Wahlgrenis

Poprvé v životě chápu sebevrahy

Milá Wahlgrenis,
sedím tady před monitorem a moc přes slzy nevidím.
Jsem fakt už zoufalá.
Nevím kam dál.
Mám pocit, že jsem na dně, ale vím, že může být v životě asi i hůř.
Nemám rakovinu, nejsem bezdomovec.
Ale jsem v koncích.
Víš, jsi zázračná bytost, už jen to, že Ti můžu napsat, mi dává pocit úlevy.
Vlastně s Tebou v duchu mluvím skoro každý den.
Už několik let.
Vlastně jsem tím většinou vždy přišla na řešení problému.
Teď ale asi potřebuji pomoc.
Nevím, zda má přijít od Tebe nebo odjinud, ale prostě tentokrát to musím napsat a odeslat.
Kde začít...
Vezmu to momentálně důležité.
Začala jsem před půl rokem podnikat.
Předtím jsem dělala u velmi známé firmy na dost skvělém postu, neměla jsem nouzi, dobře bydlela atd...
Jenže jsem pracovala 15 - 19 hodin denně.
Zjistili mi nádor.
Nezhoubný. Naštěstí.
Vlastně jsem ti o tom psala.
Tehdy jsem šla na operaci, ale kvůli práci jsem operaci odložila o 5 měsíců.
Nějak mi nedocházelo, že zdraví je důležitější.
Operace sice proběhla naprosto v pohodě, ale po propuštění jsem dostala trombózu a musela znovu do nemocnice.
Zacházení tam bylo dost šílené, ale to je na jiné téma.
Vlastně jsem si až potom začala uvědomovat, že bych neměla trávit veškerý čas v práci,
i když jsem z těch šťastlivců, pro které byl koníček prací a obživou.
Byla jsem tam ráda.
Jenže začaly problémy.
Ony byly už i dřív, ale trochu jsem je vytěsňovala do pozadí.
Ty problémy byly pochopitelně pracovní - hlavně vztahy na pracovišti.
Najednou se všechno začalo vyhrocovat, byla jsem z toho nešťastná,
ale asi bych to neřešila, nebýt toho, že moji rodiče a můj partner do mne hučeli, abych to vzdala a šla podnikat na vlastní pěst.
Partner mi slíbil podporu - psychickou i finanční.
A tady začal - no průšvih.
Dala jsem na ně a začala podnikat.
Pronajala jsem si prostory v blízkosti bydliště.
Nevím, proč jsem si pronajala zrovna tohle.
Myslím, že ten prostor je prokletý, nebo jinak energeticky negativní.
Wahl, já, která jsem předtím dokázala mít během tří měsíců milionový obrat, se nedokáži ani uživit.
Partner odešel.
A to dost ve zlém.
(A to jsem měla za to, že tohle je muž, který je mi souzený, ta láska, o které psal Platon, láska na první pohled a do konce života).
Zhubla jsem 10 kilo, nemám peníze ani na jídlo.
Týden jsem jedla starou strouhanku s kečupem, moje hotovost se skládala ze dvou padesátníků.
Takové dno jsem si nikdy nedokázala ani představit.
Neměla jsem kredit, nemohla jsem zavolat o pomoc, lidi, které jsem znala, najednou zmizeli,
známosti se ztrácely, prostě jako vždy, když se v životě něco mění.
Já vím, za spoustu věcí si můžu sama.
Pořád okolo sebe cítím nějakou hrozně divnou energii.
Každé ráno se budím a VÍM, že je něco špatně.
Hrozně špatně.
Mám pocit, že za to může ten prostor.
Nevím proč, ale mám pocit, že tam snad muselo být nějaké staré pohřebiště nebo tak.
Ale je to jen pocit.
Nemá to reálný podklad (nebo možná ano, musela bych hledat v archivech, jsme jedna z nejstarších čtvrtí ve městě).
Mám momentálně problémy i v bytě, odešel mi počítač, bouchla televize (ty by bouchat prý neměly, prý se to nestává),
pořád tady něco klepe, hučí, skučí, teče ...
A taky mi před očima pořád něco "křesá", nevím jak to jinak vyjádřit, ale prostě jako když zapálíš zapalovačem, hned to zas zmizí.
Říkám si, že jsem asi přetažená, ale už to trvá pár měsíců.
Wahl, něco je strašně špatně a já nevím co, prosím poraď.
Vím, že jsem velmi vnímavá na tyto věci, ostatně jdu touto cestou už možná 15 let:
Je pravda, že s tím až tak moc zacházet neumím, většinou to neovládám, "chodí to" ke mně samo.
Jsou to věci "intuitívní", vím předem (občas), co se stane, mívám "věštěcké sny",
občas si umím přitáhnout myšlenkou věci nebo situace, které chci, nebo to možná v myšlenkách dřív cítím, jak to bude, sama nevím.
Je to zamotané, ale Ty víš, co tím myslím.
Wahl, vím, že máš stovky nevyřízených mejlů a že Ti času navíc nezbývá.
Přesto bych ráda poprosila, jestli bys mi poradila, co je špatně.
Je to tím prostorem?
Proč jsem úplně na dně?
Proč nemám finance, partnera, práci.
Vlastně teď už nemám ani sílu.
Sílu bojovat za sebe.
A to mi děsí.
Poprvé v životě chápu sebevrahy.
Vždy jsem jimi opovrhovala.
Ano, já vím, že to nic neřeší.
Jen je prostě chápu.
Chci klid.
Ticho.
Nechci už žádnou bolest.
A nevím jak dál.
Wahlgrenis, mám Tě moc ráda, na Tvých stránkách jsem každý den a moc Tě obdivuji a děkuji že jsi.
Vím, že jsi loni také procházela velmi složitým obdobím.
Obdivuji Tvoji sílu.
Měj se moc krásně.
A děkuji, že jsem se mohla vypsat.
Lenka 10.01.2008

Milá Wahl,
prosím, vyřiď Lence, že na ni moc myslím.
Přeju jí hodně síly k životu.
Kvůli němu jsme tady.
I když není růžový...
