Je můj osud tragicky předurčen?
Otázka: Krásný den Wahlgrenis!
Je to už 5 let, co jsem se naposledy zajímala a numerologii, magii a podobné záležitosti sloužící k poznání světa,
lidí, a prostoru mezi tím vším, který někdo ani nevnímá...
měla jsem potřebu číst si o různých lidských příbězích, zjišťovat, jak se dá lépe žít,
chtěla jsem se ujistit, že zlo a dobro jsou stále v rovnováze...
jednou jsem byla u "bylinkáře", který mi řekl, že moje prababička byla čarodějka, že moje máma to zdědila a já po ní -
těžko říct, zda je to možné, i když je pravda, že občas cítím zvláštní věci -
zdají se mi sny, které se někdy splní, připadá mi, že situace které se mi stávají už jsem někdy zažila...
Věřím tomu, že existuje něco mimo nás, něco, co je s námi zároveň velmi těsně spojeno, něco, čeho se bojíme,
ale při tom bez toho nemůžeme fungovat...
Teď když Vám píšu, cítím v sobě zvláštní sílu, touhu sdělit Vám všechny své problémy, všechna svá trápení...
Když jsem byla malá, můj o rok mladší bratr začal mít epileptické záchvaty -
první záchvat prožil v mé přítomnosti, byla jsem strašně vyděšená, myslím, že mi bylo tak 7 nebo 8 let -
tenkrát jsem to brala jako podraz od rodičů, že mi neřekli, že se může něco takového stát -
a mohlo, protože brácha měl ve třech letech po klíštěti zánět mozkových blan...
Pak jsem nastoupila do oční školy a pomalu nikdo mě nejezdil navštěvovat,
byla tam jedna vychovatelka, která nás mlátila, měla jsem z ní hrozný strach,
vždy když naši přijeli na návštěvu prosila jsem je, aby mě odvezli, ale oni, že jsem velká, že to musím vydržet -
ostatní děcka si rodiče na noc vodili domů, jediná já jsem tam i přespávala....
Jednoho dne přijel na návštěvu děda a ukradl mě odsud -
zase jsem hrozně brečela, sestry na něj řvaly, že bez souhlasu rodičů mě odvést nemůže,
ale on mě přesto odvezl, protože mě měl rád, i já jeho, a moc!
Jsem mu strašně vděčná, že mě ochránil a vzal pryč!...
tak jsem přežívala celé dětstí a pubertu ve stínu bratra -
on byl na prvním místě, musela jsem se o něho starat, nesměla jsem chodit ven, protože jemu by bylo líto, že on nemůže -
musel být stále pod dozorem....
Pak přišlo to hrozné období, kdy jsem vycházela ZŠ
a věděla, že musím z domu co nejdřív vypadnout, protože už jsem ten nezájem o mě nemohla vydržet -
tak začal hon na "partnera"...
Když mi bylo 16, jsem jela navštívit kluka, s kterým jsem se seznámila přes internet -
z tohoto setkání jsem byla velmi zklamaná -
nejenže nevypadal jako na fotce, ale ke všemu jinak přistupoval, připadá mi, že mi ve všem lhal -
s příslibem dalšího setkání jsem od něj zklamaná odjížděla,
ale už v tu chvíli jsem věděla, že ho nechci vidět, že mi ublížil svou lží.
Ještě ten večer jem šla na zábavu, kde se mi hrozně líbil jeden kluk,
měl už hodně vypito, ale já jsem se prostě rozhodla, že s ním chci být...
v té době ale chodil s jinou slečnou -
zjistila jsem si ale od jejich společných přátel, že to není ideální vztah, že to vypadá, že se rozejdou -
proto jsem si ho "urvala" pro sebe -
kdyby spolu chodili nějak navážno, nikdy bych se neodhodlala jí ho "přebrat"...
Tak jsme spolu začali chodit....
Asi po měsíci mi přišla sms od neznámého čísla -
že ten kluk, za kterým jsem jela, známý z netu, je mrtvý, že se zabil na motorce
a že na jeho psacím stole našli mou fotku a moje telefonní číslo - podepsáni byli jeho rodiče.
Strašně jsem tenkrát brečela, nevěděla co mám dělat,
dodneška nevím, jestli je to pravda, jestli to bylo kvůli mě, nebo jestli si to on sám vymyslel -
pak mi chodily e-maily, kde mi jeho přátelé vytýkali to, co se stalo -
opravdu nevím, jak to skutečně bylo.
Mezitím pokračoval můj "vztah" s objevem ze zábavy.
