Chodím za školu
Otázka: Dobrý den Wahlgrenis.
Předem tohoto dopisu Ti chci poděkovat za vše, co děláš pro lidi.
Málokterý člověk se v dnešní hektické době a při tom celkovém shonu dokáže obětovat právě tak, jako Ty.
Tvé stránky slouží jako jakási studna, ze které může každý načerpat nové síly
a odvahu vzít znovu a znovu své problémy na svá ramena a jít vstříc novým zítřkům.
Chtěl bych se s tebou podělit o mé dosavadní pokroky i, z mého pohledu o nepřekročitelné potíže.
Již delší dobu mám totiž problémy s komunikací s lidmi.
Ne že bych měl nějakou sociální fobii,
mám totiž hodně přátel, se kterými se často setkávám, ale mám v sobě jakousi nejistotu, nedůvěru vůči cizím lidem.
Nevím, o čem s nimi mluvit.
Před nedávnem jsem se odstěhoval do moravské metropole, abych tak otevřel další kapitolu v knize jménem život.
Jsem student prvního ročníku vysoké školy.
Přišel jsem do tohoto města, jak se říká, na vlastní pěst.
Nastoupil jsem do školy zcela sám, bez jakýchkoli známostí.
Mám problémy navázat nějaký dialog s lidmi v našem kolektivu.
Je to už tři týdny zpátky, co začala škola a všichni se už, tak říkajíc, sehráli.
Navzájem se znají, baví se...
Jen já jaksi pořád neznám nikoho.
Sedím v lavicích sám, bez nikoho, s kým bych mohl "pokecat“.
Před nedávnem jsem začal - z vlastní iniciativy - chodit psychologovi.
Připadalo mi to jako dobrá cesta k řešení problémů.
Nepatřím mezi lidi, co si myslí, že taková pomoc se hodí pro blázny.
Musím říct, že ve svém nitru dělám zčásti pokroky.
Tento problém, o kterém píši, ale neřeší.
Před časem jsem začal chodit za školu.
Vím, že to k ničemu není, ba naopak.
Cítím se tam ale opravdu strašně.
Něco jako černá ovce ve stádě těch bílých.
Separován od zbytku.
Do školy chodím tedy opravdu minimálně.
Vím, vím, podřezávám si pod sebou větev.
Jsou to opravdu zoufalé kroky, ke kterým jsem se uchýlil.
Jiným lidem to možná připadá jako banalita, pro mě je to ale příliš velká překážka.
Toulávám se sám brněnskými uličkami jako nějaký outsider a ptávám se sám sebe:
je to "boží" trest za mé prohřešky z minulých životů nebo jen životní zkouška, kterou nezvládám???
Wahlgrenis, prosím Tě, jsi jediný člověk, který mi může dát odpověď na tyto otázky
a poradit, nasměrovat, jak vše zdárně zvládnout.
Budu doufat, že najdeš slova k odpovědi a budu vděčný za každý Tvůj řádek.
S pozdravem a s vroucím přáním zdaru ve všech Tvých plánech,
Abel 13.10.2008
Odpověď: Milý Abele,
ve Vašem dopise je několik rozporů.
Jednak jste se sám na vlastní pěst rozhodl studovat vysokou školu v cizím městě.
To je úžasně pozitivní rozhodnutí, které by nemohl udělat jen tak někdo.
Další Vaše rozhodnutí - chodit k psychologovi - také z vlastní iniciativy...
Chcete se sebou pracovat, to je dobré...
Ovšem do toho přiznáváte, jak chodíte za školu, jak bloudíte městem a říkáte si, co se životem...
Psala jsem už mnohokrát, že tento svět je nasazený na vlastnictví "papírů".
Potřebujete mít v ruce "něco", abyste dokázal, že máte vystudovanou školu. S tím máte možnost získat třeba lepší práci.
Vaše svobodné rozhodnutí studovat se ovšem tluče s tím, že do školy nechodíte.
Trápí Vás nemožnost komunikovat s ostatními studenty.
Zásadní by ale pro Vás mělo být studium, komunikace s pedagogy.
Studenti jsou jen tak mimo, všichni mají stejný cíl, ale ne všichni tam dojdou.
Pochybuji o tom, že byste bez účasti na přednáškách nebo seminářích, cvičeních, prošel semestrem.
Napište si na kus papíru, proč vůbec jste v Brně.
Je to proto, abyste se tady zamilovat?
Ano, pak si tedy choďte ulicemi a seznamujte se...
Pokud jste sem ale přijel kvůli studiu, měl byste opravdu studovat.
Jiná cesta zřejmě nebude.
Studia nejsou vůbec levná záležitost, měl byste myslet i na své rodiče, kteří Vás musí podporovat.