Posílám jí hodně lásky.
elkan 10.1.2008

Zdravím Tě Wahlgrenis,
otevřela jsem si před chvilkou nové kousky na Tvých stránkách
a tak mě zaujal ten nadpis Poprvé v životě chápu sebevrahy od Lenky, že jsem si jej přečetla.
Musím přiznat, že o prokletém prostoru se mi půlhodinu před tím zdálo.
Myslím, že takový masakr sen jsem asi ještě neměla, nebo hodně dlouho ne
a klidně by to mohl být námět na fakt slušný horor.
Vůbec nevím, k čemu to přiřadit, ale bylo to asi takhle nějak:
Týkalo se to velké rodinné oslavy v posledním patře 12patrového paneláku na sídlišti.
Na to sídlišti je v jednom místě mezi všemi těmi paneláky docela velký prostor,
který tam vytváří parkoviště a smyčka trolejbusu.
Může jít o nějakých 300 m x 300 m + ta široká čtyřproudová vozovka a dělící pásy...
Byli tam všichni, koho znám z jedné větve rodiny, + 4 nějaké adoptované romské děti,
jedno se pořád chtělo mazlit, kluci, ještě nějaká hodně zvláštní slečna...
Tolik scéna.
Stála jsem někde v obývacím pokoji a najednou otevřu oči a do balkonu narazil koš létacího horkovzdušného balónu!
Pak se asi nějak překlopil dál přes střechu, už to nebylo vidět.
Děda a někdo další vyšli na balkon, aby se podívali,
a v prostřed toho volného prostranství ve vzduchu se na výšku těch paneláků pohyboval nesmírně pomalu vzdušný hřib,
nebo spíš takový vír.
Pak tam stoupal oblohou vzhůru takový primitivní létající talíř.
Třetí divná věc.
Děda říkal, že ho nevidí, ale sledoval oblohu dalekohledem.
Nebylo mi jasné, jak to, že nic nevidí.
Pak balancoval v tom 12. patře na svém okně bosýma nohama, aby líp viděl.
Nespadl, ale neviděl nic.
Ten obrovský štíhlý vzdušný vír se pak otevřel jako ohnivé kolo, možná 30 - 40 metrů v průměru
a pomalu se to otáčelo ve vzduchu.
Napadlo mě, že něco je zatraceně špatně.
Žádný zmatek ale na setkání nepanoval, lidi se tam tak nějak v normálu pohybovali a mluvili spolu.
Pak se tam, možná z toho ohnivého kola, objevilo buď malé letadlo, nebo něco na ten způsob,
dokázalo viset ve vzduchu a začalo všude po těch okolních domech střílet strašně zvláštní projektily.
Kuličky asi 50mm v průměru, které se pohybovaly strašně pomalu, možná míň než metr za sekundu.
Prostě jste je viděli, jak prochází vzduchem, pomalu, bez změny rychlosti, bez změny směru,
procházely zdmi, nábytkem, čímkoli, nic je nezadrželo, stále stejným směrem, stejnou rychlostí.
Některé se dokonce najednou vracely zpět.
Zhasínali jsme světla a lehali si na zem, ale kuličky by procházely čímkoli, člověk jim mohl vyhýbat,
ale ony nedělaly žádný hluk a nebylo jasné, kolik jich kde je.
Terčem byly všechny ty domy.
Chtěla jsem všechny dostat z bytu, z toho paneláku, ale šlo to šíleně pomalu,
nemohli se pořád vypravit, pak dědu jedna ta kulička v jeho nepozornosti zasáhla,
prošla skrz, zůstala tam díra, ale on se pohyboval dál.
Na balkoně se nějak ocitl jeden z posádky z toho zvláštního letadla a zašklebil se na mě a pak zmizel za rohem.
Pak část lidí skutečně sjela výtahem dolů.
Ta zvlášní slečna se proměnila v batole a schovala se za stůl, odkud vykukovala.
Když mě spatřila, proměnila se zpátky.
Přivolali jsme výtah zpátky, ale přijel ten malý, byl v něm rozsekaný malý kluk, ale stále živý, mluvil a vtipkoval,
prý je to kouzelnický trik a zase se složí zpátky.
Tak jsme ty dveře zavřely, aby se teda poskládal zpátky.
Pak přijel ten velký výtah a byl plný rozsekaných kostí a masa, leželo to v krvi na podlaze.
Nadadlo mě v tom snu, že něco takového v žádném přáípadě nechci a při tom slově - nechci - jsem se probudila.
Na moji povahu to je neuvěřitelně brutální sen.
Vůbec nevím, odkud to je a co to celé mělo znamenat.
Možná to nebylo poselství pro mě...
Hoplea 10.1.2008

Milá Lenko,
dneska jsem si přečetla tvůj dopis a úplně jsem se otřásla.
Otřásla jsem se vzpomínkou na sebe samu cca před 7 lety.
Můj tehdejší život byl naprosto totožný s Tvým,
jen s tím rozdílem, že jsem měla dvě děti a nechápajícího manžela.
Velká nadnárodní společnost, vysoký post, vysoký plat, řeči lidí kolem,
samostatné podnikání a hrozné zklamání a žádná podpora odnikud, jen natažená dlaň pro peníze a v kapse korunu.
Aby bylo vše v pohodě, přišly na řadu půjčky, úvěry, které jsem nevěděla, jestli budu schopna splatit.
Byla jsem v absolutně stejné fázi, jako jsi nyní teď,
i na tu sebevraždu jsem myslela, ale děti mě držely...
Začali se ozývat věřitelé... a já měla stále před očima to své podnikání
a víru v to, že jednou!!! se to zlomit prostě musí a jela jsem dál....
A to byla má největší chyba!
Nejen že žádné obchody nepřišly (jako by všichni věděli, že jsi na nich závislá a zrovna nic se nepovede...
to snad ten člověk ze sebe vyzařuje), ale prohlubovaly se i mé dluhy - nájem, telefon...
A v tuto hodně kritickou chvíli jsem potkala snad anděla... mého nynějšího muže.
Přišel za dost kuriozních okolností, viděl a začal jednat za mě.
