Jak je to se sebevraždami, které ti lidé přežijí
Wahlgrenis...
tak už Ti zase píšu.
Dozvěděla jsem se, že se jeden muž z blízké rodiny pokusil o sebevraždu... spolykal hodně moc prášků...
Předtím úplně zešílel, když se u nás v obci rozsvěcel vánoční stromeček, běhal tam prý se sekyrkou a řval na všechny, ať jdou pryč, nebo že je zabije...
Do okna, pod kterým spává jeho malá dcera, hodil cihlu...
V té posteli naštěstí nikdo nebyl... rozštípal všechen nábytek...
To chování se mu nepodobá, ani to, že by se chtěl zabít.
Zároveň jsem se dozvěděla, že moje máma má za sebou podobnou zkušenost... asi tři roky před mým narozením...
Nevím, jestli opravdu nechtěla žít, nebo to mělo být spíš "jen" volání o pomoc...
Wahlgrenis, o sebevraždách dokonaných jsi už psala mnohokrát; ale co sebevraždy, které ti lidé přežijí?
Jak se na nich "podepíší"?
Já si nedovedu představit "chtít už nebýt", tu tmu, zimu, brrr.
Jímá mě z toho opravdová hrůza.
Hannah 19.12.2009
Milá Hannah,
o sebevraždách jsme se tady už bavili hodně. Je to absolutní selhání člověka, nepochopení jeho cesty.
Při pokusech o sebevraždu je tento směr podobný. Takový člověk je rozhodnutý ze života odejít a to, že tady - například rukou záchranářů nebo nejbližších, kteří ho včas najdou - zůstává, není sladěno s jeho další cestou. Takový člověk má namířeno jinam.
Nastat mohou dva extrémy:
Zůstane-li tady, může si žívot ještě hodně zkomplikovat anebo se může naopak obrátit a jít cestou tzv. boží. Záleží totiž, jak daleko od života v tu danou chvíli byl, kam se dostal.
Světlo, které mělo otevřít náruč, což takový člověk předpokládal, mu může dát jiné informace. Brána se neotevřela, ale všechno se může najednou obrátit, takový člověk si uvědomí jiné hodnoty, zcela se změní. Podívá se totiž na tu druhou stranu, odkud obvykle už není návrat, obdrží zásadní sdělení ve smyslu, že ze života se jen tak neodchází, a je vrácen zpět. Záleží na tom, jak hodně je jeho duše na takovou informaci připravena...
Pokud ale k vrácení života dojde dřív, než je člověk konfrontován s druhou stranou, obvykle je o svém odchodu přesvědčen i nadále. A i když se třeba první dny tváří jakž takž, v hloubi duše s myšlenkou na sebevraždu pořád polemizuje. Je pak už jen otázkou času, kdy se objeví vhodná chvíle a svůj čin se pokusí zopakovat, resp. dokonat.
Toto je smutné téma, ale právě kolem Vánoc se takových událostí stane hodně. Na mnoho lidí dolehne samota, nedostatek finančních prostředků, neschopnost uspokojit potřeby nejbližších nebo i svých, depresivní stavy, pramenící z toho, že nic nemá smysl, že se svět stejně nezmění, že tady není žádná perspektiva... Právě následujících asi deset dní je snad nejtěžších z celého roku k přežití.
Ale jsme na tomto světě právě proto, abychom žili. Je důležité mluvit s ostatními, nedovolit, aby se někdo uzamkl do sebe, aby neměl kontakty. Je-li člověk dlouho sám, nedokáže se svým pesimistických nálad zbavit. Každý má nějaký ten knoflík, nebo zip, kterým se dá jeho duše rozepnout. Hledejme tyto neviditelné nástroje, mluvme s ostatními, kteří se nám třeba jenom nezdají... Neznáme nikdy celý příběh, nevíme, co se v hlavě tohoto člověka odehrává... Někdy jediná věta dokáže všechno změnit.
Bůh chodí po světě. A právě těmito jednoduchými větami promlouvá... Promlouvá i Vašimi ústy...
© Wahlgrenis
20.12.2009
Milá Wahlgrenis.
Reaguji na příspěvěk o sebevraždách. Sama s ní mám jednu zkušenost. A musím říci že máš zase pravdu...
Ne, osobně samozřejmě, na to sebe sama mám moc ráda. Prostě si nedokážu představit jaká situace by musela nastat, abych TO udělala.
