Chci umřít!
Milá Wahlgrenis,
můj život mne nebaví a nic mne netěší. Táhne mi za pár let na 40 let. Nemám muže, který by mne miloval ani děti po kterých toužím z celého srdce. Chci umřít. Vím, že toho máš mnoho, i tak se k Tobě obracím.
Děkuji Ti mnohokrát za Tvé stránky, ráda si je čtu. Když mi odpovíš, budu velmi ráda.
Miriana 22.12.2009
Milá Miriano,
´život není to, co chceme, ale to, co máme...´ Tohle jsi ještě nikdy neslyšela? Všechno má svůj smysl, nic není náhoda. Život předčasně opouštět, to je ta největší chyba, kterou bys mohla udělat. Ideální cesta by byla začít se mít víc ráda, resp. vůbec se začít mít ráda. Máš sama se sebou problém...
Všechno se v Tobě pere, rozhlížíš se kolem, ale nikdo nepřichází. Není totiž proč. Nejprve se potřebuješ sama u sebe přeladit, přijmout se. Pak teprve začneš jinak vyzařovat a pak teprve se k Tobě může přiblížit láska. Ne, tohle nejsou suché teorie. Funguje to.
Zatím jsi ale na začátku cesty. Mohla bys za svou minulostí udělat tlustou čáru a začít jinak. Půjde to, jen se nesmíš tak křečovitě bránit. A nesmíš tak moc dupat, že chceš muže a děti.. muže a děti... muže a děti... Měla bys začít u sebe. Tam je ten klíč.
Ne umírat... Prosím.
© Wahlgrenis
25.12.2009
Milá Wahlgrenis,
už dlouho přemýšlím, že si vezmu život. Jednou jsem chtěla skočit pod vlak, něco mne silně nutkalo, tak jsem se otočila zády k vlaku a silně jsem zavřela oči a začala se modlit a ten tlak a pokušení přešlo, pak jsem chtěla skočit do rybníka, protože neumím plavat, stála jsem tam, v ruce jsem měla růženec a plakala jsem, že mám zkažený život, že ten muž, kterého miluji mne využil a odkopl jako kus hadru a já byla čistá a z velké lásky se mu darovala. Když jsem mu řekla, že bych si s ním v budoucnosti přála mít miminko, už mne nechtěl, už jsme se neviděli půl roku, už mne nechce.
Když už jsem se chtěla rozběhnout a se slzami v očích skočit do vody a ukončit svůj bídný život, tak jsem byla jakoby něco drželo a nepustilo mne to, nešlo to, řekla jsem Bože, pusť mne, můj život nemá cenu, lidi se mi smějí a ponižují mne, smějí se mi, že jsem to ve škole nezvládla a že mne vyhodili z práce, protože jsem neměla zkušenosti v práci a nebyla jsem tak rychlá jako ostatní a nebyla jsem vyučená zdravotní sestra a nemám nikoho za kým bych mohla přijít, všechny kamarádky jsou už vdané a mají děti. Teď se to ve mne pere a bojím se o sebe ze žalu a ze zoufalství nevím, zda to nezkusit se ženou, abych aspoň na chvíli cítila obejmutí.
V mém těle nosím v ledvině tukový cévní nádor, v játrech cystu a teď mi doktorka řekla, že mám po antibiotikách plíseň a myom v děloze. Byla jsem několikrát i v Medžugorje, aby mi Bůh dal sílu a ukázal směr v mém životě, a od té doby se v tom vezu, propadla jsem a nedokončila studium na střední škole, něco se se mnou stalo, že mi vypadávala látka i text a nedokážu se učit a působím na lidi jinak než ve skutečnosti jsem - negativně, nebo na mne bez důvodů žárlí a nebo mi řeknou tak ošklivé slova a vzbuzují ve mne bolest a chce se mi umřít. Mne na světě nic nedrží, lidé se mi smějí, že jsem už stará a že mne nikdo nechce a že nemám rodinu a já vím, že je to velký dar, který se nedá vynutit. Vím, že máš pravdu, že mám začít u sebe, už od 18 let chodím za psychologem, vypisuji se ze svých negativních emocích, chodím na procházky nebo na den svých narozenin pláču, nejde o to, že jsem od nikoho nedostala dárek mne nejde o hmotné dárky, spíš o to, že pro mne není člověk, který by si udělal na mne čas a šel se mnou třeba jen na kafe.