Pochybuji, že byste si dokázal všechno hradit ze svého, např. z brigád.
Chcete jim přidělávat trápení?
Jednou jste se rozhodl jít do moravské metropole, nesmíte zklamat.
Není rozhodně pozdě.
Tři týdny se dají krásně dohonit, dopíšete všechny práce, cvičení, úkoly...
Pokud do školy ale docházet nebudete, měl byste si co nejrychleji najít jiný smysl života.
Práci, která Vás zabezpečí, abyste nevisel rodičům na krku.
Ne všichni jsou komunikativní, rozhlédněte se ještě jednou po studentech.
Nechodí jenom ve dvojicích.
Někteří jsou také samotáři a dokonce jim to vydrží celé dlouho roky studií.
V tom není problém.
Problém je u Vás v tom, že nemáte vedle sebe nikoho, s kým byste mohl kamarádit.
Pochopte, že každý člověk je především sám.
Měl by se naučit vycházet hlavně sám se sebou, neprosit se o ničí úsměv, o ničí pohlazení.
Už tohle by mělo stačit, kvůli tomu, že je člověk sám, nesmí být smutný.
A pokud se náhodou na nějakou chvíli vedle Vás někdo objeví, je to dar.
Právě tak se na to musíte dívat.
Neškemrat o pár slov, ale být silný sám sebou.
Jděte, jste student vysoké školy, patříte tam.
Chovejte se jako dospělý člověk, máte na to.
Nejste už malý ufňukaný kluk, který chodí za školu...
© Wahlgrenis
13.10.2008
Milá Wahlgrenis,
ráda bych Ti napsala, jak moc přínosná byla pro mě Tvoje slova, kterými jsi odpovídala Abelovi na jeho trápení.
Na počátku září po návratu z dovolené jsem zažila pro mě nepochopitelnou událost.
Dnes již vím, že to byla jen malinká zkouška mého sebevědomí a toho, co jsem si před prázdninami předsevzala.
Před prázdninami jsem zažila nutkavou potřebu změnit uvažování o sobě,
vždy jsem se brala jako hodná a najednou jsem chtěla být a žít s jinou nálepkou -
nálepkou sebevědomá (vědomá si sama sebe, svých kvalit, cenit si své práce,
svých vyjadřovacích schopností, talentu, svého rodu, rodiny, blízkých alespoň stejně tak jako druhých).
Bylo to tak silné, že jsem si tak v duchu začala říkat,
k nálepce hodná jsem přidala nálepku sebevědomá a zjistila jsem, že se to vlastně nevylučuje.
A teď k mému příběhu:
Vrátila jsem se na počátku září po dvoutýdenní dovolené zpět do práce a moje kolegyně se se mnou vůbec nebavily.
Na nic se nezeptaly, všude vládlo dusno a nepříjemná atmosféra,
zavíraly se spolu v jedné kanceláři, mohutně se smály a pro mě měly jen chladný naprosto mrtvý až zlý pohled
(ten si budu pamatovat zřejmě do konce života) a na dotazy úsečné odpovědi, ze kterých jsem se nic nedozvěděla.
Tvrdily, že se v době mé nepřítomnosti nic nestalo, nic se neděje, vše bylo podle nich v pořádku.
Tento stav přehlížení bolel a vzalo mi to dost sil.
Stále jsem přemítala, co jsem způsobila, jak jsem jim ublížila.
Na vědomé úrovni jsem nic nenalezla (ale nevědomky a ze zvlášť dobrých pohnutek může člověk třeba i zabít).
Chtěla jsem se s nimi smát, kamarádit se.
Nešlo to, jen ztěží jsem překonávala ten chlad,
hrbila jsem se ve své vlastní kanceláři a přemýšlela o své nedokonalosti a o tom, že jsem jistě něco zlého provedla.
Došlo to tak daleko, že si kolegyně oslavily narozeniny beze mne.
V tom období se však stalo něco jiného.
Postupem času jsem si začala zvykat sama na sebe,
zjistila jsem, že mám kolem sebe úžasné příjemné lidičky, mám nádhernou rodinu a blízké a začínala jsem se vidět jinak.
Překonala jsem prvotní nápad podlézat kolegyním a lézt jim do ....
Tento stav v práci měl jednu velkou výhodu -
děvčata celý měsíc v mé přítomnosti neřešila žádné pomluvy a sebelítosti, zkrátka nic.
Když mi bylo hodně ouvej, tak jsem začala psát, prsty se rozlétly po klávesnici
a vzniklo pár řádků, kterými jsem si něco málo srovnala v hlavě.
