Před deseti lety se mi zabil syn
Otázka: Drahá Wahlgrenis,
dnes je to deset let co zemřel můj syn Pavel.
Bylo by mu tento rok 27 let.
Vzal si život hrozným způsobem.
Neuvědomila jsem si to datum, ale když jsem dnes ráno jela z nákupu domů, tak mne zastavily závory...
Již dávno jsem si zakázala vnímat koleje, jedoucí vlak a ta silná těžká kola.
Uvědomovat si to bylo pro mne hrozně bolestivé, nepochopitelné..........., prostě jsem si zakázala to vnímat.
Jaká bolest duše to musela být, že ho k takovému činu donutila.
Proč?????
Dnes to na mne dolehlo s velikou silou.
Nepomohl pohled mimo.
Pavel se mi sám připomněl.
Okamžitě jsem otočila auto a jela zpátky do města koupit kytici na hrob.
Cestu domů jsem zvládla, ale doma jsem se sesypala.
Cítim, že je tu se mnou a že chce pomoc.
A já si myslela, že jeho duše je už odvedená ke světlu.
Před časem jsem totiž docházela k jedné paní, které jsem se svěřila,
že při meditaci mi před zavřenými víčky přeletuje černý stín a že si myslím, že je to dušička mého syna.
Slíbila mi, že ho odvede a je pravda, že se mi to potom už nestávalo.
Dnes jsem se Pavla ptala přes kyvadlo a řekl mi, že je tady.
Řekl mi, že potřebuje pomoc.
Moc touží po klidu.
Okamžitě mi přišlo, že Tě mám drahá Wahlgrenis poprosit, sama to nezvládnu.
Nechci nic pokazit, ani se plést "vyšší moci" do jejích plánů.
Mám před touto "instancí" veliký respekt, ale je tady prosba mého syna!!!!
Na tom, že odešel, mám i já svůj podíl viny.
Nepochopila jsem jeho trápení, nepomyslela jsem na to, že si sám nedokáže pomoci
a že ho to dožene k tomu, aby vše ukončil takovým způsobem!!!!
Opět se mi dnes se vší tou bolestí vrátila ta ohromná nenávist sama k sobě, že jsem selhala.
Mám povinnost to napravit!!
Ale sama to nedokážu....
Prosím Wahlgrenis
Na dnešek se mi zdál sen.
S manželem, mojí dcerou a vnukem jsme byli v Praze na nábřeží, na nějaké akci.
Bylo to něco jako masopust, ale bez masek.
Okolo bylo mnoho lidí, panovala jakási sváteční nálada, ale náš Matěj byl k neudržení.
Tříleté děcko, človíček plný energie a nevyzpytatelných nápadů.
Rozběhl se pozpátku k zábradlí a pozadu spadl přes zábradlí do Vltavy.
Během zlomku sekundy jsem ze sebe v běhu shodila oblečení a skočila šipkou za ním, ale Vltava byla hluboká a proud silný.
Okamžitě jsem se probudila celá zpocená a s pocitem vnitřní horečky.
Chtěla jsem se vrátit do snu a Matěje najít ale už se mi to nepodařilo.
Vím, že ten sen nebyl náhoda, ale jakou symboliku má?
Po Pavlovo smrti jsem často ve snu viděla proud řeky.....
Nevím proč, ale mám takový dojem, že i Ty vnímáš dnešní den jinak...., že čekáš...., že víš...
Drahá Wahlgrenis, pomoz nám oběma.
Mí ochránci mi před časem při čtení Tvých stránek z ničeho nic sami pověděli mé "nové" jméno, jiné než je to civilní.
A zní mi krásně, až příliš krásně; Alajka.
Děkuji Ti, že jsi s námi v našich bolestech, děkuji za Tvoji neocenitelnou pomoc, moc si Tě vážím a obdivuji Tě.
Alajka 13.1.2007
P.S. Celá léta jsem nevnímala houkání vlaků a dnes slyším všechny, které naší vsí projíždějí.
Odpověď: Milá Alajko,
sobotní den byl skutečně trochu zvláštní.
Byla jsem po nějaké době zase v Národním divadle.
Tam chodím se zvláštním pocitem v srdci.