Jak to tak bývá, ze začátku bylo všechno perfektní a ideální, navštěvovali jsme se, přespávala jsem u nich, on u nás...
V den jeho 18.narozenin mi dal po hádce facku -
nevěděla jsem co mám dělat, ale říkala jsem si, že to prostě bylo "nedorozumění", že jednou se to stát může....
Protože byl doma veden jako pracovní síla (má ještě mladší sourozence sestru 19, bratr 9),
rodičům se začalo nelíbit, když za mnou potom jezdil častěji -
došlo to k tomu, že ho kvůli mě vyhodili z domu -
takže jsme bydleli u našich, ti ho mají pořád moc rádi.
Jenže pak už byla mezi rodiči a mnou ponorková nemoc.
U mého dědy zrovna zjistili rakovinu -
na smrtelné posteli nám nabídnul, jestli bychom si nechtěli opravit podkroví u nich v domě a bydlet tam.
My jsme se rozhodli že ano, takže jsme ho opravili a teď tady spolu bydlíme, dole bydlí ještě babinka.
Děda zemřel.
Nastěhovali jsme se loni v květnu, vše bylo v pohodě,
náš vztah, naše soužití s babinkou - až přijela teta - sestra mojí mámy a najednou bylo všechno špatně.
Strašně jsme se všichni rozhádali, babka s tetkou vyčetly mojí mámě starání se o dědy, když byl nemocnej
(tetka byla v tý době v zahraničí, na pohřeb přijela jen ona, bratranci a strýc zůstali tam),
vyhodili mámu, že už se nemá vracet, a s námi se tetka taky nebaví, s babinkou už jsou díky bohu ty vztahy snad na dobré cestě...
Když už to vypadalo, že se ten můj život trochu uklidní -
začal být na mě přítel agresivní, jeho rodiče ho vychovávali pouze k práci a on se vůbec neumí chovat -
což jsem bohužel zjistila až po skoro dvouročním soužití.
Vůbec si se mnou nepovídá, nestará se o to, co dělám, jak se mám, jestli jsem smutná, pořád mluví jen o práci...
A protože nemáme moc peněz, tak si ani nikam nevyjdeme, jsme pořád doma.
Hledám proto útechu, kde se dá - na internetu, pořád chatuju, povídání mi prostě chybí...
až to došlo tak daleko, že jsem si opět na netu našla kamaráda -
pak jsme se setkali, a hned skočili do postele - a on mi řekl že mě miluje -
vůbec jsem k němu nic necítila, ale přišlo mi to nějak přirozené -
ale teď když se na to dívám zpětně, absolutně nechápu, jak jsem to mohla udělat....
Takže jsem přítele podvedla...
toho kluka je mi strašně líto, že jsem ho takhle zklamala, on se do mě opravdu zamiloval -
vymýšlela jsem si proto kolotoč lží, abych ho od sebe odpoutala, což se nakonec podařilo, ale do teď mě musí proklínat....
Ve vztahu s přítelem prostě nejsem spokojená a hledám někoho, kdo bude splňovat všechny mé sny,
bude hodný, pozorný, upřímný, inteligentní, bude se o mě umět postarat atd atd...
Absolutně nevím, co dělat -
on už se se svou rodinou vůbec nestýká, mám strach, co by dělal, kam by šel, kdybychom se rozešli, protože domů by se určitě nevrátil.
Dům, ve kterém bydlíme, vlastní babinka, trvalé bydliště mám u rodičů, protože jim jdou přídavky a on tady nevlastní nic,
nastrkal do přestavby peníze z různých spoření a má zde trvalé bydliště, takže by to bylo komplikované i po této stránce...
Zároveň si ale říkám, že je to třeba stav, který se musí překonat, že prostě pominula počáteční zamilovanost a nastupuje stereotyp...
třeba když si najdu někoho jiného, bude to stejné -
počáteční okouzlení a pak stereotyp -
opravdu jsem absolutně bezradná...
hledám štěstí a připadá mi, že jsem zatím nešťastná já a ža dělám i nešťastné lidi kolem sebe...
Už chci tento kruh přerušit, možná nemám dost síly, možná je ten kruh nepřerušitelný -
ale žádám radu...
Jsem zoufalá -
ale hrozně ráda, že jsem Vám to všechno vypsala...
Vroucně si přeju abyste mi odpověděla, možná mě návrat do této sféry umožní i spokojený život a budoucnost.
Moc Vás prosím poraďte, pomozte, už nechci dělat lidi nešťastné!!!
Je mi 20 a doufám, že budu konečně šťastná -
ale třeba je možné, že můj osud je tragicky předurčen...