Začala jsem kreslit portéty, rodina je z toho mile překvapená,
začala jsem batikovat oblečení, vyrábět do našeho domečku podzimní dekorace...
Roztáhla jsem křidýlka a ráda bych svobodně letěla.
Milá Wahlgrenis,
krásně jsi napsala, že každý člověk je především sám,
měl by se naučit vycházet hlavně sám se sebou, neprosit o něčí úsměv a pohlazení.
Touto zkouškou právě procházím, i když to bolelo, dnes už méně, stojí to za to.
Krásná Wahl,
děkuji, že jsem se mohla vypsat z mých pocitů a podělit se o svou zkušenost.
Děkuji za Tvůj čas, lásku, empatii a elán, který rozdáváš stejně jako sluníčko v létě hřejivé paprsky a teplé pohlazení.
Mám Tě ráda, nic víc, nic míň
Aurelia 13.10.2008
Milá Aurelie,
přečetla jsem si Vaši zpověď a behal mi mráz po zádech.
Zažívala jsem něco podobného a možná ještě horšího 20 let v různých zaměstnáních s kolegyněmi.
Pomluvy, hádky, pak zase usmíření, podlézání, vnucování a vždy to končilo depresí, pláčem atd.
Mluvím o sobě, co jsem dělala, vždy jsem se ale dokázala obhájit, že mi všichni ubližují a nemá mě nikdo rád.
V dudnu se mi dostaly informace a já pomalu svůj problém začala zpracovávat.
Moc mi pomohla kniha L.Hay - Miluj svůj život, Ruiz - čtyři dohody a hlavně stránky Wahl.
Začaly se mi najednou dít zvláštní věci, vše do sebe zapadalo jako skládačka.
Hodně jsem na sobě pracovala a zjistila jsem, že v životě jsem dostala to, co jsem potřebovala,
ne to, co jsem chtěla.
Zjistila jsem, že se mám ráda.
Že mám úžasnou rodinu, manžela, syna a příbuzné.
Hlavně jsem před zrcadlem přišla na to, co jsem vše dělala špatně,
a že mi ostatní jen zrcadlili.
Zjistila jsem, že nepotřebuji být kamarádka s kolegyněmi v práci,
ale že pro mě je důležité mít se ráda a najednou se mi karty obrátily
a již od července žiji lépe a krásněji.
Loni jsem si založila zahrádku.
Celé léto jsem čerpala energii.
Zjistila jsem, že miluji celý svůj život, svou rodinu, práci,
že mám opravdovou kamadádku a skutečného přítele.
Za to vše děkuji každý den.
Připadnu si jako znovu zrozená a vidím na okolí, co udělalo, že jsem se změnila já.
Dnes se snažím nikoho neodsuzovat ani posuzovat, kritizovat atd.
Setkala jsem se v sobotu s Wahl
a plástve mně ukázaly to, co cítím, tu spokojenost, harmonii...
a hlavně Wahl mi potvrdila, že jsem sundala růžové brýle.
Jsem moc štastná a spokojená, ale vím že na sobě dál chci pracovat
a už se nechci vrátit tam, kde jsem byla 20 let.
Prosit se o lásku atd.
Láska je všude kolem nás a hlavně v nás.
Věřím tomu, že to, co člověk dává. tak se mu vrací.
Tvé vyznání mě dojalo, protože jsem si uvědomila, jak je krásné být svá,
přebírat zodpovědnost za svá rozhodnutí a nesvalovat vinu na ostatní.
Měj se ráda, miluj svou rodinu a vše, co ti dává pocit štěstí a spokojennosti.
Přeji Ti vše krásné.
Majka 15.10.2008
Dobrý den milá Wahlgrenis,
prosím, předej moji odpověď paní Majce.
Odpovídala na moji reakci v příběhu Abela Chodím za školu.
Ráda bych jí těmito řádky poděkovala.
Děkuji za všechno a přeji pohodový barevný podzimní den
Aurelia 16.10.2008
Milá Majko,
máte krásné jméno, stejné jako moje moc dobrá kamarádka, se kterou si úžasně rozumím,
moje skoro dvojče, stejná krevní skupina, jak se říká.
Měla jsem to trošku jinak, jen důsledky jsou podobné.
V práci jsem měla solidní a příjemné pracovní vztahy, vše fungovalo,
naučila jsem se v poměrně náročném zaměstnání se rozhodovat, brát zodpovědnost za svoje skutky,
naučila jsem se lidi vyslechnout, poradit, zdůvodnit svůj postup tak, aby to druhý mohl strávit.
Denně se setkávám s novými a novými lidmi a vždy mě mile dojme, jak jsou všichni, kdo sedí v mé kanceláři, zajímaví, výjimeční.
