Proč lidé, kteří pomáhají druhým, jsou na tom převážně hůře?
Dobrý večer drahá Wahlgrenis i Vám všem ostatním, kteří jste plni lásky pro bytosti, které jsou v tísni.
Čtu Vaše stránky a mnohdy se cítím také provinile.
Ne snad k vůli lidem, ale tak celkově.
Víte, moje rodina prožívá dosti těžké chvíle.
Jsem jako na trni.
Mnohdy uvažuji, co kdybych nemohl, bojím se to domyslet.
Veškerá práce visí na mne, ale síly mi ubývají a není mi tak, jak by mělo být.
Bojím se o celou rodinu.
Pokoušel jsem se nahlédnout opravdu pod tu těžkou oponu.
Co bylo...
Ale Vy jste mně vlastně zarazila.
Ta pravda, co píšete, "je třeba žít právě ted v tuto chvíli".
Je to tak. A domů jít, až nastane čas, čas, po vykonání toho, co nám tady osud přichystal.
Ale.
Je třeba si uvědomit, že spoustu věcí, co se nedokončí, dokáže zničit život bližním, svým. Určitě se díváte na tento svět tak, jak je správné.
Pak mi ale povězte, proč lidé, kteří opravdu pomáhají druhým, jsou na tom převážně hůře?
Jsem muž, Vy převážně odepisujete ženám. Poznal jsem, Vy toho hodně víte a umíte a když něco víte, třeba ne moc dobrého, tak na otázku asi neodpovíte.
To nechcete dotyčného strašit, protože víte, jaký je.
Někdy je to dobré a někdy ne.
Taky jsem chtěl vědět o druhých.
Možná se něco povedlo, možná ne.
Byla to ode mne hloupost. Akorát opravdu to bylo něco za něco, alespon já si to jinak nedovedu představit. Tak jak se přišla rozloučit s mojí maminkou její maminka, tak se přišla rozloučit s mým tátou jeho sestra.
Na chatě mojí sestry seděli v kuchynce u zavřeného okna a nikde se nepohnul ani lístek, když se okno rozletělo a prý obrovský vítr, že ho to málem shodilo ze židle.
V tu hodinu měla jeho sestra rozptyl.
Můj táta prožil válku a na toto si nikdy nepotrpěl.
Ale ted jsem poprvé ve svém životě viděl, že tomu uvěřil.
Její manžel řekl, že se jim toto při rozptylu stalo podobně.
Táta je na tom velice špatně. Tak si myslím, rozloučení. Aby to nebylo něco jiného.
Psal jsem již dříve a za některé věci jsem se omluvil a nadále s omlouvám.
Je spousta věcí, co si nejdřív člověk má srovnat a pak vyslovit.
Ano chybí mi někdo, kdo byl moc nemocen, mnohdy jsem brečel, když jsem potřeboval pomoc nejvyšší.
Nevím, jak se má a jestli je opravdu doma, tak mu vyřid za mne a rodinu, že vzpomínáme a to, co jsem mu neuměl vyjádřit za jeho života, tak dnes se skláním před životem, který nám věnoval.
Kdyby se tak dozvěděl, že se postarám o jeho ženu, bydlí s námi a je nemocná, tak dlouho, dokud to bude nezbytně nutné.
Hubnu, potřebuji být zdravý, potřebuji sílu do života, povzbuzuje mně moje malá kobylka.
Měl jsem Šimla, šel do dobrých rukou.
Tohle je něco jiného.
Už neříkám nikdy, nikdy.
Ale tahle mi zůstane. Nevím, jak dlouho tu budeme, ale máme se rádi, i když je to zvíře. Potřebuji dodělat vše, co je třeba, a bojím se. Hodně lidem jsem pomohl a ted potřebuji pomoci sám.
Koho požádat?
Vás?
Já nevím, jak se na tohle, drahá Wahl, díváte, vůbec ani nevím, zda Vám chodí moje imeily. A vůbec, máte toliko práce.
Myslím, že tohle je divná doba.
Moc rychlá.
Nebudu Vás unavovat mým životem, jen Vám přeji opravdovou lásku a výdrž.
Ať Vám pomáhají ti, co Vás milují.
Věřte, že dobří lidé jsou, možná, že tato divná doba je sblíží ještě více.
Předem děkuji, za trpělivost, krásný den a hodně sluníčka ve Vašem životě.
