Synovec se zabil na motorce v pátek třináctého
Milá Wahlgrenis,
zcela náhodou jsem našla Tvoje stránky a od té doby je pravidelně navštěvují a čtu vše, co stránky přinášejí…
Vždycky mně zajímalo vše mezi nebem a zemí, jen asi nejsem ještě správně naladěná.
Ale píšu pro radu pro svoji švagrovou a její rodinu.
Naše děti se narodily ve stejných letech.
Mně dcera a jí syn a pak zas naopak my měli syna a ona dceru.
Děti vyrostly a pak 13. 10. 2006 se můj synovec zabil na motorce.
Stalo se to v pátek 13.
Byla to pro všechny tvrdá skutečnost a nikdo nemohl uvěřit a smířit se s tím.
No a v jejich domě se začaly objevovat zvuky a pocity.
Jeho sestra viděla svého brášku a švagrová také prožívala zvláštní příhody spojené s pocitem dotyku, zvuky, ….
Zanedlouho švagrové zemřel tchán a pak i její tatínek.
Bylo toho na všechny moc.
Moje neteřinka začala mít opakované sny.
Spolu s mrtvým bratrem a s celou rodinou společně tráví výlety a pak najednou se bráška omlouvá, že musí už jít…
Tak jsem se chtěla zeptat, jestli mají sny hlubší význam, jestli se jim syn a bráška nesnaží něco říct.
Třeba ho stále poutají k sobě a on nemůže odejít.
Co by měli udělat, aby mu ulevili?
Děkuji pokud budeš mít chvilku na pár písmenek, vím kolik dopisů asi dostáváš.
Děkuji Wahlgrenis za Tvoje stránky, za sílu, kterou z nich čerpám já i mnoho dalších.
Bohyně 04.02.2009
Vážená paní,
i mně a mému synovi se v posledních letech stávají doma různé příhody.
Psala jsem o tom Wahlgrenis také článek.
Jednak nám po 13 letech odešel milovaný pejsek - foxteriér Redyk /bylo mu cca 15 let/, a jednak odešla moje maminka, kterou jsem sice jako jediné dítě velmi milovala, posléze pak v rámci jejího stáří a mojí dospělosti velmi nechápala,
mnohdy jsem se bála jejích rozhodnutí, která směřovala proti zájmům a mojí rodině - mně, manželovi atd.
Na stáří - odešla ve věku 81 let po několikaletém období po mrtvici - byla velmi protivná, sobecká...
Sice jsme se rozloučili před její smrtí, ale z mojí strany trvalo několik let,
než jsem se uvolnila natolik, že jsem začala uvažovat o odpuštění.
Pak jsem na tom několik let pracovala, různými technikami.
Přesto nám bezdůvodně zvoní zvonek, často slyším kroky nebo praskání dřeva na podlaze, někdy zcela cítím, že je někdo v místnosti /zvuky a celková atmosféra je podobná situaci, kdy můj syn si hraje tak, že se snaží neslyšně někam schovat a pak na mně bafnout/.
Kolikrát se mi stalo, že nahlas říkám, Honzo, já tě cítím, neblbni a vylez,
a potom se ukáže, že tam Honza skutečně není.
Prosila jsem Wahl, ale patrně má podobných žádostí dost a času málo.
Dá se to vyložit různě - jednak u Vás je zřejmé, že je to synovec, u nás to může být víc zemřelých - maminka, babička, dědeček, pejsek,...
může to být sdělení, nebojte se, je mi dobře, jen se tu na světě mějte rádi a nedělejte tytéž chyby, co my,...
nebo prosím, nalezněte mi cestu tam někam dál...
Do toho všeho jsme vloni potkali se synem pána (cca 60 let), údajně lékaře a programátora přes počítače, který se ve vinotéce Honzovi vrhnul téměř k nohám, klaněl se mu a řekl, že on převádí duše zemřelých na druhou stranu, že to dělá od svých 40 let, kdy byl k tomu povolán, a že čeká na svého nástupce.
