WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Může nemoc syna za smrt mých rodičů?


Zdravím Vás Wahl,
ráda bych se s Vámi podělila o můj příběh, a zároveň poprosila, zda by jste mi pomohla všechny ty události pochopit a napomoci jak žít dál.
Všechno to začalo v dubnu 2007, kdy se nám narodil syn.
Začala jsem mít panickou hrůzu z nemocí a smrti.
Zničehožnic jsem se bála o své blízké.
Kdykoliv jsem slyšela sanitku, napadlo mě že v ní leží někdo z rodiny, nebo když jsem se dozvěděla o nějaké strašné nemoci, představovala jsem si, že ji někdo z rodiny (nebo já) dostane...
Vím, že po narození dítěte takovéhle věci se mamince honí hlavou, má větší zodpovědnost a je tak šťastná, že má strach, že o to všechno přijde.
Ale to, co následovalo rok na to, tak jsem si jen říkala, jestli jsem neměla tenkrát předtuchu nebo jestli jsem to všechno svými myšlenky nepřivolala.
Začalo to v březnu 2008, synovi bylo 11 měsíců, dostal horečky, nešly mu ničím srazit (zábaly, kapičky, antibiotika..), prostě nic nefungovalo, až jsme se po týdnu dostali do nemocnice, zjistili, že se mu v krčních uzlinách tvoří hnis, ještě ten den jel na sál, aby mu ho odsáli, ale ono to pokračovalo, ten hnis se mu tvořil pořád dokola, na sále byl 7x a aby toho nebylo málo, zjistili, že ten hnis obsahuje zlatého stafylokoka, který produkoval toxiny, takže syn dostal otravu krve.
Bylo to nekonečné neustále samé injekce, kanily..
Na konci dubna, nás propustili domů, i když jsme věděli, že je to jen na chvilku, protože syn měl obrovské boule na krku, byla jen otázka času, kdy bude muset jít zase na sál.
V té době jsme žili s mými rodiči, ti tu celou situaci prožívali dost špatně, přeci jenom s ním žili od narození.
Po dvou dnech, co jsme byli z nemocnice doma, jsem našla mého tatínka mrtvého na chodbě.
Přivolaný lékař řekl, že to byl infarkt a že se nedalo nic dělat, protože tatínek byl mrtev už víc jak 2 hodiny.
Tentýž týden jsme se vrátili do nemocnice a syn šel na POSLEDNÍ operaci.
Protože bohužel lékaři nikdy nezjistili příčinu, proč k téhle záhadné nemoci došlo, a vlastně nám ani nikdy nebylo vysvětleno proč, to najednou ustalo, napadala mě pouze jediná myšlenka, že to tatínek vzal za synka.
Myslím tu smrt.
Nevím, jestli je to možné, ale všechno bylo moc záhadné.
Zotavovali jsme se z té nemoci, syn byl izolovaný od světa, nechodili k nám návštěvy a ani my jsme nevycházeli ven, báli jsme se všeho, pořád jsme přemýšleli, co to mohlo být.
Byli jsme tak zaměstnaní synem, že jsme zapomínali na maminku, která velice trpěla ztrátou tatínka.
Bohužel tomu nikdo nevěnoval pozornost.
Byli spolu od 14 let a prakticky všechno, co dělali, dělali spolu.
Maminka se strašně moc upjala na našeho syna, byli pořád spolu, prakticky ho vychovávala, hodně mi radila a ukazovala různě věci a jak na ně.
V srpnu - tedy 4 měsíce po tatínkově smrti - jsme odjeli na chatu na Vysočině, s maminkou jsem si telefonovala každý den a jednoho dne mi telefon nezvedla.
Dozvěděla jsem se, že je po smrti, prý zadní infarkt.
Totálně mě to zlomilo.
Prožívala jsem to úplně jinak než u tatínka.
Došlo mi, že kvůli té nemoci syna jsem zastínila smrt tatínka, přišla tak ve špatnou dobu, ale když už jsem se začínala ze všeho dostávat, přišla druhá smrt tak krátce po sobě.
Oba dva mi moc chybí.
V posmrtný život věřím a jsem si jista, že jim je dobře.
I když mám občas špatné chvilky, protože je to všechno moc čerstvé, snažím se na to nahlížet pozitivně.
Je moc zajímavé, že už je to půl roku a syn si na maminku pořád pamatuje.
Když vidí fotku tak volá "babí, babí".
Přes všechno, co se teď odehrálo, v krátké době bych chtěla další miminko a pevně věřím, že bude všechno v pořádku.
Moc ráda bych se jednou dozvěděla příčinu té ošklivé nemoci syna.
A jestli rodiče ještě někdy uvidím...
Nebo jestli se narodí znova a budou blízko mě...
Předem děkuji za odpověď
S přáním hezkého večera