Ačkoliv tenkrát úplně cizí člověk, kterému jsem mohla být lhostejná, viděli jsme se 2x
a pro kterého jsem byla další z jeho obchodních partnerů, mě prostě vystěhoval z drahého nájmu,
vyházel mé spolupracovníky a začal jednat jménem firmy sám...
s mým souhlasem... a ejhle, najednou se vše hnulo a postoupilo kupředu.
Najednou začaly přicházet "kšefty" a já jen němě zírala...
Takže rada pro tebe: okamžitě všechno utni a skonči.
Jsme postižení chodem velké firmy, která má za sebou nespočet lidí, kteří spoustu věcí zařídí,
aniž ty by si byla v tom angažovaná.
Vůbec jsem neměla představu, jak takovou společnost řídit
a myslela jsem si, že když zvládám dělat obchody, že řídit firmu je absolutní hračka pro mě.
A najednou přijdeš a rozjedeš to sama
a najednou vidíš, co musíš všechno ještě udělat, aby si se vůbec dostala ke své práci
a najednou zjistíš, že kolem sebe nemáš vůbec nikoho.
Všichni, kteří byli kolem tebe, byli s tebou proto, protože tě potřebovali,
teď tě nepotřebují a odvrátí se od tebe.
Přišla jsem takto o 97 % svých známých, kolegů, příznivců a "kamarádů"...
a v konečné fázi i o manžela.
Okamžitě ukonči tuto činnost a třeba nastup do práce, třeba za mín peněz, ale alespon něco, potřebuješ se prostě vzmátořit.
Radím ti z vlastní zkušenosti,
v konečné fázi jsem přenechala firmu dnes už příteli a sama chodím do práce jako řadový zaměstnanec zase od začátku.
A příteli prostě jen pomáhám s administrativou, účtem atd.
Prostě to chce utnout a okamžitě změnit prostředí, práci, prostě všechno,
uvidíš, že se všechno najednou rozjasní a bude zase dobře...
Hlavně v tom nepokračuj, bude to horší...
Já tenkrát nemít přítele, nevím, jak by to dopadlo...
Měla jsem prostě štěstí a jsem za to neskonale štastná a vděčná tomu mému andílku strážnému, že to tak dopadlo.
Přeji ti v tvém rozhodnutí pevnou ruku a jasnou mysl.
A Tobě Wahl děkuji ještě jednou,
stále jsem na tvých stránkách a pročítám články.
A denně děkuji komusi neznámému, že stojí při mně a dává mi intuici k jednání a přemýšlení.
Denně děkuji za každý den, že byl takový, jaký byl... mohl být i horší.
Jsem ráda za to, že to tak je.
A to díky Tobě milá Wahl, spoustu věcí si mi ukázala a v spoustě věcech otevřela oči,
i když ještě stále hledám a hodně věcí nevím.
Děkuji a přeji oběma hodně sluníčka a pozitivní energie
Ignesiva 11.1.2008

Lenko,
oslovil mě Tvůj příběh.
Píšeš, že poprvé v životě chápeš sebevrahy.
Něco podobného jsem říkala také a není to tak dávno.
Prožívala jsem také muka, jako kdyby mě uvnitř někdo trhal na kousky.
I když jsem si tím prošla z jiné příčiny než Ty.
Když jsem prohlašovala to, že asi vím, co zažívají Ti, kteří si vezmou život, všechny, kterým jsem to řekla, se upřímně zděsili.
Já jsem ale nechtěla takhle pokusit „vyřešit“ své problémy, jen jsem začala tušit, že sebevrazi procházejí také prázdnotou a osaměním.
Postupně to došlo tak daleko, že jsem radši ani nechtěla mluvit s rodiči a přáteli,
protože vycítili, že se něco děje a jen bych jim dělala starosti.
Věděla jsem, že na tohle musím být sama.
Lenko, co bych Ti poradila…
Nebraň se tomu, že nemáš sílu, vyplač se, klidně jen tak lež a nic nedělej, hodně spi nebo se jdi jen tak projít do deště, budeš-li chtít.
Nechci Ti nic slibovat, utěšovat Tě ani Ti říkat, kdy co a jak.
Dělej to, co tady a teď cítíš.
Pak najdeš to, co hledáš.
Ještě bych ráda napsala k Tvé finanční situaci.
I mně, stejně jako Hoplee, se zdál včera podobný sen.
Ráda bych se o jednu jeho část podělila.
Byla jsem doma a najednou se můj pokoj osvětlil z nějaké záře zvenku.
Bylo to jako při silném západu slunce, kdy se obarví vnitřek domu do oranžova.
Otevřela jsem okno a ohromeně jsem se dívala na mraky a nebe zbarvené červeně.
Vtom celou oblohu ozářil oranžový blesk, neuvěřitelně silný.
Mocně udeřil do jednoho sídliště, viděla jsem zásah jednoho paneláku.
Zrovna tam lidé něco oslavovali, jako na Silvestra.
Blesk vysklil všechna okna, v bytech začalo hořet, lidi zachvátila panika.
Ještě si vzpomínám, že jsem se ocitla v místech, kde blesk zasáhl nejvíce, lidé zděšeně pobíhali a pokoušeli se uhasit požár.
Když jsem se probudila, uvědomila jsem si, že tato katastrofa zasáhla lidi,
kteří slavili, nenasytně, uprostřed svých několika stěn, obklopeni nesčetným majetkem a elektronikou.
Cítím to jako varování před tím, jak se v současné době žije.
Nechci tu kázat o tom, jak by se ostatní měli změnit, ono je to totiž upozornění i pro mne.
A potvrzení toho, čeho jsem si poslední dobou všimla – jak se také zavírám do bytu, jak si do noci povídám na icq a tak dále.
Potvrzení toho, co bych ráda – vychutnat si pocit dobrodružství při objevování nových míst, poznávání a naslouchání lidem,
od jara do podzimu vyrazit do přírody na sběr bylinek a plodů a tak dále.
Lenko, i to, že jsi přišla o práci, o peníze, že Ti „odešla“ televize, počítač, je pro Tebe impulsem.
Elektronika není k životu potřebná, tím bych se netrápila.