Tohle Vám přeje čtenář Vašich stránek
Jiří 28.10.2009
Milý Jiří,
Vaše otázka je logická.
Porovnáváte svůj život, který je naplněný službou pro druhé, se životem druhých, kteří to mají jinak. Člověk by se nikdy neměl považovat za vyvoleného...
I když má jasné důkazy, že něco funguje, že je tady cesta, jak pomáhat, a chápe, že to je v přímé souvislosti s ním.
Přesně tohle uvědomění je prvním krokem do propasti. Odtud již není cesty zpět.
Pomáhat je krásné, ano, znám to taky, ale nikdy v tom nesmí být nadřazenost, že to jste jen VY a právě VY, kdo to umí.
Pomoc je sice jedna strana mince, ale ta druhá je stejně důležitá.
Musí jít také o toho, komu pomáháte.
On by měl ve svém životě něco změnit, něco pochopit, ne jenom přijímat to, co Vy mu zprostředkujete.
Mnoho léčitelů právě svým přístupem, že jedině oni "opravdu léčí", brzy končí.
Všichni kolem se diví, ptají se, jak je to možné, když "to" dělali z celého srdce, s láskou... Ale jde o ten vnitřní pocit.
Neléčí léčitel, ale cosi nad námi, to, co není běžně vidět, někdo tuto energii nazývá Univerzum, někdo Bohem, Stvořitelem.
Je tam, je nad námi a jen s její pomocí tady existuje život...
Nikdo se nesmí povyšovat.
Každý by měl zůstat sám sebou, nežádat příliš.
K životu nepotřebujeme mnoho, střechu nad hlavou, místo, kde si odpočineme, chléb a sůl...
Dnešní doba je nastavena jinak, ano, to víme všichni.
Odešel Vám blízký člověk, to je pro Vás moc smutné, rozumím tomu.
Smrt se nás dotýká každou minutu, každou vteřinu, nic není přítomnější než smrt.
Musíme s ní počítat, každý.
Tohle je ale stav nepochopitelný, málokdo umí přijmout takovou zásadní změnu v životě.
Málokdo si umí představit, že člověk, který tady byl, najednou není.
Tohle jsou zlomové okamžiky, které je dobré pochopit, zpracovat, přijmout.
Všechno se má říkat za života, hned, nečekat, že jindy bude vhodnější chvíle.
Říkat všechno, co máme na srdci, okamžitě - že někoho milujeme, že to někomu sluší, že někoho máme rádi.
Jen tak se to ten druhý člověk dozví.
Necháme-li si tato zásadní sdělení pro sebe, po smrti jenom litujeme, že to ten druhý od nás neslyšel.
Teprve potom začneme probírat, že jsme to tehdy možná opravdu říct měli.
Jenže to už je pozdě...
Ptáte se, jestli mi chodí Vaše maily.
Odpovídám - chodí...
Jenže spolu s těmi Vašimi mi chodí desítky a stovky dalších...
Nehledejte prosím v tom, že neodepisuji, žádné důvody.
Tady totiž opravdu žádné pochopitelné důvody nejsou.
Možná se Vám to bude zdát divné, ale já také ještě žiju.
Tady za tím monitorem nesedí stroj, automat, který řadí za sebou slůvka tak, aby je ten druhý člověk pochopil.
Jsem to já, sama, celé ty roky... všechny ty texty prošly pouze skrz mě.
Tohle je možná pro někoho podivné.
Nemám tým, s kterým bych se dělila o témata...
I tohle mi už mnoho lidí řeklo, že to snad ani není možné v jedné osobě...
Nad nikoho se nepovyšuji, ale také po nikom nic nežádám.
V čem potřebujete pomoc?
Nalaďte se na sebe, přestaňte se trápit a ubližovat si, žijte.
Ono to není složité.
Minulost i budoucnost byste měl ze svého života odsunout, ty nejsou důležité.
Nepodstatnější je pro Vás tato vteřina, tento nádech a tento výdech.
Poslouchejte, jak Vám bije srdce...
Slyšíte?
Tohle je zázrak.
Wahlgrenis 28.10.2009
Milý Jiří,
dobrovolná pomoc bližnímu nepřináší utrpení.
Proto se zeptám, proč jsi na sebe vzal břemeno musu a přijímání žít životy druhých?
Proč jsi zapoměl žít svůj život?
Jarča 29.10.2009
Dobrý den, milá Wahl.
