Wahlgrenis

Nechci vědět svou budoucnost

Milá Wahlgrenis.
Náhodou jsem se dostala na Tvé stránky a pročetla několik rad.
Mám pár otázek a věcí, co bych se chtěla zeptat a vyřešit a teď najednou sedím u klávesnice a nevím, jak to sesumírovat.
Vlastně jsem prapůvodně hledala, jak se uvolnit a v klidu komunikovat s rodiči mého, teď už vlastně snoubence.
Když se potkáme někde venku, je to takové milé a cítím se v jejich blízkosti příjemně,
ale hlavně pokud mám jít k nim domů, nebo si mám u nich dát něco k jídlu, něco se ve mě vzpříčí a já to nedokážu.
Jednou jsem doslova utekla.
Jsme spolu už skoro 6 let a nějak se to nelepší.
Nevím, z čeho mám takový zvláštní strach spojený s naprostým pocitem méněcennosti...
A ten pocit naprosté neschopnosti mě občas přepadá z ničeho nic.
Pocit, že nedokážu složit zkoušku, napsat a obhájit diplomku, najít si bydlení,
to, že nedokážu nahlas a srozumitelně říct svůj názor, myšlenku...
Taky odmala trpím alergií, která mi v listopadu minulého roku propukla v hrozné míře.
Nejhorší je, že od obličeje po dekolt, úplně celé ruce a v částech zad a noh se mi vysel ekzém.
Teď se přes léto sice trochu zmírnil, ale stejně tam je a často svědí i v noci tak, že mám pocit, že se zblázním.
Občas když to nejde vydržet, rozškrábu to do krve s pocitem, že je stejně všechno jedno, ale v zápětí brečím,
jsem hrozně podrážděná a nerudná i na lidičky, kterým fakt nechci ublížit, ale nejde to zadržet, brečím a nesnáším se za to.
Trochu mi pomohla paní na kineziologii, říkala, že si něco táhnu od tátovýho mládí...
Chtěla bych moc na sobě nějak zapracovat, posunout svou duši někam dál, dát jí směr, ale nevím jak a kudy.
Co mám na tomhle světě za úkol, kudy se mám vydat?
Nevím, zda vaše stránky stále fungují, zda mi odpovíte, ale hledám směr, i když se pravdy, pokud se jí dozvím, bojím.
Bojím se války, zlých lidí, nespravedlnosti...
Teď nevím, proč Vám to vůbec píšu, vlastně se přistihuji, že se bojím znát od Vás i odpověď,
pokud by se týkala budoucnosti, vlastně nechci vědět svou budoucnost, jen směr, kterým se mám vydat...
Přesto Vám děkuji, pokud si to přečtete,
vlastně děkuji, že jsem toto vůbec napsala, alespoň jsem si nějaké věci uvědomila, popsala...
Omlouvám se, pokud Vás tím zbytečně obtěžuji, asi ten mail smažu...
Nebo ho smažte Vy.
Děkuji za Vaše stránky, ať už jste, nebo ne, a přeji jen vše dobré,
Reny 11.09.2008

Vážená Wahl,
píšu pár slov té dívce, která "nechce znát svoji budoucnost" a hledá...
Vážená slečno,
z Vašich slov zní strašlivá nejistota a tápání.
Jakoby ten vnitřní hlas v sobě, kterému rozumíte velmi dobře, že je čas něco změnit, umlčujete.
Cítíte, že věci nejsou tak, jak mají být,
a zároveň cítíte, že jakákoli změna je změnou ve všem - v dobrém i ve zlém -
to podle toho, ze kterého úhlu pohledu věc posuzujete.
Právě strach z té změny se u Vás střetává se strachem z přítomných potíží.
Proto nevíte, co máte dělat.
Kdyby Vám někdo napsal či řekl, že ekzém pomine,
s rodiči snoubence - později manžela, budete skvěle vycházet, začnete si věřit, atd. atd.,
pak budete chtít svoji budoucnost znát.
Rovněž Vám může také někdo napsat, že ekzém a vyrážka jsou vnitřní protiklady,
nesoustředěnost a nesebedůvěra je neukotvení v životě, patrně Vás často mohou bolet i nohy.
Zmínila jste se o kineziologii,
těch cest k vlastnímu poznání je mnoho, zrovna tak slupek a slupiček na Vaší pomyslné dušičce.
Ke změně musí dozrát každý sám.
Změnit přátele, okolí, partnery a kamarády - to se ještě dá,
z vlastní zkušenosti vím, že nejtěžší je změnit sám sebe a svoje vlastnosti, pohledy na život, postoje, motivace apod.
Věřte ale svojí intuici - už to, že své potíže vypisujete, voláte o pomoc.
Víte, že ty věci nejsou tak, jak mají být.
Někdy se musí člověk i zastavit, aby poslechl své rozbušené srdce -
třeba jste teď v téhle fázi, nevím.
Patrně potlačujete mnoho emocí, vztek, lítost, vinu, křivdu, možná i lásku...
To Vám bere velké množství energie, kterou jako mladá dívka máte kam dávat i ukládat.
Držím Vám palce - rozhodnete se správně, i když Vám to bude ještě chvíli trvat.
Olga 15.9.2009