Práce je všude dost, jen bude zapotřebí ubrat ze svých požadavků.
Sama jsem to zažila a nestýská se mi ani v nejmenším po tom, co jsem „ztratila“, co jsem si mohla koupit.
To, co přináší lásku a mír, totiž penězi zaplatit nelze.
Navíc nebudeš muset trávit v práci bezmála celý den.
Pokud se budeš upínat na strach z místa svého podnikání, nic se nezmění.
Když si toho ale naopak přestaneš všímat a přestaneš se bát všelijakých negativních bytostí a energií
a místo toho se podíváš hluboko do sebe, ty vlivy jako zázrakem „zmizí“.
Držím Ti palce, ať se Ti síla zase vrátí.
Kamélietka 11.1.2008

Zdravím Tě drahá Wahlgrenis,
už dlouho Ti vlastně dlužím odpověď, psala jsem Ti - poprvé v životě chápu sebevrahy.
Víš, tehdy to bylo trochu jinak, než jak vyznělo to, co jsem napsala.
Jen nedorozumění z mojí strany.
Tehdy za mnou ten den přišel soused z vedlejší provozovny, že se mu oběsil kamarád.
V tom měsíci už tam byl s takovouto zprávou potřetí.
A protože jsem se také nacházela ve stavu "nouze" jak jsem si tehdy myslela, chápala jsem ten pocit sebevrahů.
Alespoň jsem si to tehdy myslela.
Ale o svojí sebevraždě jsem nějak moc neuvažovala.
Tehdy jsem ale netušila, že můžu spadnout neště níž.
A že opravdu budu řešit svoji sebevraždu.
Už jsem na tom byla předevčírem tak, že jsem uvažovala, jak to provést.
A protože žiji sama, tak jak dám někomu vědět, kdy mají nalézt moje tělo, aby to zase nebylo moc brzy,
aby mi oživili, ale ne moc pozdě, abych nezačala protékat k sousedům dole.
Napadly mi prášky a napsat někomu dopis.
Pošta by přišla stejně až za týden, při jejím dnešním "fungování".
Už tolikrát jsem Ti chtěla napsat, jak se u mne věci vyvíjí.
Bylo to, jako pohled na zebru - chvíli jsem byla v čeném pruhu, pak zas chvilku světlo v bílém.
Udělala jsem to, co mi radila Ingesiva - vlastně už pár dní před tím, než mi to psala.
Říkala jsem si, tím se ty problémy vyřeší, zruším prodejnu, prodám, co se dá a budu v klidu.
No, bohužel ne.
Bylo to čím dál hoší.
Všechno se to vystupňovalo. začaly chodit upomínky, exekuce...
Hrůza. Nikomu, ani nevětšímu nepříteli bych to nepřála.
Pak opět svělélko.
Našla jsem dva skvělé zákazníky, jeden z nich - firma, která obchoduje po celém světě a najala si mi na zakázky.
Pracuji jako grafik a oni si mi najali na kompletní reklamní kampaň.
Zpracovala jsem jim to, práce mi bavila, pracovala jsem 10 - 12 hodin denně
a dnes, po necelých třech měsících mi majitel té společnosti oznámil, že mi nehodlá nic zaplatit,
že grafické návrhy platit nebude (no, nevím, co jiného očekával od grafika???)
a věci, které jsem předala naprosto v pořádku a které se tiskly chce bezdůvodně reklamovat.
Zakázka činí 250 tis., on to chce tisknout znovu a to vše na moje náklady.
Což činí vlastně půl milionu na moje náklady a přitom mi nehodlá zaplatit ani za autorská práva, za práci, prostě nic.
Skončila jsem vlastně žebráním o kus žvance po známých, neměla jsem ani na toaletní papír.
V současné době mám exekuce, chtějí mi sebrat byt, prostě hrůza.
Našla jsem si sice tři brigády, můžu dělat 15 hodin denně, ale stejně mám pocit, že to nestačí.
Už sice neřeším, že mám čtyři školy a přesto myji nádobí v hospodě, ale něco je hodně špatně.
Já vím, že nechceš řešit věci finanční ani vztahové, ale musela jsem to napsat.
Vlastně jsem se ale chtěla zeptat.
Tvoje horoskopy sedí úplně přesně (jsem Beran).
Je daný osud na tomto světě?
Je daná cesta, kudy se určití lidé musí ubírat?
Mají mít takový osud?
Nic přece není náhoda.
Nejsem křesťan, ale mám pocit, že to peklo nebo nebe, o kterém se tak rádo mluví, nebo se jím vyhrožuje, je tady, na Zemi.
Mýlím se?
Já vím, že si odžíváme určitou karmu.
Je tohle to peklo?
Je normální být třikrát za život znásilněná?
Je normální, že tě v sedmnácti vyhodí z domova, že žiješ po nádražích, pak znásilněná otěhotníš
a dáš dítě k adopci, abys potom při dalším těhotenství absolvovala potrat
a pak opět při dalším mimoděložní těhotenství a následný život bez dítěte?
A život v naprostém osamění, bez muže?
Nemám problém s muži, zajímají se o mne (dříve jsem dělala i modelku).
Ale proč se mnou nikdo nevydrží?
Proč musím prožívat takové peklo?
Nevím, ale myslím, že to, co mi potkalo za celý život se normálně nestává, jiní mají život dost nudný, já mám pořád něco.
Vždyť asi není normální, aby jednu ženu přepadli a okradli třikrát za jeden jediný rok.
A proč jsem byla čtrnáctkrát za rok vytopená?
A proč když jsem se přestěhovala do nového bytu přišla povodeň a já opět šla ke dnu?
Snad stačí jedna, dvě kruté zkoušky.
Proč já jich musela absolvovat už tolik???
Nechápu to.
A už nemám sílu.
A popravdě, mi k té sebevraždě už moc nechybí.
Já jsem zhubla 15 kilo za posledních půl roku.
Z 53 je to celkem dost, ne?
Co tak strašného jsem udělala?
Chápu, že jsem tohle všechno musela odnést nádorem na děloze.
Ale to je asi tak všechno, co jsem schopná pochopit.
