Dneska nečekaně zemřela švagrová
Otázka: Milá Wahl,
při hledání odpovědí na své otázky jsem mimo jiné narazila i na Vaše stránky.
Jsou krásné, poučné a plné naděje.
Už dlouho procházím obdobím neklidu a hledání,
sáhla jsem si na to, čemu se říká dno, ale naštěstí se škrábu nahoru a je to lepší a lepší.
Potřebovala bych vyřešit ještě jeden zádrhel v životě.
Ne a ne se objevit to, čemu se říká životní partner.
Je mi samotné moc smutno.
Pořád se mi myšlenky vracejí k tomu jednomu a já nevím co s tím a jak z toho ven.
Všechno začalo před necelými čtyřmi roky.
Seznámili jsme se na jedné akci a bylo nám spolu moc dobře.
Jeho představy o životě byly naprosto stejné jako ty moje.
Bylo to až neuvěřitelné.
Jenomže je tady jenomže.
V té době už 5 let bydlel sám, jeho žena od něj odešla a vzala si děti, na kterých on lpí.
Ještě před tím, když byli spolu, jej psychicky týrala.
Snažil se vše řešit přes poradnu a psychologa, ale marně.
Ona pomoc a rady odmítala.
Před dětmi veškerou vinu svalila na něj, ale děti jej mají rády.
Zádrhel je v tom, že ona se rozvést nepotřebuje.
Má všechno.
Děti, dělá kariéru, posledního přítele si nastěhovala do domu, a manžel má peníze, po kterých ona touží.
No a můj "přítel" je z toho špatný, trápí se, je mu smutno, ale nedokáže se rozhoupat k žádnému činu, utíká sám před sebou.
Stalo se hodně věcí, teď už se spolu nevídáme, jenom odčas si pošleme mail, nebo smsku.
Je mi z toho moc smutno.
Chci být s ním, ale taky se toho bojím.
Jeho děti jsou už velké (19 a 15).
A život tak strašně utíká.
Nevím co dál.
Je naděje že se rozhoupe k nějakému činu?
Nemůžu a nechci jej do ničeho nutit.
Musí se rozhodnout sám.
Nechci celý život čekat, a čekat, a čekat...
Dokážete mi nějak poradit?
Máme naději na společnou budoucnost?
Moc prosím
Ida 6.12.2007
PS. Tuto neděli se spolu po dlouhé době - asi půl roku -setkáme.
Nechci udělat nějakou chybu. Vím, že se musím vzdát očekávání, ale je to moc těžké.
Chci zůstat klidná a vyrovnaná. Nemáš nějakou radu jak na to? Co udělat pro to, aby se mu rozsvítilo v hlavě to správné světýlko?
Wahl, to jsem opět já.
Stalo se hodně věcí a je mi smutno.
Včera velice nečekaně zemřela švagrová.
Bylo jí 54.
Je to o to smutnější, že zůstaly dvě děti ( 25,29).
Teď už nemají ani tátu ani mámu - bratr zemřel před 16 roky.
Synovec je už ženatý, ale ta mladší to cítí obzvlášť bolestivě - nemá přítele, ke kterému by se přitulila...
Myslím, že se cítí hodně sama.
I když má kolem sebe rodinu (bratra, babičky, tety), tak mámu ještě moc potřebovala.
Proč se to muselo stát?
Proč ne až za pár let?
A proč zrovna před Vánocemi?
Tak ráda bych jim pomohla, ale ono to nejde.
A taky se moc bojím o svou maminku.
Má hodně nemocné srdíčko a já mám strach.
Kdybych jí to mohla nějak ulehčit.
Jinak to moje nedělní setkání bylo hezké a příjemné.
O to víc si teď uvědomuji, jak moc stojím o blízkého člověka po svém boku.
Proč se to všechno děje?
Kam mě to vede?
Moc to bolí a je mi smutno.
Mám strach o své blízké.
Bojím se Vánoc.
Ida 14.12.2007
Odpověď: Milá Ido,
je mi líto, nejpíš čtete tento web krátkou dobu.
Jinak byste věděla, že na dotazy týkající se vztahů zde neodpovídám.
Jen je řadím do sekce VZTAHY.
Nějakou dobu ale funguje moje poradna na portálu Asistentka.cz, která se věnuje i vztahům.