Janina 22.02.2009

Milá Janino,
kdybychom chtěli pochopit tento podivný příběh, museli bychom se malinko vrátit do minulosti.
Možná jste už slyšela, že si děti své rodiče vybírají podle jistých karmických vzorců.
Váš syn k Vám nepřišel náhodou.
V minulosti jste spolu byli partnery, ale jemu nebylo dovoleno být s Vámi.
Nějak nezapadal do norem, které tehdy společnost uctívala.
Možná byl jiný nebo odjinud...
Láska mezi Vámi neměla šanci a byli to právě Vaši rodiče, kteří bránili setkání mezi Vámi i dalšímu vývoji.
Nakonec jste byla provdána na jiného muže, zcela bez lásky, ale podle rodičů to bylo jediné možné řešení.
Váš přítel, který Vás tolik miloval, neunesl toto odvržení, bylo mu jasné, že už se k sobě nedostanete.
Dostala jste se tímto sňatkem jinam, nemohl se už s Vámi vídat, všechno bylo marné.
Vy jste nebyla v manželství šťastná, ale nemohla jste to dát najevo, doba byla taková.
Trpěla jste, plakala jste.
Ale rodiče se k Vám otočili zády, pro ně nebylo co řešit.
Byla jste vdaná, Vaše láska nebyla pro ně podstatná.
Váš bývalý přítel musel odjet do jiného místa, abyste se nepotkávali.
Neunesl pohled na Vás, věděl, že se Vás už nikdy nedotkne, nepolíbí Vás.
Ale v tom cizím městě onemocněl a nikdo mu nedokázal pomoci.
Byla to bolest srdce, která ho zastavila a pak i odvedla z tohoto světa.
Přitom ale duše moc dobře věděla, že patří k Vám, ale budoucí plán byl podle toho nastaven.
Vy jste byla sice vdaná, ale nešťastná, on byl daleko od Vás, umírající, ale přesto byla Vaše srdce spolu.
V tomto životě jste si toho museli hodně odžít.
Váš bývalý přítel vstoupil do Vašeho života tak, jak si nemusel o Vaši lásku prosit, jako dítě.
Tahle láska je obvykle bezvýhradná, směřuje od matky k miminku, je tady pohlazení, pochování, něha...
Ovšem současně zde byli Vaši rodiče, kteří zase neměli zcela čistý štít z toho duchovního hlediska k Vám.
Proto jste se jim rozhodla narodit, aby se energie vyladily.
Všechno bylo celkem v pořádku, právě až do narození Vašeho chlapečka.
On sice ještě nemluvil, ale duše všech zúčastněných pochopily, o co jde.
Tehdy se osudové kolo točilo zcela nelogicky, rodiče neměli diktovat, s kým máte být.
Přítomnost Vašeho syna najednou ale začala promlouvat, až to vypadalo hrozivě.
Vnímali to, co se běžně nevnímá.
Jeho zdravotní problémy je také v jistém smyslu omezily a nakonec skončily až smrtí obou.
Boží mlýny melou neomylně.
Z lékařského hlediska se sice může mluvit o infarktu, ale to není až tak podstatné.
Nemoc chlapečka byla alarmující, těžko říct, jestli to tak muselo být.
Ale na to se nemáme právo prát.
Rozhodně nic není náhoda.
Jeho problémy s krví ostatně souvisí i se srdcem, tedy podobně jak tomu bylo tehdy.
Postupně by se měl jeho zdravotní stav zlepšovat, tím, jak budete spolu...
Zatím byste na druhé miminko (holčičku) příliš myslet neměla, to se ohlásí ve správný čas.
Nyní máte dávat všechnu svou lásku synovi, aby pochopil, že jeho cesta do tohoto života nebyla marná.
© Wahlgrenis 22.02.2009

