Z těch fotek na mě něco promluvilo
Otázka: Milá Wahlgrenis,
tvoje stránky čtu jedním dechem a chtěla bych ti poděkovat za to, co děláš pro všechny dušičky na rozcestí.
Chtěla jsem ti napsat už dřív, ale pak jsem si říkala, že moje problémy nejsou zas tak velké, abych je nezvládla sama.
Jenže dnes jsem otevřela
příběh s fotografiemi z poutního místa a když jsem si je tak prohlížela,
začala jsem se cítit tak nějak podivně, jako by na mě NĚCO z těch fotek naléhavě promlouvalo,
jako by mi TO chtělo něco důležitého sdělit.
Už jednou jsem podobný pocit měla, je to už dávno...
Tenkrát měl nejmladší syn asi rok a půl, sotva uměl pár slov, ale stačilo to,
aby mi jednoho dne mohl s pláčem sdělit, že doma na chodbě stojí cizí pán a on se ho bojí.
Když jsem se tím směrem dívala, měla jsem stejný pocit, jako při pohledu na ty fotky...
Po této příhodě se začaly u nás dít divné věci:
praskal nábytek, koutkem oka jsem občas zahlédla za sebou pohyb, ale když jsem se otočila, nikdo tam nebyl...
A pak se začal manžel měnit k horšímu - onemocněl cukrovkou, začal pít, propadal depresím
a ač jsem se zoufale snažila, co jsem mohla, k ničemu to nebylo.
Nakonec jsem od něj musela i s dětmi odejít, abych si zachránila zbytky zdravého rozumu...
V momentě, kdy jsem se rozhodla od něj odejít, začaly do sebe věci "zapadat".
Našla jsem práci, byt i nového partnera...
Jenže teď, po 4 letech, začínám mít opět problémy.
Práce, kterou momentálně mám, mě naprosto neuspokojuje, finance se ztenčily na naprosté minimum
a u partnera mám pocit, že je se mnou jenom kvůli výhodám, které pro něj z toho plynou.
Cítím, že je opět čas dát životu nový rozměr a opět stojím na rozcestí.
Jenže už nemám sílu něco měnit, cítím se vyprahlá.
A po shlédnutí těch fotografií vím, že před nějakou změnu budu brzy postavena, ať se mi to líbí, nebo ne.
Mám jenom jednu otázku - bude to taková hrůza, jako minule?
Pokud mi neodpovíš, nic se nestane, budu prostě jenom čekat, čím mě osud podaruje...
I tak jsi mi už totiž pomohla víc, než si dokážeš představit...
Moc děkuju a přeju hodně sil a lásky.
Modřínka
Odpověď: Milá Modřínko (už nevím, jaká si mám vymýšlet jména...),
Tvůj život je nyní v bodě, z kterého se může překulit kamkoli.
Potřebuješ si srovnat všechno, co se kolem Tebe děje.
Zastavit se, nahlédnout na vlastní svět odjinud.
Ta možnost je vždycky.
Jenže málokdy se do toho člověku chce.
Je to taková malá inventura, ale dost důležitá.
Nejenže přitom zjistíš stav, co je doma, ale i co chybí...
S Tvým novým mužem to nyní nevypadá příliš dobře.
Občas i nějaká ta slzička ukápne.
Ovšem ještě bys neměla likvidovat všechno, cos dosud postavila.
To by rozhodně byla škoda, navíc jsi pod ochranou vyšších sil.
Během pár měsíců se všechno otočí - Tvůj muž se pro Tebe stane opět cennou hodnotou.
Toho nebudeš muset měnit za "nové zboží".
Zasloužíš si obdiv, jak to všechno zvládneš, i když alkohol by neměl být bolístkou na všechno.
Rozhodně je lepší dívat se na svět s čistým zrakem.
Všechno se dostane do zajetých kolejí, to stavu, kdy jste se poznali a byl důvod jeden druhého obdivovat.
Najdete zase na sobě vlastnosti, které u nikoho jiného nejsou...
Začnete spolu stavět projekt, Vaši budoucnost.
Brýle, kterými se zatím díváš na svět, nejsou potřeba.
Nechtěj všechno kolem vidět růžovější a modřejší, než to je ve skutečnosti.
On i ten normální svět stojí za to, aby se na něj člověk díval.
Ty fotografie z poutních míst mají v sobě obrovskou sílu a je docela pravděpodobné,
že v Tobě cosi, po mnoha a mnoho letech spícího, zažehly.
To se občas stane.
A že Tvůj syn viděl jako malý někoho u Vás doma?
To je naprosto normální.
Děti - tak do čtvrtého roku - jemnohmotný svět prostě normálně vidí.
Proto mají skutečně strach z bubáků.
To nejsou příběhy, které jim do hlavy přišly z pohádek od dospělých.
To jsou jejich reálné zážitky, viděly je, mluvily na ně.
Jen pod vlivem dospělých na ně postupně zapomenou.
© Wahlgrenis
15.02.2005
