Prý byl kostel celou dobu zamčený
Dobrý den Wahlgrenis,
již delší dobu chodím na Vaše stránky.
Při jejich čtení mne vždy přepadne takový zvláštní pocit, a tak jsem se rozhodla Vám také napsat.
Ten příběh se odehrál již před mnoha lety a stal se mé babičce a její mamince.
Vždy, když tuto událost babička vypráví, běhá mi mráz po zádech.
Babičce bylo tenkrát asi 13 let.
Byl podvečer, už se stmívalo, když šly kolem hřbitova.
Řekly si, že by mohly zapálit svíčku na hrobě.
Když procházely kolem kostela na hřbitově, všimly si, že se uvnitř svítí a ozývá se nějaká hudba.
Divily se tomu, protože v ten den se žádná mše ani bohoslužba konat neměla.
Vešly tedy dovnitř, aby se pomodlily a spatřily kostel plný lidí.
Všichni byli v černém.
Muži měli na hlavách černé klobouky, ženy černé šátky.
Nikdo se ani nepohnul, neotočil, všichni jen seděli a dívali se dopředu.
Nikomu nebylo vidět do obličeje.
Nikde žádný farář.
V kostele bylo ticho a všichni stále jen seděli a nehýbali se.
Babička s prababičkou se pokřižovaly, podívaly se na sebe a co nejrychleji a plné hrůzy odtamtud odešly.
Nepromluvily celou cestu z kostela.
Až když přišly domů, z nich opadl veškerý strach, který v kostele cítily,
a říkaly si, že takový zvláštní pocit, jaký měly z toho všeho, nikdy nezažily.
Druhý den se ptaly ženy, která vedle kostela bydlí, co to tam bylo za lidi a jáká, že to mše se sloužila,
ale ona jim odpověděla, že kostel byl celou dobu zamčený, že se otevírá jen na bohoslužbu nebo při úklidu
a že včera večer tam byla tma a žádní lidé do kostela nepřišli ani z něho neodešli.
Tolik lidí by přeci někdo musel vidět...
Nikdo jiný z vesnice ten den v kostele nebyl.
Milá Wahlgrenis, můžete nám, prosím Vás, vyjasnit, o co tenkrát šlo?
A proč zrovna babička s její maminkou byly svědky této podivné události?
Moc Vám předem děkuji a přeji příjemný den.
Simona 5.3.2009
Milá Simono,
už při prvním čtení Vašeho mailu mi bylo jasné, že tento příběh není vymyšlený.
Tohle se Vaší babičce opravdu stalo.
Je mi jasné, že to, co budu psát dál, nemůže přijmout každý.
Tehdy se ty dvě dostaly do jiné dimenze.
Sice se pohybujeme tady a teď, chodíme po zemi, dýcháme vzduch a díváme se, jak se všechno kolem nás mění.
Ale souběžně s námi je tady ještě jiný svět, jiná dimenze, která našimi smysly ale není vnímatelná.
Přesto se občas může stát, že někdo zaregistruje to, co není zcela běžné.
Často takové prožitky mají malé děti, když se upřeně dívají někam mimo, kde dospělí ale nic nevidí.
Anebo psi a kočky...
Ale abych se vrátila k příběhu Vaší babičky.
Ty dvě tehdy nejspíš řešily něco čistě rozumem.
Mohla to být taková ta debata, co je po životě a co bylo, než se babička narodila...
Tohle jsou běžné otázky, které děti kladou svým rodičům.
Tehdy maminka odpověděla něco podle ní zcela jasného pro věk dcery.
Snad padla otázka související s plozením, na kterou ale dívka odpověď neměla dostat.
Nic víc, nic míň.
Snad si matka tehdy myslela, že se časem k tomuto tématu vrátí.
Naťukly spolu ale téma, které není vhodné na hřbitov a už vůbec se nehodilo pro tu chvíli.
Dotkly se otázky tvoření života, otázky narození a smrti, to je příliš citlivé téma.
V tu chvíli se jejich mysl otevřela, jako by se jich dotklo cosi vyššího a obě se tak dostaly do jiného časoprostoru.
I když byly sice na stejném hřbitově a ve stejné chvíli, bylo to jinak a jinde.
