WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Přitáhla mozková příhoda zlého ducha?


Otázka:
Milá Wahlgrenis,
píšu ti z obavy o svou dlouholetou přítelkyni.
Nikdy neměla život jednoduchý, ale vždy se dokázala s tím poprat, ale teď se mi tento stav nezdá.
Vše zapříčinil její manžel ať už minulost (k té se nebudu vracet), ale hlavně současnost.
Je možné, aby takzvanou mozkovou příhodou se na člověka nabalil někdo jiný, např. duch?
Její manžel totiž takovou příhodu měl a od té doby to je dost jiný člověk.
Je naprosto zdravotně na tom jako předtím, kdo to neví, ani by to nepoznal,
jen má údajně postiženou část mozku (asi 1/3), ale mluví, chodí vše je normální.
Jen mi připadá ve světlých chvílích jako on, kterého znám z dřívějška, a chvílemi naprosto jiný člověk,
hlavně zlý a sobecký a uzurpující bytost, které dělá dobře, když může jiné (hlavně mou přítelkyni) osočit,
křičet nebo přímo řvát pro nic za nic.
Nemohu se zbavit dojmu, že to s mozkovou příhodou moc nesouvisí, něco mi tam ale nehraje.
Nevím, jak jí mám pomoci než ji zničí.
Pokud můžeš, odpověz, pokud ne i tak děkuji a budu pátrat jinde, snad pomůže kyvadlo.
Kukačka

Odpověď:
Milá Kukačko,
každá mozková příhoda je pro člověka jistým posunem.
Pro někoho v tom dobrém smyslu, že pochopí souvislosti, které dosud nechápal,
ale také může dojít k nabalení zla, jak to lze také definovat.
Při té vlastní situaci došlo k poškození důležitých center v mozku,
něco se překřížilo jinak, něco fungovat přestalo a něco jiného naopak fungovat začalo.
Samozřejmě - člověk byl v té chvíli velmi oslabený, na to čeká mnoho nedobrých energií.
Je to pro ně obecně řečeno možnost, jak se dostat legálně do tohoto světa a jak škodit podle jejich plánu.
Takže moje odpověď je jednoduchá - ano, je to možné.
Pomohla by důrazná domluva s touto bytostí.
Pokud se na to půjde správně, pochopí, že v tomto světě nemá co dělat a odejde.
© Wahlgrenis 08.04.2005

Milá Wahlgrenis,
Kukačka se ptala na to, zda mozková mrtvice může změnit lidské chování.
Ano může a poměrně razantně.
Mám osobní zkušenost.
Můj tatínek sice nikdy nebyl holubičí povahy, ale lidi kolem sebe měl moc rád a byl by za ně dýchal.
Dokonce jsem u něj nikdy nepoznala vlastnosti jako je hamižnost či zášť nebo dokonce hrubost vůči jiným lidem.
Až pak...
Jediné, čím se jako zdravý prohřešoval byla jeho svéhlavost a autoritativnost.
Když v roce 2001 dostal mrtvici, ochrnul na levou ruku a docela fyzicky zeslábl.
To byl jediný handicap, protože mozek mu jinak fungoval dobře,
vůbec nebyl dementní, měl soudnost, moudrost, vše co kdykoliv předtím a to mu bylo už 84 let!
Pouze záchvaty vzteku, které jsme nejdřív považovali za projev bezmocnosti člověka,
který byl do té chvíle soběstačný a spíše on pomáhal ostatním, ty záchvaty vzteku byly pro jeho okolí téměř nesnesitelné.
Vzala jsem si tehdy v té nejhorší situaci oba rodiče k sobě, protože jsem cítila,
že by to maminka psychicky ani vzdálena přes 100 kilometrů fyzicky nevydržela.
Ač mi z nemocnice otce dávali se slovy, že nemusí přežít převoz, přežil.
Žil dalších 11 měsíců.
Byly to ale měsíce pekla na zemi.
Pokaždé, když svým terorem přivedl k zoufalství všechny, kteří jej milovali a byli mu nablízku,
se na druhý den omlouval a brečel jako dítě se slovy "nevím, co to do mně vešlo..."
Prosil o odpuštění, ublížil a opět prosil...
Byly to chvíle, kdy jsem se i jednou styděla za své přání, aby si jej Pánbůh vzal...
Dodnes jsem se s touto myšlenkou nesmířila a stydím se za ní i dnes, ale chápu lidi, kteří si podobným peklem procházejí.
Nechť se přítelkyně a manželka nemocného muže obrní svatou trpělivostí.
Hlavně ať se obrní krunýřem, kterým neprojde nic.
Ať si nepřipustí to ubližování, ať vše přejde po povrchu toho krunýře a uvnitř ať zůstane netečná.
To je jediný způsob jak přežít a bez ujmy na zdraví.
Ten krunýř by měl být i jistým ztělesněním trpělivosti.
Já mnohdy trpělivá nebyla.
Brečela jsem po nocích, zoufala si, byla podrážděná a zlá na své nejmilejší,
hádala se s manželem, když jej omlouval, někdy jsem okřikla i nemocného otce, když už jsem cítila, že překročil veškeré hranice...
Pak zemřel.
Nezalžu když řeknu, že to bylo pro něj i pro nás jisté vykoupení.
Zemřel tiše a smířen.
Pár hodin předtím jsem svolala všechny jeho nejmilejší.
Děti, vnoučata...
Tiše a navždy usnul.
Jen v mém srdci je ještě osten viny a bolesti současně.
Každý večer před usínáním se pokouším ODPUSTIT mu, protože my jsme opravdu udělali pro něj maximum.
Byl s rodinou.
Byl s lidmi svému srdci nejmilejšími.
A ubližování nemělo konce, ač se jeho zdravotní stav lepšil.
Zápal plic vše ukončil.
Ať se přítelkyně - trpitelka drží ověřené pravdy:
Co mne nezabije, to mne posílí.
Bezprostředně po otcově smrti jsem sice onemocněla, můj fyzický "obal" se trochu "rozpáral", ale pomalu přichází odpuštění.
Velmi, velmi pomalu, ale přichází.
Příliš jsem si to vše zabírala.
Radím - obrnit se!
Člověk si totiž vždy dovolí k těm druhým jen tolik, kolik je mu dovoleno.
U nemocného se změnami na mozku to snad platí trojnásob.
Vaše Aspidistra 11.4.2005

