Sebevražda mě neopustila, mám svaťák a krizi...
Milá Wahl,
rozhodla jsem se, ze Ti po roce zase napisu...
Naposledy jsem Ti psala, kdyz jsem premyslela nad sebevrazdou...
Ted asi cekas, ze napisu, jak sem byla hloupa apod..., ze jsem rada, ze sem tu mohla byt i dalsi rok....
Ale to bych lhala, neni to tak... a vlastne je to uplne naopak
Kazdy den lituju toho, ze tu jeste vubec jsem, vazne, myslim to uprimne...
Za ten rok se nezmenilo nic...
No proste vubec nic, jen jsem snad jeste niz, nez jsem kdy byla....
Dostala jsem se do ctvrtaku, dokonce jsem ho i dokoncila ted ve stredu -
to uz je jedno, ze skoro se samyma ctyrkama a 200 zameskanejma hodinama... to uz je preci tolik jedno.
Ted mam svaty tyden, maturita me ceka 24. 5. od pul druhe....
Jenze proste vim, ze uz tam nemusim ani chodit...
Vzdyt ja vubec nevim, o co jde, uceni jsem nevidela, ani nepamatuju...
Muj zivot proste nema smysl...
Uz nic me nezajima, nebavi, nemam rada lidi okolo sebe, nemam rada sebe, cely dny bych jenom spala
- porad se mi zda o mym mrtvym pejskovi, porad a porad se vraci a mne se po nem tolik styska,
chci byt s nim a uz ho nikdy nechci ztratit, tak moc mi tu chybi to telicko moje malinky, nemocny..
tak moc, ze to proste nejde unyst...
Nechci se probouzet.. a i kdyz rano vstanu, me dny nestoji za ziti, jen se plouzim, sedim, polehavam,
boli me telo a hlava, nikam nechodim a porad si jen opakuju "prosim, nechte me umrit"
celej ten rok sem sama...
Minule jsem premyslela nad tim, jak je to dlouho, co jsem nekoho libala...
Pomalu jsem si ani nevzpomnela....
Stydim se s nekym byt a s nekym se sblizovat, protoze si prijdu hnusna a oskliva
a nechci, aby i ostatni videli, jak sem skareda... stydim se za svoje telo, nazory i myslenky, za to, ze sem hloupa...
vzdycky si rikam, tak, jestli to nezvladnes, tak se muzes jit uz zabit...
Pokazdy se nade mnou smilovali, vlastne vzdycky....
Jenze ted uz to tak nebude, ted doopravdy vsichni uvidi, jak moc spatne na tom jsem...
Nechci tam jit Wahl,¨nechci...
Mam takovej strach z tech lidi, jak zase na me budou koukat a vubec...
Chtela bych mit proste uz jen klid, lehnout si na dalekou louku, koukat do nebe a nemyslet uz vubec na nic,
bejt alespon chvili svobodna a volna, lezet si tam, daleko od lidi a od vseho...
Jenze, co bude dal????...
Ja uz vazne nevim, nechci, aby bylo naky dal....
Zase neco, novy lidi, zase lidi...
Chci se uz jednou vykaslat na to vsechno a proste odjet pryc...
Jen ne, takhle moc opustena a sama, posledni dobou jsem az moc sama...
Pejsek muj jedinej je mrtvej...a ja nikoho jinyho jako bych tu nemela....
Marek, laska myho zivota, o kterym jsi mi napsala, ze je to zradce a ze by to mezi nami stejne nevyslo....
nasel si konecne svoji lasku, takovou peknou malou divku, je tolik krasna a on si ji vsude drzi za ruku,
on, ktery pry nikoho nedrzi za ruku...si ji vsude vodi, vozi ji ve svym auticku, byli spolu na vanocni msi,
sedeli naproti mne a on mel o ni oprenou svoji hlavicku a cuchal ji k vlaskum,
naposledy jsem ho i spolu s ni videla v breznu na jednom plesu, kde spolu tancili..
Nevim, jestli ted jeste spolu jsou, ale nejspis ano...
Moc mu to preju, vzdycky jsem si prala, aby byl stastny, aby se mu nic zleho nestalo...
Uz ted konecne poznal, co to je, nekoho milovat....
Ja to asi opravdu nepoznam...
Prijde mi, ze stejne cely zivot budu opravdu milovat uz jen jeho, a to jeste laskou neopetovanou,
laskou, ktera je sice obrovska, ale zbytecna...
Uz me ani nezdravi a ja mam pocit, ze se stejne nikdy nemuzu dostat dal, protoze se porad jen zabyvam minulosti...
Jenze nemuzu zit tim, co je ted, nebo co bude, kdyz nemam vyresenou svoji minulost...
Nemam ale nato, abych za nim sla a promluvila si s nim...
a o cem taky, co bych mu jeste mela rikat, uz si o me stejne mysli svoje, nestoji o to, abych se mu michala do zivota,
nechce me v nem mit.....
vazne Wahl, uz tu dal nechci byt...
Porad mi prosim, co ted se svym zivotem....
Protoze ja uz nevim...
Jestli se timto mym treba uz poslednim dopisem budes jen treba i malou chvili zabyvat..tak i presto Ti za to budu vdecna..
s pozdravem
Fantasticka holka 15.5.2006
Milá Fantastická holko,
tohle vypadá skoro jako dopis na rozloučenou.
Jsi sice na dně, ale konec života to pro Tebe jistě ještě není.
Co bys chtěla řešit dřív?
Je toho tolik co na mě z Tvého dopisu vypadlo.
Marek, který se vodí s jinou dívkou za ruku, Tě hodně ranil.
Budeš se s tím muset naučit.
Řekni si, že umřel.
Udělej mu jako pohřeb a nech ho odejít ze svého života...
Bode to bolet a i po letech ucítíš tu obrovskou lásku.
Třeba mu to někdy řekneš.
Třeba budete oba už "velcí", se stálými partnery po svém boku, oba s několika dětmi.
Třeba mu řekneš, že on byl Tvou největší životní láskou a že jen kvůli němu sis našla někoho jiného.
Že jsi chtěla zapomenout.
Jenže se Ti to nikdy nepovedlo...
On se to stejně dozví, ale smysl to v té chvíli už nebude mít žádný.
Potečou Ti třeba slzy, poznáš, že život někdy hodně bolí.
Pak mu ještě řekneš, aby na tento Váš rozhovor zapomněl, že nechceš nic jiného, než aby byl šťastný se svou manželkou.
A Vaše cesty se zase rozejdou.
Teď před sebou nevidíš žádné světýlko na konci tunelu.
Tohle je ale už mockrát prožitý příběh, nejsi sama, kdo to tak má.
Kdyby každý po rozchodu s partnerem, kterého miluje, hned skákal pod vlak nebo z Nuseláku, nebo jedl prášky,
moc by nás tady nezůstalo.
Je třeba jít dál...
Jsi posilněná porážkou, jsi teď silná, protože už víš, jak to bolí, příště budeš opatrnější a nebudeš TOLIK milovat.
Nebudeš tolik věřit.
A další problém - škola?
Máš svaťák.
Týden na zopakování všeho, co ses měla čtyři roky poctivě učit.
Ovšem není-li co opakovat, je to trochu těžší.
Když zkoušku nezvládneš v tu osudovou středu, jistě je další možnost na podzim.
Není to ještě konečná.
A když ani potom?
V životě jsou mnohem větší tragédie.
Viděla bych pro Tebe jako výraznou motivaci - nového pejska, kterého by sis pořídila těsně po maturitě.
Jako odměnu.
Nic se neděje náhodou, to jistě víš.
I ten pejsek, který se k Tobě chystá, má s Tebou jistý plán.
Plástve, které jsem si právě rozložila, naznačují Tvoji současnou složitou situaci.
Nevidíš před sebou nyní příliš pozitivního, jako by to ani nemělo pokračovat.
Jenže je tady nad vším kralující čas, který sice není vidět, ale umí léčit všechna trápení.
Čeká Tě láska, zamilovanost na sto procent.
Školu také zvládneš, nebude to tak tragické, profesorský sbor Tě podrží, i když to bude vypadat hrozivě.
Bývalého přítele máš pořád v hlavě, ale Vaše cesta se spojit nemá, měla bys ho skutečně pustit z hlavy.
Tohle je asi nejtěžší Tvůj úkol na příští dny.
Seznámíš se ale se starším mužem, který Tě dostane z Tvé současné krize.
Jako by Ti naplnil Tvůj život novými informacemi, novými vjemy, situacemi, novými lidmi...
Dokonce tady je i Tvoje miminko, holčička.
Věřím, že nakonec všechna trápení překonáš.
Budu ráda, když mi napíšeš, jak jsi u maturity dopadla.
Pejsek se k Tobě už taky těší.
Nemůžeš se upoutávat k minulosti, udělej silnou čáru a zkus začít s novým nepopsaným papírem.
Pořádně si ořezej tužku a zakresluj tam jen samé hezké obrázky.
Uvidíš, že se to povede.
Jsi přeci fantastická holka!
© Wahlgrenis
14.05.2006
Něco ti povím.
To,co prožíváš, prožívá, spousta lidí, ale nepropadej tomu.
Uvař si čaj s třezalky, nebo si kup v lékárně Felis - to jsou tobolky z třezalky a ta ti pomůže.
Navečer si dej meduňkový čaj a ten tě zklidní.
A především bojuj.
Co by dali někteří za život, probudit se ráno a ne na lůžku v posteli, kde čekají na ortel, co bude dál.
Jsi mladá a krásná a měj se ráda taková, jaká jsi, protože určitě tady pro někoho rosteš.
Vezmi si k srdci jeden citát, který jsem si kdysi dávno vypsala, když mi bylo podobně.
Byla jsem mladší než ty, ale všechno pochopíš časem.
"ČLOVĚK MUSÍ JÍT POŘÁD DÁL A TO I TEHDY, KDYŽ TO VYPADÁ, ŽE TO DÁL NEPŮJDE.
