když si se mnou maminka v klidu o všem promluví, já si na všechno postěžuju a poradí mi, jak dál, něčím mě motivuje a uklidňuje, že je to napravitelné.
Pokud je však s tím, jak nyní žije, spokojený, nedá se nic dělat.
Do ničeho ho nesmíte nutit.
Daria 8.11.2008
Markéta 04.11.2008
© Wahlgrenis
04.11.2008
