Strach mě svazuje, bojím se zubaře
Otázka: Dobry den nebo spise dobry vecer pani Wahlgrenis.
Pisu tento email dost pozde, ale nemohla sem spat, musela sem Vam napsat.
Je to asi tri dny zpet, co se mi o Vas zdalo a bylo mi vnuknuto se s Vami poradit.
Verim, ze ne bezduvodne...
Prosim Vas tedy o Vas nazor na tuto vec, co Vam popisi.
Ja nevim co s tim a nemohu se uz nekolit let dohledat reseni.
Predem Vam dekuji za cas a ochotu, pokud se k tomuto emailu dostanete.
Presne si nepamatuji obdobi, kdy to zacalo.
Mohlo to byt kolem desateho jedenacteho roku nebo take okolo trinacteho.
Do te doby sem jako kdokoliv jiny chodila k zubari s nechuti, ale nechala sem se osetrit i s mensim strachem.
Pak najednou nastal zlom a prislo to, co se deje jiz nekolik let.
Pripominam, ze ted je mi 24let.
Po nejakem zlomu, nebo jak tomu rikat, sem zacala mit panickou hruzu ze zubaru.
Nebyl a neni to normalni strach.
Mam silne svirani v zaludku, strach me jako by celou ochromi, sem slaba, klepu se a v krku mam knedlik.
Psychicky sem v tu chvili uzkostliva, velmi lehce se hystericky rozbrecim, mam studene ruce
a co je zvlastni, je mi jedno, co si o mne kdo mysli.
At uz je to osetrujici lekar nebo okoli.
Tuto reakci se mnou zazilo mnoho lekaru, nekteri me nechapali a odmitli me osetrit,
jini to se mnou zkouseli pomalu, vse mi ukazali, ale bezvysledne.
Sem naprosto blokovana, odmitam otevrit pusu, natoz si do ni nechat sahnout.
Myslim si, ze sem normalne fungujici clovek.
Staram se o svuj zevnejsek tak, abych se citila dobre, pro sve zdravi bych udelala maximum.
Sama to nechapu, vim, ze o svoje zdravi se musim starat,
ale ten strach je, pani Wahlgrenis, tak silny, ze mam pocit, ze neni bezduvodny.
Ze z neceho prameni a ja nevim z ceho.
Chtela bych to moc vedet, pomoct sama sobe.
Jelikoz cas bezi a ja se navsteve zubare samozrejme vyhybam.
A stav meho chrupu neni dobry.
Trapim se tim kazdy den.
Mnohokrat sem postoupila osetreni v celkove anestezii, kdy me lekari uspali.
To je jedina moznost, jak se necham osetrit.
Sem z toho nestastna.
Sem dospela, mam pritele a nikomu nemohu nic rict, protoze se stydim.
Nikdo by me nejspise nepochopil.
Pani Wahlgrenis, obracim se na Vas, protoze ve Vas mam duveru.
Chodim nekolik let na Vase stranky a at uz je to horoskop ci pribeh nekoho jineho,
vezmu si vzdy pouceni.
Vim, ze mi nemusite poradit, ale at Vas napadne cokoliv, prosim odepiste mi.
Budu Vam vdecna za jakoukoliv odpoved, ktera me nasmeruje na nejake reseni.
Dekuji Vam
Tereza 2.7.2008
Odpověď: Milá Terezo,
při čtení tohoto mailu mi bylo jasné, že problém bude ve Vás.
Dokonce je zřejmé, že k probuzení "bloku" došlo až později, jak píšete, ne hned.
Všechno souvisí se vším, nic není náhoda.
Tady se jeví, že problém vznikl ve Vašem minulém životě.
Pracovala jste v nějakém zdravotnickém zařízení, snad nemocnici nebo ústavu nebo chudobinci.
Každopádně tam byli lidé, lidé nemocní a také se tam hodně umíralo.
Vy jste patřila k ošetřujícímu personálu, ale nebyla jste klasická řadová sestra.
Spíš na úrovni doktorů...
Ve Vaší "pravomoci" bylo rozhodovat, kdo bude žít dál a kdo ne.
Kdo podle Vás žít neměl, dostal tabletku.
Možná to bylo za války, vnímám jakési utajení, snad léky nebyly legální, snad to byl nějaký výzkum.