TEPRVE TEHDY NASTÁVÁ OKAMŽIK, KDY ČLOVĚK VZLÉTÁ K SLUNCI....."
Je to z nějaké knihy Vladimíra Příbského.
Eva 15.5.2006
Milá Wahl,
velmi silně na mně zapůsobil příběh Fantastické holky.
Hodně moc ráda bych jí napsala pár řádků.
Milá Fantastická ,
Tvůj příběh na mě strašně moc zapůsobil.
Cítím, jak bys strašně moc ráda z toho začarovaného kruhu vystoupila.
I když se snažíš, tak to pořád nejde a po období, kdy děláš všechno proto, aby to už skončilo,
přichází strašná krize a deprese, že veškerá snaha a úsilí přichází v niveč, jsou k ničemu a nejlepší by bylo vůbec nežít.
Někde tam jako kdyby z dálky, ale cítíš, že tato cesta asi není to nejlepší řešení.
A tak se tady ve svých problémech úspěšně plácáš pořád dokolečka.
Vzpomínáš na svého milovaného pejska.
Opustil Tě, pro Tebe nejbližší tvoreček.
Dneska to tak asi nevidíš, ale Tvůj pejsek Ti tím, že odešel, byl velkým darem.
Ukázal Ti, že odejít ze života je pro ostatní velice bolestivé a že by sis to měla hodně moc rozmyslet.
Tvoji blízcí by cítili stejnou bolest, jako ty cítíš teďka.
Pravděpodobně jsi už někdy takto odešla a teď přišel čas, aby jsi si tento odchod prožila z druhé strany.
Ne jako odcházející, ale jako truchlící po někom hodně blízkém.
Tato situace by Ti měla být ponaučením.
Třeba se na ni časem opravdu začneš dívat z jiného úhlu a brát ji jako užitečnou situaci
a obrovský dar, který Tě posouvá dopředu ve Tvém učení.
Co se týče školy a učení, je to spojeno s Tvým postojem k Tobě.
Stydíš se za své názory, myšlenky, domníváš se, že jsi hloupá.
Tak se ale vidíš jenom Ty, je to jenom Tvoje rozhodnutí, dívat se na sebe takovýma očima.
Tvoji blízcí Tě vidí svýma očima a ten pohled je určitě jiný, není tvýma očima, je jejich očima a ty jsou rozdílné od Tvých.
Proč se tak nenávidíš ???
Odkdy ses začala takto vidět ???
Co se stalo ??
Co se přihodilo ve Tvém životě ??
Vůbec se nezmiňuješ o svých rodičích.
Jaký máš vztah s rodiči?
To jsou otázky na, které by sis mohla odpovědět a třeba Ti ty odpovědi otevřou oči a otevřou dveře k uvědomění si, jak jít dál.
Třeba dospěješ k názoru, že si neumíš se svými problémy pomoci sama a už se v nich nechceš dál plácat
a vyhledáš někoho, kdo by Ti pomohl oddělat klapky na očích, aby jsi mohla jít dál.
Myslím, že by pro Tebe byla nejlepší cesta metodou regrese.
Ale v dnešní době tuto metodu používají i lidé, méně zkušení,
proto bych doporučovala opravdu hodně moc dobrého terapeuta, který své práci dobře rozumí.
Pokud budeš chtít kontakt na někoho, můžeš se ozvat, dám Ti ho.
Věřím, že jsi na správně cestě.
Už tím, že začínáš vidět své problémy a uvědomuješ si, že bys je měla nějak řešit, je cesta.
Je to cesta k najití toho životního cíle, který by Tě naplňoval láskou, štěstím a smyslem pro co žít.
Věřím, že to dokážeš, opravdu stačí jenom málo, stačí se pouze rozhodnout.
Uvědomuji si, že to rozhodnutí je těžký krok, ale Tvá noha je už nakročena, stačí došlápnout a jít dál .....životem a jeho zkouškami.
S láskou
Tindael 15.5.2006
Milá fantastická holko,
chtěla bych ti říct, že ti naprosto rozumím.
Byla jsem v podobném stavu, přesně před šesti lety.
Cestu z temnoty mi tehdy pomohli najít pro mě vlastně cizí lidé, ve chvíli, kdy jsem již úplně ztratila naději...
chtěla bych ti říct, že já jsem to tehdy udělala, skočila jsem do té propasti...
a od té doby VÍM, že nic není horšího, než takováhle smrt, i když mi to teď nejspíš neuvěříš...
chtělo by to hodně povídání.
Víš, "když nahlédneš do propasti, i ona nahlédne do Tebe..."
Mí ochránci mě tehdy vrátili zpátky, protože takhle to nemělo být.
Chtěla bych ti říct, že Tvoje cesta ven EXISTUJE.
Stejně jako existovala moje.
Z celého srdce bych ti ráda pomohla, protože já tu cestu ven už znám...
možná bych pro Tebe mohla něco udělat, alespoň malinko, pokud bys chtěla.
"Jen málokdo dokáže svou cestu ujít úplně sám..."
Pokud bys nechtěla, úplně to pochopím a ze všech sil ti budu držet pěsti, abys to překonala.
Jen na závěr, máš krásnou duši.
Je to znát už jen ve způsobu, jakým píšeš, ze vztahu, jaký máš ke zvířátkům...
S Láskou,
Peťka 16.5.2006
Dobrý večer milá Wahlgrenis....
Tvoje práce asi taky není lehká, vid... ale vlastně, kdo to v životě lehké má....
Nejdříve bych Tobě i ostatním chtěla poděkovat za odpovědi,
za to ,že ste věnovali svůj drahý čas a alespon chvíli se zabývali mými problémy.. moc to pro mne znamená!
Takže...čím začít...je to těžké:-/
Tak tím nejdůležitějším - maturitu jsem neudělala,
všechny jsem zklamala...ale nejvíc, ze všeho nejvíc sebe....můj jediný ,,malý cíl"", co jsem kdy měla...
to už je ted vlastně jedno.....
no co, řekneš si...
pujdeš v září to je toho, kolik takovejch bylo..
Jenže pro mě to bylo víc, to možná poslední....
nejde tu už ani o tátu, tomu nikdy nebudu dost dobrá, nezavděčíš se mu ničím....
Prázdniny a léto sou taky pryč - musím jít pracovat, asi až do konce svejch dnů,
a v září hned po maturitě odjíždím do Anglie, ještě s jednou holkou, se kterou si zas až tak moc nerozumím,
ale alespon tam nebudu tolik sama...
Musím odjet, musím pryč, daleko odsud, utýct jako zbabělec před vším a všema,
tam, kde lidem nebudu rozumět a nebude mě bolet jejich zloba ....
snad...
víš, moc se mi líbilo, jak si mi psala, že si mám za maturitu něco slíbit - třeba novýho pejska....
strašně bych si ho přála, mít alespon někoho, kdo by tu na mě čekal....
ale už bych stejně nemohla:
Mému příteli a mému mrtvýmu pejskovi Míšovi jsem udělala křížky....
radila si mi, abych dělala jako že umřel....leží tam ted spolu vedle sebe, jediný dvě lásky mýho života tam jsou ted spolu.....
pod velkým stromem uprostřed louky a kaple zasvěcené panence Marii.....
chodím tam ted pořád, lehám si vedle nich a chci být s nimi...už napořád..
Tolik si to přeju a je to vážně to jediný,co doopravdu ještě chci.
Oni tam a já...
tady..
pořád ještě tady, jak ještě dlouho říkám si, jak dlouho tohle bude ještě trvat.
Víš, nechci to tu všechno opustit a nechat...
lidi, ktery mě maj rádi..
možná..
narodila ses tu, říkáš si, je tu Tvé místo...
až se třeba někdy vrátíš, už tu nebude, víš jak to myslím...
lidi brzy zapomínají...
odjedeš na dlouhou dobu, bude to pro ně stejný, jako kdybys byla mrtvá...
jenže já už se sebou dál nevydržím, musím pryč,
tak to je, utíkám sama před sebou celej mizernej život,
čekám, že mě někdo zastaví a řekne mi, že už nemusím utíkat, že je všechno v pořádku,
že mě někdo pohladí a řekne mi, že to zase bude všechno dobrý..
promin, někdy už to nezvládám.
Děkuju Ti za všechno...
dvakrát si mi pomohla...
jsi jeden z posledních dobrých lidí na tomhle prohnilým světě, věř tomu.
Přeji Ti , aby si měla krásný život.....
a ještě jedna věc...
nikdy sem nebyla a ani nebudu fantastická...
ale i tak, díky, udělala ste mi radost....
nashledanou paní Wahlgrenis.
Fantastická holka 3.7.2006
Milá malá,
tolik bys potřebovala obejmout. tak ráda bych Tě k sobě přitiskla a cítila Tvé slzy, jak Ti stékají po tváři.
Máš toho za sebou hodně.
Já vím...
Maturita nevyšla, myslela jsem si to, bylo by to příliš velké štěstí...
Takhle ses skutečně prošla po tom pomyslném dně skutečně prvotřídně.
Nemohlo to dopadnout jinak.
Víš, proč si lidi dělají maturitu?
Musí mít v ruce papír.
Ano, nikoho nezajímá, co jsi prožívala a co jsi řešila, nikoho nezajímá Tvůj mrtvý pejsek.
Chtějí vidět jen ten papír.
Jako bys bez něho nebyla člověk.
V mém okolí je několik mladých lidí, kteří podobně nešťastně sešli z té nalinkované cesty.
Ani nedostali šanci, jako Ty.
Jsi na tom teoreticky ještě dobře.
Skončili na ulici, píchají si do žil nějaké látky a mají pocit, jak je svět krásný...
Znám jejich rodiče, vím, kolik nocí nespali, jak se trápili a chtěli pro své děti jen to nejlepší.
Tento plán ale nevyšel.
Maturita je často plánem rodičů.