Poprvé jsem tam byla kdysi dávno, na hře, kde hlavní roli měl Karel Höger.
Byla jsem ještě na základní škole, snad v sedmé nebo osmé třídě.
Měli jsme v Pardubicích výbornou učitelku, která nám návštěvu toho představení v Národním divadle zajistila.
Byl to pro mě silný zážitek - mám ostatně celý život plný hodně silných zážitků...
Když jsem se do Národního divadla dostala podruhé, bylo to až po mnoha letech.
Už jsem tam byla s dcerou.
Mezitím Karel Höger zemřel.
Ale musela jsem zajít k jeho bustě, abych "mu" vysvětlila, proč jsem tady, kdy jsem tady byla poprvé a jaký to byl zážitek.
Vlastně jsem mu musela poděkovat.
Prostě jsem věděla, že nemohu jen tak shlédnout představení a klidně si zase odejít.
Sice mi chvilku trvalo, než jsem se dostala na úroveň nejvyššího balkonu, ale našla jsem ho...
Pak jsem byla v Národním divadle ještě několikrát...
Dnes byl opravdu zvláštní den.
Opět jsem "musela" pozdravit pana Högra.
Už jsem nebloudila.
Opět jsme si vyměnili pár slov, která nikdo neslyšel.
Cestou dolů jsem šla při té straně, co je Vltava.
Okýnky je vidět ven.
Byl to jen zlomek vteřiny, kdy se mi promítl film z léta roku 2002, kdy se tudy prohnala ta strašná povodeň.
Vzpomněla jsem si na ty hrůzy, které jsme všichni prožívali.
Proč se tak zdlouhavě rozepisuju o situaci, která je odžitá, která nikoho nezajímá.
Je to vazba na Tvůj sen, jestli si všímáš...
Nábřeží, divoká voda, lidský život.
Nic není náhoda.
A ještě mě napadla jedna souvislost - to bylo v pátek.
Něco jsem nesla na břiše v rukou, a protože jsem si potřebovala otevřít dveře, opřela jsem se do nich zády.
A takto pozadu jsem vkráčela do budovy.
Tam ale byli nějací lidé, kteří se chystali zase pro změnu jít ven.
Jeden muž tak na mě kouknul a s údivem se zeptal: Chodíte pozadu?
Váš vnuk šel pozadu k zábradlí, které najednou jaksi nebylo.
Pozadu chodíme, když si jsme jisti, že se nemůže nic stát.
Jenže právě tehdy se něco stává.
Pamatuji si na spolužačku Evu (!!!), která si při tělocviku právě při běhu pozadu zlomila nohu.
Uvěřila té iluzi, že se nic nemůže stát a běžela rychleji, než měla.
Chůze pozadu není dobrá, vzadu nemáme oči.
Je matoucí, nepřirozená, takto by se samozřejmě chodit nemělo.
Je to symbol cesty, po které nyní kráčíte.
Děje něco nepřirozeně, obráceně, špatně.
Vím, co to je...
Vzala jste si na sebe vinu za smrt syna, proto je pořád tady, proto nemá klid on ani Vy.
Nepopisujete sice, co mezi Vámi bylo, proč myslíte, že za jeho tragický konec života můžete právě Vy.
Je pravda, že trápení Vašeho syna v tomto světě ještě neskončilo, i když deset let je skutečně poměrně dlouhá doba.
Ovšem vypadá to tak, že on si tuto cestu při posledním soudu sám vybral.
Pochopil totiž, že všechno, co měl udělat, nestihl.
Jeho "obraz" nebyl ještě definitivní.
Nepodařilo se mi naplnit nic z očekávání, která jste na něho měli.
Neměl čas ani začít pořádně žít.
Krok, který udělal, byl zkratovitý, naprosto proti přírodě.
Dostal ale šanci posunout se dál, jakmile tento svůj dluh vyrovná.
Proto nemohl odejít nikam daleko, když jeho práce ještě neskončila.
Mám takový pocit, že byl při Vás celou tu dobu, i když se moc snažil, abyste o něm nevěděla.
Nechtěl se Vám stavět do cesty, věděl, jak je to všechno pro Vás moc těžké.
