Prosím o pomoc, zemřel mi můj milovaný
Otázka: Dobrý den,
nevím, zda píšu na správnou adresu.
Našla jsem jí na Vašich stránkách.
Prosím Vás o pomoc.
Nevím jak dál.
Dne 4. 7. 07 mi umřel přítel přede mnou.
Z ničeho nic.
Nemůžu se z toho vzpamatovat a jsem zoufalá.
S Pavlem jsme měli překrásný vztah.
Byl o 24 let starší než já.
Od první chvíle jsme věděli, že k sobě patříme.
Láska, souznění duší, bezpečí, to bylo mezi námi tak obrovské.
Já se kvůli němu přestěhovala přes celou republiku, on odešel od rodiny.
Zprvu jsme se tomu bránili, kvůli jeho rodině, ačkoliv děti měl již dospělé.
Nedokázali jsme postavit naše štěstí na neštěstí druhých.
Nakonec to vyřešila jeho žena, když mi volala, že mám udělat vše pro to, aby se mnou byl.
V tu dobu jsme již ale spolu nechodili.
Já to psychicky nezvládala.
Nakonec ale radost byla tak veliká, že jsme se k sobě ihned nastěhovali a bydleli spolu.
Nádherné 3 roky plné lásky, štěstí, radosti, porozumění.
Nemuseli jsme na sebe ani mluvit a věděli, co ten druhý cítí.
Byla to láska bez hranic.
24 hodin denně jsme byli v kontaktu a byli tak šťastní.
Užívali si jeden druhého a společných chvil.
Pavel miloval sport (hokej, kolo, pinpong).
Měl však trojitý by-pass, ale nešetřil se.
Říkal, že mu je dobře a já věděla, že ho nemůžu omezovat.
Žil tak, jak si přál a užíval každé minutky.
Byla jsem vděčná za každý jeho pohled, pohlazení.
Říkával, že takhle nikdy šťastný nebyl.
Chtěli jsme se brát.
Tedy po tom co se rozvede.
To už měl se ženou po několika letech domluvené.
Ona už delší dobu má přítele.
V den, kdy měli podespat dohodu, jsme ho pohřbili.
Jeli jsme spolu na dovolenou na kole, měli najeto už 160 km, říkal, že je v pohodě.
Já už nebyla.
Byla jsem unavená.
Dodával mi odvahu a říkal, že vše bude dobré.
Za zatáčkou byl kopec.
Já koukala pod sebe a slyšela ránu.
Pavel tam ležel na břichu a nehýbal se.
Dojela jsem k němu, zastavila auta a snažila se mu pomoct.
Vydal už jen 2 zvuky, jak dýchal.
S jedním pánem jsme ho otočili a dávali umělé dýchání a masáž srdíčka, než přijela záchranka.
Ti to pak také zkoušeli, ale už od samého začátku bylo vidět, že je to marné a já je stále prosila, aby ho zachránili.
Nikdy nezapomenu na jeho vytřeštěná očička.
Snažila jsem se mu je pak zavřít a nešlo to.
Loučila jsem se pak s ním a říkala, že ho miluji a že si ho vezmu.
Bojím se, že už mě neslyšel.
Už byl mrtvý.
Seděla jsem u něj dlouho, až mě museli odvést.
Od té doby mám pocit, že nežiju.
Že jsem zemřela s ním.
Ptám se, proč je osud tak zlý?
Proč oddělil dvě duše, které se tak moc milovaly a vytrpěly dost, než se k sobě dostaly, aby mohly být spolu.
Pavel mi byl vším, milencem, kamarádem, otcem.
Bylo to světlo mého života.
Změnil mi ho úplně celý.
Začala jsem studovat vysokou při práci, změnila bydliště, našla jiné hodnoty.
Vím, že někdo takovou lásku nepozná celý život a měla bych za to být vděčná.
Lásku, která nic nežádala.