Včera jsem měla menší nervový záchvat, tak jsem se dnes uklidňovala, že jsem četla příběhy, mimo jiné i ten poslední, kde Ti píše Jiří.
Také si myslím, že se snažim hodně pomáhat okolí, hlavně svojí rodině, ale nikdy nezůstanu hluchá k problémům ostatních a když můžu, tak se snažím pomoct.
Ale zato mě asi někdo proklel.
Možná jsem to psala už jednou.
Měla jsem 28 let dobrou práci, která mě držela při životě, protože jsem splácela dluhy za svého bývalého muže a starala se o naše dvě děti, na které nikdy neplatil.
Ale díky té práci jsme nějak žili, přežili jsme.
Když už to vypadalo, že život půjde k lepšímu i když stále splácím nemalé částky, ale znovu jsem se vdala za milujícího člověka a všechno se to dalo.
Asi to bylo pro mě moc dobra najednou, tak jsem v tomto roce ztratila dlouholetou práci a navíc manžel na začátku roku pracoval u podvodníka, který tři měsíce neplatil.
Já o pořádnou práci nemohu zakopnout, je to jako ve snu, jen chodím a chodím po pohovorech.
Mám dvě dobré kamarádky, které se snažily pomoct, ale nemohou pomáhat věčně.
Zato najdou se i lidé, kteří naše problémy rozebírají a baví se jimi.
Pořád se ptám, co jsem komu udělala, ale asi udělala, jinak to nevidím.
Tyhle nešťastné náhody se mi dějí celý život.
Věř, nebo nevěř letos jsem si poprvé řekla jednou nahlas, že tady už nechci být a to bych taková slova nikdy nevypustila, vždy jsem byla silná.
Wahl, vím, že co člověk to příběh, možná si tento můj ani nestačíš přečíst, čemuž se nedivím, kde bys brala čas na všechno, ale v duši Tě moc zdravím a přeji mnoho dobrého alespoň Tobě a ostatním. třeba někdo jednou bude přát i mě.
Vůbec nečekám, že mi odpovíš, ale stejně bych ráda jednou poznala, kde je zakopaný pes, kdo mě tak nenávidí, že tohle přivolává.
Třeba se to někdy dozvím a třeba ne.
Třeba to opravdu přivolávám jen já sama.
Chtěla bych mít tvoje schopnosti a vyznat se v tom všem.
Tak jo, Wahl, přestanu už otravovat a jdu se něčemu věnovat, přeji Ti nádherný podzimní víkend, a krásné všechny dny příští.
Ivča 30.10.2009
Milá Ivanko,
kdybychom viděli okamžitě, kde je zakopaný pes, co bychom tu potom, my všichni v tomto světě, dělali??? :-))
Nevidíme to, protože jsme se dobrovolně o tuto vlastnost připravili a celý život ji hledáme.
Až budeš mít chvilku, přečti si svůj dopis ještě jednou, odpověď je ve Tvém psaní.
Protože nežijeme v tomto světě sami, všichni máme nějaký ten problém.
Nejsi sama, kdo něco takového prožívá, ale je málo těch, co si to vůbec sami sobě přiznají a natož svému okolí.
Shodou okolností si dopisuji také s Ivankou, která také řeší pomáhání druhým.
Napíši Ti pouze můj pohled.
Pomáhání člověka člověku by mělo vycházet jaksi samo od sebe.
Nesedneš si a neřekneš si, tak teď půjdu a budu pomáhat.
Udělám tohle a tohle, protože tím pomohu.
To je naše trochu zkreslená představa pomáhání.
Ono kolikráte pomůžeš člověku tím, že nebudeš dělat nic.
A pokud to chceš udělat, uděláš to proto, že Tě k tomu vede láska a nečekáš od toho nic.
Ono se to vrátí, ne hned, ale vrátí a vrací se to v podobě pocitů vnímání Tvého já.
Pomůžeš od srdce, vrátí se Ti to a ani ten člověk nebude vědět, že Ti pomohl.
Pomůžeš jakoby s přemíry horlivosti a když se Ti pomoc vrátí, začneš o ní pochybovat, nebudeš ji umět přijmout.
A když za Tebou přijde člověk, že nemá peníze, abys mu pomohla, chceš pomoci, ale tím, že mu dáš peníze, mu kolikráte nepomůžeš.
Vytrhneš trn z paty, ale on začne být na pomoci druhých závislý.
Neděláš to ve zlém úmyslu, to nemyslím.