Největší podíl na jeho násilném odchodu z tohoto světa ale nemáte Vy, je tady jistá dívka, která ho zradila.
To byla bolest, přes kterou se nedokázal povznést.
Jeho život najednou ztratil smysl.
Bude možné dostat jeho duši, kam patří, ke světlu, ale nejdřív se musí usmířit s tou dívkou.
Bylo v tom samozřejmě i kus sobectví, nevěděl tenkrát, že nikdo nikomu nepatří, neuměl si s její zradou poradit.
Je pravda, že čas, kdy by měl postoupit výš, už přišel.
Byla to jen draze zaplacená zkušenost, jako člověk příliš kladných bodů svým posledním skutkem nezískal.
Ale teď už ví mnohem víc, prošel si tolika krizemi, že posun nahoru nebude složitý...
Už ví, že nenávist k druhému člověku není ničím, na čem by se dalo budovat.
Zná cenu odpuštění, ví, co by už nikdy neudělal.
Jsou při něm ochránci, ale i další vyšší síly, jeho odchod nebude komplikovaný, cestu má jasnou.
Znovu se narodí, ale už jako úplně jiný člověk.
Chápe, co se děje se životem po násilné smrti, už nikdy z něho nebude sebevrah.
© Wahlgrenis
15.01.2007
Předrahá Wahlgrenis,
moc, opravdu moc děkuji za Vaši opověď.
A nesmírně si vážím toho, že jste "obětovala" kousek ze svého nedělního dne a napsala mi.
Děkuji.
Musela jsem si nechat celé odpoledne, abych si Váš dopis přebrala.
Při jeho čtení se mi doslova zatajoval dech a mrazilo mě po celém těle.
Opravdu tady byla ona dívka, na kterou se Pavel upnul.
Moc toužil po lásce.
Měl u sebe dopis ve kterém nás prosil, abychom se s tou dívkou spojili a chtěl, aby přišla na pohřeb.
Zároveň se moc omlouval, že jsme s ním měli tolik trápení, ale že v sobě měl takový přetlak, že neviděl jiné řešení.
Prostě se na několik dnů ztratil z domu a já vůbec nevěděla co se s ním děje.
Pokolikáté už...
Měla jsem hrozné tušení, dali jsme ho hledat a když v jedenáct večer před deseti lety přišla policie k nám domů, tak jsem ihned věděla.....
Můj podíl na tom, co se stalo?
S mým synem jsme na sebe byli hodně fixovaní.
Jeho otec v něm po navrácení z vojny nedokázal vidět svého syna, je to asi pochopitelné; nezažil jeho první slůvka, první krůčky ... atd.
Když se vrátil, tak byly Pavlovi dva roky.
Řeknu to krátce: nebyl mezi nimi žádný vztah.
Pavlík se ho bál a já jsem pro něho znamenala ochranu.
Přišel rozvod a Pavel věřil, že teď jsem tu jen pro něho a pro jeho o tři roky mladší sestřičku.
Jenomže já jsem se v té době poznala s mým nynějším mužem.
Přišla ke mě velká láska.
Imponoval mi, vzhlížela jsem k němu, protože jsem do té doby nikoho takového nepoznala.
Dával mi svou lásku plně najevo, ve všech směrech.
Vím, že je to můj osudový muž.
Ale pak přišlo to, co přijít muselo.
Bylo hodně málo času na děti, jeho podnik do kterého mne uvedl, vyžadoval velké pracovní úsilí a Pavel začal žárlit.
Došlo to tak daleko, že začal hrát automaty, ztrácely se nám peníze, došlo i na vazbu.
Křičel dostatečně nahlas, že s tím nesouhlasí, že protestuje.
Mockrát jsme se za něj postavili, vždy jsme se snažili ho pochopit, pomoci mu, ale on chtěl zpět lásku.
ZAPOMĚLA JSEM na to, že když bylo mým dětem těžko, tak jsem zhasla všechna světla, zapálila svíčku a povídali jsme si, jen tak.
Byla to vždy krásná očistná lázeň pro všechny.
Řekli jsme si vždycky všechna naše trápení, co bychom si jinak neřekli... A zase bylo dobře.
