Jako by mě pohřbili s ní
Dobrý den Wahlgrenis,
Jedna moje známá, starší paní, mi poradila, abych Vám napsala, že umíte lidem poradit v těžkých chvílích.
Je mi 29. let.
Úplně normální ženská, která chodí do práce, stará se o domácnost a 2 milované děti.
Teď v únoru mi moje dceruška (nebylo jí ještě ani 5 let) umřela!!!
Už není, není nic.
Jako by mě pohřbili s ní.
Proč musela umřít právě ona?!?
V životě nebyla nemocná, nikomu nikdy nic neudělala, neuměla ani zlobit, byla tak rozumná.
Vždycky věděla, co je správné a co ne, uměla psát a číst, poznala, když mi bylo ouvej, přišla ke mně a objala mě, dala mi pusu.
Byla to nejkrásnější, co mě v životě potkalo.
Jednou v pátek jsme přišly od lékařky domů, byla trochu nachlazená, měla se převléct, ale už nepřišla, přinesl ji syn v náručí.
Lekla jsem se a říkám jí, ať se postaví, už mě neposlechla, řekla mi, že to nejde.
Hned jsem volala sanitku, posadila jsem si ji na klín a houpala jí a mluvila na ni, aby mi neusla.
Ztrácela se, ale ze všech sil mi ještě stihla říct všechny básničky, které se naučila ve školce a vůbec se nespletla.
To jsem nevěděla, že ji držím naposledy.
Vrtulník ji odvezl do nemocnice, tam ji operovali, měla krvácení do mozku.
Později jsem se dozvěděla, že v hlavičce měla nádor, který nahlodal nějakou cévu a to způsobilo krvácení.
Hned po operaci mi řekli, že mám počítat s nejhorším.
V tu chvíli jsem chtěla umřít.
Nedovedu si to vysvětlit, ale věděla jsem, že už se mi princezna nevrátí.
Čekali jsme deset dní, pak mi navrhli, jestli nechci, aby dceruška darovala orgány,
souhlasila jsem, ale na výsledky se čekalo tak dlouho, že už stejně nikomu nepomohla, myslela jsem, že by mohla alespoň někde "existovat".
Proč se to muselo stát, nevím, co mám dělat bez ní.
Nikdy neměla žádně příznaky, nic jí nebolelo, doktoři mi řekli, že se to ve vzácných případech stává, že na to nikdo dřív nemohl přijít, neukázal by to ani rentgen.
Proč ona byla ten vzácný případ, proč něco nenaznačovalo tomu, aby se jí dalo ještě pomoc?!?
Co teď mám dělat, ztratila jsem chuť starat se i o syna, je to krutý, ale já to tak cítím.
Všude ji vidím a slyším.
Byla jako sluníčko, u všech byla oblíbená.
Proč mi ji vzal?
Ať mi nikdo nepovídá, že ten nahoře existuje, kdyby jo, tak tohle nedopustí!!!
Už ji v životě nevezmu na klín, nepohladím ji, neobejmu, nedám pusu na dobrou noc a ráno mi nikdo nevleze do postele.
To jsou hrozná muka.
Prosím, hledám vysvětlení proč?????????
Děkuji
Vaše Kris 10.3.2009
Milá Kris,
psát o smrti je těžké, ale mnohem horší je smrti se dotknout.
Vy jste se jí dotkla, už nikdy nebude jako dřív...
Na téma smrti jsem psala už mnohokrát, ale pro Vás je to pořád málo.
Vy jste tou, která tady zůstala, zatímco Vaše nejmilovanější holčička je někde jinde.
Zatím nechápete, co se stalo.
Hledáte vysvětlení, proč musela odejít.
Tohle je nyní moc kruté.
Všechna slova nyní jenom procházejí skrz Vás, přijdou a zase odejdou.
Jste ve zvláštní bublině, která Vás odděluje od běžného světa.
Je to Váš mikrosvět, nepřijala jste změnu Vašeho života, nechcete ji přijmout.