Jen vidět jak tomu druhému pomoci je, že on si v prvé řadě musí umět pomoci sám.
Jak se říká "Pomož si a bude Ti pomoženo".
V životě jsi neuděla nic za by jsi měla být někým trestána, to my lidé máme tuhle ohromnou schopnost.
Trestat sami sebe negativními myšlenkami.
Pomož sobě samé se na sebe dívat očima lásky a odpuštění a svět kolem Tebe se změní.
Přeji mnoho lásky a světla na Tvé cestě.
Jarča 31.10.2009
Milá Wahl,
dovol mi prosím pozdravit pana Jiřího. Jeho mejl mi připomněl něco hodně známého, osobního...
Myslím, že všechno důležité už bylo řečeno ve slovech Tvých i slovech Jarči.
Posílám mu písničku (http://www.youtube.com/watch?v=5wj0hJ7x4-4&feature=related), která obsahuje odpoveď na jeho otázky....
a úsměv do srdíčka.
Děkuji.
Rudbekie 1.11.2009
Milá Wahlgrenis,
prosím předej toto jako poděkování Jarče za opravdu pěkná slova k mé osobě.
Ona má pravdu, já to vím, fakt už si uvědomuji, že pomoct si musím sama.
Akorát musím přijít na to, jak správně začít, hlavně přestat naříkat, že život je pes a vím, že to zas půjde.
Každé ráno se snažím vstávat s myšlenkou - dnes bude líp.
A ono opravu bude, já to vím, mě, Jarče, Jiřímu, Tobě, prostě všem.
Nic jiného si nesmíme připustit.
Mám Vás všechny moc ráda, všem přeji sluníčkové dny, Jarču zdravím a ze srdce děkuji za dopis.
Ivča 2.11.2009
Milá Ivanko,
děkuji za Tvá slůvka chvály.
Jen nedělej nic, o čem si myslíš, že musíš dělat.
Chtěj to dělat.
Říkej si, musím to udělat, protože to CHCI dělat.
On ten náš život má tolik zákoutí, tolik zákrut a tolik skulinek do kterých nevidíme a chceme je vidět.
Jenom jsme ještě neudělali vše pro to, abychom to viděli.
Písmenka napsat je velmi jednoduchá věc.
To stačí si sednout k PC a psát.
I když ta písmenka pro to vše nestačí, je to pěkný začátek k uvědomění si svého problémku.
I člověk, které jeho písmenka čteš, prožívá úplně to samé co Ty.
Jenom jinak.
Jarča 2.11.2009
Drahá Wahlgrenis.
Dnes jsem dostal lekci, na kterou nezapomenu.
Setkal jsem se s maminkou jednoho děvčete, které chodí jezdit k mým přátelům na koních a navštěvuje i mne k poníkovi.
Známe se dosti dlouho.
Její maminka mne prozradila, jak viděla ve snu velké oko a Panu Marii.
No a šla prý s kočárkem okolo rybníčku a viděla prý čerta jak se dívá po lidech.
Podle toho, jak byla vyděšená a odpřísáhla by to prý i na svoji rodinu, jsem se domyslel, že to mohl být nějaký démon nebo co.
Podle jejího předchozího snu a co viděla po té ve skutečnosti jsem jí řekl, že nad ní byla velká ochranná ruka.
Navázali jsme na toto téma a všichni jsme diskutovali v autě, od sedmi hodin večer skoro do půlnoci.
Když jsem přijel domů, můj malý pejsek byl na tom moc špatně a přes veškerou pomoc mi dnes zemřel.
Udělal jsem něco špatně?
Nebo to byla souhra náhod?
Píšete, abych se naladil sám na sebe.
Ano.
Ale není náhoda, že jsem potkal člověka, kterého jsem nikdy neznal, a on se mi svěřuje?
Proč?
Není toto ojedinělý případ.
Chci být opatrný.
Nikomu neubližuji.
Připadá mi, jako bych měl předávat vzkazy.
Ale mně to vůbec nevadí.
Jen nevím, jestli něco nedělám špatně.
Nad nikoho jsem se nikdy nepovyšoval a nepovyšuji.
Lidé mě žádají o pomoc sami.
Jak bije srdce?
Ano, to je zázrak.
Ale ten největší zázrak je stvoření všeho živého.
Drahá Wahlgrenis, myslím na Vás a Vaše slova tak, že si to nedovedete ani představit.
Obdivuji, co dokážete.