Byla jsem moc zaneprázdněná sama sebou a tak plná lásky, kterou jsem dosud nepoznala,
že jsem zapoměla na svou povinnost k dětem.
Za to se tolik obviňuji.
Pro to nemůže být a není omluva.
Drahá Wahlgrenis, moc jsem se rozepsala, bylo by to na celou knihu.
Mnoho jsem tu neřekla...
Třeba to, že jsem po těchto událostech spadla na samé hluboké, černé, bahnité dno.
Mnohokrát jsem umírala a nebýt mé dcery, tak už tady nejsem.
Díky ní jsem se od toho dna odpíchla, začala jsem ve svém věku studovat, udělala si řidičák.
Dnes studuji další dvě školy...
Mám hodnou a citlivou dceru, krásného vnoučka za kterého bych život položila...
No prostě z té hloubky to byl najednou raketový start zpátky do života.
Díky Bohu.
Drahá Wahlgrenis, mám tu dívku kontaktovat?
Pavel včera přišel a prosil o pomoc.
Chtěl, abych o něm věděla.
Chtěl, abych Vám napsala.
Co mám udělat?
Je možné, že se se mnou přišel včera jen rozloučit a s pomocí ochránců už odchází?
Nebo se chce zkontaktovat s tou dívkou a cestu k ní hledá u mě?
Jsem zmatená, nevím, co se po mně žádá.
Tolik bych chtěla být nápomocná.
Prosím nezlobte se na mne za tak dlouhý dopis, děkuji za Váš čas, který jste přečtení věnovala a moc Vás prosím, poraďte.
Milá, drahá Wahlgrenis, přeji Vám dobrý start do nového týdne a mnoho prosluněných dnů ve Vašem životě.
Vaše vděčná Alajka 15.1.2007
Milá Alajko,
další krok je na mně.
Nechte mi tak dva tři dny...
W.
15.1.2007
Drahá Wahlgrenis,
dlouho jsem se rozhodovala Vám znovu napsat.
Odpověděla jste mi, že další krok mám nechat na Vás.
Ten den, kdy jsem od Vás dostala odpověď, přišlo znamení.
Každý den, celých 16 let nám chodí do podniku denně několik balíčků.
Obal je z bílého kartonu, jsou všechny stejné, všechny byly vždy bílé.
Ten den přišel jediný růžový.
Růžovou si spojujeme s barvou lásky a já to chápala jako poděkování.
Za to, že jsem konečně něco podnikla.
Několik dnů nato jsem měla stejné pocity jako v ten den, kdy jsem Vám psala poprvé, ale byla jsem v práci.
Nemohla jsem se zastavit a nechat aby na mne působil.
A za dalších několik dnů, večer když jsem se dostala do hluboké meditace bez myšlenek ke mně Pavel přišel,
objali jsme se, on mi stulil tvář na rameno a obklopil nás nádherný klid a mír.
Trvalo to jen chviličku, protože opět naskočil rozum, to protivné ego, které chce pořád vládnout a všechno zpracovávat po svém.
Byl to nádherný okamžik, ale nebylo to rozloučení.
Spíš jsem to cítila jako přivítání.........!?
Jako: jsem tady a už je jen dobře.
Možná také: jsme spolu a tak je to nejkrásnější.
O tomto momentu naprosto nepochybuji.
Byl zřetelný, jasný a srozumitelný.
Ale proč přivítání?
Mohu se Vás zeptat, jak je to doopravdy?
A co musím já udělat, abych všechno odčinila?
Já vím že nejsilnější by bylo, kdybych si na nejhlubší úrovni odpustila, ale je toho člověk vůbec schopen?
Prosím v meditaci anděly, aby mi pomohli zbavit se strachů a bolestí aby je rozpustili a oni to skutečně umí.
Chvilku se mi potom žije lépe.
Ale člověk si svým myšlením vytváří další, znovu a znovu a znovu...
Nekonečná práce, když jsme tak nepoučitelní.
Drahá Wahlgrenis, nebudu se více rozepisovat, i tak jste mi už věnovala hodně času a pokud mi odpovíte, budu moc ráda.
Moc se těším do Jablonce a tajně doufám, že si Vás na chvilku ukradnu jen pro sebe.