Všechno, co se Vás dříve dotýkalo, co jste musela řešit, je až někde daleko.
Jste jen Vy se svým trápením.
Volím slova, protože neznáte můj slovník, můj způsob vyjadřování, našlapuji po špičkách, opatrně.
Jste jednou z těch, které "jedna Vaše známá poradila, abyste mi napsala".
Ti, kteří znají můj web, vědí dobře, kam se dostanu.
Tohle téma jsem probírala už mnohokrát, ale pro Vás je tohle nové, neprožité.
Jsme v bodě nula.
Všechno se děje tak, jak má.
Nesmíte se ohrazovat tím někým nahoře.
Kdyby tam byl, že by tohle nedopustil...
Přicházíme sem do tohoto života odžít naše minulé prohřešky, máme pochopit, kde jsme udělali chybu.
Z toho důvodu procházíme zkouškami, které nás mají posunout dál.
Za všechno je správné poděkovat, za všechny slzy, bolest, trápení, rány, krutos od druhých.
Často je to pouze zrcadlo, kde najednou uvidíme sami sebe.
Nikdo není bez viny.
Děti přicházejí do našeho života obvykle pokračovat v příběhu, který se v minulém životě nedokončil.
Jsou to často odvržené lásky.
Vybírají si právě konkrétní matku, svou bývalou partnerku, aby měly zaručenu tu bezvýhradnou lásku.
Láska od maminky k dítěti proudí jakoby sama, dítě se o ni nemusí nijak prosit, nemusí jí nic vracet, láska je.
Takhle nějak to bylo i s Vaší holčičkou...
Sama popisujete, že vztah k ní byl jiný než k synovi, čistší, milejší.
Láska se nedá schovat, láska je.
Potřebovala jste být bohužel "vykolejena" ze svého stereotypního života.
Tehdy totiž dušička Vaší holčičky zůstala stát stranou, také nikoho nezajímalo, co řešila, jak moc se trápila.
Byla to veliká bolest, kterou prožívala...
Proto se Vám vrátila do tohoto života jako miloučká holčička...
Proto musela odejít...
Proto musela odejít tak bez varování...
Proto se to muselo stát...
Máte pochopit jiný rozměr tohoto života, nejde jenom o dítě a matku, jde o mnohem víc.
Zatím tomu ještě nerozumíte, jsou to informace, které se k Vám do Vaší bubliny nevejdou, nepřijímáte je.
Ale časem tohle napětí poleví.
Dušička holčičky je v pořádku, splnila to, co se mělo stát.
Je stejně jako Vy na novém startu, jiná, bez karmické zátěže, dluhy byly vyrovnány.
Mohla byste uvažovat o dalším dítěti...
Udělala byste jí tím velkou radost, kdyby se zase mohla k Vám přiblížit.
Tohle ona nechtěla, nechtěla zemřít, ale bylo to dáno odjinud.
Časem byste měla ze své bubliny vystoupit, dostanete se na novou vlnu, která Vás posune dál.
Obracíte list v knize, jste připravena na další zkoušky.
Čekáte, na novou lásku, láska je.
Když jsem otevřela Váš mail, bylo ještě brzy ráno.
Chtěla jsem odjet do atelieru a tam odpovědět.
Běžný proces...
Ovšem to, co se dělo venku, skoro ani nebylo z tohoto světa.
Déšť, sněhová bouře, všude plno vody...
Nejsem s deštníkem ten největší kamarád, bylo jasné, že nikam nepůjdu.
Tak jsem začala skládat slova k sobě.
Slova pro Vás.
A najednou: je dopsáno a venku se z ničeho nic vylouplo nádherné sluníčko.
Teprve teď mohu odejít.
Wahlgrenis 10.3.2009
Milá Wahlgrenis,
jsem moc ráda, že jsi se dostala na ulici, když už svítilo sluníčko :)
Včera večer jsem si četla horoskop na dnešní den.
