Zažívám šikanu a diskriminaci
Milá paní Wahlgrenis,
přeji Vám krásné prožití vánočních svátků, radost a pokoj v srdci a šťastný vstup do Nového roku 2010.
Obracím se na Vás, protože mám o sebe strach. Řadu let trpím depresemi, pocházím z rozvrácené rodiny, kde otec je silný alkoholik a máma je psychopatka a zlá. Dost nám rodiče ubližovali psychicky týrali a bili.
Bohužel mám stálé následky, jsem psychicky na dně, cítím psychickou bolest, často pláču. Všichni mé vrstevnice už mají partnery a děti, jenom já je nemám, protože mne nikdo nechce, nejsem pro ostatní dost dobrá a atraktivní, dost chytrá, mají na mne dost velké požadavky. Sice pracuji za základní plat, jenže má mzda je dotována úřadem práce, takže si moc nevydělám a za to, že mne nadřízená zaměstnala, tak na mne bere peníze, což je normální.
Pracuji jako pomocná síla v sociální oblasti. V práci hned když jsem nastoupila se na mne dost upla má nadřízená, závidí mi, že se se mnou druzí baví a s ní né, že ke mně cítí větší důvěru než k ní, jenže já za to nemůže, tak si na mne pozvala psycholožku a uvedla tento důvod, že se všichni na mne obracejí a na ní né, a že u nás vázne komunikace. Hodně lže a udává nepravé informace, často mne uvádí do rozpadů, a říká: jsou Ti vidět prsa, sluší Ti to, máš pěkný účes. Když se mnou hovoří mezi čtyřmi očima, tak mne uráží a ponižuje, že ona má vysokou školu a kurz psychologie, a že já nemám nic, což je pravda. Když chci něco říct, tak přede mne dá ruku, stop, já Tě nenechám domluvit a konverzace skončí, pak mne pomlouvá psycholožce a kolegům, že s ní nekomunikuji. Když jsem nastoupila, a nejsem z oboru, řekla mi, že na mne nemají čas a že na mne bude hledat chyby, poštvala proti mne všechny kolegy, aby na mne donášeli, jak pracuji i soukromé rozhovory a nebylo jí blbý mi říct mi to, často mne chytá za slovo a ona i kolegové mne před ostatními v práci ponižují a upozorňují na mé chyby nebo na mne vyjíždí.
Vykonávám čtyři funkce za jeden plat a řekla mi, že musím, že mi nic jiného nezbývá, když tam chci pracovat. Jelikož mám smlouvu na dobu určitou a mám jisté závazky a musím si všechno sama hradit z 8748 Kč a jsem na tom závislá. Nutila mne vybrat si, buď budeš chodit psycholožce nebo odejdeš? Čekám na posudek oné psycholožky a pošlu si životopis na více míst a odejdu. Zažívám tam šikanu a diskriminaci, že nemám vysokou školu. Já mám jen základní školu a dálkově si dodělávám střední školu. Domů chodím velmi vysátá, podrážděná, zlomená a na dně, nemám už pro co žít, už nic pro mne nemá smysl. Já se v práci snažím dělat práci podle svého svědomí i za tu cenu, že nemám žádnou praxi a nemám na to školu, přijali mne z vypočítavosti, protože jsem zdravotně znevýhodněná a byla jsem vedená na úřadě práce, takže se jim finančně vyplatím.
Snažím se sama sobě odpouštět i ostatním kolegům, jenže ve mne svých chováním vzbuzují si hadr, si nic, my máme Vysokou školu... Často pláču a je mi na umření, protože si z té výplaty hradím si cesty do školy vlakem i učebnice. Přeji si už léta jít na Vysokou školu, obor Psychologie, jenže nejprve chci dodělat střední školu.