Když si děti na přelomu dětství a dospívání mají zvolit, jakou cestou dál chtějí jít, nevědí...
Naštěstí ale jsou tady právě rodiče, kteří ukáží prstem a dítě tam jde.
Vím, mockrát to nevyjde.
Mockrát si to dítě během těch pár let uvědomí, že ono by šlo jinou cestou, na jinou školu nebo na učňák.
Ale teď stojí před tou maturitou a tuší, že to nějak nemá smysl.
Prosím, zkus to ještě.
Nevzdávej se.
Prázdniny mají 62 dnů, můžeš si udělat plán, co se který den naučíš.
Aspoň něco v hlavě zůstane, to se neboj.
Ale nesmíš se hned vzdávat...
Každý den je boj.
Ty si potřebuješ věřit a ten papír s Tvým jménem je možná malý diamant v té truhle s pokladem.
Zkus to, prosím.
Mně před týdnem umřela kamarádka.
Ještě jí nebylo 40.
Byla sama na dva kluky, ten starší, letos maturoval.
A na rozdíl od Tebe odmaturoval.
A nedávno skládal také přijímací zkoušky na několik vysokých škol.
Byla na něho hrdá.
Přijali ho na všechny ty školy, ale asi to bude muset zabalit dřív, než vůbec začal.
Hrozně rád by studoval.
Hrozně rád, ale bude se zřejmě muset starat o mladšího brášku.
Takže začne pracovat...
Jedna obyčejná neděle.
Jeden výlet na kole a všechno je jinak.
V pátek má pohřeb...
Zkus se podívat na svůj život trochu z dálky.
Jsi příliš ve svých vzorcích, ve svých krocích tam a zpět, chodíš pořád dokola.
Nemáš právo dělat problémy tam, kde nejsou.
Nalinkuj si před sebou cestu k maturitě a v klidu odmaturuj.
Zkus se na chvilku vžít do kůže toho kluka, který ten papír v kapse má, ale nemůže dělat vůbec nic.
Najednou je strašně dospělý, všechny ty starosti dospělých slétly a usadily se na něm, nemůže dělat vůbec nic.
Viděla jsem ho prvně v životě brečet...
Svět někdy umí být hrozně nespravedlivý, zlobíme se, když něco nevyjde, ale tohle bylo nějak mimo plán.
Musela jsem Ti to napsat, abys pochopila, že hodně věcí v životě můžeš změnit sama, když chceš.
Ty totiž ještě něco dělat můžeš.
Celý svůj život bys měla změnit.
A změníš...
Tomu věřím.
Přeju Ti, aby ses konečně začala mít ráda.
Neubližuj si, neupínej se k minulosti.
Potřebuješ se konečně probudit a začít žít.
Budoucnost začíná už v příští minutě.
Neprošvihni to.
Prosím.
Tvůj odjezd za hranice je ještě daleko, k tomu se vyjadřovat nebudu...
W.
3.7.2006
Milá fantastická holko,
Tvůj příběh je velmi podobný tomu mému, chtěla jsem Ti ho napsat proto, aby jsi věděla, že se svým trápením nejsi sama. Moc bych Tě chtěla povzbudit. Také jsem si plánovala, jak hezky zvládnu všechny zkoušky, obhájím bakalářku, koncem června udělám státnice a pak už si budu nerušeně užívat krásných prázdnin, budu chodit na brigádu, koupat se, odpočívat... Ale nakonec to všechno dopadlo úplně jinak. Nepodařila se mi udělat jedna zkouška do stanoveného data, a proto jsem nemohla jít ke státnicím v řádném termínu - čili v červnu... Dlouho jsem si říkala, proč zrovna já? Vždycky jsem byla vždycky dobrá studentka, všechny své povinnosti jsem plnila, nikdy jsem nic nepodcenila a teď tohle. Většina kamarádek má státnice právě teď už za sebou. Ale věř mi, že to určitě nevzdám, nikdy se předčasně nevzdávám. Mám se naučit asi 400 stránek, na každý den jsem si rozplánovala něco, učím se docela rychle, takže by mi tak tři až čtyři týdny aktivního učení měly stačit. Doporučuji Ti také sestavit si podobný plán a přesně si napsat, co se který den budeš učit a to tak, aby Ti ještě asi dva nebo tři dny před opravou maturity zbyly na zopakování nejdůležitějších informací.
Nikdy jsem sama po titulu netoužila, nepřála jsem si studovat vysokou školu, říkala jsem o sobě, že nejsem studijní typ a učit se spoustu věcí, které mi potom v životě budou k ničemu, považuji za ztrátu času. Přihlášku na vysokou jsem si podala spíš z recese, jenže ono to vyšlo. Teď když jsem se dala na ten "boj", tak ho nehodlám vzdát. Ne proto, co by tomu řeklo okolí - nebo abych někomu dokázala, jak jsem dobrá nebo chytrá... Ale proto, že každá překážka, která se v životě objeví a já ji dokážu úspěšně překonat, zvyšuje moji víru ve své vlastní schopnosti, dokážu si pak cenit víc sama sebe. Ty jsi také moc silná osobnost, určitě to dokážeš, budu Ti držet pěstičky. Někdy je velmi těžké překonat sebe samého, ale ten člověk, který to dokáže, dokázal víc, než kdyby zvítězil nad celým světem.
Měj se moc krásně a věř si.
Darmie 4.7.2006
Draha Wahl,
moc Te zdravim z presluneneho Madridu.
Minuly tyden jsem se se smutkem v srdicku loucila s Tvymi strankami,protoze jsem si myslela,
ze se memu muzi nepodari pripojit internet a on to dokazal.
Jsem mu za to vdecna, protoze ted zase mohu procitat Tve nadherne, ale nekdy moc smutne pribehy.
Prave jsem docetla clanek o divce, ktera neodmaturovala.
Jeji pocity, ktere vyjadruje mi v mnohem pripominaji pocity me dcery,kterou opustil v Londyne, kde spolu zili asi pet let, jeji pritel.
Stalo se to v kvetnu a od te doby spolu chatujeme a obe placeme.
Ona z rozchodu, ja ze strachu o jeji dusi, ktera to opravdu nezvlada.
Kdyz jsem cetla Tvou odpoved te divence, jeste ted mi tecou po tvarich slzy.
Lituji,ze si ji neprecte moje dcera, tolik by potrebovala cist takova slova.
Ja je napsat neumim.
Snazim se ji pomahat svymi slovy, ale nejde mi to.
Je ji stale blbe, jak pise.
Dnes sla k lekari, jenze ona je takovy pripad, ze lekarum neduveruje a neridi se jejich radami.
Pak opet trpi.
Vnucuji ji myslenku, at se vrati domu, ale nechce o tom slyset.
Nechapu, proc chce setrvavat tam, kde trpi, kde je ted naprosto sama, bez lasky, bez pratel.
Je fakt, ze mame maly byt a to ji zrejme odrazuje, ale prece vi, ze bychom udelali vsechno abychom to vyresili.
Ona vsechno vi dopredu, vseho se boji, vi ze vsechno bude jen spatne.
Prosla jsem v zivote mnoha dusevnich bolesti, ale kdyz trpi vlastni dite, boli to hodne.
Mila Wahl, dekuji, ze jsem si mohla precist Tva utesujici slova te divence, byla tak laskava a tolik poucujici.
Modlim se a prosim sve ochrance o pomoc sve dceri.
Snazne doufam, ze me vyslysi.
Posilam Ti hodne slunicka,
tady je ho opravdu dost.
S laskou
Milena 4.7.2006
Ahoj,
nevím sice, jestli tě to bude zajímat to, co ti teď chci napsat, ale měl jsem nutkání se s tebou podělit o svůj příběh.
Psal se rok 2002 a já chodil do čtvrťáku, chodil jsem do školy, která mě nebavila
a také podle toho vypadal můj prospěch v pololetí mi přišlo první varování, dostal jsem nedostatečnou.
Bohužel jsem se nepoučil a kašlal na to dál,
asi jsem si myslel, že někdo mávne kouzelným proutkem a maturita se udělá sama.
Neudělala, protože jsem k ní ani nebyl připuštěn, dostal jsem nedostatečnou z matematiky.
Mezitím jsem šel dělat zkoušky na vysokou, na kterou mě vzali s tím, že až doložím maturitní vysvědčení, že můžu nastoupit.
Takže ostatní kluci měli už maturitu a já musel celé prázdniny trávit tím, že jsem chodil 2krát týdně na doučování.
Udělal jsem pro to maximum a v srpnu šel dělat reparát, který jsem udělal a mohl jít k maturitě......
Ano konečně jsem se dočkal po těch 3 měsících, kdy jsem se potil doma nad sešitama.
Takže jsem si mohl losovat témata, však to znáš, když jsem měl poslední za sebou,
měl jsem celkem dobrý pocit, že by to mohlo vyjít, už jsem se viděl, jak odcházím šťastnej jak blecha,
že mám maturitu úspěšně za sebou…
Ovšem realita byla jiná, když tenkrát ředitel řekl moje jméno a četl předměty a známky zaznělo tam slovo
– bohužel nedostatečný,
nechápal jsem to, bylo to, jako když jdeš po ulici a najednou tě srazí auto...
Byl jsem v jiné realitě, které jsem nechtěl věřit.
vyšel jsem ven ze třídy opřel se o lavici a chtělo se mi brečet, to zklamání bych nikomu nepřál zažít,
nevěděl jsem, co bude dál, na vysokou jsem nastoupit nemohl.
Musel jsem dělat opravu až příští rok v květnu, chodil jsem na pracák,
kde mi nabízeli práce odpovídající lidem se základním vzděláním,
nakonec jsem nastoupil do McDonaldu, byla to hrozná práce,
po dvou měsících mě vyhodili, rodiče byli ze mě zoufalí, a já sám ze sebe taky......