Střelec tam měl cosi o úředním jednání.
Tak si říkám, dneska to nevyjde.
S úřady nemám nic společného, nic rozjednaného, prostě nic.
Přijdu do práce a šéf mi zadal úkol: zařídit zábor pro jednu naši stavbu.
Takže, milá Wahl, dneska mám ty úřady přímo tři.
Přeju Ti krásný sluníčkový den
heřmánek 10.3.2009
Milá Wahlgrenis,
já ani má holčička nikomu nic nedlužíme, v čem měla pokračovat a co mám dělat teď já?!?
Já nechci mířit jinam, já jsem chtěla žít se svými dětmi.
Měli se rádi, jeden na druhého nedali dopustit.
Myslela na všechny kolem, nikdy nezapoměla někomu něco koupit, přivézt nebo namalovat.
Já se zblázním, za co takový trest!
Ona byla moje, vždycky jsem jí říkala, že jí nikomu nedám, že to všechno, co jsme prožívali společně, zvládnem.
Já jí lhala!!!
Já ji neochránila.
Nechci jiné dítě, nechci žádnou cenu útěchy.
Já chci jenom ji.
Vždycky spoléhala jen na mě, nechtěla být sama, bála se tmy, všem říkala, jak je má ráda.
Tohle neustojím.
Vaše Kris 10.3.2009
Poplakala jsem si u přípěvku Jako by mě pohřbili s ní.
Vím, že ta maminka teď nic nepřijme, nemůže, nejde to.
Je nemožné opustit úpornou myšlenku trestu.
Je nemožné přijmout, že my nikoho nevlastníme, že naše děti nám nepatří – vždyť je tak strašně milujeme.
Je nemožné nechat duši jít svou cestou.
Je nemožné přijmout, že vše jde podle Boží vůle a Božích zákonů, když mi je prostě v tom, co prožíváme, nevidíme ani necítíme.
Vina, vina, vina, výčitky, výčitky, výčitky.
Strašné podhoubí, jehož důsledky pocítíme fyzicky.
Snad přinese klid do duše, smíření a dar pomoci, podpory a síly k pokračování setkání, se ženou podobného osudu, která bude vědět...
Věřím, že to tak bude, že k tomu dojde a prosím pro maminku, aby se tak stalo brzy.
Charlotta 11.3.2009
Vážená paní Kris,
když jsem si četla Váš příspěvek, běhal mi mráz po zádech.
Nedokážete pochopit pí. Wahlgrenis, je toho na Vás hodně…
Vím, co prožíváte.
Prošla jsem si tím taky.
Měla jsem dceru, andílka s bloňdatými vlásky, krásně zpívala.
Byly jsme jak jedna.
Ve 2 letech jí zjistili nádor.
Dva roky jsme bojovaly v nemocnici.
Udělala jsem pro ni, co bylo v mých silách.
Nestačilo to.
Umírala měsíc v bolestech.
Já v té době záviděla těm, kteří přijdou o své dítě nečekaně…
Po jejím odchodu se ve mně mísil pocit neskutečné bolesti se zvláštím pocitem
– je těžké to popsat, jako bych byla až po okraj naplněna láskou..
Už nikdy jsem něco podobného nezažila.
Za několik dnů se mi zdál sen.
V něm jsem si uvědomovala sama sebe.
Stála jsem a naproti mě dítě.
Mělo bílou košilku až na zem, hnědé vlasy – jako na mikádo.
Snad mu mohlo být kolem 5 let.
Jen jsme stáli a dívali se do očí.
Nevěděla jsem, co ten sen má znamenat..
Za několik dnů jsem se dozvěděla, že jsem těhotná.
Měsíc po pohřbu.
Byli jsme s manželem spolu jen 1x!
Připadala jsem si jako loutka vláčená osudem.
Měla jsem strašlivý strach, aby dítě bylo v pořádku.
Ten sen mi pomáhal, cítila jsem z něho klid a naději.
Věděla jsem, že to bude syn.