V zaměstnání jsem se zamilovala do svého kolegy, který má přítelkyni a jejich vztah respektuji, mám pocit, že se kolega zamiloval do mé kolegyně, která je vdaná a má čtyři děti z toho dvě adoptované, je jí 39 let. Ona si všimla, že jsem do něj platonicky zamilovaná, tak ho nutí, aby na mne donášel i to, co spolu mluvíme čistě kamarádky. Je mi z toho velmi smutno, protože jsem nikomu nic neudělala. Nenutila jsem je, aby mne přijali do práce a věděli, že mám jen základní školu a jsem bez praxe - přijali mne z 30 lidí, kteří byli vyučení a měli letitou praxi. Cítím se špatná, ošklivá a hloupá, i když se učím sama sobě každý večer i jim i druhým odpouštět, když mi to nejde, tak se s nimi v duchu smířím a modlím se za ně. Sama se pozitivně nabíjí a je pro mne milé překvapení, že mi nadřízená řekla, že mne obdivuje, že působím optimisticky.
I přesto všechno se mi práce velmi líbí a pozitivně mne nabíjí a psychicky uspokojuje a duševně obohacuje. Vím, že je nemohu změnit, ani nechci, spíš hledím do svého nitra a ptám se sama sebe, proč se mi to stalo, co se mám tím naučit? Beru to jako životní lekci, že mne i to bolavé posiluje i za tu cenu, že mi nadřízená řekla, mi jsme čekali, že za mnou přijdeš a řekneš mi, že to nezvládáš a odejdeš ze zaměstnání. Vím, že jí jde o to, aby mne ze zaměstnání vyštvala.
Jsem velmi smutná. Vím, že se na Tebe obrací každý den spousty lidí a žádají Tě o pár řádek a vlídných slov, povzbuzení či radu. Mezi ně patřím i já. Prosím Tě, ozvi se mi.
Předem Ti moc a moc děkuji.
Plačící 24.12.2009
Milá Plačící,
Vánoční svátky v nás vyvolávají mnoho emocí. Naše senzibilita se jakoby umocňuje spolu s rozvícenými svíčkami. S mnohými z nás se život ani trochu nemazlí.
Alkohol a jiná maskovací šidítka "stresů" se s naprostou samozřejmostí vepsaly téměř do každé rodiny a hlavně do genetiky potomků. Spolu s nimi narůstá násilí a veliká odvaha podnapilých.
Konec roku se stává pro mnohé bilancováním. I Ty ses k tomu odvážila. Přestože o sobě píšeš, jak jsi zlomená, neatraktivní, nevzdělaná..., ani trochu to není PRAVDA.
Nastoupila jsi do zaměstání. Pro nadřízenou jsi velmi zajímavá, neboť na Tobě ušetří. Bez adekvátní kvalifikace v tomto oboru plaveš jako rybička, klienti se s důvěrou na Tebe obracejí, jsi u nich oblíbená. Doplňuješ si vzdělání, stáváš se velikou konkurencí pro své kolegy, kteří toto nečekali. Zaskočila jsi je.
Vydrž, praxe Ti nabíhá.
I když není příjemné s takovými lidmi být celý den v kontaktu, zatím nemáš jiné řešení.
Snad jen toto: pochopila jsi, že v životě na nejdůležitější okamžiky jsi sama. Máš úžasné plány do budoucna a jdeš za svým cílem. Když Tě někdo kritizuje, nemusíš to brát jako urážku či ponížení. Touto kritikou Tě nevědomky učí, aniž by chtěli.
Kdyby Tě chválili a nechali Tvé chyby bez povšimnutí, ublížili by Ti mnohem více. Při urážkách mezi čtyřma očima bych se nebála nadřízené poděkovat za její postřehy.
Od kolegů bych to přijmula se slovy, zda-li to mají ze své hlavy anebo přebírají názory druhých lidí.
A na závěr si dovolím pár myšlenek.
NEŘEŠ SVOJE RODIČE, TO ONI SAMI NEZVLÁDAJÍ SVŮJ ŽIVOT.
BER TO JAKO ŠKOLU ŽIVOTA, ODSTRAŇ Z NĚHO TO, CO SE TI NELÍBILO A ŽIJ SI PODLE SVÉHO, JAK TI TO VYHOVUJE.
NA DRUHÉM ČLOVĚKU VIDÍME KAŽDÉ SMÍTKO, NA SOBĚ NEVIDÍMĚ ANI KLÁDU.
NA DRUHÉM ČLOVĚKU NEJPRVE VIDÍME TY VLASTNOSTI, KTERÉ U SEBE ANI TROCHU NEMÁME RÁDI A DOUFÁME, ŽE JSME JE USCHOVALI PŘED DRUHÝMI LIDMI. (vlastně tím říkáme, jací jsme, aniž bychom si to uvědomovali.)