Milá Wahl,
Děkuji Vám za tak rychlou odpověď.
Věřím na minulé životy a určitě věřím, že můj minulý život takový určitě byl.
Jen se mi špatně připouští, že ty rodiče, kteří se mnou byli tento život, by se mohli byť i jen vzdáleně podobat povahově těm z minulosti.
Tihle rodiče, mi celý život dávali spousty lásky, péče a něhy.
Nikdy jsem s nimi za celou dobu neměla jediný konflikt.
A naprosto mi vyhověli ze vším, co nebo koho jsem chtěla, naopak mi se vším pomáhali a vycházeli vstříc, a proto je pro mě velmi těžké, že odešli.
Ale na druhou stranu jste mi pomohla pochopit, tu "nepochopitelnost", proč odešli tak náhle a oba hned tak brzy po sobě.
A za to Vám moc děkuji.
I přesto doufám, že se s nimi ještě někdy setkám.
Moc Vám děkuji Wahl.
Mám Vás ráda, za to, jak pomáháte těm, co Vás potřebují
S přáním krásného dne
Janina 22.02.2009

Milá Wahl,
moc Vás zdravím a jsem ráda že jste tu pro nás, co Vás potřebují a dáváte jim rady které pomáhají.
Již jednou jsem Vám psala, v únoru 2009 a prosila jsem Vás pochopit věci které se mi dříve udály.
Tehdy jste mi objasnila, proč rodiče odešli a proč byl syn těžce nemocný.
V první chvíli jsem zapochybovala, ale pak jsem zcela změnila názor a naprosto tomu věřím.
Minule jste mi odepsala, že ve chvíli, kdy to vše začalo se osudové kolo točilo nelogicky.
Tím se dostávám k mému problému, proč Vám píši, a moc prosím o radu, pokud to bude možné mi pomoci.
Mám pocit, že se to „osudové kolo“ točí nelogicky stále.
Celé ty tři roky od smrti rodičů jsem nešťastná a díky tomu se spousty věcí změnilo.
Přestala jsem truchlit po rodičích díky Vám.
Opravdu věřím, že odejít měli a byl na to ten správný čas.
Ale mám velký problém v sobě.
Peru se sama se sebou.
Vidím všude nespravedlnost.
Díky dluhům, které vznikly smrtí rodičů, jsme byli nuceni odstěhovat se z Prahy a žijeme na vesnici v minibaráčku, který by potřeboval rekonstrukci.
Peníze nemáme a já jsem na mateřské.
V roce 2010 se nám narodila ta holčička, co jste nám předpověděla...
Mám obě děti nesmírně ráda, ale jsem za ně smutná.
Nemají žádnou babičku, kterou by potřebovali nejen oni ale i já.
Abych si mohla na chviličku odpočinout.
Žiju na vesnici, kde tu mají maminky babičky a ty se o vnoučátka starají a maminky mají čas na sebe.
Vždy se mi chce plakat při pomyšlení, že já si neoddychnu ani minutu.
A z toho plyne další problém čím víc jsem psychicky unavenější, tak jsem protivnější a často na děti křičím.
Večer je mi to líto a chci vrátit čas a udělat to vše jinak.
Děti za mou psychiku přece nemůžou.
Nemám žádnou kamarádku, které bych se o tomhle mohla svěřit.
A můj další problém je přítel, měli jsme tak krásný vztah, řekla bych i, že je to jediný muž, do kterého jsem se zamilovala, ale před 3lety se vše zlomilo, ale jen ve mně.
Začala jsem cítit k příteli odpor, nechuť, vždy, když se vidíme, tak si nemáme co říct, pusu si nedáme, spíše se pohádáme.
Sex je na bodě 0, přitom jsme si nic neudělali, nebyla mezi námi nevěra, nebo něco zásadního co by to zlomilo.