Snad aby v tu chvíli pochopily, že je ještě něco jiného kolem, co není zrovna vidět.
Proto to bylo pro obě tak silné a také tak nevysvětlitelné.
Nikdo jiný tohle zažít nemohl, protože to byla informace právě pro ty dvě.
Měly být trošku znejistěny, aby si už nemyslely, že všechno je v rukou člověka.
Byl to důkaz odjinud, který byl určen jenom jim.
Snad potom získaly před "oním světěm" nějaký respekt...
Samozřejmě že to byl obrovský šok, který je poznamenal.
Navíc jim to nikdo nevěřil.
Ale ty dvě se k sobě po tomto zážitku mnohem více semkly, už spolu nebojovaly, našly k sobě lepší cestu.
Takový jasný důkaz může přijít každému, kdo pochybuje...
A není to otázka minulého století.
Podobné zážitky jsou na programu všedního dne, ale málokdo je o nich schopen mluvit.
Nejsme tady sami.
Jen si člověk ale pořád hraje na pána tohoto světa...
Proto musejí přicházet takové šoky, aby se občas někomu otevřely oči.
Wahlgrenis 06.03.2009
Ahoj Wahl,
rozhodovala jsem se, zda Ti napsat.
Po přečtení příspěvku "Prý byl kostel celou dobu zamčený" mám pocit, že bych se měla podělit o zkušenost.
Byla jsem nakupovat.
Chodila jsem mezi regály s ovocem a zeleninou.
Tam jsem potkala staršího muže, kterého jsem v životě neviděla.
Naše oči se setkaly a nevím, co se to se mnou najednou dělo.
Byl to skutečně mžik.
Ani to pořádně neumím popsat.
Má dušička byla jako u vytržení.
Cítila jsem na hrudi teplo, pohodu, radost.
Pocit, vše je OK.
Něco zřejmě prožíval i on.
Nevím.
Každopádně toto jsem zažila prvně a byl to silný zážitek.
Když si na to vzpomenu, tak to prožívání sice už není tak intenzivní, ale něco málo ještě na té hrudi je.
Jakoby nějaký otisk.
Wahl, co to bylo?
Díky, za přečtení mého emailu.
Díky za Tvé stránky, které navštěvuji denně.
Hezký den
Bára 06.03.2009
Milá Wahl,
moc Tě zdravím.
Mám pauzu a jsem na Tvých stránkách a čtu si.
Prostě mi to nenadalo, musím Ti také napsat.
Přečetla jsem si dopis o zamčeném kostele.
A vzpomněla jsem si na zážitek, který se stal mně.
Je to už strašně dávno.
Mohla jsem být tak v prváku na gymplu.
Dodnes si to ovšem neumím vysvětlit.
Chodila jsem po Praze, něco jsem sháněla.
Vím, že jsem byla v Kotvě, tam to neměli.
Šla jsem kolem kasáren směrem ke kostelu sv. Josefa.
A tady se mi to stalo.
Nastal okamžik, kdy jsem měla v hlavě prázdno.
Vymeteno.
Nevěděla jsem, kam jdu.
Nevěděla jsem, kde jsem.
Ani jsem neznala své jméno.
Tenkrát tam stály u zdi dvě lavičky.
Sedla jsem si a koukala.
Vím, že mi hlavou blesklo, že tam zůstanu navždy.
Že nevím vlastně, na co se zeptat.
Že nevím, kdo jsem a kam patřím.
Tento stav trval dost dlouho.
Vím, že jsem nejdřív propadla jakémusi zděšení, hrůze.
Vnitřně jsem pořád s něčím neviditelným bojovala.
Nakonec jsem zjistila, že odpor nemá cenu.
Přijala jsem současný stav.
Vnitřně jsem se smířila s tím, že vím, že nic nevím.
A najednou... opět jako když někdo otočí vypínačem...
Najednou jsem věděla, kdo jsem, kam jdu a kde jsem.
Milá Wahlgrenis, dlouho jsem si na tento zážitek nevzpomněla,
až dneska, kdy jsem opět u Tebe na návštěvě.
Dodnes nevím, co se se mnou před lety dělo.
Posílám Ti sluníčko do srdíčka
heřmánek 06.03.2009
Milá Wahl,
připojím se také se svou troškou do mlýna :-)
Při čtení příspěvku a Tvé odpovědi mi běhal mráz po zádech
a také jsem si vzpoměla na jeden můj zážitek.