Spáchala ji moje matka. Možná si vzpomeneš ze
semináře v Brně , možná ne, lidiček je plno které potkáš...
Mimochodem děkuji za radu, pomohlo to, šlo o sny a miminko.
Mé matce bylo něco kolem 16 let, kdy tu věc udělala. Nebudu psát důvody, ale souviselo to s její matkou mou babičkou. Můj otec ji včas našel, možná měl, možná neměl... Je sice pravda, že bychom tu pak nebyly my děti, ale za jakou cenu? Matka celkově selhala. Jako matka a jako člověk, život prostě nezvládala. A myslím, že ji ani netěšil. Nedokázala zařizovat věci, vyřídit různé povinnosti od placení nájmu až dejme tomu po vyřízení propadlých dokladů. Nejen u sebe, ale týkalo se to i našich věcí třeba ze školy. Rodiče se rozvedli a přibyl další problém, muži. Později začala pít.
Hodně se na nás její situce podepsala a myslím že nám dala do života pár traumat. Nechci to dramatizovat, ale dětem se ubližovat nemá. Některé věci jsem považovala za nespravedlivost a nechápala je. Někdy mi bylo něčeho líto. A nešlo o to, že ten má takové pouzdro ve škole a já ne.
Mám strach, že můj starší bratr život vzdává. Ne tak, že by si něco udělal, ale pije též, nezakládá rodinu, a lituje svůj život. Já třeba nechtěla děti. Prostě jsem byla proti. Ono to ani nešlo, viděla jsem, že to mého manžela trápí. Pak jsem si uvědomila, proč je nechci! Nechci, aby zažili to co já. A pak jsem si musela uvědomit, že nechci ubližovat svým dětem! A že se budu snažit, aby nikdy nezažily to zklamání ze svých rodičů. Je to hrozný pocit.
Teď čekáme miminko, já mu říkám můj zázrak a každý večer za něj děkuji...
Nakonec to moje matka stejně udělala. Sice o 30 let později, ale udělala. Nejdřív jsem nemohla pochopit, jak nám Všem to mohla udělat, ale v podstatě měla své důvody. Musím říct, že až poté se můj život tak nějak stabilizoval a uklidnil. Jinak jsme měli v rodině pořád něco.
Myslím si, že ženy z naší rodiny jsou prokleté. Nevím kdy a kým. Aspoň co vím o osudech žen v naší rodině...
Prababička dala své děti do dětského domova, její dcera (moje babička) střídala manžele a muže obecně. A má divnou duši, studenou a necitelnou, snad to pochopíte, jak to myslím. Děti ji vůbec nazajímali. Pak má matka... Smad to u mne skončí, protože taky budeme mít holčičku. Říkám si, že někde se to zlomit musí. A já nikomu nechci ubližovat, zatím to všechny ženy v naší rodině dělali.
Snad se v tom dá vyznat. Je to takový můj chaos pocitů, které mohu napsat jen sem :)
Přeji Všem nejen krásné Vánoce, ale samozřejmě krásný celý rok.
A Wahl přeji k tomu všemu trpělivost s našimi výlevy. I když vím, že ona to tak nebere. Ona je anděl. Je prostě jinde.
Díky za Tebe.
Martina 20.12.2009
Wahlgrenis,
děkuji Ti mnohokrát za tak brzkou odpověď.
Ano, jak jste výstižně napsala, předvánoční čas je pro spoustu lidí nejtěžší dobou z celého roku.
Asi to začíná už Dušičkami, kdy vzpomínáme na ty, co už nejsou s námi... pokračuje to Vánoci jako rodinnými svátky (a ne všichni mají s kým v ty dny být)... a bilancováním před koncem roku (a ne všichni mají pocit, že mají za sebou úspěšný rok)...
Víš, zdá se mi, že znám až příliš lidí, co si sáhli na život... jak ze své rodiny, tak ze třídy na základní škole, tak ze sousedství... je jich dost na to, že zase tolik lidí neznám a že jsem na světě ani ne třicet let...
Sama sobě se chci zavázat, že se budu starat o své blízké, že je nenechám upadnout do zoufalství jakéhokoli druhu... a stejně tak tam nenechám upadnout ani sebe, protože i já dobře znám dny a týdny, kdy to vnitřní slunce prostě vůbec nevyjde na oblohu...
Hannah 20.12.2009