Ke smrti švagrové není co dodat.
Smrt není konec, je to jen další pokračování života, ale ve formě, které ne každý rozumí.
Nesmíme plakat, odcházející duše to nemají rády.
Ideální je, když k sobě nikoho nepoutáme, když máme všechna slova, která jsme chtěli vyslovit vyslovena,
když si nic nenecháváme na později.
Když hladíme, chceme-li hladit, pláčeme, chce-li se nám plakat.
Potom odchod milovaného člověka je něčím naprosto přirozeným a není důvod se dál trápit.
Většina lidí si ale v sobě nechává spoustu dlužných slov, spoustu něžností, pohledů, slz,
které v okamžiku smrti ale už nemohou nikomu předat.
Pak už ta lítost je spíš nad sebou, nad vlastní neschopností, že jsme tohle nedokázali.
Ideální stav by byl, kdybychom uměli žít s tím, že smrt je běžný stav.
A naopak máme-li zrovna to štěstí, že jsme s člověkem žijícím, mluvícím a radujícím se z naší přítomnosti, je to pro nás bonus.
Potom se teprve stává život tou neskutečnou radostí prokvetlou zahradou.
Vaše švagrová zemřela, ale všichni, kdo tady zůstali, prostě zůstali.
Nikdo nemá život věčný, všichni takhle jednou skončíme.
Ptát se, proč to nemohlo být až za pár let?
Za pár měsíců?
Za pár hodin?
Co by se změnilo...
Čas vlastně není.
Každého, koho její odchod poznamenal, je posunut dál.
Je to zkušenost, nezáviděníhodná samozřejmě, ale je to skutečně krok výš.
Ti všichni najednou zůstali zastaveni v němé vteřině, že jim blízká žena odešla.
Nic není věčně.
Žádný člověk nemá nadvládu nad životem a smrtí.
Smrt je běžná součást každého dne, každé vteřiny, nedivme se, že je tady s námi.
Určitě ten den nezemřela jenom Vaše švagová, jsou to zástupy lidí, kteří odcházejí jedním směrem.
My jsme ti, kteří zůstáváme, my máme pokračovat a snad i něco pochopit.
Nikdy se neptejme, jestli tohle byl vhodný okamžik pro smrt.
Ano, byl.
Její život byl naplněn do posledního okamžiku, další pokračování bude až zase jindy.
Jsme tady... ona je tam...
Prostě se dějí takové věci.
Přijměte fakt, že se s ní už nepotkáte, co jste jí neřekla, už jí neřeknete.
Ne, já nejsem cynik, i když to tak vypadá.
Znám slanost slzí, a moc dobře.
Ale není dobré nad umírajícím plakat, to vlastně pláčeme jenom sami nad sebou.
Ale každý ať si pláče, kde chce, jak chce a nad kým chce.
Buďte silná, krásné svátky...
© Wahlgrenis
14.12.2007
Mila Wahl,
precetla jsem si pribeh Idy a vasi odpoved a rozpomnela jsem se na svoje pocity a zkusenosti se smrti.
Pisete, ze vlastne lide kdyz placou nad zemrelymi placou sami nad sebou.
A ja jsem si vybavila svuj prvni kontakt se smrti.
Bylo mi 7 let, kdyz zemrela babicka, tatova maminka, vsichni byly smutni a tatovi se koulely slzy po tvari.
Vsichni plakali a ja se na to divala a vubec mi nebylo do breku, spis mne nahanela hruzu ta atmosfera ze smutku vsech lidi.
Uz tehdy jsem rekla mamince, ze nechapu proc vsichni placou,
protoze kazdy place stejene jen ze sobeckosti a z vlastni bolesti, protoze oni uz babicku nikdy neuvidi
a oni uz ji neboudou mozna nikdy moci rici, co chteli...
Babicka lezela v rakvi v miru a se vsim srovnana a me to slzy do oci nenanhanelo.
V sedmi letech jsem si dokazala rict, ze kazdy kdo place nad zemrelym, place sam nad sebou, vidi v tom vlastni bolest a utrpeni.
Pripadala jsem vsem cynicka jak pisete...(-:
Zvlastni uplne jasne jsem si ten pocit vybavila, kdyz jsem si to precetla...
Byla jsem jina.
Roky ubehly a zemrela mi druha babicka, mamincina maminka.