Navíc nevím, proč jsem zároveň trestaná ale i odměňovaná - mám už několik let určité schopnosti.
Občas vidím budoucnost - nedokáži to ovládat, chodí to samo.
Funguje u mne hodně telepatie.
Když opravdu hodně chci, tak funguje.
Ti lidé mi opravdu vnímají.
Nevím jak a proč, ale beru to jako fakt.
Občas si dokáži přitáhnout myšlenkou věci, které chci.
Ale nikdy to nejsou věci opravdu životně důležité.
Spíše je to v maličkostech.
Omlouvám se, že Tě opět otravuji, ale potřebovala jsem Ti to napsat, i když vím, že nemáš důvod odpovídat.
Asi jsem fakt blázen, který by se měl léčit.
Třeba mám nádor na mozku a nejsem blázen bez příčiny :-)))
Wahlgrenis, jsi naprosto úžasná a já jsem strašně ráda, že existuješ, že o Tobě víme.
A děkuji tisíckrát, že děláš pro všechny to, co děláš.
Jsi světlo v našem životě a já ti přeji, aby Tvůj život tady byl co nejkrásnější, plný drobných i velkých radostí, slunce a světla.
S láskou Lenka 5.4.2008

Milá Lenko,
četla jsem Tvůj příběh Poprvé v životě chápu sebevrahy.
Ptáš se proč?
Zkus si přečíst toto .
Možná Ti to pomůže pochopit a najít tu pozitivní stránku života.
Držím palečky...určitě to zvládneš!!!!
Zdeňka 7.4.2008

Zdravím Tě milá Wahlgrenis,
prohlížela jsem si dnes obrázky kruhů v obilí, které jsi sem dala.
Jsou úchvatné, ani se nechce věřit, že něco tak nádherného se tady může vytvořit.
Je zvláštní, že jsou vidět vlastně jen zhora, jakoby to poselství bylo určeno pro lidi, kteří se dokáží dívat na "svět" shora,
povznést se nad běžné malichernosti a prostě vidět...
jakoby "prostý" člověk viděl kolem dokola sebe jen ušlapané obilí,
ale dokáže-li se povznést, vidí tu nádheru s úžasným poselstvím...
Ale to jsem odbočila.
Vlastně mi to evokovalo - ty spirály - můj dnešní sen.
Byl strašně zvláštní, ani nevím proč, možná pro ty emoce.
Byla jsem v budově nemocnice, v podkrovní místnosti, v takové té staré nemocnici s kovovými lůžky, uzamčená před okolním světem.
Se mnou tam byly ještě nějaké mladé dívky, snad studentky.
Byl krásný, jasný den, modrá obloha a najednou se zatáhlo, podívala jsem se z okna ven a úplně jsem ztuhla.
Nad okolními střechami se objevil obrovský šedý rotující trychtýř a já se slyším křičet - tornádo!
Přitom nebe bylo dále modré, sluníčko svítilo, jen ten šedý vír s mohutnou silou...
Ty dívky se chytly postelí, ale já po čtyřech lezla k vstupním zamčeným dveřím a tam se položila a pevně se zády přitiskla k nim.
Před sebou jsem přes okno viděla, jak ten vír má obrovskou sílu, jak nabírá vše, co se mu připlete do cesty a měla jsem hrozný strach.
Strašně jsem se snažila něčeho přidržet, aby mi to nevsálo dovnitř, věděla jsem, že by to byl můj konec.
Hrozně jsem se s tím snažila bojovat.
Byli jsme všichni vyděšení.
Najednou jsem si všimla, že tam s námi jsou i nějací chlapci
(píšu chlapci a dívky, protože mohly být tak ve věku mých dětí, kdybych nějaké měla :-)
Cítila jsem hrozný strach, protože jsem se o ně strašně bála, jak to oni přežijí, když jsou jen na postelích a já schovaná u dveří.
Křičela jsem na ně, ať se také schovají, ale tolik se bály opustit tu svojí postel...
Najednou se ten vír objevil v chodbě za dveřmi, u kterých jsem ležela.
Cítila jsem tu jeho ohromnou sílu, obrovskou tlakovou vlnu (nebo jak to nazvat), která se mi snažila "vcucnout" i s těma dveřma.
Byl to hrozný pocit, nevěděla jsem, jak se uchránit nebo jak se zachránit.
Pak to přestalo.
Z ničeho nic, stejně jako se to objevilo, tak to zmizelo.
A já cítila, že přes všechen ten strach to byla tak úžasná síla, která mi úplně uchvacovala,
a vlastně i krása, něco, co člověk již podruhé asi nezažije.
Nějak mi to celé evokuje můj život v poslední době.
Snažim se bojovat.
Ne se světem, ale sama se sebou.
Psala jsem Ti před časem svůj "příběh", že jsem tehdy chápala sebevrahy.
Bylo to nejhorší období mého života.
Rozhodla jsem se ale bojovat.
Za sebe.
Prostě jsem to chtěla "ustát".
Snažím se ze všech sil, mám už hodně dobrou práci, přivydělávám si po odpolednech,
takže nakonec pracuji 16 hodin denně, abych poplatila alespoň část dluhů.
Je zvláštní, jak člověk zjistí, kolik věcí v životě vlastně vůbec nepotřebuje, když je prostě musí vypustit,
jak jsou některé věci strašně malicherné, zbytečné.
A to, že jsme si mysleli, jak nutně je potřebujeme, je jen naše závistost.
Nepotřeuji už televizi, video, DVD nebo věž, ani mikrovlnku, kosmetiku, nehtovou modelkáž, solárium nebo moderní oblečení.
(zhubla jsem deset kilo, tak jsem vytáhla 15 let staré dříny a trička a je mi to fuk).
A na jídle se dá ušeitřit tak, že se mi o tom nezdálo.
Dnes žiji s tisícikorunou na měsíc.
Člověk opravdu dokáže přežít i s málem.
A víš co?
Vůbec nemám pocit (i když jsem přišla o skoro všechen majetek), že jen přežívám.
Dokázala jsem ze svého života vyeliminovat tolik věcí, že docela žasnu.
