Jako tonoucí se stébla chytá...
Otázka: Vážená paní,
....jako tonocí se stébla chytá, tak i já hledám pomoc v boji s rakovinou.
Je mi 37 let, jsem svobodná, mám 4letého syna z asistované reprodukce.
Zůstala jsem na světě sama bez příbuzných, jenom s dítětem,
do toho nemoc a na druhé straně zoufalství jak nás uživit.
Mám hodně narušený horoskop, od dětství děravé zdraví,
dědičná dispozice po matce, v numerologii mám 34 a 7,
mám prý odpustit sama sobě, rodičům, okolí, změnit se ... naučit se universální lásce.
Můj život je spíš strach ze života, stres, nervozita, nemám ráda změny,
lpim na domově a věcech. které mi dávají pocit bezpečí a o hodně jsem jich přišla
- všichni blízcí ať lidé či zvířata jsou po smrti a věci draví lidé ukradli,
nemám domov, 11x jsem se stěhovala z nájmu do jiného.
Krom toho ráda mlsám, jím maso a po porodu jsem při výšce 168 nabrala na 67 kg.
Mám za sebou odstranění prsu a 7 chemoterapií,
na velikonoce mě začalo znova bodat v oblasti jizvy po prsu -
něco mi tam zase roste, každý den je to znatelněji rozpoznatelné.
Doktoři nic nevyšetřují, mám začít s ozařováním.
Vím,že duchovní cesta, energie z universa či detoxikace... pochopení něčeho, co se mi nepovedlo, by třeba nemoc zastavilo.
Ovšem nevím, jak na to, jsem unavená, nedokážu se soustředit,
vnímám šramot v domě, slyším vodu v potrubí...
V podstatě nežiju, jen existuju, jsem na všechno sama, jako býk znám dřinu a houževnatost,
ale je toho poslední 3 roky moc, podlamují se mi kolena.
Mám velké motto, abych bojovala, chci vidět vyrůstat syna, kterého jsem si doslova vymodlila,
ale s postupující rakovinou se toho asi nedočkám.
Kluk půjde do děcáku či k otci, ale ten má další 3 nemanželské děti, každé s jinou
a výchova mého synka by připadla na nějakou jeho milenku, to nemůžu dopustit.
Mám strach, co bude.
Co můžu pro sebe udělat, jestli nejdu správnou cestou a neznám ji, jak mám čelit osudu?
Jadviga 21.4.2008
Odpověď: Milá Jadvigo,
samozřejmě nic není náhoda...
I taková nemoc, jakou je rakovina, je výkřikem duše.
Něco se neděje správně.
Tohle možná podvědomě tušíte, ale nechápete, co byste mohla ve svém životě změnit.
A jestli to vůbec ještě má cenu...
Člověk se nemá nikdy vzdávat, já vím, tohle je na životě asi to nejtěžší.
Za Vaši snad největší chybu se dá považovat to, že jste zapomněla na sebe.
Popisujete, jak jste zůstala sama, jak Vás všichni opustili, zklamali.
S tím se dá celkem počítat.
Svět je v podstatě neskutečně zlý.
Ale nesmíte nikdy ztrácet naději v sebe.
Možná tohle zní podivně, ale Vy jste se sama v sobě ztratila, rozplynula jste se.
Vy už pro sebe prakticky vůbec neexistujete.
Potřebujete se zase najít, nevážíte si vůbec ničeho, co se Vás týká.
Měla byste se konečně už probrat a začít.
Rakovina nepřichází jen tak...
Je to varování, které ovšem ne každý pochopí.
Vy jste si příliš brala všechny tragédie a zklamání, které Vás v životě potkaly.
Nedokázala jste se přes ně přehoupnout.
Nebrala jste je jako pozitivní sdělení, jako dar, ale jako opravdové krize.
Proto Vás také tak poznamenaly.
Měla byste za všechno, čím jste si prošla, poděkovat.
Jsou to uzlové body, které Vás měly zocelit.
Vy jste se ale nechala úplně rozhodit.
Ještě snad není úplně pozdě, zvažte to.
Změňte ale zásadně jídelníček.
Zcela se zbavte masa, smažených jídel, cukru a tuků.
Zaměřte se na zeleninová jídla, hlavně ta, co jsou červená.
Potřebujete totiž kompletní výměnu krve, kterou ale jinak přirozenou cestou nezvládnete.
Chemie v těle už sice nějaké procesy nastartovala, ale Vy jí musíte pomoci.