Už jsem na stránky Wahl. před lety psala, že jsem neviděla nehezkého člověka,
že je zajímavé, jak jsme různí a přitom je vše dokonale sladěno - oči, ústa, mimika, tvar hlavy, postava a ty vyjadřovací schopnosti jak mladých tak starších.
Je to krásná škola života, vážím si toho.
V nás lidech, v lidičkách naší republiky je skryt ohromný potencionál a já mám štěstí, že to mohu denně vnímat a pozorovat.
Proto mě překvapila reakce kolegyň po dovolené.
Hloubala jsem v sobě a přišla na to, že moc často z důvodu klidu v práci uhýbám, urovnávám, beru zodpovědnost druhých na sebe,
omlouvám se i za věci, které jsem nezpůsobila.
To mi ta malá zkouška chtěla ukázat.
Snažím se na sobě pracovat, vše se krásně harmonizuje, mám ráda lidičky, přírodu, moji rodinu, vše ke mě promlouvá, užívám si to.
Jen vztah k sobě pokulhával, někde v dětství jsem si přestala věřit.
Měla jsem v hlavě pocit, že druzí jsou lepší než já.
Každým rokem se objeví období, kdy sáhnu po knížkách Miluj svůj život,... a zase se vztah ke mě samotné dostává do správných kolejí.
Tato malá maturita, kterou jsem si v práci prošla, byla jen a jen o vztahu ke mně,
o tom, zda vše, co jsem se naučila a na čem jsem řadu let pracovala, myslím vážně.
Vyšlo z toho poznání, že to myslím vážně, že se mám ráda.
Nemusím prosit o úsměv a otevřenou náruč, protože jsem našla něco zásadního, našla jsem si cestičku do svého nitra.
V těle zažívám zvláštní klid, moje myšlenky si volně plynou a já se cítím čistá,
jako bych právě stála pod vodopádem, který ze mě smyl moji nerozhodnost a špínu.
Milá Majko, děkuji za Vaše slova.
Vašimi řádky jste mi opět potvrdila, co je důležité a že jdu správnou cestou.
Děkuji mým kolegyním, Vám, milá Wahlgrenis a Abelovi, který si brzy najde svoji vlastní cestičku životem
a na současné pocity a trápení bude jednou s nadhledem a rád vzpomínat.
Aurelia 16.10.2008
Děkuju Ti Wahlgrenis,
Tvá slova mi dodala sílu a jakousi odvahu nevzdávat to a jít tím správným směrem.
Předem sice vím, že to nebude snadné, ale věřím, že s "boží" pomocí to vše zdárně zvládnu.
Myslím si, že tím prvním správným krokem bylo to, že jsem se odhodlal Ti napsat.
Ostatně, ani jsem nečekal že toto téma vzbudí ohlas i ostatních lidí.
Ale za všechno jsem vděčný, protože mi bylo dopřáno té možnosti,
abych poznal také příběhy lidí, kteří obdobnou zkouškou zdárně prošli.
Další kroky jsou již na mně.
Snad neodbočím...
Děkuji tedy Tobě Wahlgrenis, i všem ostatním.
S přáním krásně prožitých podzimních dní,
Abel 23.10.2008
Milá Wahl,
posílám příspěvek tomu hochovi - pod jménem Abel, co chodí za školu a moc mu to vadí.
Milý Abeli,
patrně zažíváš patrně konflikt, sám v sobě, když popisuješ, jak chodíš za školu.
Necítím ale z Tebe jen pocit odpovědnosti za to, že sebe, rodiče, nebo kantory podvádíš.
Jsi zřejmě zcela osamocen ve vztahu k Tvojí rodině.
O té nepíšeš nic.
Nebo jsi z ní unikal do Brna na studia?
Baví Tě Tebou vybraný obor?
Nejsi zvědavý na to všechno, co Ti tam ve škole uniká?
Někdy jsme sami pro to, abychom načerpali koncentraci, sílu a soustředění.
Vnitřní dialog, který vedeme se sebou, svojí duší, myšlenkami, srdcem, se nedá nahradit ničím.
Ale pak musí být vystřídán činností, akcí, rozhodnutím, prací, studiem...
Ty patrně umrtvuješ všechny tyto protichůdné pocity
a to Ti sbírá strašné množství energie, takže jediná obrana proti tomu je jistá otupělost.
Pouze pud sebezáchovy Tě žene napsat, zatím nic horšího.
Ale i to se může stát, když si všechny svoje pocity neuvědomíš, nenapíšeš, nepřiznáš,
že budeš žádat svoje okolí o pozornost způsobem ještě razantnějším a pro Tebe více destruktivním.