Možná právě tady mohly projít jakési testy na lidech, ačkoli by to jinak projít nemohlo.
Stala jste se součástí podivného kolotoče, pak už jste ani nemohla z něho ven.
Nejhorší snad na tom bylo, že Vám tohle ani nepřišlo nijak závadné.
Nejak jste se dostala nad lidi... dělalo Vám dobře rozhodovat o jejich životech.
Ti pacienti tušili, co se děje, ale nemohli příliš odporovat.
Když si nechtěli lék od Vás vzít, ústa jste nim otevřela násilím.
Pak už museli jen polknout, ale už se ráno neprobudili.
Vám se otevřelo podvědomí, jak píšete někdy v tom třináctém roku.
Není důležité proč, ale důležité je, že vůbec...
Sama nyní máte strach, že by se mohl tento proces opakovat i na Vás.
Vnímáte, že tehdy to nebylo správné.
Chtěla byste si pomoci, ale nevíte jak.
Cestou k nápravě je pokusit se požádat o odpuštění všechny ty mrtvé, kteří museli zemřít.
© Wahlgrenis
02.07.2008
Pani Wahlgrenis,
dekuji Vam.
Byla sem z Vaseho emailu v soku.
Co si budu nalhavat.
Nikdy bych neverila ze se neco takoveho mohlo stat.. ze to bylo soucasti me.
Ale dekuji Vam.
Prosim Vas jen o posledni radu.
Jak pozadat tyto duse o odpusteni.
Jakou cestou?
Doufam, ze pokud vse dobre dopadne, necham se konecne osetrit a vse bude na dobre ceste.
I kdyz sem ted v rozpacich.
Dekuji Vam nekolikate za ochotu a silu mi pomoci.
Tereza 3.7.2008
Milá Terezo,
pokud potřebujete ještě další důkaz, abyste uvěřila, zajděte si na regresi.
O tom, jak požádat o odpuštění, a vůbec o komunikaci s bytostmi jemnohmotného světa, je celý tento web.
Ty vzorce jsou stále stejné...
Hezký den
W.
3.7.2008
Milá Terezo,
mám pocit, jako bych váš dopis psala já sama.
Tento panický strach je nejsilnější u zubaře, ke kterému prakticky nejsem schopná chodit, protože prostě nemůžu otevřít pusu
- knedlík v krku, plná pusa slin, mdlo, pocit škrcení u krku - v tu chvíli mi vadí všechno - nejen šátek nebo rolák, volný řetízek,
ale i vlastní vlasy, nebo na krku nemusím mít ani nic, přesto mám pocit, že se uškrtím, udusím, vlastními slinami "utopím".
Bohužel se to s léty stupňuje, dřív to byla tréma před veřejným vystoupením a zubař,
v poslední době je to i jakákoli nová situace, prostě to, co nemám naprosto bezpečně "ohmatané" a pod kontrolou,
a to i v případech, kdy vlastně vůbec o nic nejde, kde je nulové riziko nějaké bolesti, škody, ztráty nebo trapasu.
Zkusila jsem různá homeopatika, dokonce i antidepresiva, meditace, kyneziologii.
Nic nepomáhá.
A ani u mne nebyly tyto stavy od narození, ano, trpěla jsem jakousi lehkou trémou,
ale vždy zmizela téměř okamžitě, a má ji snad každý, někdy i povzbuzuje k výkonu.
Ale teď je to vážně "trest".
Doufám, že rada Wahlgrenis vám pomůže a že se snad najde nějaký "recept" i na mé trápení.
Díky
Irena 24.7.2008
Milá Ireno,
myslela jsem že sem nikdy radši psát nebudu, ale tvůj článek mě hodně zaujal svou podobností s mým problémem..
Co se týče toho postupného zhoršování i té iniciace až v pozdější době.
Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo mít taky nějaký takový základ v minulosti.
Mně to začlo dost obyčejně, že se mi prostě udělalo zle v restauraci, kde jsem byla s přáteli.
Ne že zle, prostě pocit, že nevím, jestli dřív omdlím nebo se pozvracím, a stejně se nestane ani jedno,
ale v tu chvíli bych nejradši utekla od všech a trpěla si někde stranou, což nejde, protože je to na veřejnosti.