Dostala jste se před zrcadlo, máte pochopit, co je špatně.
Máte udělat změny, ke kterým se Vám ale nechce.
Neměla byste s tím ale váhat.
Každá vteřina může být pro Vás motivující, anebo destrukční...
Záleží jen na Vás, jak to pojmete.
Vaše cesta ještě nekončí.
Nemyslete na to, kam půjde po Vaší smrti syn.
Vy jste jeho matka, Vy ho povedete dál.
Je va Vás spousta nenávisti, nenávidíte prakticky celý svět, nikde nečekáte nic hezkého.
To by se také mělo změnit.
Ideální by bylo, kdybyste se dokázala celá přeladit...
Ale to je náročný proces.
Za minulosti poděkovat, milovat všechny, i ty, co Vás nejvíc ranili...
Dokonce odpustit i partnerovi, který má každé dítě s jinou partnerkou.
Nic není náhoda.
Jste na rozcestí a jen na Vás záleží, jakou cestou se dáte dál.
Nesmíte ale už příliš dlouho váhat.
© Wahlgrenis
21.04.2008
Píšu k článku té velmi zoufalé paní "Jako tonoucí se stébla chytá..."
Pokud bude souhlasit, můžu ji na dálku pro začátek poslat a posílit energií reiki II.
Ztratila cíl svého směřování - ten buď najde, nebo jí medicínské zákroky totálně ubijí.
Zkusila jsem se na ni podívat - zevrubně - ona je velmi duševně nemocná,
ona je nemocná z absolutního nedostatku lásky, srdeční čakru má zcela zablokovanou a všude kolem středové linie má bloky.
Jako první pomoc potřebuje Bachovy kapky č. 39 - krizovky - ráno, v poledne a večer nalačno pod jazyk.
Měla by vynechat alkohol a cigarety, snažit se být co nejvíce na vzduchu a v přírodě.
A co synek?
I on má strach, a tak jí místo lásky dává také zabrat.
Ona by si měla rovněž svítit do místa na čele - kde je tzv. třetí oko - baterkou, kdykoli to bude možné
a prociťovat to teplo, jistotu, bezpečí, lásku a všechny ty pocity, pozitivní, které jí naskočí.
Obdobně by měla léčit i syna, v něm je hrozně moc strachu, nejistoty a nelásky.
Měli by se de facto léčit spolu.
Vzít se často za ruce, držet si ruce na srdíčku, apod.
Olga 2.5.2008
Milá Olgo,
samozřejmě je možné cokoli, ovšem důležité je, že nikdy nesmíme svoji pomoc dávat bez vyžádání.
Není dobré se ani na nikoho jen tak dívat...
Sice to vypadá jako pomoc, která může dotyčného zachránit, ale je to bohužel jen jeho cesta.
Člověk nikoho jiného neposune na jeho životní cestě, pokud sám nebude chtít.
Nemůžeme lidem otvírat oči, když je mají zavřené, stejně jako nemůžeme ukazovat cestu, kterou by se měli dát.
K tomu opravdu musí každý dojít sám.
Jak by to bylo snadné - všechny najednou vyléčit, nic by nás netrápilo...
Ale tak to nejde...
Lidský život je boj, učíme se trpět, chápat, rozumět.
Někdy možná něco málo pochopíme.
Ale snažit se o spásu světa, to nám nepřísluší.
W.
2.5.2008
Vážená Wahlgrenis,
jsem Vám hluboce vděčná za radu a odpověď.
Připadám si často jako malé nezvedené děcko, které se učí prvním krůčkům.
Moc dík, už to takhle dělat nebudu.
Olga 5.5.2008
Zdravím Tě, Wahlgrenis,
a přeju pěkný sluníčkový den:o)
Pro Olgu k tomu příspěvku "Jako tonoucí se stébla chytá...",
(mě sice komentář přišel správný, ale vzhledem k té laskavosti, kterou Olga projevila přece jen trochu "harsch".)
My u nás říkámet tak:
"Koně můžeš odvést k potoku, ale napít se musí sám."
Taky jsem si to nedávno (před 14 dny opět:o)) ověřila.
Přivedla jsem koně k potoku, ale napít jsem se musela nakonec sama.
S tím je třeba počítat.
Sice jsem na tom neskutečně získala,
nerezalizovaný "dobrý skutek" byl vyjímečně odměněn
a určitě si to zopakuju zas, ale nemusí to tak být vždy.