Klíčem k činnosti je zdravé tělo, jsi mladý, nikde nepíšeš o nějaké sportovní činnosti, práci apod.
Je to silně také o sebedůvěře, ale ta nevznikne sama od sebe.
A co přijmout tuhle situaci osamocení i jako určité stadium vývoje,
vzít tu roli tichého studenta, časem Ti tahle role dokonce může poskytnout i určitou osobnostní zvláštnost, kterou zúročíš.
Pokud Tě nebaví ale studium, a ty se pouze schovávš sám před sebou,
pak je patrně na místě si uvědomit, co chceš se svým životem dále dělat.
K tomu Ti může pomoct psycholog i psychiatr, ale také např. joga, reiki, kineziologie, rodinné konstelace
a řada jiných směrů, které všechny směřují k tomu, aby člověk a jeho duše spolu existovali v míru.
Každý má tu svoji cestu jinou, zde, u Wahl, i jinde, můžeš nacházet různé koncepty toho, jak se léčit.
Sama mám syna 17 let,
já jsem po rozvodu cca 6 let také sama, bez partnera.
Navíc se starám o nemocného, přestárlého otce, předtím o matku.
Ale nemůžu říct, že bych byla trvale sama.
Víš, ona je vnější samota - to je to, když jsem v neděli odpoledne sama doma,
nebo jdu sama na výlet nebo si zaplavat,
a pak je ta samota vnitřní, že se třeba bavíš, tancuješ, lyžuješ atd. s mnoha lidmi,
ale v určitém okamžiku se mezi nimi cítíš být sám, aniž to oni z Tvého postoje tuší.
Krásně Ti to napsala Wahl, že být sám se sebou, musí každý člověk a je chybou, pokud to někteří nedělají.
Ale jsi-li sám se sebou - mluvíš-li se sebou, vnímáš-li svoje pocity, máš-li se rád, pak nejsi ve skutečnosti sám.
V tuhle chvíli se totiž nikdo nepřetvařuje a může si dovolit se uvolnit, vyplakat, vysmutnit, vynadávat sám sobě,
ale také sám sebe pochválit, v duchu se vzít do náručí nebo si říct ráno - kluku - mám Tě rád.
Pro začátek si zkus napsat na list papíru, co Tě v tuto chvíli na Tvém životě mrzí - štve - zlobí - rmoutí -
a na druhou stranu - co se Ti v životě podařilo - co Ti dělá radost - na co se těšíš - co si přeješ.
Uvidíš, jak to budeš dlouho odkládat, než tuhle inventuru provedeš.
A pak napiš, třeba uvidíme dál nějaké světélko, které ti bude svítit dále na Tvoji cestu.
Olga 23.10.2008
Dobrý den Wahl,
zdravím Vás a zdravím také Abela, jehož příspěvek se mě hodně hodně dotkl, stejně jako odpovědi Majky a Aurelie.
Když jsem tyto názory četla, cítila jsem obrovskou touhu po tom moci se osvobodit a jít svojí vlastní cestou.
Cítila jsem, jak všechny mé boje jsou způsobeny také tím, že nedokážu rozlišit,
co vlastně chtějí druzí,co chci já a kde mezi tím vším je ta má cesta.
Pohybuji se někde mezi touhou všem vyhovět, aby mě měli rádi a mezi vzdorem vůči všem bez rozdílu.
Přivádí mě toto do zajímavých situací.
Někdy jdu a bojuju proti všem, spoustu lidí naštvu svým chováním a vzdorem, kterému nerozumějí,
někdy bojuju se svým egem a s pýchou, když bych chtěla všechno řídit podle svého a rozčiluje mě, když to tak není,
jindy se snažím být stále přátelská a se všemi vyjít a strašně se dívám, jak reagují
a strachuju se při každém náznaku, který si vykládám, že mě někdo nemá rád.
Někde mezi tím vším občas přilétá myšlenka, jak mít ráda lidi pro lidi a sama sebe pro sebe.
Nic nečekat, protože z očekávání vznikají představy a nároky na druhé.
Nic nepožadovat, zdá se to jednoduché, ale pak se divím, kolik nároků mám na své okolí, aniž si to uvědomuji.
Asi proto mě příspěvky Majky a Aurelie tolik oslovily,
mám pocit, že prošly tou cestou, kterou se hodně moc chci vydat,
jen mám někde uvnitř nějakou zvláštní výhybku, která mě vždy dostane někam, odkud se musím vracet.
Asi to tak má být.
Musím si stále připomínat tu cestu, jinak mě moje Já tlačí úplně jinam, kde to není dobré.
Ta nová cesta je pro mě neznámá, a proto se jí bojím,
proto tak často odbočuji tam, kde to už znám, abych znovu zjistila, že je to špatný směr.