Ahoj Wahl,
Nezlob se,
vím, další z mnoha mailů...
ale musím reagovat na příspěvek Olgy (nechci vědět svou budoucnost - myslím).
Pokusím se být stručný.
Píše v něm totiž jednu poměrně nebezpečnou věc.
Možná to tak chápu jenom já a ona to myslela jinak, ale stejně jako já to může pochopit i někdo jiný.
Zmiňuje se o tom, že je poměrně jednoduché změnit partnery, přátele, okolí a kamarády,
ale že mnohem těžší a vůbec nejtěžší je změnit sebe sama.
Pokud někdo, hledající pomoc a tápající, uvidí, že by mu mohla pomoct změna okolí, partnera, kamarádů atd.
a vrhne se do ní bezhlavě, nebude mu to nic platné, možná právě naopak.
To nejdůležitější je doopravdy změnit své nejhlubší myšlenky a své jednání.
Změnit sebe sama.
Další změny okolí, kamarádů atd. pak přijdou samy, ale možná taky nemusejí.
Člověk může žít ve stejném okolí (pokud je tolerantní – to okolí i člověk sám) i poté, co změnil sám sebe i přístup k životu.
Dosti totiž přemýšlím o karmě a životním údělu.
Co když právě ona „násilná“ výměna lidí ve svém okolí neodsune problém do dalšího života?
Co když zrovna smysl tohoto života je nalézt společnou řeč a naučit se vycházet se svým okolím?
A tím, že jednoduše utečeme, problém nevyřešíme.
Zase se s ním setkáme a zase jej budeme muset řešit.
V jiném čase, za jiných okolností ale stejný problém.
Jak člověk pozná, že změnou partnera, přátel, okolí, problém vyřeší a jenom neodsune?
Děkuji
Gericault 16.9.2008

Milá Wahlgrenis.
Děkuji Ti moc, že jsi mi umožnila znát názor od Olgy a Gericaulta, čímž oběma také moc děkuji.
Vlastně to, co psala Olga, tak cítím, ale nějak to asi nešlo úplně pojmenovat.
Cítím, že se potřebuji sebrat, změnit sama sebe,
myslím, že vím, co, ale v tuto chvíli taky cítím, že to nejde.
Od toho dopisu, co jsem Ti psala, jsem se snažila dostat jiný pohled na svět kolem sebe,
byla jsem doma, měla jsem na to klid, bylo krásně.
Seděla jsem na mezi, koukala na zbarvující se lesy, na Krkonoše rýsující se na obzoru,
trhala jablka, navštívíla pár kamarádů, cítíla jsem v sobě klid a mír.
Tak krásně mi dlouho nebylo, naladila jsem se na stejnou vlnu s okolní přírodou...
Jenže jsem musela jet s blížícím se začátkem školy zase do Prahy.
Jsem tu ani ne jeden celý den a padla na mě zase ta zvláštní úzkost.
Všude nepředstavitelný hluk z dopravy, tisíce naštvaných tváří, spěchajících za výdělkem,
nezájem okolí, smog, nikde žádný zdravý strom, jen dlažba kolem a umělé osvětlení v podzemí
- chce se mi tam křičet.
Celou noc jsem se převalovala a nebyla schopná v klidu usnout.
Obdivuji Tě, jak dokážeš mít tolik pozitivní energie, když tu žiješ...?
Včera jsem osobně prosila svého školitele, aby mi zapsal zápočet, abych se mohla dnes na studijním zapsat do dalšího ročníku
a jet ještě na týden domů, slíbil mi to, ale neudělal, tak tu musím strávit další den navíc.
Jak tu mám v té Praze fungovat, abych nepotlačovala své city???
Je pravda, že je potlačuju, proto mám asi i problém s tím ekzémem, jak psala Olga.
Ale jak to udělat?
Jak se nastartovat?
Jak zůstat okolím neovlivněna?
Jde to vůbec?
Vždycky se tu nějak podvědomně po pár dnech stáhnu do ulity, nevidím, neslyším, necítím,
mám tu jen jeden cíl, co nejdřív dodělat tu školu, abych se zase co nejdřív odstěhovala domů do hor...
Často si říkám, jestli je vůbec dobrý tu školu takhle lámat přes koleno,
jestli to stojí za ty nervy a nalomené zdraví.
Taťka by to asi ale nezvlád, kdybych to vzdala a já ani nevím, zda bych v sobě našla k takovému kroku odvahu.
Asi to je ten rozpor, srdce říká vykašlat se na to tady, být volná mezi stromy,
ale hlava říká, že to už ten (snad) poslední rok vydržíš, když bys nedokázala dodělat tu školu,
nejsi nic, nenajdeš si pořádnou práci, nedáš jednou dětem kvalitní zázemí...???
Milá Wahlgrenis, já vím, že takových proseb Ti chodí spousta a ta moje není zas až tak hrozná, jako některé jiné,
ale myslíš, že tu školu budu schopná dodělat?
Budu si přetahovat jeden předmět z minulého roku, který jsem neudělala, takže ho letos musím udělat.
Jenže ten pan docent není schopný normálně komunikovat,
na mé dotazy ohledně praktik a písemky ani nereagoval, jak mám vědět, co dělám za chyby?
Jak s takovými lidmi jednat, aby mě vnímali?
Jak před zkouškama nebýt úplně vysílená?
Skoro před každou třeba celý den nebo dva brečím.
Ach jo, kdybys našla chvilku poradila bys mi?
Jestli je vůbec co...
Ale i za Tvou neodpověď děkuji, znamená to asi, abych se zakousla a šla dál.
Jak bych si přála sednout si do té životní řeky a nechat se unášet proudem...
Třeba to dělám, jen proplouvám těžším úsekem, kde musím kormidlovat, abych se neutopila,
ale jak to vědět?
Ty to víš?
Děkuji Ti moc, děkuji Ti moc za Tvé stránky, spoustu věcí si člověk díky nim uvědomí,
děkuji za Tvůj čas a energii, kterou posíláš nám všem, co hledáme.
Přeji Ti slunečné dny,
Reny 23.09.2008