Nařízená pitva - chtě nechtě?
Milá Wahlgrenis,
děkuji váma za vaše stránky, za všechnu moudrost a poznání, které v nich člověk může najít.
Obracím se na vás s jednou otázkou, kterou mám v sově již delší dobu nevyřešenu
a nikde ani na vašich stránkách jsem na ni nenašla odpověď.
Po náhlé smrti mojí sesry, protože zemřela doma, byla nařízena soudní pitva.
Já i má maminka jsme to velmi špatně snášely.
Nevím proč, logicky jsem si to zdůvodnila, že je to nutné, aby se vyloučilo cizí zavinění,
přesto však mi to srdce nebralo a stále, když si na to vzpomenu, tak mám nepříjemný pocit.
Nevím, jak je to po smrti, zda duše z těla odejde najednou, rychle, nebo odchází postupně (jak jsem to vždy cítila já)
a tedy proto mi představa, že do zesnulého těla zemřelé někdo neznámý řeže a otevírá ho, když duše je ještě blízko, nedělá dobře.
Potom jsem studovala lékařský obor, kde v rámci vyuky anatomie, jsem opět byla s tímto problémem konfrontována.
Musely jsme absolvovat cvičení přímo na pitevně.
Cítila jsem, že je nepřípustné, aby k těmto mrtvým tělům se studenti chovali s neuctou,
dělali si z toho legrácky, prostě jsem byla asi podivín, ale tato praktika jsem po domluvě s vyučujícím neabsolvovala.
Na stejný problém jsem narazila, když mi loni o vánocích zemřela má dceruška, kterou jsem čekala ve 29. týdnu těhotenství.
Tehdy jsme s manželem byli stejného názoru a podali písemný nesouhlas s pitvou.
Prostě, kdyby do mé holčičky následně někdo řezal, tak by to hůře snášela.
Chtěli jsme ji důstojně pohřbít, takovou, jaká byla a cítila jsem, že tak je to správně.
Narazili jsme však na velký odpor u lékařů, i mé doktorky, že se mohla pitvou zjistit příčina smrti
a že jsme v tomto směru velmi nezodpovědní.
Nevím, co si mám o tom myslet, jestli pitvání zemřelého těla je opravdu k dobru věci, jak tvrdí někteří lékaři,
nebo to pro duši zemřelého není dobré, jak to vnímám já.
Drahá Wahlgrenis, vím že toho máš velmi mnoho, ale tvého i kratičkého názoru na tuto věc bych si moc vážila.
Děkuji.
S přáním krásného dne.
Eva 10.10.2008
Milá Evo,
pitva je velice citlivé téma.
Na jedné sice vnímáte konec života, ale současně nechcete přijmout, že tomu opravdu tak je...
Rádi byste zesnulého drželi co nejdéle za ruku a věřili, že ví, že jste s ním.
Ovšem v řadě už v tu chvíli stojí několik lékařů se skalpely, aby se podívali dovnitř těla.
Čekají, až odejdete, aby odkryli tu nepochopitelnou oponu a podívali se, jak to tam funguje.
Dělají svoji práci, nesmíte se na ně zlobit.
Jejich přístup k zesnulému je zcela jiný než Váš.
Pro ně je tělo pouhým materiálem ke studiu, potvrzením předchozí látky.
Všichni máme uvnitř stejné součásti, to oni vědí.
Ale konec každého člověka vypadá různě, to právě potřebují zjistit.
Nesmíte se za to na ně zlobit, opravdu vykonávají jensvoji práci.
Určitě v tom nehledejte žádné ubližování, nic neetického.
Rozlučte se s pozůstalým, duše se do těla už nevrací.
Všechny další procesy už by měly jít mimo Vás.
Vím, je hodně těžké, přijmout, že někdo jiný se "hrabe" v těle Vašeho blízkého.
Ale ten to už necítí, může se maximálně na tento proces dívat,
ale s člověkem, který tady byl s Vámi, tento proces už nemá moc společného.
Ta největší záhada - záhada lidského života - stejně ale objevena nebude...
© Wahlgrenis
10.10.2008
Milá Wahlgrenis,
velmi si vážím vaší odpovědi.
Děkuji vám.
Vidím to teď zase jasněji.
S úctou a přáním všeho dobrého.
Eva 10.10.2008