Nebylo to jednoduché období, to mi věř,
bez maturity to dnes není jednoduché, další práci jsem si už nehledal, chodil jsem na pracák, aby za mě platili zdravotní a sociální. Hlavně jsem se učil, už jsem nechtěl prožít další zklamání a říkal si, že pro to musím udělat maximum......
Maturitu jsem nakonec udělal.
Já vím, s tvým příběhem se to moc srovnávat nedá, přišla jsi o pejska, o přítele,
ovšem já za celý svůj život žádnou pořádnou lásku nepoznal, musel jsem si to všechno prožívat sám,
všechno jsem si v sobě zpracovával sám.
Žádná láska, žádné objetí, hezky jsem si plakal sám.
Je to trest za minulé životy, musím si to vyžrat.
Víš, ty máš tu výhodu, že nemusíš na opravu čekat tak dlouho, tak se do toho prosím dej
a zkus udělat maximum, ať to máš už v září za sebou a nebudeš muset čekat rok na ten kus papíru.
A ještě něco ti povím, ten pocit, kdy máš maturitu úspěšně za sebou, se dá těžko popsat
(ten pocit úlevy a volnosti, máš radost, že žiješ atd...),
ten pocit ti přeji zažít a věřím že ho zažiješ.
Martin 4.7.2006
Milá Fantastická!
Nedalo mi to, musím připojit pár řádek.
Moc na tebe myslím, věř, že když jsi dopadla až na dno, tak teď už můžeš jen nahoru, už to bude jen lepší.
Přečti si pořádně, co Ti píše Wahl, má pravdu, nevzdávej to, bojuj.
Jsi skvělá a úžasná holka.
Taky jsem to neměla jednoduché, taky jsem si to své dno vychutnala,
až mi jeden moudrý člověk řekl to, co já dnes píšu tobě -
věř, že když jsi dopadla až na dno, tak teď už můžeš jen nahoru, už to bude jen lepší.
Tu větu bych si měla nechat vytesat do kamene, je to čistá pravda.
S maturitou svět nestojí ani nepadá, když ji na podzim uděláš, bude to úžasné, když ne... co, to je život.
V něm jsou výhry i prohry, musíme umět přijímat obojí.
Důležité je najít smysl žití - vstát ráno z postele s úsměvem a ne s černými myšlenkami,
radovat se z toho, že svítí slunce nebo i z toho, že prší- vždyť oboje je třeba.
Drž se, myslím na tebe a určitě nejsem jediná.
A víš, co to znamená?
Jen v tuto chvíli je kolem tebe spousta lidí, kterým na tobě záleží, kteří na tebe s láskou myslí a nesoudí tě.
Na to pamatuj.
S láskou objímá Elis 4.7.2006
Milá Wahl,
děkuji, že jsi.
Takovým lidičkám, kteří hledají u tebe útěchu a pomoc, jsi světlým bodem jejich života,
sluncem jejich duší, jsi prostě úžasná a vzácná bytost.
Také tebe s láskou objímám
Elis 4.7.2006
Milá Wahlgrenis
četla jsem dopis od Fantastické holky a srdíčko mě bolí.
Tak ráda bych ji povzbudila.
Prosím, jestli můžeš, chtěla bych vzkázat toto:
Milá
nezoufej...
Víš, byla jsem před necelým rokem také na dně.
Byly to sice jiné problémy, ale mě hrozně moc tížily.
Ležely na mě jako kámen, balvan, nic v životě nemělo smysl, nikdo nebyl, kdo by mě pochopil, objal...
Nechtěla jsem žít, každý den jsem myslela na to, že chci umřít, a bylo mi jedno, že tu mám malé děti.
Každý den zavřená v koupelně sama se sebou, se svým zoufalstvím, plačící.
Každý den proplakaný polštář..
.A ta bolest byla veliká, a pomoc nikde.
Viděla jsem okolo sebe mnoho zla, mnoho, co mě ničilo, jen jsem nechápala proč.
Nikde záchytný bod, výhled na lepší budoucnost, jen prázdnotu a zlo....
Pak jednoho dne nastal zlom.
Jako by se všechno to zlo okolo mě shluklo a udeřilo.
A to bylo to, co mě náhle posunulo dál, výš.
Nechtěla jsem to, nečekala, netušila to, ale najednou to přišlo, ze dne na den.
Byla jsem jako ve víru, nemohla nic dělat.
Ale byla to změna.
Nevěděla jsem, jestli se to děje k lepšímu nebo k horšímu, ale dělo se.
A to bylo to hlavní...
Teď už vím, že to přijít mělo, a přišlo to ve správnou chvíli.
Teď už nepláču, jsem jiný člověk.
Ty můžeš plakat, ale věř, že třeba zítra se stane něco, co Tě posune někam dál.
Život není nehybný, život je pohyb, změna.
A ta může přijít kdykoli, nečekaně.
Nenech si tu změnu uniknout.
Nebude to jednoduché, ale až přejde, vše se pak zklidní, Ty přestaneš plakat, a v klidu si splníš své velké sny.
Prosím, nenech si ty velké události uniknout, nenech je zmizet.
Dostanou Tě tam, kde si přeješ být.
I když Tě neznám, mám Tě ráda.
Konchedras 4.7.2006
Drahá Wahlgrenis,
jsem okouzlena Vaší osobností a to jsem objevila Vaše stránky teprve nedávno.
Tedy, spíš bych řekla, že ony si našly mne.
Díky za to.
Moc ráda bych Vám napsala moje zkušenosti s věcmi mezi nebem a zemí,
i když vím, že jste velmi vytížená, takže bych je spíše sepsala, abych se o ně podělila s ostatními čtenáři Vašich stránek.
Teď ale není čas na "zbytečnosti".
Cítím, že je nyní potřeba pomoci jedné moc nešťastné osůbce - Fantastické holce.
Moc Vás prosím, pošlete jí tento vzkaz. Ze srdce Vám děkuji,
Vaše Lída 4.7.2006
Nejmilejší Fantastické děvčátko,
prosím, neodmítej pomoc druhých.
Je moc dobře, že ses paní Wahlgrenis svěřila se svými pocity, strachy, úzkostmi i smutkem.
Když umíš svoje problémy pojmenovat, bude i boj s nimi o něco jednodušší.
Vím, že si teď třeba říkáš, že se mi to dobře radí, když o Tobě a Tvých problémech nic nevím. A
le věř mi, že Ti až moc dobře rozumím, prošla jsem si také takovým utrpením
- problémy s maturitou, silné deprese s jedinou touhou - a to po sebevraždě,
nechuť se ráno už jen probudit, natož vůbec vstát a také jsem přišla o mého miláčka pejska Badýčka - umřel mi v náručí...
Myslela jsem, že už nikdy nemůže být lépe, ale nyní mám jak maturitu, tak i miláčka Čakýnka a po depresích ani památky...
Věř mi, všechno nebylo hned.
Trvalo mi to roky.
Ale zatím jsem ten boj ustála a do dalších můžu jít o to silnější.
Prosím, neubližuj si a ani ostatním.
Věřím, že to všechno překonáš.
Podávám Ti pomocnou ruku, pokud budeš mít chuť, napiš mi, všechno co Tě napadne, co z Tebe bude chtít jít ven.
Můžeme se i potkat a o všem si popovídat.
Měj se moc krásně.
Sluníčkové léto Ti ze srdce přeje
Tvoje Lída 4.7.2006
Ahoj Wahlgrenis,
Už druhý den čtu na tvých stránkách příběh Fantastické holky.
Velká většina lidí si prožili takový příběh, jaký zažívá ona.
Ano, skoro každý to zažil ať už ve větší a nebo menší míře.
A určitě je v těchto chvílích pro člověka dobré, když ho někdo pohladí a řekne mu, „neboj, bude to dobrý“.
Ano, bude to dobrý, ale začít musí člověk sám u sebe a nečekat, že ho někdo povede za ručičku.
Protože i když se skoro všichni po celý život ujišťujeme, že tu nejsme sami,
že je tu přeci mnoho lidí, kteří nás milují a mohou nám pomoci, tak i přesto na to zásadní jsme v životě vždycky sami.
Prostě jsme sami.
A co ty milióny lidí kolem nás?
To jsou pouze návštěvníci v našem životě.
Jsou to projekční energetické hladiny jiných druhů vědomí,
které se zrcadlí na panoramatickém vnitřním zrcadle našeho vlastního vědomí.
Každý z nás si před příchodem na tento svět zvolil nějaké úkoly, které zde chce splnit (zažít).
A tím, že dobrovolně odejde z tohoto života, nic nevyřeší.
Vše se mu vrátí ještě ve větší míře v dalším životě.
A utíkat pořád nejde.
Je třeba se umět postavit, a podívat se životu přímo do očí.
Je třeba brát života takový, jaký je, a nežít jen ve svých snech.
Je třeba přestat spoléhat se na všechny ty tzv. jistoty, které máme kolem sebe téměř všichni nahromaděni.
Je třeba pochopit, že jistota v naší realitě neexistuje.
Tak to prostě je a nikdo s tím nic neudělá.
Je třeba se s tím naučit žít.
Je třeba naučit se žít svůj život.
((život je totiž neskutečně krásný,-kdyby mi někdo před pár lety řekl, že dnes budu toto nejen tvrdit,
ale i zažívat, tak bych mu rozhodně nevěřil, ale je tomu opravdu tak))
Tak jsem si přečetl, co jsem právě napsal a nezní to moc jako dobře míněná rada, co ?
Ale je to tak, nepíšu to proto, abych někomu ublížil.
Někdy člověk místo pohlazení prostě potřebuje se jen zpříma postavit a brát věci tak, jak jsou.
Honza 4.7.2006
Ahoj Wahlgrenis,
znovu jsem četla řádky plné beznaděje od Fantastické holky.
Nedalo mi to a vytáhla pro ni tři runy, jejichž poselství jí posílám.
Bez jakýchkoliv svých komentářů, jen pro zamyšlení, jen s výkladem, který u nich byl...