Je tady na Zemi přesto tolik krásy, kterou jsem předtím skoro nevnímala.
Je to trochu jako u toho tornáda ze snu.
Jako by mi to říkalo - haló, pozor, pořád se dáváš někým pohlcovat, pořád se ohlížíš na druhé.
Ale zachraň sebe.
Sobecké?
Možná.
Ale nepomůžu ostatním, když nepomůžu nejdřív sobě.
Mrtvá bych jim nebyla k ničemu.
Není to moc duchovní, já vím :-)
Já teď už tu svojí "děsivou situaci", o které jsem Ti prve psala, beru jako obrovskou životní lekci.
Vím, že vše v našem životě je jako zrcadlo a že nic není náhoda.
A byla jsem zřejmě hodně natvrdlá, když jsem neviděla, jak obrovskou příležitost mi osud nebo vesmír či Bůh nabízí.
Asi se mi snažili naznačit, že přespříliš utrácím, dám na dojem lidí a snažím se hodně přizpůsobit okolí, splynout.
Ale není každý člověk vyjímečná osobnost?
U mne přišlo zastavení.
Vlastně už podruhé.
První byl ten nádor v děloze, teď bankrot.
Ale není úžasné, jakou lekci člověk z toho všeho získá?
Vlastně si připadám dost vyjímečná,že právě já jsem byla nakto "krutě" zastavena.
Ano, v té chvíli je to hodně špatné a člověk propadá depresím.
Ale odvaha bojovat a žít tady svůj život, stojí přece za to.
Jsem na sebe docela hrdá, že jsem to zvládla.
Jak jsem se postupně vzpamatovávala, a jak se mi měnil můj život před očima, tak jsem začala potkávat různé lidi z mojí minulosti.
A bylo to něco úžasného.
Vždy, když se mi mění život k lepšímu, tak na té cestě potkám spoustu lidiček, kteří mi byli milí.
A teď jsem potkala i lidi, které jsem neviděla 25 let.
A byly i dny, kdy jsem jich takových potkala i 6.
Nádherný zážitek.
A další krásný zážitek jsem měla se zvířaty a ptáky.
Hlavně s těmi ptáky.
Chodí mi sedávat na parapet a nechají se mnou okukovat, i když by měli odletět, když se pohne záclona.
Ale oni od rána tady posedávají, drápkama ťukají o parapet a pak se na sebe jen tak díváme.
V práci jsem měla zvláštní zážitek s holuby.
Jeden si sedl na parapet a já opatrně přišla o oknu (bez záclony) a asi 5 minut jsme se na sebe jen dívali.
Ani jeden se nepohnul.
A pak najednou přiletělo asi 10 dalších holubů, posedali si kolem a jen tak na mne koukali.
Vůbec se mne nebáli.
Domů mi takhle chodí straky.
A také obyčejní vrabci.
Posedají si na parapet a zůstanou.
I když o mně ví, neodletí.
A ještě jedna zvláštnost, když už jsem se tak rozepsala.
Já mám od malička fóbii z pavouků, včel a uchavců.
To je tak, když se straší malé děti :-) -
řikali mi, že uchavec leze do ucha a prokousne bubínek a že včela se zamotá do vlasů a nemůže jí vyndat, až se z těch žihadel zblázníš.
Sice vím, že je to pitomost, ale je to ve mně tak zakódované, že se s tím dnes už těžko vyrovnávám.
Tak si letos na jednom okně v ložnici udělaly hnízdo vosy a na okně v obýváku měli hnízdo pavouci.
Pravidelně "slaňovali" v podvečer.
Nejprve jsem byla v šoku, panika mi zachátila hrozná.
A pak jsem si řekla, že je to asi jen zkouška tolerance, žij a nechej žít.
Tak já tady teď žiji s vosami na jednom okně a pavouky na druhém.
Žijem si tu a nikterak se nepřekážíme.
Normálně větrám, mám celé dny otevřená okna, a je to v pohodě.
Tohle jsem zvládla.
Ale včely si udělaly hnízdo i na okně ve studiu v práci.
Lítají mi tam dost pravidelně, skoro celé dopoledne.
Jo, a minulý týden jsem našla na sedačce uchavce.
Kde se tady vzal je mi záhadou, když létat neumí.
Asi se tady ocitnul do třetice mojí fóbie.
A potvora byl zrovna na polštáři.
Už je na zahradě.
Tam je mu určitě líp. (mmch., jsem ve druhém patře).
Wahl, promiň, že jsem se tak rozepsala, vím, že máš obrovskou zápalvu mejlů a že je vlastně ani nemusíš číst.
Ale mám prostě potřebu to napsat, nevím proč.
Už jsem Ti napsala asi stovky mejlů, ale leží si klidně u mne v počítači, nebudu Tě tím obtěžovat.
Jen je mi tak nějak krásně, když vím, že Ti píšu.
A nemusím to ani odesílat.
Prostě je to můj způsob komunikace s Tebou (nebo sama se mnou??).
Měj se moc krásně a užij si babí léto a překrásný podzim.
Už se těším na zbarvené stromy a na tu vůni země.
Ale předtím ještě spoustu sluníčkových dní,
přeje Lenka.

Ještě znovu odbočím, ale musím Ti napsat další důležitou věc, která se mnou souvisí, ale prožila jí moje maminka.
Já jsem jí před asi 18 lety "přivedla na duchovní cestu" (i když ode mne je to divné, viď), obě jsme tudy šly ale každá svojí vlastní cestičkou.
Jen začátek byl společný.
A její sousedka, zhruba asi v mém věku -
my se neznáme, ona se tam přivdala a moji rodiče bydlí dost daleko ode mne - ji nějakým způsobem přiměla k rodinným konstelacím.
Já tohle neuznávám, přijde mi to jako divadlo pro dva herce a publikum, upřednostňuji jinou cestu, ale to je jejich věc.
Maminka mi potom vyprávěla (bylo to zrovna v době mé "krize"), že dělali "napojení" na různé členy rodiny.
Na svého manžela i na mého bratra bylo vše v pohodě, ale mne prý nemohli vůbec zachytit.