K tomu správnému mi pomáhají lidé v mém okolí.
Proto děkuji, Abeli, za Tvůj příspěvek,
umožnil mi podívat se na některé věci zase maličko jinak.
Děkuji vám, Aurelie a Majko, za Vaše slova.
Děkuji Vám, Wahl, za Vaše stránky, které mi už několikrát pomohly a pomáhají stále dál.
Opravdu moc si toho vážím.
Děkuji
Petra 3.11.2008
Milá Wahlgrenis.
Byl bych rád kdybys tento dopis mohla přidat k tématu "Chodím za školu“. Děkuju.
Než se dostanu k tématu, chtěl bych vám všem poděkovat za Vaši pomoc.
Je to pro mě překvapením, že se vždycky najdou lidé, jejichž články dokážou člověka povzbudit
a přimět k tomu, aby začal přemýšlet, rekapitulovat svůj postoj k životu.
Děkuju všem, za vaše příspěvky .
Milá Olgo.
Když jsem četl Tvé články, místy mi to připadalo, jako bych četl "sám v sobě“.
V naší rodině se vyskytují odjakživa různé nepříjemnosti.
Panuje u nás jakási nejistota.
Mí rodiče se nesnášejí.
Existuje mezi nimi jakási rivalita, nějaká válka, kdo z koho.
Z části i kvůli tomu jsem uprchl do Brna.
Mít od toho všeho pokoj.
Není to ale tak lehké…
Nicméně jsem se rozhodl přehodnotit všecha pro a proti, a jít do školy.
Jsem sice více méně pořád ona tichá černá ovce ve třídě, ale snad bude líp.
Snažím se hlavně pracovat na sobě a ne prosit o něčí přátelství.
Sem tam s někým prohodím pár slov, ale na škole je nejhlavnější škola a ne vztahy.
Není to žáden projev sobectví, ale takové střídmé pravidlo.
Je to kupodivu, že mi to všechno došlo oficiálně až před nedávnem, ale přeci.
Cítím, že je to ta pravá cesta.
Není to sice nic lehkého, hodně jsem zanedbal.
Jak v sobě, tak ve škole.
Tam mimochodem musím ještě s některými kantory vyřešit absenci.
Doufám jen, že alespoň přimouří oko.
Ale pokud ne, nemohu jim to mít za zlé.
Je to jejich právo a já jsem ten, kdo chyboval.
Je to ponaučení.
Jen doufám teď, že z cesty opět nesejdu.
Myslím, že jsem teprve na začátku jakési pěšinky, ze které může člověk sejít raz dva.
Nevím, jak to bude, nevím.
Ale i tak Ti děkuji, Olgo, za podporu.
Přeju Ti krásný podzim a hodně pěkně prožitých dní.
I Tobě Wahlgrenis přeju to samé.
S pozdravem
Abel 4.11.2008
Milá Petro,
také Ti moc děkuji za tvůj článek.
Je pro mě také hodně poučný.
Jen Ti chci říct, že nejde vše tak jednoduše.
Život Ti stále připravuje situace a záleží, jak to zvládneš.
Např. já jsem měla situaci a tu jsem dobře nezvládla,
ale vše jsem si vnitřně probrala, našla jsem chyby, které jsem udělala, a vezmu si z nich ponaučení.
Chyby děláme všichni, ale málokdo si to umí přiznat.
Na semináři Modré alfy p. Velechovského nám bylo řečeno, at si řekneme slovo chyba a zkušenost.
Jak nám to zní.
A když se nad tím zamyslíme, tak je lepší říct si, že jsme získali zkušenost, z které se můžeme poučit
než že jsme udělali chyby...
Tak jsem si to řekla.
Hlavně jsem si přiznala, že to bylo moje a nikdo mi neublížil, jak to bylo dřív
a myslela jsem si, že mě nikdo nemá rád, ale to jsem už psala v článku Snad to má smysl.
Důležité je naučit se mít rádi sami sebe a takové, jaké jsme, se přijmout.
A o tom jsou stránky naší vzácné Wahl.
Milá Petro, také Ti moc děkuji.
Ty to dokážeš, a když se to nepovede jednou, je důležité si říct - dobře mám zkušenost a příště to zvládnu.
A věř, že to dokážeš.
Majka 5.11.2008
Milá Wahl,
promiň mi, že tě otravuju svými problémy, ale potřebuju ze sebe dostat ten pocit nicotnosti, který se ve mně ukořenil.
V nejbližších dnech stojí přede mnou velké úkoly, které na mne kladou nemalé požadavky.
Tento čtvrtek a pátek mám dvě zkoušky a mezi tím ještě další povinnosti.