A jsem přesvědčen, že patříte mezi vyvolené.
Každou větu, slovo, co řeknete, by mělo být uloženo v paměti pro další generace.
Takových bytostí, jako jste Vy, opravdu mnoho není a je třeba si jich vážit.
Děkuji za to, že existujete a pomáháte.
A jestli pak takový člověk, jako jste Vy, chodí k lékaři?
Prominte, asi nemístná zvědavost.
Klaním se Vaší velikosti a mějte se, jak Vám píší, sluníčkově...
S úctou Jiří 23.11.2009
Milý Jiří,
nemyslím si, že by to byla nemístná zvědavost.
Prostě je to zvědavost.
Tak co?
Nechodím k lékařům...
Mluvila jsem o tom podrobně na několika posledních akcích, které byly zaměřeny na nemoci.
Mám to jinak.
Žádné léky neberu, nechodím na pravidelné kontroly, ani na ty nepravidelné...
Neřeším bolesti, nezvracím, nemám vyrážky, nebolí mě klouby, nohy, záda... nic mě nebolí...
Samozřejmě jsem si také prošla obdobím, kdy jsem při sebemenších zdravotních problémech běžela k obvodní lékařce.
Už dlouho jsem se s ní neviděla...
Zlom v nazírání na nemoci v mém případě nastal v roce 2001.
Souvisí s přerodem, kterým jsem si tehdy prošla.
Zase ta hudba...
Nemá smysl tohle pořád opakovat.
Od té doby jsem jiná, nebo jsem tehdy pochopila, jaká vlastně jsem.
To je rozdíl.
Každopádně se tehdy stalo NĚCO moc důležitého.
A možná nejenom pro mne...
W. 23.11.2009
Drahá Wahlgrenis.
Ano.
Měl jsem tušení, že mi odepíšete.
Ale tak trochu i strach.
S lékaři je to i můj problém.
Pomalu se ale vzdaluje, ještě mám jedno vyšetření, nevím, jak to dopadne.
Ted, ale jedno už vím docela jistě, nemoci a bolesti opustí bytost jen tehdy, pokud zemře nebo dostane dar, aby byla nápomocna pro vyšší cíle žití jiných bytostí.
Nejsem tak obratný ve slovech, větách jako Vy, ale pochopil jsem určitou Vaší myšlenku.
To NĚCO si musí člověk zasloužit.
Každému se takové pocty nedostane.
Je to dar od toho něčeho, co je nad námi.
Někdo si myslí, že něco ví, ale opravdu si to jen myslí.
Nechtěl bych patřit do této skupiny lidí.
Chci být nápomocen a pokud by to tak mělo být, byl bych nejštastnějším člověkem, jak jen je to možné.
Byla by to těžká cesta, ale naplněna dobrem.
Drahá Wahlgrenis, prohlédla jste moji slabinu, víte, jaký jsem byl a jaký jsem nyní.
Ale měla byste něco vědět, jsem věrný svému slovu a všemu, co má smysl.
Vaše slova, že od nikoho nic nežádáte - to pro mne neplatí - jste jediná bytost,co má pro mne a jiné nesmírnou cenu.
Problém je u mne ten, že se bojím jezdit dál než 10 až 15 km,ale někdy bych strašně rád viděl Vaše přednášky, nebo jak tomu říkáte.
Nikdy jsem nikam nechodil.
Dnešní den nikdy nezapomenu.
Rychlý dopis ode mne a ještě rychlejší odpověd od Vás.
Děkuji.
Mám Vás rád.
Patříte pro mne mezi anděle.
Na příště už Vám budu psát samé hezké věci.
Ale dnešní den, vlastně včerejší si uložím do svého světa a dopis do schránky.
Děkuji, drahá Wahlgrenis, za Váš čas pro mne a věřím, že přijde doba krásných stránek, pro ty, kteří si to taky zaslouží.
Ale to už bude zase jiná doba, jiný svět, jiní lidé a půjde se zase možná od počátku všeho a bude se to možná opakovat do té doby, než člověk pochopí, že tu není jen sám pro sebe.
Dobrou noc a dobrý den, naše drahá Wahlgrenis, at Vás dobří lidé provázejí celý život.
Milovat a být milována.
To Vám náleží.
Věčný dík, že tu jste.
Přeji dobrou noc a krásný den.
Věrný
Jiří 28.10.2009
© Wahlgrenis
28.10.2009