Prostě ledově prázdno, žádné spojení, žádný cit mezi matkou a dcerou.
A ona mi pak říkala, že opradu ke mne poslední dobou vůbec nic necítila, jen povinnost mi pomoci, kterou jsem odmítla.
A i když jsme byly v kontaktu, tak tam žádné citové pouto nebylo.
Byla jsem zabalená ve své krustě, že jsem tam nepustila ani vlastní maminku.
Moje maminka měla hodně pevný a hodně citový vztah se svojí maminkou.
Babička byla úžasná žena, milovala jsem jí a obdivovala.
A moje maminka také.
Když babička zemřela přřed asi 20 lety, tak se mamince pochopitelně stýskalo.
Zoufale.
A na konstelacích se napojila na ní a zjistila, že celou dobu je u ní.
Měla hodně zvláštní zážitek, byla v místnosti plné žen a dívek a byly tam namačkané jedna na druhou.
Byly v otrhaných šatech, jedna plesových, druhá v mužských a cítila neuvěřitelný strach.
Pak zjistila, že nemůže dýchat a natahovala krk nahoru, aby se mohla nadýchnout.
Okolo všude popadávaly těla, bezvládně se svezly k zemi.
Moc se snažila ze všech sil bojovat, cítila úbytek sil, zoufalství, strach a krk jako v ohni.
Moje babička byla polská židovka, která zažila Osvětim.
A díky mému dědečkovi vyvázla z plynové komory živá.
Ne zdravá, ale žila.
Je to zvláštní, jakýma cestičkama se ubírá náš osud.
Babičku odvedli ke světlu a už má snad díky Bohu klid.
Zaslouží si to.
A mojí mamince se od té doby ulevilo od některých zdravotních potíží.
Zvláštní?
Asi ne, viď.
Lenka 31.8.2008

Wahl,
já jsem v šoku,
dnes jsem jako první šla na Tvoje stránky a pak Ti psala dopis.
Když jsem to odeslala, tak jsem šla na ides a zjistila, že někde hrozí hurikán!!!
To snad není ani možné.
Nebo je možné, že bych já mohla vycítit předem nějaké varovné signály?
Vím, že u mne, v mém životě to funguje.
Ale tahle katastrofa se mne osobně netýká, ale prý bude ničivá pro milióny lidí.
To je šílené.
Je mi z toho hrozně.
A už zase brečím.
Vždyť my jim nemáme jak pomoci!!!
Začal povinný úprk z New Orleans. Kdo zůstane, bude bez pomoci
aktualizováno před 51 minutami
V americkém New Orleans začala v 15:00 SELČ platit povinná evakuace obyvatel kvůli blížícímu se hurikánu
Lenka 31.8.2008

Krásný podzimní den milá Wahlgrenis.
Píši Ti opět, protože bych ráda znala odpověď, na jednu situaci, která se mi opakuje už hodně dlouho.
Nevím, jestli odpověď má přijít od Tebe, či nikoliv, a musím na to přijít sama, to se uvidí...
Možná bude tento dopis jen prostředníkem někam nahoru a napadne mi odpověď sama.
Zřejmě jsem někde udělala něco, co mě teď drží v naprosté finanční krizi.
A to už hodně dlouho (skoro dva roky).
Ale nemyslím si, že je to o penězích jako takových.
Jsem přesvědčená, že mi tady, na tom dně drží nějaký důvod, nějaká energie, něco, co mám pochopit.
A asi vážný důvod, když už to trvá tolik měsíců.
Jen nějak nedokáži prohlédnout za oponu.
Začalo to loni v lednu, kdy jsem musela na operaci.
Nedopadlo to nejlépe, musela jsem ještě na další a vůbec, byla jsem prý v ohrožení života.
Už tehdy mi to asi mělo dojít, ale nedošlo.
A nedochází doteď, proč to zastavení.
Pak jsem přišla o práci, tak jsem začala podnikat, dopadlo to hodně špatně, opustil mě přítel,
finance skončily na 1,50 Kč 23. prosince a s tím se to táhlo skoro měsíc.
Už nebylo co jíst, v čem prát...
Sháněla jsem práci, sehnala výpomoc v restauraci v kuchyni a v druhé na úklid (na černo).
Po měsíci a půl peníze nevyplatili, dostala jsem 150 Kč.
A začali se ozývat věřitelé z leasingových společností a banka, u které jsem měla hypotéku na byt a také spotřebitelské úvěry.
Nebylo z čeho splácet, už jsem byla úplně na dně a skoro zruinovala i rodiče a přátele.
Půjčka na půjčku.
Pak přišlo světélko v podobě velkého zákazníka, velkou zakázku ale nezaplatil a skončilo to u právníků.
Vleče se to dodnes.
Náklady na jeho zakázku jsem ale platila ze svého.
Takže, co jsem s odřenýma ušima vydělala, jsem dala subdodavateli.
Opět jsem byla na mizině.
Neměla jsem ani 50 Kč na výpis z rejstříku trestů, abych mohla jít dělat do fabriky k pásu
(o jídle nemluvě - to byla ta doba, co jsem jedla týden starou strouhanku s kečupem).
A tak jsem ukončila podnikání, našla jsem "náhodou" firmu, která měla vždy vynikající pověst v mém oboru, a nechala se zaměstnat.
První měsíc jsem dostala výplatu 4,5 tis. hrubého.
Další měsíc sice zaplatili plnou výplatu, ten další také, ale teď momentálně už od srpna nemám od nich ani korunu.
Rozhodla jsem se, že prodám jediný majetek, který mám, a to byt.
Nemá už žádné zařízení, ale je kompletně nově rekonstruovaný a pěkný a na pěkném místě.
Jenže realitka ho prodává jako starý byt, nenapsali tam vůbec nic o tom, co byt má, o rekonstrukci ani zmínka.
A smlouva samozřejmě v jejich prospěch.
Takže na prodej se asi nikdo nechytí.
A vybrala jsem je také "náhodou", protože mě zaujal byt, který prodávali.