Byli jsme šťastní jen, že jsme spolu.
Nyní jsem tu sama.
Mám někdy pocit, že jeho duše chce ke mně a nemůže.
Jako já chci k němu.
Tolik mi chybí a bojím se, že se z toho zblázním.
Prý měl andělskou smrt.
Skoro nic necítil a bylo to rychlé.
Vždy si přál umřít na kole a umřel na kole.
V největším štěstí a já byla u toho.
Jenže já se hrozně trápím a bojím se, že škodím i jemu a neumím se zklidnit.
Můj život jako by neplynul a vše, co jsem měla, je pryč s ním.
Bojím se budoucnosti a toho, že už mu nemůžu říct, jak ho miluji a že už ho nikdy neobejmu, že na mě zapomene.
Tolik se trápím a pořád nechápu - proč?
Z jakého důvodu musí přijít takového utrpení v době největšího štěstí?
Moc děkuju za všechno
Boria 31.7.2007
Odpověď: Milá Borio,
vím, smrt je smutná.
Nikdy se neptá, kdy má přijít a jestli nám to tak vůbec vyhovuje.
Jestli může něco ve vašem životě škrtnout.
Měli jste s Pavlem ještě mnoho krásného prožít...
Plánovali jste si budoucnost, chtěli jste se brát.
Tady skutečně zasáhl vyšší soudce, byly přerušeny všechny stereotypní vzorce, v kterých jste žili.
Váš nový muž přestal ve Vašem životě existovat.
Bohužel v tomto příběhu jste nehráli sami.
Nebyl jenom on, nebyla jste jenom Vy a potom nekonečná láska...
Bohužel.
Začali jste žít svůj příběh ve chvíli, kdy už bylo něco jiného rozžité.
Nezkoumali jste, co prožívají ostatní, jestli třeba někomu neubližujete.
Ale tam to bylo jinak, láska Vám nebyla přána.
Možná jste pochopili pokyn: Jděte!
Ale teď mě napadá souvislost s Matkou Karla Čapka.
Ta říká také to své osudové "Jdi!" svému poslednímu synovi, když o všechny už přišla.
Moc ráda by si ho nechala doma, hýčkala ho, ale ví, že jít do války musí, to je jeho cesta.
Jinak to být ani nemůže.
Je těžké říkat teď slova, že nám nikdo nepatří.
Byla jste si tak jista jeho láskou...
Nic ale nebývá tak, jak si to tolik přejeme.
Nechci teď ani Váš příběh přirovnávat k dítěti, jemuž vzali milovanou hračku.
Život je někdy moc těžký, když uvěříme okamžiku.
Jsme vlastně sami, na všechno jsme sami.
A je-li chvíli někdo vedle nás, je to úžasné štěstí.
Jenomže to nemůže trvat dlouho.
Buďte ráda, že Pavel zemřel na kole, jak si to přál, ale dál už nezkoumejte nic.
Zbývají jen vzpomínky, ty Vám nikdo nevezme.
Začněte žít jinak, spoléhejte se víc na sebe.
Bude to těžké, ano, ale jistě to zvládnete.
Vaše společná cesta neměla být dlouhá.
Potkali jste se na pár vzácných okamžiků.
To Vám pro tentokrát bude muset stačit.
© Wahlgrenis
01.08.2007
Milá Wahlgrenis,
já nevím, jak to vyjádřit.
Plyne mi tedy z toho, že za jeho smrt je zodpovědná naše láska?
My jsme hodně řešili i ostatní a dělali vše, aby je to tolik nebolelo.
Jsem tedy za jeho smrt zodpovědná, protože jsem ho milovala a on mě?
Vždyť jeho žena měla již přítele a vše bylo v pořádku.
Proč tedy?
Je to trest?
Trest za lásku?
Neumím s tím dál žít.
Bojím se budoucnosti bez něj a život mi přijde krutý.
Boria 01.08.2007