Děkuji Vám za Vaše odpovědi a budu se snažit se s přítelkyní podle toho zařídit.
Nejprve se pokusím, aby se pokusila o ochranný obal a pak o další kroky.
Přeji Všem hezké jaro.
Kukačka 11.4.2005

Milá Wahlgrenis,
chtěla bych se připojit jedním příspěvkem k tématu mozková mrtvice.
Jsem zdravotní sestra a s těmito a podobně postiženými lidmi mám dost zkušeností o které bych se chtěla podělit..
Vše, co jsem tady četla, je pravda, je velmi těžké s těmito lidmi žít a pochopit je.
Já osobně se hluboce skláním nad všemi příbuznými, kteří se o tyto lidi doma starají,
neboť dobře vím, co taková péče obnáší - kdo nezažil, nepochopí...
Zdaleka ne každá rodina je schopna - či se CHCE o příbuzného postarat..
Ale to je na dlouhou debatu a odbočila jsem.
Moje zkušenost je zatím taková, že čím je mrtvička silnější a čím víc je poškozen mozek,
tím častěji bývají nemocní "duchem jinde", komunikují (a to i nahlas) s osobami již zemřelými
a ostatní "živé lidi" kolem nich jakoby přehlížejí.
Proto se na okolí zlobí - rušíme je v těchto rozhovorech, nebo meditacích či rozjímání
a já si tak vysvětluji jejich občasnou agresivitu.
Protože ve chvílích, kdy jsou opět "duchem s námi" se omlouvají a projevují nám svoji lásku,
jakoby to ve chvílích agrese ani nebyli oni...
Stejně tak i nemocní v posledních stádiích svého onemocnění takto "komunikují s Vyššími silami"...
Pro nezasvěcené okolí to může navozovat dojem, že se "zbláznili".
Věřte, že i mě dřív tyhle myšlenky napadaly...
Teď vím, že je lepší případné stavy "plácání mimo" těmto lidem nevymlouvat,
spíš s nimi ve všem souhlasit, jsou potom klidnější.
Protože to chápu tak, že oni něco OPRAVDU vidí a pokud je okolí přesvědčuje, že to není možné,
tak jsou zmateni, jak je možné, že z nich děláme hlupáky, že to nevidíme také..
A z toho potom plyne nedorozumění a agrese..
Závěry si musíme udělat každý sám, ale já jsem na to takto postupně přišla sama
a teprve potom jsem začala pomalu rozplétat nitky vědění o jemnohmotném světě.
Teď už jsem přesvědčena...
Přeji všem hodně trpělivosti, pohody a lásky.
Grevilea 12.4.2005

Milá Wahlgrenis,
připojuji se k odpovědi pro Kukačku.
Moje maminka, která odešla do duchovního světa již před třemi léty, prodělala opakovaně mozkovou mrtvici.
Ta se u ní projevila vždy změnami osobnosti.
Před mrtvicí byla popudlivá, vzteklá stařenka, po mrtvici laskavá, milující maminka,
jakou jsem ji znala jen velice vzácně, neboť měla velmi pohnutý život poznamenaný pronásledováním minulým režimem,
trpěla nespavostí a užívala léky na spaní.
Jako kdyby ta "nečistá chemie" uvolnila cestu pro negativní duchovní bytosti a mozkovou příhodou z ní odešly.
Pak se vše opakovalo.
Několikrát.
Moje děti říkaly: "Teď budeme mít zase hodnou babičku."
Ke konci života jsem s Boží pomocí naučila maminku spát bez léků na spaní.
Odešla smířená s námi a my s ní.
Zdraví s láskou v srdci
Joriko 16.04.2005


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.