Většina lidí mne upozorňuje, že už biologické hodiny tikají, jako bych to nevěděla, moje vlastní matka se mi směje, že mne nikdo nechce, že jsem ošklivá a tlustá, že by pro mne bylo lepší umřít a že jsem lesba - přitom jsem měla jen jeden a vážný vztah s mužem a nikdy jsem se ženou nic neměla, ona ví, že mne její slova bolí, tak mi vyčítá, že zestárnu sama a že se mi lidi smějí.
Kdybych mohla, nabídla bych svůj život někomu, kdo má pro koho žít a kdo má děti a manžela nebo malému dítěti - protože nač žít život plný strachu a bolesti - psychických bolestí, že na mne lidé hledají chyby, že mne mají rádi za určitých podmínek, věčně mi vyčítají, že nemám dodělanou střední školu a že nemám muže a děti. V pondělí jedu za psychologem mu říct, jak mi je, on je jediný komu můžu věřit a kdo mne vyslechne, když se chci svěřit své mámě, tak se mi směje a ponižuje mne a vyšle na mne bratry, aby se mi smáli a ponižovali mne. Bolí mne, jakou mám matku i otce a sourozence dva, jenže Ty nezměním, můžu změnit sama sebe, ale sama dobře nevím, jaká mám být, nevěřím si, cítím se ošklivá, tlustá a hloupá a zakomplexovaná...
Ze srdce Ti moc a moc děkuji za Tvé řádky a čas, který jsi mi darovala o svátcích. Když Ti píšu, tak pláču, ani nevidím na písmenka, bolí mne, že jsem si zkazila život, že mi nejkrásnější roky utekly skrz prsty, že jsem se darovala někomu, kdo mne nemiloval, kdo chtěl jen moji čistotu a odkopl mne jako kus hadru, bolí mne, že jsem to kdysi nezvládla ve škole a jsem jak černá otce, že mne nikdo nechce, že nejsem žádaná, že už ani nevím, co je to obejmutí, něha a podívat se něžně druhému do očí.
Jeden muž by tu byl, je mladší než já, jenže má přítelkyni, už to bude 8 let, co s ní žije a děti ještě nemají, jenže si naděje nedělám. Moje máma mi řekla, je mladej a nikdy by Tě nechtěl, Ty už jsi stará - a má pravdu, co by na mne viděl, vždyť jsem tak zraněná a bolavá a kdo ví, zda budu mít někdy děti, když se podívám na svůj zdravotní stav, tak je to hrůza a děs.
Někdo se smrti bojí, já na ni čekám každý den a nevadilo by mi, kdyby mne někdo zabil nebo byl měla zhoubný nádor, protože můj život už skončil, jsem na dně svých sil. Muži přitahují potvory a manipulátorky, jenže na mne už věrný a milující co chce rodinu žádný nezbyl.
Přeji Vám krásně prožité vánoční dny a šťastný vstup do nového roku 2010.
Miriana 25.12.2009
Milá Miriano,
je mi smutno z toho, co jsi napsala.
Vnímám, že jsi krásná duše a ubližuješ si... ubližuješ si tím, že se lituješ. Všichni si prožíváme krušné dny, měsíce, roky. Jsou to pro nás zkoušky, ve kterých bychom měli obstát a věř, že to zvládneme.
Nikdy není pozdě začít...začít žít. Nezáleží na tom, kolik nám je...
zda nám okolí říká to či ono, máme rodinu... Musíš si začít věřit, nelitovat se. Uvidíš, že pak půjde všechno líp. Nečekej lásku, štěstí od druhých... to najdeš v sobě. Přeji ti hodně sil do zvládnutí všech překážek, zvládneš to!!
Katka 27.12.2009
Mila Miriano,
rozumim Tvym slovum. Nekdy se dostaneme do takove zivotni etapy, ze uz se nam nechce dal. Chceme neco, co nedostavame. Nabizi se otazka, proc tomu tak je. Vnimam, ze jsi velka duse (hodne stara). Takovou muze uspokojit jen adekvatni protejsek. Takovych lidi neni mnoho na svete. Proto tak dlouhy cas cekas. Ver, ze se dockas.
V mezicase zacni pracovat na sobe. Neprijimej "pravdy", ktere Ti vnucuje Tvoje matka, sourozenci a jini lide. ... nema cenu se s nimi hadat, vysvetlovat...
Vis, jaka je nejlepsi pomsta na svete? Uspech.
Sama se rozhodni, ceho chces v zivote dosahnout a jdi za svym cilem. Nenech se zastavit nikym. A nezapomen, ze muzi netouzi po chudinkach, ale po sebevedomych zenach. Zacni cvicit, studovat, cestovat... hned budes mit vice znamych, kamaradu a bude na tom svete veseleji.
Preji rozhodne vykroceni do roku 2010.
modroocka 28.12.2009