Cítím, že je to pro mě velké sousto, které asi jen tak nepřekousnu.
Do teď jsem seděl v knížkách, u internetu, abych nasál nějaké informace, ale nic.
Ba naopak. Ještě nikdy jsem se necítil tak bezmocný, tak malý.
Nevím, zda to má vůbec cenu.
Jestli bojovat, nebo rovnou složit zbraň a vzdát to.
Promiň, že ti píšu, ale neznám nikoho tak důvěrného, komu můžu napsat.
Neznám tě sice osobně, jen imaginárně, ale z tvých řádků, slov čiší na mě jakési poutavé něco, co nedokážu popsat.
Něco jako maják na rozbouřeném moři.
Snad se se mnou podělíš o pár paprsků toho světla, které už mnoho lidí vyvedlo z šera, ze tmy beznaděje.
Abel. 7.1.2009
Milý Abeli,
myslím že bys neměl vzdávat boj, i když Ti teď ta zkouška připadá nepřekonatelná.
Znám ten pocit, kdy se člověk cítí zavalený vším, co je kolem,
a má dojem že to prostě nemůže zvládnout, unést.
Někdy je taková zkouška dobrá k tomu, abychom si uvědomili třeba to, že život jde dál, ať se stane cokoli
a není se vlastně tak moc čeho bát.
Všechny věci, kterých se člověk bojí, nás mají asi naučit - jak bych to řekla - totálnosti.
Mají nás naučit jít dopředu a nehrbit se a necouvat před tím, co nám nahání strach.
Někdy to bolí, to je jasné, když člověk má pocit, že potí krev: :).
Ale nebyl by nakonec život nudný, kdyby nás potkávaly jen samé příjemné věci?
Možná ty nepříjemnosti nakonec víc než co jiné mohou člověka dovést k tomu,co je opravdu důležité.
Překážky jsou tu proto, aby se překonávaly..
Teď jsem měla docela perných pár dní, vlastně pořád ještě se celá třesu a nevím, jak to vše dopadne..
Zavalily mne různé nepříjemnosti v práci, měla jsem dojem, že něco dělám špatně a nevím co,
že s nikým nevycházím a všude samé problémy, žádná harmonie.
Taky mně pomohly stránky Wahl, jako ten maják, o kterém jsi psal.
Zhluboka se nadechni a skoč do toho, byť je to sebevíc nepříjemné,
ono to nějak dopadne a vždycky je lepší to zkusit než to odkládat a pak Tě to pronásleduje jako černé svědomí:).
To jsem si - mám pocit - vyzkoušela v poslední době.
Navíc jesm získala pocit, že nic není náhoda, protože mě potkávají přesně ty věci, co mě mají potkat.
A že všechny nepříjemnosti mně ukazují cestu, kudy jít, aby bylo lépe.
Jde to pomalu, nic není hotovo,
jedna zkouška neznamená, že je všemu konec a už se můžu jen slunit, protože mám hotovo.
Vím, že potřebuju další.
Je to tak dobře.
Třeba Ti tohle, co jsem napsala, k něčemu bude.
Je to moje zkušenost za poslední dobu.
Zdravím Tě a držím Ti palce.
Petra 8.1.2009
Mily Abel,
chcem len kratko reagovat na Tvoj list...
Niekedy sa nam zda, ze je toho na nas vela, ze je to vsetko nezvladnutelne.
Su dni, ked sa nam zda, ze sa na nas nas vali svetko nakopu a mame pocit, ze nic nezvladneme.
Poznam tie chvilky, ked je cloveku zvlastne smutno, bezradne,
ked caka, ze uz bude koniec a zrazu pride dalsia uloha...
Ale ver, ze vzdy je na cloveka nalozene presne tolko, kolko zvladne a kolko unesie.
Ani menej, ani viac.
Musis si verit a nevzdavat sa...
V skutocnosti toho na nas ani nie je tak vela, ako sa nam zda...
Dolezite je, ci chces...ak chces zvladnes vsetko....chod dalej a bojuj...
Kazda situacia nam prichadza preto, aby sme nieco pochopili, nieco zvladli a posunuli sa dalej.
Ak neurobis nejaku skusku, neznamena to, ze si boj prehral, alebo ze si zlyhal....vobec nie...
Proste to tak ma byt...len to musis prijat s pokorou a ist zas dalej, nie je to prehra,
je to vitazstvo, ked to prijmes...
Zivot ide dalej a pride druha sanca.
Netrap sa tym, ze sa Ti nedari, ze je toho na Teba vela.
Ber to ako vyzvu a pusti sa do toho s usmevom, laskou a pokorou...
Drzim palce...