Určitě je důležitá motivace, to je mi jasné,
pokud k tomu přistupuješ tak, že děláš to nejlepší co máš před nosem (a myslím že to tak je, ne?),
tak i když se kůň nenapije (s tím je třeba počítat), ukládáš si dobré dojmy do mysli
a cvičíš se pro nějaké to příště - ono každé další příště už může být důležité a moc potřebné,
takže i proto jsou ty jakoby "neúspěchy" vlastně důležité - udrží tě v kondici a budeš mít "grif",
protože jsi trénovala.
Nezanevři na obor, který sis zvolila;o)
Všechny zdravím
Holpea 5.5.2008
p.s. Právě mi došlo proč (jsem reagovala na ten příspěvek a napsala ten kousek pro Olgu)
- já mám ten webík u Wahl docela ráda a mám trochu asi tendenci takové věci chránit..
Totiž ta klíčová věc je tady:
Jednou z těžkých (karmických) provinění, kterých se můžeme dopustit je
PŘINUTIT NĚKOHO, KDO VYKONAL NĚCO DOBRÉHO, ABY TOHO LITOVAL.
Ne že bych si hrála na soudce a chtěla do toho nějak kecat,
ale uvědomila jsem si, že Olga má/měla při své radě dobrou motivaci,
a to je fakt č.1, jen na to ale ta situace nebyla nachystaná (č.2).
Však se všichni učíme, ne?
Kde je dobrý úmysl, bývá i ochrana (č.3).
;o)
pa
Hoplea 5.5.2008
Milí všichni, kdo navštěvujete Webík Wahl!
Celý den jsem pracovala mimo počítač a teď k němu na chvíli sedla.
Já jsem ve věcech "esoteriky a metafyziky" doslova mimino,
i když jistý druh intuice, sklon k umění apod. jsem měla odmala.
Vyrůstala jsem sama, protože jsem neměla sourozence a se svými vrstevníky si totálně nerozuměla.
A tak jsem od 4 let četla, zajímala se o lidské osudy a utíkala do přírody.
Tam jsem přemýšlela.
Pak jsem v horách začala prožívat určité okamžiky, které by se daly nazvat záblesky předstupňů osvícení.
To ale zapadlo, šla dál studia, sport, manželství, roky a roky...
Najednou, když jsem se zpátky podívala, všechno, radosti i strasti, nálezy i ztráty, do sebe zapadaly jako do mozaiky.
Pomalu jsem se začala odklánět od katolicky pojaté víry v Boha a začala věřit na životní cestu.
A tak zpětně vidím, že na každý úsek cesty jsem měla určeného " průvodce".
Přišel rozvod a problémy s výchovou syna.
Však jsem to také napsala do článku Pociťuji zablokování všech životních cest.
Kromě kineziologie, kterou doporučila mému synkovi dětská psychiatrička,
a kterou 3 roky praktikujeme - máme už kursy tzv. IV - jsme oba prošli Reiki 1 a 2.
Přesto, že jsem zase na začátku a velmi tápu, přece jen se snad měníme a vyvíjíme.
Myslím, že Antoine de Saint Exupéry věděl, co tím míní, když napsal v Malém princi:
"Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je lidským očím neviditelné".
Osud té paní, tonoucí a chytající se stébla, mě strašně moc oslovil
a dojal, možná, že jsem se s ní na okamžik i ztotožnila.
I já mám za sebou moc nelásky, zoufalství, ztrát a bolestí.
Ale vždycky mi nakonec bylo nějak ulehčeno, pomoženo...
přišlo mi to nefér, něco vědět, cítit a neříct, nepomoct...
na druhé straně, pokud si to ta paní přečte, bude vědět, že několik lidí se jí a jejím osudem zabývalo,
že není sama v oceánu lhlstejných bezejmenných...
Vím, my lvi jsme někdy moc hrr, a já mám na sobě moc práce sama se sebou,
přičemž o přebírání břemen druhých vím své.
Velmi si proto vážím Wahl, která mě nijak neodradila, vůbec to nebylo tvrdé,
bylo to jen věcné a profesionální, když mi dala " stopku", abych se zastavila.
I Vás, paní nebo slečno Hopeo, moc zdravím, ano, cítila jste to správně,
bylo mi té paní a jejího synka moc líto jako zmařených lidských osudů.
Ale co když je to tak, že nám pomáhají jiní, a my zase máme tu štafetu předat dál
a pomáhat my dalším?
Hodně sil, krásy, pohody a lásky všem
přeje
Olga 05.05.2008