Naopak nám to funguje přes telefon.
Když někam odjede, bojím se o něj.
Myslím, že to nebude ztracené, ale nevím jak z toho začarovaného kola ven.
On má se mnou svatou trpělivost, jen nevím jak ještě dlouho.
Vše je ve mně.
Napadlo mě, když jste mi psala, že můj syn si mě vybral, protože v minulém životě jsme byli milenci, tak jestli to nehraje nějakou roli v tomto životě.
Od jeho narození se mezi mě a přítele postavila obrovská neviditelná zeď.
Moc by mě mrzelo, kdyby to tak bylo, přeci jenom jsem si ho v tomto životě vybrala, tak bych s ním byla ráda šťastná.
Od smrti rodičů jsem psychicky strašně rozhozená, nic mě nebaví.
Upínám se na děti, protože ty jediný mě drží nad vodou a oni jsou důvod, že se občas zasměju nebo mám radost.
Ráno vstanu, myslím na naše, protože dá se říct, že skoro každý sen je o nich.
Jsou to příběhy, kdy tam jsou se mnou.
Přes den jsem smutná, protože nemám komu říct, co mě trápí.
Nemám komu zavolat.
Když se kouknu z okna, tak tam vidím vždy nějakou babičku, co vozí své vnouče a stará se o něj.
A je mi do pláče, že tuhle šanci nemám.
Pokud nějaká rada existuje, jakým způsobem bych se mohla zase postavit na nohy, nebo je vysvětlení, které tohle všechno způsobuje a já si tím projít musím, chci ho vědět a věřím tomu, že opět uvěřím.
A nebo (kéž by) to byl jen syndrom mateřství, kdy maminkám leze na mozek být neustále mezi domácností, plenkami, dětskými knihy a vše se zlomí, až začnu zase pracovat.
Nevím, ale určitě sama sebe moc děsím.
Myslím často na smrt, mám strašný strach, abych nezemřela, tak moc bych tady chtěla pro své děti být co nejdéle a ráda bych se stala i babičkou.
Přeji si mít čistou hlavu, těšit se z dětí, dávat jim lásku a mít doma muže, na kterého se budu těšit a dám mu na přivítanou pusu.
A hlavně nemyslet na smrt, ale na život, co všechno mi ještě přinese.
Ale v tuto chvíli je to pro mě vše nadlidský výkon.
A mám milá Wahl, ještě jednu otázku:
Díky Vám vím, kdo je můj syn a proč si mě vybral za maminku.
Byla byste tak hodná a řekla mi, kdo je moje holčička a proč jsi mě vybrala?
Moc Vám z celého srdce děkuji.
Omlouvám se, jestli je můj dopis zmatený, ale mám toho tolik na jazyku, co bych Vám chtěla říct a motá se mi vše do hromady.
Mějte se moc hezky a ještě jednou velké Děkuji.
Janina 12.09.2011

Milá Wahl,
teď jsem si po sobě přečetla dopis, co jsem ti před chviličkou napsala.
Píši tam, že často myslím na smrt.
Prosím, neber to tak, že bych chtěla spáchat sebevraždu, to v žádném případě.
Nikdy bych nic takového neudělala.
Jen na ní myslím v souvislosti, že mám strach, že se mi něco stane a nebudu moct tady být déle a postarat se o děti.
Tato myšlenka mě napadá často.
Mám například strach jet někam autem, aby se mi něco nestalo atd...
Ale to je asi všechno k tomu mému depresivnímu stavu.
Ještě jednou moc děkuji, když odpovíš.
Janina 12.09.2011


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.