Orianna 4.7.2006
Fehu:
Znamená bohatství a majetek, ale pozor aby se pomaličku nezaměnila v chtíč a touhu získat stále víc a víc.
Nezapomínejte na své bližní, buďte k nim dostatečně štědří a učte se z vlastních chyb.
Nauthiz:
Zkuste se zastavit a na chvíli jen naslouchat hlasu svého vlastního nitra.
Možná, že už jste pozapomněli na světlo v něm.
Teprve až poznáme černočernou tmu, můžeme si uvědomit světlo.
Neznali bychom světlo, kdyby neexistovala tma a nepoznali bychom tmu, pokud by neexistovalo světlo.
Zapotřebí je obého, aby došlo k harmonii.
Tak zastavte se... a naslouchejte.
Thurisaz:
Snažíte se započít něco nového, avšak není příliš příhodná doba,
čekají vás konflikty a komplikace,
zejména díky vaší nespolehlivosti a agresivnímu chování, které vás můžou snadno přivést do nesnází.
Moje mila Wahlgrenis...
tak Ti po dlouhe dobe opet znovu pisi, ani uz nevim, kdy to bylo naposledy...
mozna potom, co jsem neudelala maturitu a musela jit znovu v zari...
nevim...
je toho uz tolik a ja uz jsem tak moc unavena ...
pamatuji si ale na to, ze jsi mi tenkrat odpovedela, ze muj odjezd do zahranici je jeste hodne daleko....
nemela jsi pravdu, hned po maturite jsem se sbalila a spolu jeste s jednou kamaradkou odjela do Anglie, primo do Londyna...
najit stesti?? snad...
mozna ze jen proste utyct sama pred sebou a nevedet uz o nicem, tak, jak jsem si to uz hrozne dlouho prala...
skoro po pul roce sem ted opet doma, naprosto pokorena jako clovek, naprosto ponizena, bez kapicky hrdosti....
a neni to uz snad ani pocit, ze jsem mrtva.
Ten posledni kousek s cim jsem tam jela jsem tam nechala...
o to ale nejde, nechala jsem tam mnohem vic, i ten posledni kousek srdce, moji dusicky...
a vubec nechapu, jak jsem se ocitla az tady a ted...
co to je, ten zbytek, ta mrtvolna troska, co tu ted sedi...
rvala bych jak tyrany zvire, kdybych jeste mohla... ale uz nemam silu...
nebudu Ti psat o tom, jak smrdi pach smrti, jak strasne to muze bolet, kdyz vis ze kdyby si to ted skoncila...
za chvili zapomenou....
ze nevim kolikrat jsem premyslela nad tim jestli ,,provaz nebo plyn"" a hlavne jak dlouho uz nad tim premyslim....
Londyn....
psala bych basne o tom kolik krasy jsem videla,
jak moc se tam lide miluji,
kolik jsem tam videla doopravdove lasky mezi lidmi...
jak moc jsem jim jejich lasku zavidela a jak moc jsem byla stastna s nimi, ze ji maji....
chtela jsem tam zustat a nevratit se, uz nikdy.
Byla jsem tam tolik sama, ale nebolelo to vic nez tady, kde jsi sama uprosted ,,nejblizsich"" lidi,
ani Ti nebudu psat o tom, jak moc muze bolet zrada, krivda a nebo jen par hloupych vycitek od cloveka, ktery ti dal zivot,
ze to vsechno je jako mala bodna rana primo do slabin...
a tak jsem ve svych 20 letech docista na pokraji sil, 50 000 dluhu, doplazila jsem se zpatky ....
a vidim, jak moc tu byli stastni,
vsichni tu beze me byli tak stastni...
nereknou to, ale vis to a nemuzes uz ani plakat nad tim, kdyz ti vyctou ze tu meli vic jidla bez tebe...
poridili si novyho pejska, bylo to neco pres rok, co odesel muj Misicka...
nesnaseli ho, chovali se k nemu jako k hadru...
a ted se vratim a oni.... maji psa
nechapu, ze moje srdce uz davno nepuklo, jak tohle muze unyst, tolik tolik prohry..
ubohostri, zrady ,tolik ty spiny a hnusny lidskosti...
nesnesu uz dyl trpet, mam sevreny hrdlo bolesti a uzkosti....
nevidelas, jak se k nemu chovaji....
a jak se chovali k mymu pejskovi...
jak ho nesnaseli...
nebo nas oba..
sami dva proti celymu svetu?
a ted uz jsem jen ja...
vzit pistoli a strelit je tak moc lehky a zustane ti alespon ta hrdost...
jsem jenom srab, nechala jsem si vzit vsechno....
co Ti chci ma mila Wahl tedy rici...?
ze clovek vydrzi mnohem mnohem vic, nez si doopravdy mysli, ze i kdyz si myslis, ze uz nemuzes niz,
prijde neco, co Te nakonec presvedci o tom, ze to pomyslne ,dno" je tak doopravdy hluboko,
ze za cely zivot nemuzes dopadnout az nakonec ty propasti....
ze driv nebo pozdeji se kazdy nauci zit sam se sebou a ,v sobe"
a lidem odpusti i jejich hnusnou lidskost a lidem odpusti vsechno, nakonec budes rada ze jsi prezila...
ne, nikdy uz nebudes sice zit.....ale prezijes!
A jednou rano se probudis, usmejes se....
a poprve budes vedet proc a poprve to bude vsechno mit nejaky smysl...
a mozna, mozna ze jednou nebudes chtit jit ani spat...
ne, sice uz Te nikdo nemuze nicim prekvapit a doopravdy neveris nicemu...
ale zustaly tu porad jeste ty sny, pul zivota tam muzes byt
a snit si o tom, ze nekde je zeme, kde lide i zvirata ziji v naproste harmonii, dokonale souhre, miru a porozumneni,
ze je tam dost mista pro vsechny a lasku, ze tam pociti kazdy...
nikdo ji nemusi druhym zavidet a prosit o ni...
protoze o ni... se prosit neda!
A tak jsem Ti jen tohle chtela povedet, kazdy si asi tak nejak zije to svoje peklo tady..
asi tak nejak jak umi...
a obcas jeste porad premyslim co je pravdy na tom, kdyz Kurt Cobain rekl, ze je lepsi shoret nez vyhasnout a prostrelil si hlavu....
mozna, ze jen proste nebyl srab...
mozna, ze jen proste byl jeste mnohem niz, nez na konci svoji propasti, nekdy posloucham jeho bolest, nekdy se mi chce kricet s nim...
nekdy, kdyz ho slysim, mam pocit, ze nejsem tak uplne sama, ze je tu se mnou...
a to je vsechno, prezila jsem...
Nemam nic a nedokazala jsem ve svem zivote nic za co bych na sebe mohla byt pysna..
a tak po 20 letech jediny s cim se muzu pochlubit je to, ze jsem prezila....
kazdy at zije jak umi, jak se rika....
jdu spat a mam z toho tak uprimnou detskou radost, ze zase zavru oci....
dobrou noc, nashledanou....
Fantasticka holka 18.2.2007
Moje milá Fantastická holko...
jsem ráda, že se ozýváš.
I když chápu, že příliš radosti z toho, že mi píšeš, nemáš.
Jsi pořád v tom stejném bodě, kde jsi byla přibližně před rokem.
Nic jsi nedokázala, nic Tě nebaví, nic nemáš, všem jsi jenom na obtíž.
Přitom jsi byla v Anglii, naučila ses určitě perfektně jazyk.
O tom ale už nepíšeš...
Navíc jsi poznala důvěrně cizí zemi, jejich zvyky, chování, mentalitu.
To jsou zkušenosti k nezaplacení.
Nádherně píšeš.
(Určitě by nebylo marné tuto Tvoji životní etapu zpracovat do literární podoby...)
To, že jsi tam byla, rozhodně nepovažuj za marné.
Už jen proto, aby sis mohla udělat odstup od domova, abys mohla být jinde a potom se vracet.
Tohle je důležité při všech cestách.
Člověk by si tak měl uvědomit, kam opravdu patří a kde je jeho domov...
Ovšem Tys po návratu domů příliš štěstí neprožívala.
Pořád se pohybuješ na té nejisté hraně, kde hranicí do jiného světa je provaz nebo plyn.
Máš to pořád nastavené divně.
Sebevražda není, jak si mylně myslíš, únik před realitou.
Je to krok zpět, fatální zastavení.
Duše člověka, který nedokázal svůj život zvládnout a zvolil si sebevraždu, se dostává do zvláštních spirál, které ho stáhnou úplně dolů.
Aby se zase duše mohla posunout ve svém vývoji nahoru, potřebuje se přiblížit k jiným lidem tak, aby ji pochopili a tzv. osvobodili.
K tomu ale nedochází ve chvílích, kdy by to ta duše chtěla, ale až když lidský svět zaregistruje, že se něco děje.
A ani potom není jistota, že se komunikace uskuteční ve správném duchu.
Proto jestli Ti mohu radit, na tuto cestu zapomeň.
Najdi si práci, abys nebyla na rodičích tak závislá.
Dluh budeš splácet postupně po malých částkách.
Měla bys jim totiž ukázat, že jsi k něčemu došla.
Nesmíš pořád jenom fňukat a dupat, co všechno ještě chceš.
Budeš si muset všechno postupně zasloužit.
Je to těžké, já vím, sama máš pocit, že už není odkud čerpat, že všechno je na nule...
Ale ohýnek ve Tvém srdci přeci ještě pořád hoří, ne?
Neříkej mi, že nikde není jediný člověk, kterého bys zajímala, který by mohl vidět Tvé slzy, který zná Tvé trápení.
Nemusí to být nutně muž.
Nemusí to být nutně ani kamarádka.
Může to být i náhodný člověk, kterého jen tak někde potkáš.
Potřebuješ s někým souznít, aby ses přeladila z toho absolutního prázdna na nějakou pozitivnější vlnu.