Nikdy jsem ho nebrala jako náhradu za svou dceru.
On je pro mě “darem z nebes“.
Je hodně citlivý.
Je to ten chlapec, který měl sen o Mléčné dráze.
Představte si, že jste malé miminko, právě narozené.
Jedinečné, zázrak.
Nic Vám tu ale nepatří.
Lidé, věci k Vám přijdou, zase odejdou…
Vy musíte sama bojovat, celý život…
Jsme tu jako ve škole.
Lekce, které nám naděluje život, nás mají něco naučit.
Myslím na svou dceru, své prarodiče, strýce, který mě toho po své smrti tolik naučil.
Jako by stáli při mně, pomáhali mi.
Posílám jim svou lásku…
Nejsem žádná zdatná spisovatelka, chtěla jsem Vám jen pomoci.
Doporučuji Vám přečíst si knihy paní Foučkové – Jsem a Já jsem.
Já se k těm knihám dostala zvláštním způsobem a dostala v nich odpovědi na spoustu svých otázek.
Přeji hodně síly
Iveta 11.3.2009
Milá Kris.
Je mi moc líto, co se Vám stalo.
Umět příjmout smrt a jít dál, nikdo nedokáže ihned po ztrátě.
Naprosto rozumím Vám a soucítim s Vámi.
Chápu Váši beznaděj a možná trošku i vztek - máte pravdu, žijeme teď a tady a co bylo a bude, můžeme jen tipovat.
Proto je tak těžké pochopit, že jsme pouze tvorové, kteří plní to, co musí.
Je těžké pochopit, že ztrácíme své milované jen proto, že jsme si dlužníky ze životů minulých.
Také jsem prožila obrovitánskou ztrátu, nebyla to smrt dítěte, ale moc blizkého člověka.
Je to rok a nikdo mi nebyl schopen pomoci.
Poslouchat, že vše je řízeno osudem, je v takovém období ubíjející.
Proč mají umírat děti, proč má umírat mladý člověk plný sil?
Otázka PROČ Vás bude trápit ještě strašně moc dlouho, ale nechte to plout...
Jeden den Vám bude líp, další opět hůř, ale věřte mi, že po nějaké době Vy sama ráno otevřete oči a Váš pohled na svět bude jiný.
Nastane smíření.
Bude to dlouhá cesta i moc slz, ale přijde to.
Netrapte se tím, že se to mělo stát.
Máte ještě syna a věřte, že i on smrt sestry nese těžce.
Semkněte se, mluvte spolu, vzpomínejte a žijte památkou na Vaši holčičku.
Nehledejte odpověď v záhrobí, odtamtud ji nedostanete.
Než usnete, modlete se, proste za dušičku dcerky a uvidite, že ona sama Vám pomůže se dostat z ubíjejícího období temna.
Bude za Vámi chodit ve snech a Vy po každém probuzení budete cítit, že se Vaše zraněná dušička uzdravuje.
A až se rána trošičku zacelí, ucítite sama, že už něčemu rozumíte.
Ne teď.
Teď je příliš brzy něčemu porozumět, teď to bolí.
Dám Vám jednoduchý příklad.
Když se člověk zraní, první, co je, tak se snaží zastavit krvácení a až potom srovná další věci - upraví oblečení, přemýšlí, proč upadl.
Tak i Vy.
Snažte se zastavit krvácení Vaší dušičky a až potom hledejte důvod.
Existuje spolek rodíčů, kteří přišli o své dítě.
Mohu Vám ho doporučit.
Blahodárně působí a moc pomáhá v takové chvíli, jako je ta Vaše.
S upřimným pozdravem a pochopením
Jasmina 11.3.2009
Vážená a milá, zoufalá maminko,
je to zcela normální, když prožíváte žal, který prožíváte.
Je to období, kterým si m u s í t e projít, je to zcela normální a pochopitelné.
Dovolte tedy svému žalu, který cítíte až do morku kostí, aby se projevil.