Nechci svůj život promarnit přešlapováním na místě, chci dopředu.
Někdy mám pocit že už z té kůže musím vyskočit, že je mi takhle těsno.
Posílám hodně hodně lásky, štěstí a sluníčka (na naší zahradě vykvetly žluté krokusy a růžový karafiát, to máme ale divnou zimu)
Vaše vděčná
Alajka 7.2.2007
Milá Alajko,
omlouvám se, že jsem se s Vaším synem nedomluvila podle slibu, který jsem Vám dala.
Dokonce mě na nutnost odpovědi upozornilo i několik lidí mailem.
Ale děla se spousta jiných věcí a já prakticky životem jen proplouvám, nedělám nic násilím, na nic netlačím...
Nyní nastal ten okamžik, kdy Vám mohu napsat, jak to s ním vypadá.
Vím, že konečně pochopil, že jeho další vývoj je možný.
Ale od dávné lásky, která ho tenkrát dohnala k tak strašnému činu, se odpoutat nedokázal.
Pořád si přeje, aby s ní byl ve spojení.
Jenže už ví, že jako dvě rovnocenné bytosti, jako muž a žena, to být nemůže.
Nevím, jaká je u ní situace, ale on by mohl přijít do jejího života jako miminko, jako chlapeček.
Není nutné tu dívku kontaktovat, všechno proběhne podle vyšších plánů.
Potřebuje být u ní hodně blízko, už ví, že nemá právo sahat na svůj život.
Soudí nás někdo jiný.
"Poutníče, ponech na Bohu, ať soudí naše činy... Míval jsi v očích oblohu, teď už jsi někdo jiný..."
Těší se, jak se dívce bude moci opět přiblížit, těší se, až ho obejme.
Život se mu trochu vymkl z rukou, ale ví, že už se to nebude nikdy opakovat.
Nemusíte si dělat výčitky, za těch 10 let již mnoho mnoho pochopil.
Věřím, že i ten růžový balíček měl pro Vás význam...
W.
8.2.2007
Drahá Wahlgrenis,
ozývám se zase až po delší době, měla jsem náročné zkouškové období, ale mám hotový třetí semestr.
Když musím myslet na učení, tak mne to doslova paralyzuje, a i když se zrovna neučím, tak si nedovolím mít myšlenky na cokoli jiného.
Je to zkrátka v mém věku pěkná fuška.
Když jsem od Vás dostala odpověď tak jsem měla velké nutkání zajet se za tou dívenkou podívat.
Jen tak z povzdálí, aby o mně nevěděla.
Ale byla by to asi hloupost, nemám právo jí nahlížet do života a co se má stát, se stane.
Pamatuji se na ni jako na hodné, milé a moudré děvčátko.
Na svůj věk mi přišla ohromně duševně vyspělá.
Vyrovnaná.
Snad se Pavlovi to jeho přání vyplní a dojde štěstí.
Šimrá mě v nose a derou se mi do očí slzy, když to píšu.
Moc jim oběma držím palce, aby jim to tentokrát vyšlo a prožili spolu mnoho krásných chvil plných porozumění a lásky.
Modlím se za oba, aby jejich vztah byl čistý a nesobecký, aby ona byla moudrou a milující maminkou a on milujícím hodným synem.
Možná jí také bude psát básničky, bude v písku hledat polodrahokamy nebo na haldě zkameněliny rostlin
(vždycky přišel špinavý jako horník, ale s rozzářenýma očima, když se chlubil svými nálezy), nebo bude vášnivým sběratelem známek...
Kdoví....
Ach jo, stýská se mi po něm.
Drahá Wahlgrenis, moc a moc děkuji za odpověď, bylo to pro mě moc důležité.
Jsem teď klidnější a dnes věřím, že jen Vaší zásluhou se stalo to, že ke mně Pavlík přišel ten večer při meditaci.
Hodně mi to dalo a jsem za tu chviličku moc moc vděčná.
Zdravím Vás, našeho anděla seslaného nám na zem, aby pofoukal bolístky a ukazoval směr hledajícím.
Děkuji Vám a posílám Lásku, Sluníčko a Štěstí.
Vaše
Alajka 27.02.2007