Vím, co prožíváš, nikdo Tě nemá rád, nikdo Tě nechce.
Ale je to jen proto, že zatím jsi nenašla vhodné místo uvnitř Tvé duše, které bys měla mít ráda.
Jakmile to místo najdeš, mělo by se všechno měnit.
Připadáš si prázdná, opuštění, zbytečná, ale taková nejsi.
Den se skládá z nekonečna chvil, z malých střípků, v kterých se můžeš najít.
Jen to prosím Tě ale zkus.
Najít sama sebe je moc důležité.
Nevíš, kterým směrem bys měla hledat místo.
Určitě by to měla být firma, která pracuje se zahrničními klienty.
Ta nabízíš maturitu a výbornou znalost angličtiny, můžeš se uplatnit jako asistentka ve vedení firmy,
v recepci společnosti nebo jako dispečerka.
Pro takové činnosti máš všechny předpoklady.
Navíc jsi komunikativní, nedělá Ti problém mluvit s lidmi.
Určitě bys takové prostředí měla najít, protože i tam pochopíš, jak jsi pro ostatní důležitá.
A dokonce jsou firmy, které na Tebe čekají.
Je Ti krásných dvacet let.
Mnoho žen před padesátkou se děsí dne, kdy jim šéf oznámí, že jsou pro firmu příliš staré.
Máš výhodu mládí...
Hlavně neztrácej naději.
Věřím, že se spolu brzy potkáme.
W.
19.2.2007
DĚKUJI.
Fantastická holka 20.2.2007
Ahoj Wahlgrenis,
cetla jsem pribeh Fantasticke holky a chtela bych ji neco napsat.
Mila Fantasticka holko,
hrozne bych Ti prala, aby ses citila lepe.
Ja vim, ze je to tezke.
Prozila jsem take spatne obdobi, kdy jsem se citila strasne sama a naprosto na dne.
Od te doby uz opravdu neni nic jako predtim, ale uvedomila jsem si nektere veci,
kterych bych se asi jinak nedotkla, napr. jak dulezite jsou vlastni myslenky, ze jsme jimi odpovedni nejen sami sobe, ale i svetu kolem.
Osobne musim rict, ze prave s tim mam problem - myslet pozitivne v kolektivu lidi, kteri jsou uplne jini.
Jenze ted nechci moc psat o sobe.
Aspon na chvili prece musis mit pocit, ze nejsi sama a ze nekomu na Tobe zalezi.
Podivej se na tu spoustu mailu, ktere Ti lidi poslali, to prece musi trochu zahrat u srdce.
Pokud bys chtela mohli bychom se nekdy potkat a popovidat si.
Myslim, ze bychom rozhodne meli o cem (Wahl Ti urcite da kontakt... - Ano, pozn. W.).
Fandim Ti, urcite vsechno postupne zvladnes.
Barbora 20.2.2007
Milá maličká Fantastická holčičko!
Ani si neumíš představit jak ráda bych já cizí ženská, tě pohladila a ukonejšila.
Potřebuješ lásku!
Každý potřebuje lásku a mladí lidé ze všech nejvíce.
Mám dvě dcery zhruba o deset let starší než ty.
V době kolem 20 roku to s nimi bylo nejhorší.
I já sama po maturitě (taky jsem prolezla s odřenýma ušima) jsem prožívala podobné stavy, jaké popisuješ.
Hluboké bezedné stavy beznaděje, pocity méněcennosti....
Zkus přestat pozorovat sama sebe.
Zkus se zaměřit přímo cíleně na pomoc druhým.
Zkus začít lásku dávat a ona si pak k Tobě cestu najde.
Zaměstnej se třeba někde, kde tě opravdu budou lidé potřebovat.
Péčí o slabší a potřebnější, zapomeneš na svoje trable.
Podobnými krizemi, jakou právě prožíváš, procházejí často lidé, kteří se ocitají na duchovní cestě.
(Pročpak si se asi ocitla na těchto stránkách?)
Zkus třeba meditovat a taky chodit hodně do přírody...
Četla jsi knihu Paula Coelho "Veronika se rozhodla zemřít" ?
Jestli ne, zkus si ji sehnat!
Tato i jiné jeho knihy mají zázračnou moc uzdravení.
Držím palce!
A přeji, aby ti sluníčko prozářilo a zahřálo dušičku co nejdříve!
Vydrž!
Lughana 21.2.2007
Komu jsem to chtela vnutit..
Tobe nebo sobe?..
uz ani nevim...
ze na M. dokazu zapomenout, nikde na svete se mi to nepodari..
Cim to je, ze na me lidi kaslou?
Cim to je, ze jsem ted mnohem vic sama nez kdy jindy,
dochazi mi sily moje mila Wahl,
mam praci, ktera mi nedava zadnou radost,
mam pratele a rodinu, kteri me jen vyuzivaji...
mam motivaci to zmenit, ale nikam to nevede, moc se trapim a nevim proc to tak je...
chci aby byl konec, ale nedokazu pro to nic udelat,
cekam na nej, cekam na nej tak, jako cekaji umirajici, to je jediny co chci...
rozloucit se s nim, chci odejit s pocitem, ze se na me nezlobi, ze je stastny...
jak dlouho to je, co me mel nekdo doopravdy rad...?
nejsem sebestredna a na lidi kolem myslim casto....
jenze ja uz jsem tak dlouho nepocitila radost z jejich blizkosti, nechci uz jit na skolu,
nemam ambice a nechci byt znovu zavisla...
nechci uz ani pracovat, prijdu si jako pracovni sila....
prijdu si strasne, nikam tohle nevede, chci to zmenit,nevim jak...
nikdo me nemiluje..
a ja nikoho...
byli jen tri za muj zivot - muj mrtvej pes, mrtvej Kurt a M....
ale kde je tomu konec?
snad uz rok jsem ho nevidela...
nedokazu si rict o pomoc,ale takhle dlouho pokracovat uz nemuzu,
potrebovala bych znat svou budoucnost, protoze ja sama si myslim, ze tohle opravdu nema cenu,
ze az jednou ulehnu vecer do postele, pukne mi srdce bolesti a prazdnotou,
nechci uz cejtit tu bolest a vazne potrebuju nekoho, kdo by me miloval a ja mohla jeho...
ale uz neverim...
a kdyz rano v 5 odchazim do prace - na postu, umiram,
je mi spatne a prijde mi, ze budu zvracet krev....
mam si nechat vyvestit karty?
mam zajit na numerologii, nechat si cist z ruky...
co mam delat, abych vedela, ze se i ja jednou dockam toho krasnyho prastenyho cloveka, stejnyho jako ja...
ze tohle cekani na ,,nic"" neni zbytecny a ze ta bolest co citim jednou prejde,
ze mi jednou nebude spatne z lidi a oni me budou mit radi a nebudou na me kaslat a ja na ne taky ne....
jak se to dozvim?
pomuzes mi, prosim?..
nemam sny...
nemam prani, sem prazdnej obal...
co svou radost nucene predstira stejne jako zajem o cokoliv nebo kohokoliv...
ja jsem totiz doopravdy vyhasla...
to nejhorsi, co se ti muze stat, budu jeste nekdy stastna, jako tenkrat, kdyz jsem s nim sedela v jedny lavici??
budu jeste nekdy tak stastna nebo uz ne?
protoze jestli ne, jestli ten pocit uz nikdy nezaziju a ja myslim, ze ten pocit tu bude jenom s nim....
tak potom, ma cenu tu byt?
ma...
a proc vlastne...
pro tu bolest?
nestojim o takove dukazy sily, nestojim o to, abych si mohla rict, ze jsem to dokazala dozit do konce,
tahle bolest mi za to nestoji,
smrt sama o sobe nemuze byt horsi nez mrtva duse v zivem tele, i kdyz nekdy je mrtvolne stejne....
uz to nezvladam, ne stejne jako kdykoliv predtim...
ted je to jiny pocit...
ted uz mi opravdu nezalezi na nikom po dlouhem obdobi, kdy jsem se presvedcovala, komu zalezi na me,
chci se ztratit..
myslis ze smrt opravdu boli?
a co nestastna nahoda, da se taky tak brat....
ne, nepochopila jsem, ze to neni vysvobozeni,protoze je asi cas na to, abych to pochopila prave v tomhle zivote...
mozna ze jsem nedokonala duse na sve prvni ceste a stejne nemam dojit dal...
ale tuhle zkousku nechci udelat...
ne s takovymhle zadanim...
neni reseni Wahl...
neni uniku, uz neni kam utikat...
je toho moc...
opravdu moc.
Fantasticka holka 21.4.2007
Mila Fantasticka holko,
jsem dlouho vzhůru, protože dělám něco do práce, která mě přestává bavit (ale to je teď jedno).
Čtu si tvůj dopis a nedá mi to Ti nenapsat.
Taky jsem se utápěla v depresích (ze začátku za to mohli rodiče, potom já sama).
Taky chodím brzy do práce, vstávám ve čtyři ráno.
Zkus si někdy poslechnout, jak krásně už takhle brzy zpívají ptáci,
i ve městě ( i když posloucháš Kurta Cobaina, do kterého má zpěv ptáků daleko ).
Zkus je v duchu pozdravit.
Pokud se ti stýská po někom, koho miluješ, ale nemůžeš ho mít vedle sebe, tak mu dej tu volnost,
miluj ho dál, ale netrap se kvůli němu, jde to, musíš si to opakovat každou chvilku.
Víš, pamatuji si, kdy jsem měla období, kdy jsem radši všechny nenáviděla,
i sebe, protože to bylo jednodušší a pohodlnější, než se vzchopit a problémy řešit.
Víš, ono platí vždycky něco za něco a všechno má svá pravidla.
Myslíš, že kdybys byla s M. byla bys jiná a šťastná?
A on by byl s tebou šťastný?
Všechny Tvé problémy by najednou zmizely?
Nebo kdybys už nežila, myslíš, že by Ti bylo lépe?