Měla jsem tam domluvenou schůzku s makléřkou a když jsem tam přišla,
tak mi oznámili, že makléřka onemocněla, že si mi dostal starost sám velký šéf
(a ta slečna v recepci se nazapomněla zmínit, že to nesl dosti nelibě).
My se totiž s tím šéfem známe dost dobře.
A oba chceme před minulostí utéct.
Stažili jsme se oba z toho vykroutit, nechtěli jsme spolu spolupracovat, ale po dalších třech "náhodách" jsme to spolu sepsali.
Já vím, že náhody neexistují, proto stále přemýšlím nad tím, co se to vlastně v mém životě děje?
Nevím, co znamená tento finanční blok, kdy to nutí člověka zbavit se všeho, žít jen se čtvrtinou uznávaného životního minima.
A hlavně, proč si vždy vyberu (nebo si mi vybere) něco, co je opět finančně špatné?
Nevybírám si nějak tuto cestu?
Je to nějaké zrcadlení?
A nebo to má hlubší smysl?
Když jsem se rozhodla prodat to jediné mé majetkové, tak jsem nějak cítila velkou úlevu.
Sice nevím, co se mnou bude, ale byla jsem najednou uvnitř svobodnější, volnější.
A pořád mi to táhne na venkov.
Někam k přírodě.
Včera jsem šla přes park ve městě a ty stromy, jako by mluvily.
Já tam chodila kolem dokola jako blázen skoro hodinu.
Vzhlížela jsem do korun, obdivovala to, co ještě roste, hladila pohledem každou rostlinku a bylo mi nádherně.
Vím, že musím někam na venkov (nevím proč, doteď jsem byla ryze městský člověk), ale ty signály se už nedají jen tak přehlížet.
(Mmmch., dnes je prý den stromů).
A v sobotu byla nádherná noc.
Nemohla jsem usnout do šesti do rána, byl nádherně vidět měsíc i hvězdy (v osvíceném městě dost rarita).
Bylo to nádherné.
Prosté.
Krásné.
A já stála u okna, pak šla o půlnoci ven a kochala jsem se.
Ale dnes zase přišla facka v podobě té RK.
Já vím, že rozumově na to nepřijdu ani za milion let.
Ale ten věčný stres z toho, že mi vystěhují exekutoři někam na chodník, hubenou a hladovou mi na psychice nepřidá.
A odpoutat se od toho neumím.
Snažim se, ale nejde mi to.
(Já vím, protože se snažím, viď?)
Nevím si s tím vším rady, protože mám pocit, že poslední dobou kde se objevím, tam je nějaký problém.
Přestávají se mnou fungovat stroje a přístroje (doma už od ledna žádné vyjma bojleru a sporáku nemám),
potkávám staré známé s novou rakovinou, naposledy můj bývalý kolega, ve 30 letech.
Je mi z toho hrozně, většinou to s nimi nějak sdílím pár dní (a skoro vždy se mi o tom předtím zdá!!!),
kamarádce zemřelo dítě a já ji ve snech slyšela volat.
Já ale tohle nechci, neunesu to.
Brečím si sama nad svým rozlitým mlékem, a přesto mi něco nutí absorbovat i ještě něčí další bolest.
Zemřel mi soused, zemřel mi milovaný pes.
Je toho na mne moc.
Wahl, já vím, že toho máš moc a nevyžaduji odpověď.
Vlastně se cítím hloupě, že Tě pořád s něčím obtěžuji,
ale jsi tak úžasná bytost, že alespoň tímhle dopisem mohu být v Tvém vzdáleném stínu.
Moc si Tě vážím a mám Tě ráda (i když Tě zatím osobně neznám).
Přeji Ti krásný den stromů a krásný zbytek podzimu.
Lenka 20.10.2008

Zdravím Tě, Wahlgrenis, napsala bys Lence?
Ten její příběh je fakt drsnej..
Ťukám jednou rukou, na druhé, oslintané, mi hopsá Emanuel:o) a něco si k tomu povídá..
Ono to asi bude znít banálně, ale není.
Ať už se ti přihodí a přihodilo cokoliv, pořád to budeš ty.
To "pořád to budeš ty" neznamená "pořád budeš mít problémy".
To "pořád to budeš ty" je spíš "pořád tu budeš" a můžeš odmazat i to "ty".
Jsi stejná, když máš peníze, nebo nemáš - i když to tak nevnímáš.
Jsi stejná ve dne i v noci.
Jsi stejná, když se narodíš, a poté, co zemřeš.
Pořád jsi stejná.
Když sundáš všechno, co se děje, je, či naopak se toho nedostává, pořád jsi to ty.
Ty nejsi ten příběh!
A tam musíš začít.
To je to dno, ke kterému se nemůžeš nijak logicky dostat, ale zážitkově k němu stále směřuješ.
Můžeš si samozřejmě vybrat...
Hoplea 21.10.2008

Milá Wahlgrenis,
reaguji na dopis od Lenky.
Milá Lenko, Váš život se zdá být naprosto v troskách, ale věřte, že není.
Spíš mám dojem, jako by Váš "program života" byl plný strachu a následně neúspěchu.
Tzv. program svého života si utváříme každý sám.
Je to jako volba.
Můžeme být plni obav ze všeho kolem nás, plni strachu z naší neschopnosti ...
nemusím pokračovat, jistě víte.
Naše podvědomí jako by plní naše rozumové záměry, myšlenky jsou vskutku někdy nebezpečné.
Nevědomky sami sobě ubližujeme vlastními strachy.
Stačí záblesk nedůvěry k tomu, co právě děláme a ono se to tak nějak zhatí.
Funguje to u maličkostí i u velkých projektů.
Vše záleží na našem postoji k nám samotným i k okolí.
Ono to možná zní jednoduše, rozhodně není jednoduché se tzv. "přeprogramovat".
Možná by Vám pomohl pan PhDr. Zdeněk Chmel zabývající se problémy podvědomí.
Je také dost dobře možné, že jste sama sobě nadělila problémy kletbou, kterou jste nevědomky uvalila sama na sebe.
Věřím, že naleznete odpovědi i řešení.
Přeji pozitivní myšlení, hodně světla a lásky v srdci.
Dana 22.10.2008