Nevím, jestli to byla skutečnost či dětská fantazie vyvolaná hrou a mojí snahou dělat ze sebe něco, čím nejsem.
Hlídala jsem před třemi lety tříletého vnuka a hráli jsme si na chlapy-akční hrdiny.
Najednou vnuk povídá, že je u stolu muž.
Schovali jsme se za záclonou a že nás neuvidí, ale vnuk, že nás chce zabít.
Já na to že ne, ale on stále, že ano.
Ze začátku jsem to brala jako fantazii, ale za chvilku mě z jeho chování a očí začal běhat mráz po zádech.
Nevím, jestli viděl něco mimo rámec mého chápání či viděl scénu z filmu, ale ten nepříjemný pocit si pamatuji do teď.
Jarča 06.03.2009
Mila Wahlgrenis,
srdecne Ta pozdravujem.
Po precitani Hermankovho mailu sa mi vybavil moj zazitok ktory sa mi stal ked som mala priblizne 13 rokov.
Tak som myslela ze aj ja sa podelim:)
Boli sme na skolskom viacdennom vylete a v den ked sme sa vracali z vysokohorskej tury sa mi stalo nieco velmi zvlastne co si dodnes nejako neviem vysvetlit.
Teda myslela som ze to bolo z unavy, ale unavena som bola v zivote velakrat, ale nikdy som potom nic podobne nezazila.
Ako sme zisli z hor do doliny zrazu sa mi zatocila hlava, uvidela som vokol seba obrovsku ziaru, zrazu bolo vsetko akoby zaliate svetlom, malo ine farby.
Mala som pocit akoby som si prestala citit poriadne telo... citila som obrovsku lahkost v nohach... predtym som s tazkostou preslapovala a zrazu som mala pocit ze mozem utekat... a prve co ma napadlo bolo ze som sa zblaznila... nechapala som o com hovoria kamaratky... bola som mimo... citila som ze ked niekomu nieco poviem nebude mi rozumiet a hlavne som ani nevedla co by som vlastne povedala... napadlo ma...co ak v tomto stave ostanem do konca zivota?
Trvalo to nejaku dobu a potom akoby som postupne zacala precitat... ale pamatam ze ma to dost ovplyvnilo a este nejaku dobu potom som mala zvlastne pocity pri vnimani tejto reality....
Mozno to bolo len z unavy a mozno nie... :)
Maj sa krasne
Michaela 06.03.2009
Po přečtení tohoto příspěvku se mi vybavily pocity, které jsem zažívala na horských tůrách ve Vysokých Tatrách tak někdy v letech 1988 - 89, to mně bylo mezi 25 a 30 lety.
Ten prchavý pocit netrval nikdy dlouho, ale bylo to takové dostání se k Bohu, k centru, k vesmíru, na okamžik mě bylo v š e c h n o jasné.
Bylo to takové zvláštní hluboké ticho spojené s nějakým propadnutím do vzduchu.
Byl to takový mír a smír se sebou a se vším kolem, od času do času.
Takové zastavení v bodě 0.
Jednou jsem dokonce řekla nahlas - tak takové to tedy je, takhle to tedy je,... a když se manžel zeptal, co jako, už jsem mu rozumově neuměla odpovědět.
Logicky jsem to neuměla vysvětlit, zvlášt když jsem na některých túrách zažívala nesmírně nepříjemné fyzické pocity strachu a nejistoty z výšek.
Když jsem o tom mluvila později s psychologem, že jakoby jsem zažívala hmatatelnou boží - vesmírnou přítomnost, řekl mi, že to prožívá každý v řídkém vzduchu.
Obdobně tak v poslední době při tzv. konstelacích - i když je to jiný pocit, ale jakoby člověk vstupuje někam, neví kam, musí konat něco, neví co, prožívá bolest, zármutek, radost a jiné emoce - někoho jiného, koho vůbec nezná, a pak se dozví, že to tak bylo nebo je ... mám vždycky pocit nějakých neviditelných informačních vláken - rozumově to není vysvětlitelné.
Olga 09.03.2009
© Wahlgrenis
09.03.2009
