Nejsou to jenom náhody, co?
Otázka: Dobrý den Wahlgrenis,
moje máma mi dala tuhle adresu
a jakmile jsem se podívala na vaše stránky něco mi řeklo, že bych vám měla napsat svůj příběh...
Je mi 21 let...
Od malinka mám problémy s břichem, začalo to kolem 11 roku...
Tohle není důvod, proč Vám píši,
ale díky tomuto se k tomu postupně dostanu, začnu od začátku, ať víte vše, jak bylo a je...
Byla jsem poprvé v nemocnici a mé mámě volali doktoři, že mám
leukémii,
ale spletli si výsledky s jinou slečnou a mě nakonec nic nezjistili, měla jsem na nějakou dobu klid...
Strávila jsem chvíli na to super léto s mojí nevlastní sestřenicí Marcelou,
byla to opravdu skvélá holčina, upřímná a moc hodná, taky byla od malinka hodně nemocná.
To léto jsem od Marcely dostala svůj první prstýnek - stříbrný
a zároveň od tety rodinný prstýnek s červeným očkem, který bych měla po čase předat Marcele nebo jejímu miminku, které by jednou měla mít.
Po prázdninách jsem se vrátila a nějakou dobu jsme si s Marcelou psali,
pak to všechno ustalo a jedna o druhé jsme už nic nevěděly.
Na střední škole jsem opět začala mít problémy s břichem,
chodila jsem po doktorech a ti ze mě udělali hypochondra,
v 19 letech mi praskla cysta na vaječníku a ležela v nemocnici, pak byl zase chvíli klid.
Tehdy se mi i z rodinného prstýnku stratil červený kamínek.
Z ničeho nic po dlouhé době se ozvala teta, Marcely maminka, že Martcela má
leukémii..
Jednou to bylo dobré, pak špatné a pořád dokola.
Zase nastalo období, kdy se teta dlouho neozývala.
Mě začalo bolet břicho a šla jsem za tatkou, at se na mě podívá - má takové vize a vidí do lidí, jejich nemoce a další.
Ten den mi říká - v tobě spí dívka, nevím proč, ale spí,
možná čeká, až ji někdo probudí a nebo ty máš konečně otevřít oči a začít žít tak, jak máš.
Dva dny na to zavolala teta, že Marcelka na leukémii zemřela.
Ještě teď mi tečou slzy, byla moc mlaďunká 25 let.
Do teď nechápu, proč zrovna ona.
Vím, že osud je nevyspytatelný, ale je mi z toho dodnes hrozně.
Dojeli jsme na pohřed a já tetě připoměla rodinný prstýnek a chtěla jsem ho Marcele dát do rakve,
ale teta řekla, že ne, že Marcela by si přála, abych si ho nechala.
Byla tam celá rodina, takhle se vždy sejdeme všeci jen na pohřbu.
Poznala jsem tam i přítele od Marcely - Jindru, který s ní prožil 3 roky a 2 z toho prožíval s ní její nemoc,
byl s ní až do samého konce, držel ji za ruku.
Odjeli jsme zpět domů a mně něco říkalo, že mám napsat bratránkovi,
napsala jsem mu a narazili jsme přitom na Jindru a on mi na něj poslal icq číslo a my si začli psát.
Chtěla jsem mu nějakým spůsobem pomoct, nevím proč, ale něco mi říkalo, že já to dokážu...
Psali jsme si o všem možném, sem tam i o Marcele a o tom, jak se cítí...
Nakonec jsme rozebírali, co děláme celé dny, naše psaní bylo na každodenním pořádku...
Stali se z nás kamarádi přes sms.
V březnu, měsíc a půl po Marcely umrtí jsme jeli zase za tetou.
Dojeli jsme tam i s mou starší sestrou.
Po chvíli, co jsme dojeli, tak mi teta řekla, že pro mě něco má a dala mi zlatý řetízek s křížkem,
k tomu akorád dodala - je po Marcele,
odmítla jsem, jelikož mi to přišlo nevhodné,
ale teta na tom trvala a k tomu opět dodala - nedám ho nikomu jinému, myslím si, že ho máš mít ty, Marcela by byla ráda.
Řetízek jsem vzala, poděkovala a schovala do batohu.
Teta navrhla, že se pojedeme podívat za Jindrou na byt, který si pořídil a kde měl s Marcelou bydlet.
Jindra tam ten den měl kluky, co mu pomáhali se zahradou a zůstavali u něj na noc.