DRUHÉHO PONIŽUJEME, PROTOŽE SE HO BOJÍME, PODVĚDOMĚ CÍTÍME, ŽE JE LEPŠÍ.
POCHVALA NE VŽDY JE CHVÁLOU. ZPRAVIDLA U ČLOVĚKA VYVOLÁVÁ PÝCHU A DOMÝŠLIVOST. POTÉ PŘICHÁZÍ PÁD... TEDY UBLIŽUJE.
KRITIKA NÁS VEDE K SEBEZDOKONALOVÁNÍ.
NIKDY NEVĚŘ ČLOVĚKU, KTERÝ TI VNUCUJE OBRAZ, KTERÝ SI O TOBĚ VYTVOŘIL. TY SAMA SEBE ZNÁŠ MNOHEM DÉLE A LÉPE.
KDYKOLIV SE DOSTANEŠ DO JAKÉKOLIV SITUACE, HLEDEJ V TOM POZITIVA PRO SEBE.
JEN TAK BUDEŠ VYHRÁVAT. :)
Všechno nejkrásnější, mnoho úspěchů, zdraví a lásky v novém roce 2010 nejen Tobě ale i všem čtenářům
přeje
modroočka 27.12.2009
Vážená paní Wahlgrenis,
já jsem ta slečna Plačící a je mi na umření. Sama víte, proč a co se stalo v mém bolavém životě.
Děkuji moc za odpověď "modroočce" za povzbuzení, za účast a za sdílení, velmi si toho vážím a přeji jí hodně zdraví a lásky v tomto roce 2010.
Byla byste tak moc hodná a vyložila mi plástve? Děkuji moc a vážím si toho, vidím, kolik lidí Ti píše a že toho máte mnoho. Obracím se na Vás, protože jsem Vám věrná Vašim webovým stránkám.
Už nemám sílu žít a ze zaměstnání mne vyhodili, protože sama víte, proč... a místo mne si už našli náhradu. Každou noc pláču, chce se mi zemřít.
Budu Vám vděčná, když se na mne podíváte přes pláství. Budu čekat. Moc mi tím pomůžete, nevím, jak dál a co se životem?
Myslím často na smrt.
Plačící 19.02.2010
Milá Plačící...
dostala jste se do nelehké situace, která nemá v současné chvíli příliš variant k řešení. Jste, jako byste se dostala do pasti nebo do kouta, odkud není východisko. Podobné pocity může mít člověk, který se celý život utápí v alkoholu a najednou vidí, že nějak zmizel smysl života, že není, kudy jít dál, není prostě vůbec nic, anebo člověk, který propadl drogám... Stejná beznaděj, nikde nic, žádná podpora, žádné přátelství, žádná pomoc od přátel, všichni se otáčejí zády...
Máte nejspíš pocit, že všechno je ztracené, že nic dalšího se před Vámi už nerýskuje, že jste opravdu na konci svého života. Všíchni Vás zklamali. Nemáte při sobě jediného spojence, nikoho, kdo by Vás utěšil, vzal za ruku. Ještě další obraz se tady objevuje - strom, který je odspodu ohlodán od zvěře. Pořád má sice kořeny v zemi, ale stabilita už není taková jako dřív. Při silnějším větru hrozí vážná kolize...
Neměla byste se ale vzdávat. Zatím jste sice znejistěna, ale není to na dlouho, práci byste měla najít už poměrně brzy a nevypadá to ani na složité dojíždění. Hlavně se ale potřebujete naladit jinak, měla byste si víc věřit. Ani o škole, která Vás láká, nepřestávejte přemýšlet. Nesmíte se nikdy vzdávat svých snů.
Na konec života ale nemyslete. Pokud máte čas, najděte si tady příběhy, které se týkají sebevrahů. To je nepochopení vlastní cesty, sebevrah nechápe, že je tady vyšší záměr, že má něco dalšího pochopit, že jsou to jenom zkoušky... Sebevražda není řešení, pouze se problém na nějakou dobu oddálí. Ale řešit se bude muset stejně, chtě nechtě. Vydržte to, prosím...