Dadika 8.1.2009
Milá Wahlgrenis.
Je to již pár týdnů co jsem Ti naposledy psal.
Od té doby se toho dost změnilo ale také mnohé zůstalo při starém...
Z těch lepších věcí mohu vyjmenovat třeba získání dobrého zaměstnání při studiu, ve kterém se mi daří,
zvládám boj se školou, sice válčím podivuhodným způsobem, čili ve stylu nárazového řešení všech povinností, ale celkem to zvládám.
Také stále chodím k psychologovi.
Společně s ním jsme vydedukovali psychickou poruchu.
Konkrétně sociální fobii.
Nemůžu, mám strach mluvit, povídat si, klábosit s kýmkoli, koho jen potkám nebo koho chci oslovit.
Kdysi jsem byl člověk plný elánu, chuti do života, který byl společenský
a vždy uměl bavit lidi a uměl i naslouchat a být dobrým rádcem.
To vše teď zdá se být kdesi daleko, v nedohlednu.
Stává se ze mě postupně kdosi, kdo pomalu nejsem já.
Jsem někdo, kdo se bojí na kohokoli promluvit, kohokoli oslovit...
A při každém dalším pokusu navázat kontakt selhávám a propadám se kdesi hlouběji, vzdaluju se od kontaktů s ostatními.
Není náhodou, že píšu nyní podobné téma, o psychické poruše, co psala Lenča.
Její slova mě ale inspirovaly...
V posledních dnech jsem totiž opravdu nevěděl, co si mám počít.
Moje snaha bojovat s touto poruchou přichází totiž nazmar.
Paní psycholožka mi doporučila terapii EFT.
Což je vlastně skloubení psychologických postupů a čínské medicíny,
jejímž cílem je vystopovat negativní příčiny vzniku této fobie, čili nějaký psychologický zvrat
a patřičným procesem se s ním vyrovnat, překonat ho.
Je to metoda, kterou vymyslel jeden nejmenovaný psychiatr
a funguje u nepřeberného množství poruch jak psychického, tak z části i zdravotního rázu.
Z počátku se mi zdálo, že byl konečně nalezen ten správný recept a postup jak tento problém vyřešit.
Ale marně.
Při aplikaci této metody mě akorát přepadne změť rozmanitých myšlenek,
určitých „falešných“ problémů které jsem jakoby měl, které mě trápily,
místo úlevy se akorát dostaví uvědomění si toho, že se čím dál tím méně v sobě samém vyznám a divím se, kdože to vlastně jsem.
Ztrácím přehled sám o sobě...
V souvislosti s Lenčiným příběhem jsem se rozvzpomenul na jednu příhodu,
která se mi při přečítání jejího textu připomněla jako živá, jako by se stála přednedávnem.
Bylo mi tehdy asi 7.
Probudil jsem se v noci v posteli, cítil jsem tehdy, jak mě něco škrtí, dusí, chtěl jsem vykřiknout „pomoc!“ na rodiče, kteří spali opodál.
Nevydal jsem ze sebe však ani hlásku.
Mohl jsem se jen hýbat, vrtit, vzepřít se na ruce abych se mohl nadechnout.
Vůbec jsem nevěděl, co se to se mnou děje, přepadl mě strach, panika.
Podíval jsem se na hodiny, myslím že jsem viděl na budíku 22:22.
Byl to elektrický budík s ciframi.
Pak jsem se utišil, trochu zklidnil
a v zápětí jsem slyšel, jak někdo jde venku po schodech, co vedou ke vchodovým dveřím,
zkouší otevřít dveře, několikrát tahá za kliku, pak nastalo ticho a ozvaly se kroky po schodech směrem zpátky.
Žádný zvonek, volání vůbec nic.
Akorát pak hrozně štěkali psi...
Neštěkali předtím ani během toho, jak „to“ vcházelo směrem ke dveřím, ale až pak.
Při tom jak jsem ležel, jsem vše jakoby ve své mysli.
Byla to jasná, bezvětrná, měsíční noc.
Měl jsem pocit, že osoba byla muž.
Celá v černém s kloboukem na hlavě.
Nevím, kdo mě to tehdy navštívil, zda-li v dobrém, či zlém, zda-li to byl nějaký zloděj či duch, nebo jich bylo víc...
Opravdu nevím.
Vím však naprosto jistě, že se mi to nezdálo.
Myslím si, že to může mít nějakou souvislost s tím, co se se mnou děje.
Wahl., napadá tě, do to tehdy mohl být?
A může být stále se mnou?
Škodit mi?
Nevím co si počít.
Zmatek nad zmatek se děje ve mně.
S přáním krásných a pokojných předjarních dnů,
Abel 12.03.2009