A pak se to stávalo skoro při každém setkání s těmi přáteli, až jsem se začla tohohle bát.. bát že se to zas stane..
Což o to, tak bych se s nimi nestýkala, ale jak se to zhoršovalo, tak nakonec to bylo úplně všude na veřejnosti -
bála jsem se jít ke kadeřnici, do čekárny u doktora, do restaurace, jezdit dopravními prostředky..
Nebyl to jen strach, bylo to o tom, že tam všude se mi to začlo stávat
a pak už jsem si to snad přivolávala sama, protože jsem věděla, že se to zas stane.
Až jsem nakonec nevycházela ani z domu, bylo to půl roku od chvíle, kdy to začlo v té restauraci.
No podivné je jak se to vyřešilo - mně pomohl doktor, kterýho jsem nakonec zavolala k sobě domů.
Dal mi Remood, užívá se půl roku..
Zrovna ho přestávám brát, a je pravda, že tyhle stavy najednou zmizely, už se nikam nebojím a taky se to už nestává.
Ale taky je pravda, že před týdnem jsem ten pocit zažila znovu, v autobuse..
Zatím to neřeším, bylo to jednou, ale z toho co jsem se tu dočetla, tak tuším, že se to bude vracet..
Ale já aspoň mám zatím záchytný bod, že věřím tomu, že opětovný půlrok s Remoodem zas na chvíli pomůže, až bude nejhůř...
Případně mi pomáhal jeden Lexaurin před každou "kritickou situací", tedy před setkáním, před návštěvou kadeřnice..
na tu chvilku vždycky zabral, ale nechtěla jsem na něm být závislá..
Ono v tu chvíli hodně posiluje to namlouvání, že když mám prášek tak se nemám čeho bát..
Moc ti asi můj dopis nepomůže, ale třeba by se to dalo aspoň chvilkově zmírnit vyzkoušením toho, co pomáhá chvilkově mně..
než se nám podaří odbourat tu pravou příčinu :-)
Hranostaj 27.8.2008
A jéje, tak asi tě, Hranostaji, nepotěším.
Remood jsem brala skoro rok a pomohl mi.
Bohužel dočasně.
Vypadalo to, že je vše OK, jen jsem po ruce mívala Frontin
(stačí kousíček, zabíral, ale obvykle se mi pak strašně chtělo spát).
Ale teď jsem cca 3 roky bez léků (i po domluvě s lékařkou) a právě se to zase zhoršuje.
A bohužel mi to přijde horší než před zahájením s Remoodem.
Hodně mi vadí i pachy, pocit nedostatku vzduchu,
nejradši bych v tu chvíli otevřela všude okna a uvítala bych tak 10 pod nulou :-)
Teď už nezkouším nic, ani homeopatika, bylinky...
prostě to mám někde v sobě, vím, že to přijde...
a nevím, co s tím, chemii už do sebe cpát nechci.
Nechci se "utlumovat", chci se toho zbavit.
Nevím, co jsem v minulosti zažila nebo provedla zlého a jak to napravit nebo na co mě tohle má upozornit...
Ty už víš?
Občas mě trošku uklidňují meditace, ale je to jen malá pomoc.
Už jsem musela skončit s většinou svých koníčků a docela se bojím, čeho se budu vzdávat dál.
Přece jen aspoň trochu člověk s okolím komunikovat musí, navíc komunikuju ráda -
ale fyzicky je tam prostě nějaký blok, který mi to nechce "dovolit".
Teď jsem se přihlásila na kurz Reiki, třeba mi k něčemu pomůže, uvidíme.
Držím palce i tobě
Irena 27.8.2008
Ahoj Ireno,
potěšila mě tvá rychlá reakce, říkala jsem si, kdoví jestli to po takové době ještě přečteš..
Myslím, že by bylo dobré, kdybychom zůstaly v kontaktu,
vzhledem k podobnému problému, mohly bychom si tak vyměňovat zkušenosti (třeba mě zajímá, co s tebou udělá reiki)
a hlavně - nebyly bychom s tím samy..
A třeba se nám toho jednou podaří zbavit natrvalo.
Posílám ti kontakt na sebe, pokud budeš chtít, ozvi se mi.
Hranostaj 27.06.2008