Tohle období nemůžete minout, nelze se mu vyhnout.
Je to Vaše lekce, tím žalem dostanete za nějaký čas dar posunout se dál.
Nic v životě není zadarmo.
Musíme jít jenom dopředu, to je řád věcí, řád vesmíru.
Vracet se do minulosti a zkoumat, proč se to stalo, můžete, ale to Vám v žalu neulehčí, jen ho třeba na chvíli popře.
Všechno jste dělala tak, jak jste nejlépe uměla.
Některé věci jdou mimo nás.
Děti a jejich dušičky si nás vybírají, my - rodiče, ať už jsme biologičtí nebo adoptivní, v tom máme málo co rozhodovat...
Nelze popírat současný stav věcí, prostě nastal a je.
Takhle se ptá denně několik miliard lidí na tomto světě, proč právě já?
Proč právě moje maminka musela předčasně zemřít?
Proč právě já musím předčasně odejít?
Proč právě já nemám lásku?
Proč právě já nemám štěstí? atd. atd.
Wahl to napsala přesně.
Bohužel nadhled někoho, koho dávno tyhle věci přebolely v rámci universálního vesmírného zákona, Vám teď nepomáhá.
Ano, dovolte sobě trpět.
Dovolte si být protivná, zoufalá, dovolte si všechny tyhle pocity.
Ale pak přijměte odpovědnost za to, že jste ještě matkou s y n a.
Jak on tuhle situaci vnímá?
Nepřipadá Vám to sobecké, když mu dáváte najevo, jak on je teď zcela vedle?
Co myslíte, že cítí on?
Smutek ze ztráty nad sestřičkou, žal z Vás, ale také zlobu a hněv ( třeba teď potlačovaný) na Vás, že jeho pocity Vás nezajímají?!!!
Každý, kdo navštěvuje stránky Wahl, bývá občas na kolenou.
Všichni máme za sebou ledacos tragického, zoufalého, každý vleče nějaké to břemeno.
Vy máte tohle břemeno, druhý má jiné, třeba těžší.
Podle osudu a Wahl máte obrovské štěstí být znovu matkou, navíc máte i to štěstí, že Vám Wahl vůbec odpověděla.
Řada lidí tohle štěstí nemá.
Teď jste ta malá holčička, která je strašně bezbranná, opuštěná, malá, nechápající -
prosím, neodsuzujte ji, vemte ji do náruče a laskajte ji.
Pak teprve tahle malá holčička poporoste a porozumí...
Každá vteřina našeho žalu, ať se týká čehokoli, se nějak ve vesmíru a dál vyvažuje.
Jen my to často nevnímáme a necháme minout, protože jsme uvízli někde v přízemí pomyslného domu, a za boha nechceme zmáčknout knoflík a popojet dál.
V každém patře onoho pomyslného domu se budeme na svůj problém dívat jinak a jinak ho budeme prožívat.
Nechte prosím plynout čas, dovolte fotografiím, hračkám, památkám a drobnostem po ní a vzpomínkám, aby za Vás plakaly.
Vyhraďte svému žalu a smutku místo i čas, nepopírejte ho.
Až přijde čas, který Vy sama uznáte za vhodné, zapalte svíčku a uspořádejte malý rituál:
sbalte všechny památky na dcerušku, plačte, plačte, plačte, - až nebudete moct popadnout dech a neuvidíte na oči, až se duše očistí a vypláče, to poznáte a ucítíte sama, pak nahlas jí poděkujte za všechno, co Vás naučila a co Vám dala,
popřejte jí lehkost další cesty, věci zabalte a spalte.
Tenhle rituál se nedá uspěchat a budete ho pod všemi možnými výmluvami odkládat.
Ale učiňte ho.
Moc Vám to pomůže na další Vaší cestě.
Nezapomínejte, že musíte jít dál.
Váš syn a další životní cesta na Vás čeká!!!!
