Proč jsem byla babičce trnem v oku?
Otázka: Milá Wahlgrenis,
už delší dobu navštěvuji tvé stránky, pročítám si o lidských osudech a odhodlávám se napsat s prosbou o radu.
Je mi 28 let, jsem vdaná, mám dvě krásné dcery, starší budou tři roky, mladší je pět měsíců...
Připadá mi, že teprve manželstvím a mateřstvím jsme začala žít -
předtím jsem studovala medicínu a můj život bylo jen samé učení, povinnosti, žádná radost.
Rodiče se o mě hodně báli, nepouštěli mě nikdy za kamarády ven, tak jsme pak žádné neměla.
Jen jsme chodila do školy a pak seděla doma.
Odjakživa jsem toužila po své domácnosti, po svých dětech.
Vyrůstala jsem s rodiči a se sestrou ve dvougeneračním domě, nahoře bydlela babička s dědečkem.
Když mi bylo 12, odstěhovali jsme se.
Nyní po smrti babičky a dědečka jsme dům dostaly já se sestrou,
sestřinu půlku koupila tchyně a ted tu bydlíme s manželovou maminkou a babičkou.
My máme byt po prarodičích, někdy na to myslím, že babička by mě tu neviděla ráda,
neměla mě nikdy v lásce - tím se také dostávám k problému, kvůli kterému píšu tenhle dopis.
Babička z matčiny strany mě neměla nikdy ráda, preferovala starší sestru.
Stále mě za něco plísnila, a říkala, že si se mnou maminka zkazila život -
že měla jít na potrat, že měla mít jen jedno dítě, moji sestru
(později mi i říkala, že ani moji maminku nechtěla, že si chtěla užívat života-měli s dědečkem dost peněz, cestovali).
To mi řekla, když jsem byla ještě malá a dodneška mě to moc bolí.
Babička zemřela před devíti lety, na rakovinu.
Dědeček šest týdnů před její smrtí spáchal sebevraždu - skočil pod vlak.
Strašně mě to tenkrát zasáhlo, dědečka jsme moc milovala.
Když zemřela babička, tak mě to tolik nebolelo, a obvinovala jsme se, že je to tak špatně, že jsem necitlivá.
Musím na ni často myslet, proč mě neměla ráda a napadá mě, že by nesouhlasila, že bydlím v jejím domě.
Vím, že to tak muselo být, ale stále se ptám - proč??
Proč jsme jí byla trnem v oku??
Taky mám špatný vztah se sestrou, je hodně dominantní a dopadlo to tak, že se nestýkáme.
Už čtyři roky s ní nejsem v kontaktu, moje děti ještě neviděla.
Rodiče se to snaží slepit, ale když jsem souhlasila s její návštěvou - před dvěma lety -
vzkázala mi, že nejdříve čeká omluvu - dodnes nechápu za co.
Ještě mám jeden problém, asi s tím nesouvisí,
mám pořád strach, že se něco stane mým dětem - je to jako nutkavé myšlenky, mívám i hrozné sny, že se utopí a tak.
Mám strach, že něco zanedbám a pak už to nepůjde vrátit.
Hrozí jim nějaké nebezpečí???
Můj dopis je možná trochu zmatený, ale budu moc vděčná za odpověď.
Mějte se krásně, přeji hodně sluníčka v srdci.
Maalea 4.8.2007
Odpověď: Milá Maaleo,
Vaše babička neměla jednoduchou cestu.
Ona byla rozhodnuta zvladnout všechno absolutně špičkově, nechtěla žádné komplikace.
Měl nalinkovaný celý svůj život dlouho dopředu, než se vůbec začal odvíjet.
Chtěla mít všechno krásné a úžasné.
Bohužel jednotlivé epizody nebyly nejlepší, jako by před ní někdo schválně sklápěl závoru.
Nebylo to jednou, zažívala tyto stavy opakovaně.
Všechny jeji vzdušné zámky se postupně skládaly k zemi, nic nevydrželo.
Dokonce ani ve svém zaměstnání nebyla šťastná.
Zažívala na vlastní kůži intriky a ponižování.
I nemoc, která k ní dorazila, byla jakýmsi trestem, aspoň tak se na to dívala.
Měla pocit, že se proti ní spiknul celý svět.
Ani kamarádky si moc neužívala, na každé viděla nějakou chybu, pro kterou se s ní nechtěla bavit.
Vlastně si celý život kolem sebe ustavičně budovala zeď.
Ona byla před všemi tou nejlepší, neměla chyby.
Celý život šla proti přirodě, nedokazala se sladit, všechno, co proživala, bylo špatně, bylo to násilí.
Záviděla ostatním.
Bylo v ní mnoho špatného, protože se nikdy nedokázala přesunout na stranu někoho jiného.
Ona byla na vrcholu... tam neměl nikdo šanci se dostat.
Bude se muset znovu objevit ve Vaší rodině.
Nejspiš se už brzy narodí jako miminko, jako chlapeček, ale tentokrát by mělo být její život úplně jiný.
© Wahlgrenis
05.08.2007