Že bys tady neměla dluh, který budeš muset jednou splatit?
Vždycky je nutné začít u sebe, dát se do hromady, mít se ráda a věřit.
Potom když budeš vyzařovat pohodu, určitě se objeví někdo kdo Tě bude milovat.
Vím, že po přečtení si řekneš, že nedokážu pochopit tvou bolest a problémy a jenom říkám, že musíš.
Já taky musím pořád bojovat (hlavně sama se sebou )
Už jsem pár let plnoletá a pořád nemám v životě jasno a hledám.
Abych pravdu řekla, koukám se závistí a údivem na lidi kolem sebe, kteří podle mě žádné takové problémy nemají.
Ale na druhou stranu zuřím, že si spoustu věcí neuvědomují a jsou přesvědčení, že jsou na vrcholu vývojového stupně na Zemi.
Budu Ti držet pěsti.
Eva 23.4.2007
Tohle nosím v peněžence:
Proč se zabývat tím, co říká okolí?
Proč se zamýšlet nad slovy cizích, kteří nevědí a nechápají?
Proč zbytečně ztrácet čas, tím zda-li do něčeho jít nebo ne?
Rozhodni se a konej, od započaté práce se nemá odcházet.
Co má nebo nemá smysl, můžeš zodpovědět jen ty sama, nikdo jiný to nemůže udělat.
Možností je mnoho a ty přijdeš na to, která z nich tě zavede až k cíli.
Pokud cítíš, že máš pátrat dál, pátrej bez ohedu na to, co tomu říká okolí, poslechni své srdce, to tě nikdy nezklame.
(neznám autora)
Mysl se chová jako vezeň.
Má ráda zákazy a omezení, protože právě na to je zvyklá.
Omezení umožňuje člověku nemuset čelit sobě samému.
Umožňuje Vám zůstat na místě a ani se nehnout.
(Stuart Wilde)
Hledající je ten, který hledá sebe sama.
(neznám autora)
Milá fantastická holko,
nezlob se co ti teď řeknu, ale mám o tebe vážné obavy.
Podle mne jsi nemocná.
Nejsem sice odborník, ale tvé nálady, které zcela zjevně nemají již žádné opodstatnění, jsou opravdu chorobné.
Deprese je totiž opravdu nemoc a LZE JI LÉČIT!
Navštiv urychleně svého obvodního lékaře a nestyď se mu o svých stavech mysli vše povědět.
Nebo zkus vyhledat přímo odborníka psychiatra.
Za svou nemoc se nemusíš stydět.
Takto nemocní bývají často velmi nadaní a zároveň senzitivní lidé.
Udělej to a uvidíš, že se ti uleví.
Sluníčko bude zase svítit pro tebe a kytky budou vonět pro tebe a lidi kolem tebe budou milejší a usměvavější.
Držím ti palce!
Pa!
Lughana 25.4.2007
Milá Wahlgrenis,
prosím o přeposlání vzkazu.
Vím, vše se děje, jak se dít má, ale neodpustila bych si, kdybych neudělala to nejmenší, co udělat můžu - poslat pár slov.
Zdá se, že se ta dívčina motá stále v bludném kruhu, z kterého nenachází východiska.
P.S.
Moc se těším na nadcházející víkend v Jablonci.
S díky Marie 26.4.2007
Milá fantastická holko!
Podívej se z okna!
Přivři oči, cítíš - sluníčko tě hladí po tvářích, všechno nádherně pučí, voní, vše je plné života.
Zastav se na chvilinku, zastav tok myšlenek, zaposlouchej se do zpěvu ptáků, bzukotu včel.
Cítíš, jak je vše kolem tebe plné života?
I ty, jenom to nechceš vědět!
I ty máš právo na život, ne živoření.
K tomu ti však nemůže pomoci nikdo kolem tebe, pokud nebudeš chtít ty sama.
To, jak se cítíme, je dílem okolností jen zčásti.
Záleží především na tom, jak se k těm okolnostem postavíme, je hodně lidí, kteří neměli optimální dětství.
A tím, že se dva lidé rozejdou, se nezastaví běh světa, druhého nemůžeme vlastnit.
K tomu ale jistě časem dojdeš sama.
Píšu ti však především proto, že mám pocit, že vše vidíš už dlouho příliš černě,
že máš pocit, že se ti nedostává sil a začíná převládat apatie.
Umím si to představit, taky jsem si ledasčím prošla.
Nezvládnutí stresu a stálé víření neproduktivních myšlenek však natolik změní chemii mozku i těla,
že si člověk nedokáže pomoci a přestane mít sílu i k běžné každodennosti.
NEČEKEJ už na nic a vyhledej HNED lékařskou pomoc.
I když jsem v mnoha ohledech, co se týká lékařských možností, dost skeptická, protože jsou spíše jen "hasiči" problémů,
zdá se, že v téhle chvíli jsou pro tebe antidepesiva jediným východiskem, aby ses mohla zastavit a nadechnout.
Třeba jen na chvíli, než budeš schopna trochu se srovnat.
Není to žádná ostuda, nad zlomenou nohou bys taky tajně doma nebrečela!
Hodně sil, držím palce.
Marie 26.4.2007
Milá Wahlgrenis
prosím, ráda bych ještě povzbudila Fantastickou holku, jestli mohu.
Milá holko, jsi opravdu fantastické děvče, jsi vyjímečná, jako každý člověk.
Vím, že Tvá bolest je jen Tvou bolestí, a že je těžké se znovu postavit a jít dál.
Každý to zná.
A přesto to jde.
Měla jsi pejska, nového bys nechtěla?
Možná se ten první k Tobě takhle vrátí.
Máš práci, i když Tě nebaví, co si z platu koupit toho nového?
Když jsou lidé na dně, najdou si nějaký ventil, malovat, číst a psát básně, sport...
Zkus přijít na to, co Tě uklidní a povzbudí, cokoliv, třeba párat polštáře
Věř, že co k Tobě má přijít, to k Tobě přijde, neobejde Tě to.
Jsi vyjímečná, zkus se vyjímečně chovat.
On i takový odsuzovaný vzdor je dobrý pomocník.
Když je Ti nejhůř, zatneš pěsti a řekneš si: " mě nedostanou ! "
Jen to "něco", tu vzpruhu, v sobě najít.
Držím Ti moc a moc palce, nevzdávej to.
Konchedras 24.5.2007
Mila Wahl,
zaujalo mne, ze "fantasticka holka" z Tvych stranek posloucha skupinu Nirvana a jejiho zpevaka Kurta Cobaina.
Jeho fanouskem je i muj syn, ktery mel donedavna znacne psychicke problemy,
byl velmi nestastny a uvazoval o sebevrazde.
Dokonce si myslel, ze trpi stejnou nemoci jako Cobain /Tourette/.
Zoufale si pral, aby ho nekdo osvobodil z jeho trapeni a ja nevedela jak mu pomoci.
Na radu sve kamaradky jsem se proto obratila na znamou kyberneticku, ktera mi rekla,
ze muj syn byl odstrizen od duchovna a ovladla ho nejaka zla sila, ktera ho vysavala z energie.
Byl pry u nej spusten program na uplnou destrukci.
S necim podobnym se udajne jeste nesetkala.
S jeji pomoci sa stav meho syna zlepsil a ja prosim pana Boha, aby se nic podobneho vice neopakovalo.
Vim, ze Nirvana ma hodne posluchacu hlavne mezi mladymi a vice novodobych kapel vidi v ni svuj hudebni vzor.
Ja hudbu miluji, ale songy Nirvany mne hrozne stresuji (stejne pocity vyvolavaji i u meho manzela a dalsiho syna).
A tak se ptam, nezpusobuji pisne K. Cobaina negativni vibrace a neumocnuji depresivni stavy?
Wahl, prosim Te, lze zjistit, kde bloudi duse Kurta Cobaina 13 let po jeho dobrovolne smrti?
Neprosi timto zpusobem o pomoc?
Promin, ze Te obtezuji mozna nesmyslnymi otazkami ale nemuzu je vymazat z mysli a snad jenom Ty muzes na ne odpovedet.
Dekuji ze srdce, ze se zabyvas problemy jinych a preji hodne lasky, trpelivosti, pozitivni energie a zdravi.
Maricarmen 20.6.2007
KURT COBAIN
Frontman jedné z nejznámějších skupin devadesátých let se narodil 20. února 1967 v městečku Hoquiam, asi 140 kilometrů od Seattlu. Matka pracovala jako číšnice v koktejlovém baru a otec byl automechanik. Když bylo Kurtovi sedm let, rodiče se rozvedli, což ho výrazně ovlivnilo. V pozdějších rozhovorech uváděl, že od tohoto okamžiku se již nikdy necítil znovu milován.
Kurt se s rozvodem rodičů nikdy nesrovnal a stal se z něj složitý a antisociální živel. Jeho trauma se později objevilo v mnohých textech písní Nirvany. Bydlel u různých příbuzných v Aberdeenu, kam se rodina ještě před rozvodem přestěhovala, našlo se však i období, kdy spal pod mostem.
Nejoblíbenější hudbou byli pro Kurta britští Sex Pistols a různé jiné britské punkové skupiny. Kurt sám byl součástí hned několika skupin, než v roce 1986 v Olympii založil spolu s kytaristou Kristem Novoselicem a bubeníkem Aaronem Burckhardem skupinu Nirvana. S Burckhardem se však později rozloučili a po období hledání dalšího bubeníka se v roce 1990 v kapele objevil Dave Grohl.
Po počátcích, kdy s demonahrávkami sháněli vydavatele, se jich nakonec ujala nezávislá společnost Sub-pop, která v roce 1989 vydala jejich první album Bleach. Album mělo úspěch, a tak se pro příští album Nirvana upsala Geffenu, který ji mohl propagovat mnohem lépe.