© Wahlgrenis
20.02.2010
Milá paní Wahlgrenis,
chci Vám poděkovat za to, že jste si na mne našla chvilku a že jste se na mne podívala, velmi si toho vážím.
Je dobře, že existuje na tomto světě někdo, jako jste VY, že nám pomáháte. Jste pro mne darem a obohacením.
Budu Vám věřit, že si najdu jinou práci. To, jak jste popsala, jak mi je, tak jste to popsala do detailu. Jsem hodně slabá, jako kdybych umírala, ale budu věřit, že to překonám a najdu v sobě sílu, i když to možná nebude ze dne na den.
Vážím si Vás. Jste mi blízká a děkuji Vám za sdílení, za radu i pomoc, kéž by takových lidí jako Vy bylo trošku více.
Přeji Vám dobré zdraví, ať stále svítí slunce ve Vašem srdci i duši.
Plačící 21.02.2010
Milá paní Wahlgrenis,
opět se na Vás obracím, já plačící...
Obracím se na Vás ze zoufalství a s pláčem. Bohužel se má životní situace nezmělila k lepšímu, ba naopak k horšímu. Stále prožívám těžké deprese a myšlenky na sebevraždu.
Má nadřízená mne nejen využila z komerčních důvodů, poštvává na mne i ostatní a říká jim, že čeká, až mi skončí neschopenka, že mne přinutí, abych podepsala dohodu o ukončení pracovní smlouvy. Zaměstnání mám na dobu učitou a končí mi v červnu 2010.
Nejde mi to opět znovu nastartovat do života, mám výpadky paměti a jsem hodně psychicky i fyzicky vyčerpaná. Díky svému špatnému psych. zdravotnímu stavu užívám léky, byly mi odloženy zkoušky i maturita. Bohužel se v tom učení topím. Nevím, co mám s pamětí. Mozek nebere.
Sice jsem dělala přijímačky na mou vysněnou školu, jen bůh ví, zda mne přijmou. Nemám žádné přátelé, ty, o kterých jsem si myslela, že jimi jsou, mne vysávali a byli vampíři. Muž, kterého upřímně a ze srdce miluji, mi už rok nezavolal a i on se ke mne obrátil zády. Nevím, co se mnou bude, až mi skončí nemocenská? Budu muset jít na úřad práce.
Věřila jsem, že jednou budu mít miminko, jenže mne nikdo nechce.
Mám třes rukou, hodně jsem přibrala a často pláču.
Nemohu spát, trvá mi dlouhé hodiny, než usnu, většinou ve 4-5 hod. ráno. Když už usnu, tak se mi zdají moc zlé sny. Buď o mé nadřízené a všech spolupracovnících, kteří mne pomlouvají a smějí se mi. Nebo že můj kolega, který zneužil mé důvěry a vše donášel na mne nadřízené, že mne líbá a nebo se se mnou na schodech miluje, nerozumím tomu, proč o něm?
Zdálo se mi, že jsem byla blízko u vody a nějaká žena mne zezadu, aniž bych to čekala, shodila do vody a já jsem ve své náručí držela děťátko.
Nebo že mne někdo pronásleduje a já se před ním schovávám a utíkám.
Nebo o černém vlčáku, že mi zaútočil na pravou ruku a já ji měla od krve a levou rukou jsem si chránila své bříško, protože jsem byla těhotná.
Ze včerejška na dnešek se mi zdálo o batolátku a že ho někdo přizazil k zemi obličejem, byla tam krev a děťátko zabil, viděla jsem jen silnou ruku.
Zdává se mi i o muži, kterého stále miluji, že jdeme vedle sebe venku, nevím, už kam.
Nebo že vedle mne sedí u dlouhého stolu a jíme, kde je mnoho lidí a naproti nám sedí má mamka - takový stůl, jak bývá na slavnostech. Nevím, proč se mi o něm, zdá, když se odmlčel na rok...!
Ale nenutím ho a nevnucuji se mu, když mne nemiluje a nemá o mne zájem. Cítím z jeho mlčení i to, že se mnou nechce mít miminko - respektuji to.