S pochopením i přáním sil a energie
Olga 13.3.2009
Milá Kris,
nemoc, které podlehla Vaše holčička, může zaútočit v každém věku, u malého dítěte je opravdu velmi vzácná.
Moje kolegyně na totéž téměř zemřela, je jí 40 a nebýt opakované mdloby, které ji dovedly do ordinace specialisty a na CT, lékaři by nic nenašli.
Předtím neměla vůbec žádné potíže.
Až když jí otevřeli lebku, zjistili doktoři pravý rozsah nemoci.
Ale to Vám nechci psát pro útěchu, je to cizí člověk a Vám to je jedno.
Chci Vám jen napsat, že i mě se dotkla ruka boží, zažila jsem také nesmírnou tragedii se svým dítětem.
Je to už 10 let zpátky.
Nedokážu napsat nic mimořádného, tak úžasné dopisy Vám napsaly jiné ženy, ony to všechny řekly za mě.
Jen na Vás myslím, chci Vám říct, že nejste sama, koho potkalo tak nespravedlivé zlo.
Neobviňujte se, nikomu nic nedlužíte Vy ani Vaše dcera, určitě jste báječná máma.
Ale na život jsme prostě krátký...
S úctou Ida 16.3.2009
Dobrý den Wahlgrenis,
už jsem se silami v koncích, nejdřív mi umřela holčička
a ani ne po měsíci 14.03.2009 mi odešla také babička.
Já už nemůžu, je v tom nějaká souvislost?
Byli jsme u ní s mojí hočičkou v den, kdy se jí to stalo,
ještě jí odříkala všechny básničky, které se naučila ve školce.
Myslíte, že je možné, aby to obě věděly, že se někde setkají?
Pro moji dcerušku jsme nechali postavit hrobku, kdežto babička bude zpopelněna.
Myslíte, že si k sobě najdou cestu a ta babička mi na holčičku dohlédne?
Nemohla jsem se jít na babičku podívat,
bylo to asi sobecké, ale celou tu dobu babiččina pohřbu jsem měla dojem, že tam leží moje dcera.
Ze všech vnuků, které babička měla, jsem k ní měla nejblíže,
já jediná jsem u ní bydlela, chodila do školky, chodila s ní do kravína.
Nikdy bych na ni nedala dopustit.
Už mi asi nestačí rozum, skládám všechno, aby nějak na sebe navazovalo.
Cokoliv udělám, mám výčitky svědomí, proč jsem to neudělala, když tu byla moje holčička, co si asi myslí?!?
Dávám něco synovi a říkám si - ona už nikdy mít nebude!!!
Jsem zoufalá.
Kris 24.3.2009
Milá Kris,
píšu Vám ještě jednou,
víte, před 10ti lety mi během půl roku zemřela maminka a sestra.
Maminka nebyla vážně nemocná, sestra však měla rakovinu, byla v posledním stadiu nemoci.
Maminka, která mou sestru mimořádně milovala, se s jejím odchodem nemohla smířit.
A tak se stalo, že maminka, která se o svou dceru intenzívně starala, zemřela dřív než ona.
Náhoda?
Já myslím, že asi ne.
Zdravotnice v hospicu mi řekla, že maminka šla své dceři jen připravit místo, že to tak viděla často v jiných případech.
Jako pracovnice hospicu a navíc hluboce věřící člověk, by si těžko vymýšlela laciné lži.
A ještě něco, když byl můj děda už opravdu nemocný a už jsme moc nedoufali, že se uzdraví, jen nás uklidnil slovy: už jsem mluvil s nebožkou ženou, hledá mě, řekla mi to, musím za ní, čeká mě.
To jsme už věděli, že dál bojovat nebude, že už patří jinam.
Víte, lidská duše vydrží mnoho.
Nebojte se, holčička je jistě s babičkou a jednou se s nimi shledáte.
A protože na obě myslíte, nejsou samy.
Ida 8.4.2009
Kris 10.03.2009
© Wahlgrenis
10.03.2009