Dva a půl roku po svém debutu vydala Nirvana album Nevermind. V čele s nejuznávanějším singlem Smells Like Teen Spirit vlétla takřka neznámá kapela do žebříčku prodejnosti. Nevermind se prodalo přes deset milionů kopií s tržbou přes půl miliardy dolarů.
Sám Cobain přiznal, že o takovém úspěchu se mu ani nesnilo. Sláva však pro něj měla i negativní stránku. Kurt začal brát heroin, podle vlastních slov proto, aby se vyhnul tlaku producentů a také bolesti v oblasti břicha, kterou mu způsoboval skříplý nerv v zádech. Své nitro si dále vyléval ve velmi osobně zaměřených textech písní.
Právě osobní charakter textů znamenal, že si je fanoušci často špatně vykládali. Kurt posluchače upozorňoval, že písně mají jiný význam, ale pomalu chápal, že ani přes obrovské peníze, které albem vydělal, na fanoušky příliš velký vliv nemá.
V únoru 1992 si Kurt odskočil na Hawai, aby se oženil s Coutney Love. Později toho roku vydala Nirvana album Incesticide a Kurt skončil v nemocnici, aby se léčil ze závislosti na heroinu. Zároveň se mu narodila dcera Frances Bean.
Na začátku roku 1993 vydala Nirvana album In Utero. Deska bourala všechny hitparády. Zároveň byla ještě daleko otevřenější než předchozí alba a byla jakýmsi oknem do Kurtovy duše. Hudební kritici se shodují, že byla rozhodně albem, do kterého dal nejvíce sám sebe.
V listopadu nahrála Nirvana odlehčené album MTV Unplugged, kde kromě svých písní ztvárnili i písně umělců, kteří je silně ovlivnili, například Bowieho Man Who Sold the World. Pokud někdo dosud zpochybňoval Cobainovy muzikantské kvality, mohl se o nich naplno přesvědčit. Rozšířily se však fámy o tom, že to je poslední album Nirvany, protože jsou problémy uvnitř skupiny.
Poté se Nirvana pustila do evropské koncertové tour, ale musela ji přerušit kvůli tomu, že se Kurt pokusil v Římě o sebevraždu, když spolykal více než padesát uklidňujících prášků a zapil je šampaňským. Incident se podařilo ututlat a Cobain se vrátil do Seattlu, kde nastoupil na protidrogovou léčbu.
Z nemocnice ovšem po chvíli utekl a 5. dubna 1994 se zabarikádoval ve svém domě, vložil si do úst pistoli a stiskl kohoutek. Našel ho elektrikář, který vlezl do domu oknem, když nikdo neotvíral. Vedle Kurtova těla ležel dopis na rozloučenou, adresovaný Courtney a malé Frances Bean, zakončený slovy „Miluji vás, miluji vás“. Manželka Courtney musela být 7. dubna hospitalizována kvůli předávkování drogami.
Na Kurtovu smrt reagovalo hned několik teenagerů ve Spojených státech tím, že se zastřelili. Dalších pět tisíc fanoušků se shromáždilo v Seattlu a se svíčkami v rukou vytvořili smuteční pochod. Tak odešla jedna z největších legend 90. let.
Autor: Martin Hrabálek
Milá Maricarmen,
je to zvláštní úvaha...
Každopádně je zřejmé, že jistá hudba může odemykat jiné světy.
Něco o tom vím.
Podle toho, s jakým informačním zdrojem se pracuje, tak se odvíjí i další příběh.
Osobně Nirvanu ani hudbu Kurta Cobaina neposlouchám,
ale podle toho, co jste napsala a co vyplývá z jeho životopisu, ovlivnilo ho podivné tvůrčí prostředí.
Tajemství o tom, za jakých podmínek ani s "čím" pracoval, se nejspíš definitivně nedozvíme, ale jisté věci zřejmé jsou.
Jeho život byl jeden velký sen.
Ovlivnilo ho zklamání z rozchodu rodičů, toho se nikdy nezbavil, bylo na něm jako černá záplata.
Toužil po šťastném, radostném životě, ale vždycky se událo něco, co mu tento jasný záměr zkomplikovalo.
Chtěl být svůj, tzv. bez masky, ale svět kolem byl na něho zlý, nerozuměl mu, pod tlakem, nerad, se dostával do jisté šablony, do pasti.
Měl pocit, že se mu všechno sype pod rukama, jako písek, který také neudrží tvar hradu, který děcko před minutou postavilo.
Jeho cílem bylo upozornit na sebe.
Chtěl se stát velkou hvězdou, aby všichni, kdo se s ním nechtěli dát na společnou cestu, litovali, že to neudělali.
Sám sobě si chtěl dokázat, jak je výborný, vynikající, nejlepší.
Věděl, že když bude chtít, tohle se mu splní.
Ale musí hodně chtít.
Žena po jeho boku nebyla zpočátku cíl, jen zpříjemnění nudných chvil, kdy propadal depresi.
Jeho život byl věčně ve vlnách, jednou nahoře, jednou dole.
Pořád měl ale u nohy zátěž z dětství, nechtěl být obětí, ale vlastně jí pořád byl a nikdy jí být nepřestal.
Jeho osud, jak ho i často nazýval, s ním nehrál čistou hru.
Občas měl pocit, že je v pasti, z které není žádný východ.
V takových chvílích zůstával sám, poslouchal ticho, poslouchal své nitro.
Ano, někdy byl na úplném okraji společnosti, spal pod mostem.
Byly chvíle, kdy se rozhodl tohle všechno změnit a ve svém životě si uklidit.
Programově se rozhodl pro partnerku, počal dítě s tím, že to je jediná smysluplná cesta.
V budoucím dítěti vnímal naději, která by mohla do jeho srdce vnést klid a mír.
Moc moc po tom toužil, nicméně ten klid nenašel,
naopak, boj, který se v něm pořád zmítal, byl těžký, jako když se splaší kůň a naprosto změní směr své cesty.
Neovládal to, jako by se všechno dělo nějak mimo jeho vlastní kontrolu.
V těchto těžkých chvílích pochopil sílu drogy, prostředků, které ho dostávají do jiných světů.
Tehdy měl pocit, že tohle je to správné, co chtěl.
Mohl najednou prožívat krásné stavy, být někde jinde, snít krásné obrazy, líbilo se mu to.
Ovšem tohle brzy přešlo do stadia, kdy nedokázal mít nad sebou kontrolu.
Jeho vlastní minulost byla výraznější, silnější, než přítomnost.
Na budoucnost neměl vůbec už sílu pomyslet.
Minulost ho svazovala jakoby silnými železnými lany.
Co žil, byl sice život, ale on sám si nebyl jistý, jestli je to život plný energie, anebo lež.
Zmítal se v podivných stavech - štěstí, ale hned obrovský zlom, jako by mu ho někdo ukradl.
Pak se rozhodoval, že poběží, ale neměl sílu.
Přicházely k němu podivné informace, že existuje cesta do minulosti, po které by se mohl vydat, jen kdyby chtěl.
Tyhle hlasy k němu promlouvaly ve chvílích, kdy byl tzv. nejníž, kdy už nevěděl kudy kam.
Vlastně proto se rozhodl pro únik ztohoto světa, viděl v tom řešení svých problémů, byl v obrovské spirále.
Točila se stále rychleji a on nemohl udělat nic jiného, než se jí poddat.
Bohužel.
Byla to past.
Když se podívám ještě o kousek dál...
Je pravda, že jeho duše dosud nenašla klid.
Ale důvěřuje, věří, že se dostane ke světlu.
Teď už samozřejmě dobře ví, že to, co udělal, co se stalo, nebylo správné.
Je v černé tmě, ale věří, že skrz jeho hudbu lidé mohou pochopit jeho podivné tajemství.
Svou dceru maximálně miloval, ta měla být jeho pozitivním nábojem do budoucnosti.
Tady vnímá, jak zklamal, jak se nedokázal ujmout své otcovské role.
Rád by jí byl učitelem, ale směr zpět byl pro něho v tu chvíli silnější.
Bojuje, upozorňuje na sebe, chce, aby svět pochopil jeho obrovské zklamání.
Měl by se opět narodit, ale tentokrát s jistým omezením.
Nenašel svou správnou cestu, dal svůj slib tzv. peklu, nepochopil svůj úděl, šel jinudy.
Proto skončil v temném lese, odkud není východisko.
Nepochopil, proto musel zaplatit takovou cenu.
Ocitl se v tunelu, odkud se jen těžko dostává na světlo.
Hrozně moc by chtěl ke světlu, ale má pocit, že nikdo jeho hlas neslyší, dokonce vidí, že i bůh se odklání.
Je stále v pasti, ale věří, že v některém srdci najde pochopení.
Krása není podstatná.
Neleží na hřbitově, skutečně se pohybuje kolem lidí, kteří poslouchají jeho hudbu, alepuje, upozorňuje.
Volá a prosí o záchranu...
Už rozumím, co se tady děje.
...
W.
20.6.2007
Moje milá Wahl,
ted´jsem dočetla článek ke Kurtu Cobainovi.
Pamatuji si přesně dubnový večer, kdy jsem se dívala na Televizní noviny a slyšela jsem tu strašnou zprávu.
Prořvala jsem celou noc.
Tenkrát mi bylo 17,5, byla jsem ve třet´áku a jeho hudbu jsem milovala.
Při pohledu na fotku, kterou jsi vybrala, je vidět bolest v jeho očích.
Přiložila jsem levou ruku k té fotce, zavřela jsem oči a cítila jsem, jako bych se vozila po stěnách trychtýře,
stejný pocit jsem měla i když jsem se ptala svých Strážců na svého strýce, který také spáchal sebevraždu.
Nevím, jestli to bylo mé podvědomí, ale slyšela jsem: Help me......
May I help you?? ptala jsem se.
"You no..."
,,,,Who may help you???
"Men."
Na mém nápisu ELKAN jsem potom písmeno K měla jakoby trochu červené..
K---jako Kurt???
Mám Tě ráda
Elkan 20.06.2007