Pak jsem viděla dva kněží v celém bílém, jak mne dělají místo a pouštějí mne k hrobu, kde mne obtěžovat muž a pil s kelímku něco červeného a stále mi nabízel, abych to vypila, ale já jsem nechtěla, protože jsem se bála, aby mi do pití něco nehodil. Byla jsem pak ve třídě a viděla za okny déšť, pak jsem vylezla ven,, chvíli pršela, pak přestalo a slyšela jsem hudbu "šan-haj"-čínská, nevím...?
Má nadřízená vyhrála a mne vnitřně zabila a ublížela mnohým, kteří mne v zaměstnání měli rádi v sociální oblasti, klienti. Těm lhala, že prý tam už nepracuji, protože mi už v lednu skončila pracovní smlouva a že už se nikdy nevrátím. Všichni se jí bojí, protože má velký vliv a moc - umí manipulovat s lidmi. Tak jsem se ani nepustila do soudního sporu, že mne pomlouvá a špiní mé jméno, že simuluji, obvolává lidi a hl. vlivné, aby mne nezaměstnali.
Nevím, co se mnou bude.
Bojím se.
Proto jsem ve snu říkala nějaké starší paní, že chci umřít. Jsem už na dně svých sil. Snažím se dát dohromady, ale nejde mi to. Ta má nadřízená mne vysává a nenechává spát, silou vůle zaháním na ní myšlenky, ale jde to těžko.
Až ta bolest odezní, příjde i čas na odpuštění, která má být ze srdce, aby to bylo upřímné. V současné době toho nejsem schopná a ani se do toho nenutím.
Slzy mi stékají po tváři, ani nevidím na písmenka. Stále mne to bolí, jak mne vyštvala ze zaměstnání, které mne psychicky uspokojovalo a nabíjelo, měla jsem ho ráda. Bydlím v malém městě a už mnoho lidí zná právě mne z jejich jedovatých pomluv a lží. Vše jí prošlo, jen já na vše doplatila svým zdravím i finančně, protože jsem z osmi tisíc a něco spadla na pouhých pět a to výjde ani né na pokrytí nějakých věcí a poplatků za lékaře a léky a cesty za vlak do školy a mé studium mne nezbývá. Ve škole profesory nezajímá, že jsem se psychicky zhroutila, hodnotí mně jako lajdáka a zasedli si na mne.
Má nadřízená se domluvila s paní účetní, aby neodnesla na OSSZ papír na peníze, který jsem pravidelně posílala a stále posílám doporučeně své nadřízené a na OSSZ nevěděli 3 měsíce, že jsem nemocná a nevypláceli mne nemocenskou, takže jsem byla čtvrt roku bez finančních prostředků. Zajistila jsem, aby se tato událost již neopakovala, tak své nadřízené posílám kopii neschopenky a originál si sama nesu na OSSZ. I když mnoho mých známých vědělo, jak na tom jsem, měli z toho radost a bylo mi sdělelo, že když nemám finanční prostředky, ať zanechám svá studia, i když vědí, že už jsem v posledním ročníku a do srpna mám uzavřít druhé pololetí z 10 předmětů a v září maturovat, když budu mít štěstí.
Omlouvám se za chyby, ale píši tyto řádky uplakaná, je mi moc líto, že mé nadřízené vše prochází, a bolí mě, jak moc mi ublížila, že díky svému zdravotnímu stavu budu maturovat, až na podzim a moji spolužáci za pár dní.
Prosím Vás, paní Wahlgrenis, pomohla jste už mnoha lidem, podívejte se i na mne, napište mi pár řádků, zda se má životní situace zlepší a co mé studium.
Často si říkám, že by pro mě bylo lepší zemřít, že můj život už nemá smysl. Jsem bez zdraví, bez lásky a partnera a bez finančního zázemí. Jsem nad propastí a mám pocit, že hozená do hrobu a zasypaná hlínou a poplivaná od nadřízené a od všech, které na mne poštvala.
Moc děkuji za Váše stránky, čtu si příběhy lidí a Vaše odpovědi a jsem vděčná za to, že jste tady pro nás a že nám pomáháte.
Bohu díky za Vás.
Opět se vynořují svírající myšlenky, zda mám skočit pod vlak?
Někdy si přeji, aby mne někdo zabil, je to velká trýzeň a psychická bolest.
Po tváří mi tečou velké slzy a volám o pomoc a o pozbuzení.
Děkuji ze srdce za odpověď.
Plačící 11.05.2010