Bylo mi 26.
Babicku jsem milovala a mela k ni velmi blizko.
Zila jsem dlouho v zahranici a zmocnil se mne pocit, "ted jeste ne, tolik jsem Ti toho chtela rict a ukazat."
A ten vecer jsem na ni intezivne myslela, protoze jsem cekala ze prijde a ja ji to vsechno budu moci rict.
A babicka skutecne prisla , byla v ni nadherna energie svetla lasky, miru a spravedlnosti.
Kladla mi na srdce at pro ni nikdo neplace, ze neni duvod, ze ona je stastna, ze je se svym manzelem a maminkou.
Ze uz ji nic netizi ani neboli at se postaram o mamu a tohle ji vyridim.
Taky mi tekly slzy po tvari, ale plne jsem si uvedomovala, ze jenom, kvuli tomu, ze uz ji JA nikdy neuvidim...
Usnula jsem tim nejhlubsim spankem a rano se vzbudila do krasneho dne s usmevem na tvari.
Citila jsem babicku kolem sebe.
Byla se mnou v letadle a rikala mi, tak konecne vim kde pracujes, a ja si s ni celou cestu povidala.
Moji kolegove se na me koukali a nechapali, jak muzu byt v takove forme a nalade po tak hrozne zprave...
Nic jsem jim nevysvetlovala, jen jsem si uvedomla, jak jim asi musim zase pripadat cynicka...
Vzdycky jsem se nakoukla z okynka v letadle do mracku a rikam si -
tak tady je ted tvuj novy domov, babi a ja te tu budu vzdycky navstevovat. (-: babicka se smala.
Pak se jeste rozhledla po mem domove v Londyne a leteli jsme na jeji pohreb.
Mame jsem vse do telefonu rekla, a myslim ze ji to hodne pomohlo.
Priletela jsem do Cech a davala ji tu stejnou silu co mi davla babicka.
I kdyz musim priznat, ze emoce nekdy byly silnejsi.
Pohreb jsme zvladli bez place a dustojne jsme se s nasi milovanou rozloucili.
Pakrat jsem ji jeste potom kolem sebe citila ale slablo to...jsou to uz 4 roky.
Zdava se mi o ni.
Mela jsme nedavno dva podobne sny, kde jsme se setkaly a ja se za ni prisla rozloucit, ze se chystam na nekam cestu.
Vzdycky jsem ji tak pevne ztiskla a objala az jsme se obe dusily.
Uvedomovola jsem si strasnou bolest na srdicku a odtud take vychazela obrovska uzskost,
protoze jsem si uvedomila, ze znam pokracovani toho pribehu...
Je to totiz naposledy¨, co ji objimam.
Vzdycky jsem se probudila s placem a bolesti u srdce...
Ted, kdyz si to procitam, jsem pochopila, proc me to boli, delam si to zase sama, moje EGO ji chce opet zpatky ale to prece nejde.
Chybi mi moc, jak jsem jiz rekla, milovala jsem ji, byla pro me druha mama, moudra zena a silna osobnost.
Ted ji musim nechat existovat jen v jemnohmotnem svete aby i ona se mohla dal rozvijet a pracovat na sobe.
Nemuzu si ji prat vidat tady s nama v nasem hrubohmotnem, ani jedna by jsme se tak nehnuly z mista.
Tak si vysvetluji symbol toho snu.
Ale muze to byt vsechno i jinak (-:
Cely nas zivot prozijeme ve strachu ze smrti a umirani,
Ti, kdo se boji nejvic, se zahrabou ve hmote v domeni, ze vsemu alespon na nejakou dobu uniknou.
Ti, kdo se boji mene, se otevrou ceste duchovniho vnimani a na smrt se zacnou pripravovat jako na novy zacatek a pokracovani cesty..
Nekde jsem slysela krasnou vetu, ze na svet prichazime se zatnutymi pestmi a kdyz umiriame, tak mame dlane otevrene...
Myslim, ze tim bych svoji uvahu o smrti ukoncila, kazdy si ji muze dal rozvinout a aplikovat do sveho zivota a na svuj pribeh.
Preji vsem, i Vam mila Wahl, hodne svetla, lasky a pochopeni na tehle ceste a krasne vanocni svatky...
Marketa 14.12.2007