Že má sice syna, ale ten že to není.
A ještě mu řekl, že to je Honza - že má velkou duši a že bude lepší než on.
Že to je poslání.
Můj synek - 16letý - se strašně polekal, řekl, že on chce pomáhat živým žít, a táhnul mě pryč.
Myslím, a cítím to tak, že pokud se nám něco podobného děje, měli bychom se snažit "naladit" na to, kdo se nám ozývá.
I když jsme amatéři, můžeme v klidu v meditačním uvolnění stopovat a pátrat v životě toho zemřelého.
Jeho život také vidíme z jiného patra než v době, kdy žil.
Jistě není prohřeškem, myslet na něj s láskou a pochopením, ke kterému se leckdy dlouho dopracováváme.
Co je ale patrně prohřeškem, přehnat to s tesknotou a láskou do podoby, kdy toho zemřelého "dusíme", kdy mu něco vytýkáme, kdy ho citově vydíráme myšlenkami, typu "tos nám neměl dělat, jak teď já /my/, tady budeme žít, atd. atd.".
Na mnoha kursech nám je vštěpováno, že smrt je nejhlubší svobodná volba duše.
I když se to normálnímu smrtelníkovi jeví divně, a dost nepochopitelně.
Umíme sice rozlišit chtěnou smrt v podobě sebevraždy nebo apatie - tedy rozhodnutí na úrovni vědomí.
Neumíme dost dobře pochopit smrt na úrovní podvědomí /nebo nadvědomí/.
Tam normální smrtelník selhává.
Nepíšete, kolik bylo Vašemu synovcovi let, ani nic jiného.
zda byl někým sražen či zda jel tak rychle...
Přesto to cítím tak, že ho k pozemskému životu moc toho nepoutalo.
Důvod neznám, ten patrně zná Wahl, je otázka, zdali ho máte znát Vy.
Myslím, že se nic nezkazí s tím, když člověk rozsvítí svíčku, vzpomene si, snaží se odpustit a propustit toho člověka.
To neznamená zapomenout.
To znamená - dát mu volnost k další cestě a dát mu najevo, že pozemský život již jde mimo něj.
Dá se to pronést nahlas, modlitbou, myšlenkou, v rámci příjemné hudby...
Protože mi Wahl na můj dopis neodpověděla, začala jsem na toto téma meditovat sama a postupně se takto dopracovávám...
V té souvislosti jsem si uvědomila, že jsou mi ty zvuky a různé jevy příjemné, a jak je těžké - zříct se alepoň takového kontaktu se zemřelým.
Myslím, že to má různé fáze a průběhy.
Před lety se mi zjevovala babička do snů i do mysli, neustále jsem jedno období na ni musela vzpomínat.
Pak se mi zdál sen, že se se mnou loučí, že už bude jinde, a ať to mamince - tedy její dceři neříkám, že by to nepochopila.
Také jsem v té době našla na nástěnce v úřadě náhodou nabídku jedné cestovky,
do místa, kam jsem celé svoje dětství jezdila s touto babičkou na prázdniny a prožívala tam s ní krásné chvíle.
Bylo to Podluží u Varnsdorfu - Jiřetín pod Jedlovou.
Wahl toto místo má také na svých stránkách zadokumentované.
Tak jsme tam tehdy s rodinou vyjeli.
Vše bylo jinak než v mých vzpomínkách.
Přirozeně - byla mezi tím propast cca 20 let!!
A od té doby jsem přestala takto denně a bolestně na babičku vzpomínat.
Něco se stalo - vše je jinak, přestože chodím pravidelně a často na její hrob, vzpomínám na ni, rozsvěcuji svíčku apod.
U Vašeho synovce cítím jakési nevyrovnání se, ale nevím s kým a s čím.
Pokud mu s tím můžete pomoct, jistě Vám bude umožněno a naznačeno, jak to udělat.
Tak Vám přeji moc sil k objevování dalších cest.
Olga 05.02.2009
© Wahlgrenis
05.02.2009