Tohle jsem věděla, protože jsme si psali.
Dojeli jsme tam a jakmile jsem viděla Jindru ve dveřích, strašně rychle mi začalo bušit srdce a jeho usměv byl od ucha k uchu.
Prošli jsme to tam a pak jeli zas k tetě.
Psala jsem Jindrovi sms, že to tam má fajn.
On odpověděl, že na mě zrovna myslel a že je škoda, že nevěděl, že dojedu,
že jsem mohla zůstat a mohli jsme zapařit a co dělám další týden...
No večer pro mě a sestru přijel bratránek a jelo se bavit k Jindrovi.
Nedokázala jsem s nim mluvit, ale pak to šlo samo a rozebírali jsme, jestli bych tedy dojela, domluvili jsme se, že se uvidí
- nesnášela jsem jízdu vlakem - samotná a ještě takovou štreku.
Odchod zpět k tetě byl kolem 1-2 ráno, všichni měli popito, loučili sme se na chodbě - obejmutí a pusema,
s Jindrou to bylo horší, sotva mě obejmul, rozklepala se mi kolena
a v tu chvili jsem dostala od něj pusu, nádhernou dlouhou pusu až mi z toho bylo do breku.
Další den jsme jeli domů a já toužila Jindru vidět, měl moc práce a počítala jsem s tím, že ho už neuvidím, ale on došel.
Nemohli jsme spolu moc mluvit kvůli tetě, bylo to nevhodné.
Řekli jsme si - ahoj a toť vše.
Přišla mi sms, že mě moc rád viděl a že doufá, že dojedu...
Já po týdnu překonala strach z jízdy a dojela..
Byl to moc krásný víkend a od té doby jsme spolu, teta to dlouho nevěděla,
měla jsem z toho hodně špatný pocit a výčitky vůči Marcele a jejím rodičum, ale hodně lidí říká, že se stalo to, co se mělo stát.
S Jindrou jsem bez pár dní půl roku a tak na půl spolu bydlíme.
Na Marcelu pořád myslíme a nikdy nezapomeneme.
Mamka mi říká, že jsem Marcele hodně podobná.
Dostala jsem z toho strach, mluvila jsem s tatkou, že mám strach, aby se mnou nebyl Jindraa proto,
že jsem Marcele podobná a tatka mi na to řekl, nikdo te k Marcele nepřirovnává, ani nejsi její záplata, protože ty jsi Marcela....
V květnu jsem byla na operaci s lipomem na zádech - z ničeho nic.
Před 14 dny jsem začala nosit ten řetízek, byly jsme na chalupě od Martcely rodičů - mé tety na celý víkend,
včera jsem se opět vrátila z nemocnice, chytlo mě zas to břicho...
Měl to být slepák, ale rozehnali to a našli mi znovu cysty a tentokrát na obou vaječnikách....
Takže Jindra je opět tam, kde byl, zažil si už dost a opět má holku, co lítá co chvili po nemocnicích...
Proč to tak je?????????
Mám Marrcelin prstýnek, řetízek, přítele s pejsem, co ho vychovala, a byt, ve kterém měla bydlet ona,
její klíče a rodinu, proč táta ve mně viděl spící dívku v době, kdy Marcela umírala...
Je to jen má sugesce, fantazie, nebo to zařídila Marcela a poslala mě za ní, protože nechtěla,
ať si Jindra najde nějakou ´krávu´, jak mu řekla, než umřela...
Jsem blázen????
Někdy ani nevím, kdo jsem...
Nezlobte se, že jsem Vás tímto obtěžovala, ale něco mi říká, že vy mě pochopíte
a možná mi pomůžete porozumnět tomu, co se vlastně děje..
Jestli jste došla až sem, tak moc děkuji, že jste tomu věnovala svůj drahocenny čas...
Děkuji.
S pozdravem
Naděje 25.9.2007
Odpověď: Milá Naděje,
dobře chápeš, že nic nejsou náhody, nic se neděje jen tak.
Přijímejte s Jindrou každou společnou chvíli, važte si každé vteřiny...
Nebudu zkoumat, proč to tak je a proč se to děje zrovna Tobě...
Někdy až mrazí, když se člověk i jen omylem podívá za tu pomyslnou osudovou oponu.
Děkuji Ti za Tvůj neuvěřitelný příběh.
Přeju hodně štěstí...
© Wahlgrenis
27.09.2007