Nešťastná 23.4.2007
Odpověď: Milá Nešťastná,
ideální je, když se člověk naučí žít srdcem.
Jenže je to docela těžké...
Pak nemusí v životě řešit žádné výčitky.
Ty ses už provinila v tomto pravidle několikrát.
Jenom to, jak sis "hlavou" rozhodla, že přebereš kluka jeho holce na zábavě.
Jednak tohle není ideální prostředí, ale hlavně jsi jednala pod tlakem.
Tobě šlo o to - rychle získat člověka na svou stranu, někoho prostě mít a s ním odejít z domu.
Jeho smůla byla, že byl zrovna po ruce a že se nechal zlákat.
O jeho životních hodnotách nemá příliš smysl přemýšlet.
Ty jsi sešla ze správné cesty, je třeba najít zase směr.
Bojíš se, co bude dál.
Naštěstí je toho ještě hodně před Tebou, je Ti krásných dvacet...
Zatím jsi plná nenávisti, máš pocit, že se clý svět spiknul proti Tobě, nic Ti nevychází.
Vystřeluješ okolo jedovaté ostny a čekáš, jak to dopadne.
Nejsi šťastná, ale tohle není Tvůj konečný stav.
Určitě bude lépe, tohle jenom potřebuješ prožít.
Jednou to má skončit.
Jsou nad Tebou ochránci, nemusíš se bát, že bys nevěděla kudy kam.
Nesmíš ale v ničem spěchat a hlavně zapomeň na uvažování hlavou.
Měla by ses naučit životem plout, nedělat si násilí, což se o Tvém osučasném životě říci nedá...
Je to hodně práce na sobě, ale zvládneš to, nechceš-li skončit definitivně na mrtvém bodě.
Člověk, který je nyní vedle Tebe, s Tebou má pramálo společného, vlastně nic.
Tady ani nená náznak nějakého vývoje nebo změny do budoucna.
Váš "obraz" nikdy nebude kompletní.
Sama ostatně popisuješ, jak nejsou témata, která byste spolu mohli probírat.
Ale i tato situace je pro Tebe důležitá, abys mohla něco udělat.
Jsi to totiž Ty - z Vás dvou, která rozhodne o ukončení vztahu.
Možná budeš přemlouvána, abyste zůstali spolu dál.
Ale on má skutečně jinou cestu, nemohli byste se nikdy sladit.
Ty nezůstaneš sama.
Neopustíš své ideály a muže snů poznáš.
Možná to bude kolega ze zaměstnání nebo člověk na pozici obchodního partnera.
Hned v první chvíli poznáš podle jeho očí, že je to anděl, kterého jsi němohla v životě minout.
Nemá proto smysl ptát se, kdy to bude.
Tohle poznáš skutečně sama.
Jenomže musíš být v té chvíli sama.
Neměla by sis pěstovat partnera jenom proto, abys nebyla sama.
Nejvíc se naučí člověk, když je sám.
Neměla bys propadat depresím, ale podívat se na svůj život s odstupem.
Pak možná sama pochopíš, kde se stala chyba, a už ji nebudeš chtít opakovat.
Neměla by sis idealizovat to, co jsi dosud prožila.
Máš totiž nasazeé růžové brýle a vidíš i ty vložené peníze do přestavby domu.
Všechno se dá řešit, i tohle.
Na Tebe čeká jiná budoucnost, šťastnější.
Jenže je třeba pro ni také něco obětovat.
Vždycky má člověk několik možností a jenom na něm záleží, pro kterou z nich se rozhodne.
Pokud se rozhodne špatně, musí si prožít život tak, jak zvolil.
A pak bude před podobnou volbu postaven znovu... ale až v příštím životě.
Jednou to totiž pochopit musí.
Pořád se učíme.
© Wahlgrenis
23.04.2007
Drahá Wahlgrenis!
Jsem moc ráda, že jsi mi odpověděla, nečekala jsem, že to bude tak brzy.
Jsem Ti moc vděčná... i když zároveň trochu zklamaná
- něco podobného jsem čekala, a bojím se toho, co bude dál.
Ale dám na Tvoje rady, i když vím, že to vůbec nebude lehké...
snad se vše v dobré změní a já už nebudu muset žít v takovéto nejistotě...
nejtěžsí úkol však bude odpoutat se od hlavy a přejít k srdci,
bude to skutečně asi životní zlom, životní zkouška...
nechám se překvapit, jak všechno skončí, doufám ale, že se to co nejdřív správně vyřeší...
děkuju, že jsi mi dala novou naději Wahlgrenis!
Tvoje
Nešťastná 23.04.2007
