WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Vzkaz od dědečka, kapelníka, přes Smetanovu Vltavu


Milá Wahlgrenis,
chtěl jsem se s Tebou podělit o jeden příběh z poslední doby...
Možná to je v porovnání s tím, s čím za Tebou přicházejí jiní, trochu nezajímavé... nicméně...
Navštívil jsem paní, která se zabývá harmonizací čaker...
To proto, že jsem se poslední dobou necítil zrovna dobře.
Nemá smysl to moc rozebírat, je toho hodně, tak trochu nad rámec...
Nic moc jsem od toho vlastně nečekal, přiznám se, takže mne zajímala spíš ona sama, osobnost.
Ze začátku jsme jen tak mluvili o všem možném, pak začala popisovat energe, které mne obklopují...
Byl jsem překvapen, protože ačkoliv jsem jí celkově ani nic moc neřekl, ten její popis se shodoval s mojí intuicí s neskutečnou přesností...
Mluvila nahlas o energiích lidí, o kterých jsem jí vůbec neřekl, jak na mne působí přesně tak, jak si myslím
a to jen ve skrytu duše, nikdy jsem o tom s nikým nemluvil...
Tím si mne docela získala, to nemohla být "psychologie"...
Potom prý do té místnosti přišel můj děda, ten jediný ze všech prarodičů, kterého jsem nikdy nepoznal...
zemřel totiž dva měsíce před tím, než jsem se narodil...
přičemž paradoxně je to právě on, na kterého z nich myslím nejčastěji...
řekl, jak sám lituje toho, že odešel tak brzy, že už si mne nemohl byť jen pochovat v náručí
a snad i proto je prý teď všude se mnou už těch skoro 30 let, co jsem na světě, a drží nade mnou ochrannou ruku...
vlastně to bylo to, co jsem chtěl ve skrytu celá ta léta slyšet, kdy jsem ho tak moc chtěl poznat.
Byl kapelník a když jsem byl malý, pořád jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybychom mohli hrát spolu.
Každý zná Vltavu od Smetany...
od doby, co jsem to slyšel poprvé, snad v někdy osmi letech, jsem miloval tu část hned na začátku,
kdy hrají samy flétny a klarinety ten "teskný pramen".
Dokonce jsem kvůli tomu byl jednou na zahájení Pražského jara, jen kvůli těm flétnám...
Asi před pěti lety jsme vyklízeli půdu, kde jsem našel krabici.
Byly tam jeho noty...
Nikdo tu krabici neotevřel snad od jeho smrti.
Bylo v ní mimo jiné vydání té Vltavy, takové malé kapesní
a když jsem tu knížku otevřel, byla v ní jeho rukou podtržena přesně tahle část, v úpravě pro klavír s malými změnami ve vícehlasech...
věděla to jen moje přítelkyně, i jí prý lezl mráz po zádech, na tom zahájení byla se mnou...
Mluvil též o tom, že prý jsem prastará duše z doby Atlantidy...
že jsem před těmi dvěma tisíci lety miloval ženu, která mne ale jen využila a zradila a tuhle zradu že si prý nesu dodnes.
Rozhovor pak pokračoval, postupně jsem ale začal mluvit tak, aniž bych přitom přemýšlel...
někdo jakoby mluvil skrze mne...
Většinu si nepamatuji, ale část toho rozhovoru jsem si napsal, protože mi stále zní v hlavě..
- ...
- Kdo Vám vlastně ublížil?
- Sám Bůh.
- A vy jste se mu proto vzepřel?
- Přesně tak.
- Ale proč?
- Dopustil se zločinů na nás, na lidech, chtěl mít moc nade všemi i nade mnou. Ale nemá a nemůže, on není víc, já a on jsme si
rovni. Neuznávám ho jako autoritu, neuznávám nikoho jako vyšší autoritu.
- Neměl měl byste mu odpustit a smířit se s ním? Bylo by to potřeba umět odpouštět a hlavně mít pokoru.
- Já mu nikdy neodpustím.
- Ale proč?
- Odsoudil na smrt ty, kteří zasloužili odpuštění..a ty ostatní donutil, aby se mu klaněli.. přiměl je, aby se před ním ponižovali a snášeli
mu oběti, to vše prý pro jejich dobro a bezpečí... přesvědčil slabé, aby mu uvěřili a snad ho i milovali.. chci, aby ti, kteří půjdou se
mnou, mohli žít svobodně a volně.. před nikým se neponižovali, neklečeli, neprosili... a věřili v lásku.. ne v boha.. tu aby si chránili přede vším a hlavně před ním...
- A co je to láska? Není to přeci i bůh?
- Láska, to není bůh... je to světlo.
- Ale láska, to je přeci světlo i bůh...
- Není... bůh je vetřelec, který jen sám sebe láskou nazývá..
- ....
Pak už si to nepamatuju..
vím jen, že jsem měl zavřené oči, hlavu skloněnou a stočenou doprava,
a v tom hlase byla nenávist, spousta bolesti, snad zlomené srdce..ale žádná lítost, spíš odhodlání..
jinak jsem byl celkem při smyslech..
Děda ještě řekl, že jsem byl v minulém životě seismolog (nebo že jsem se tím nějakým způsobem zabýval)
a že jsem vyrobil zařízení, zvláštní seismograf, který dokázal předpovědět silnější seismické vlny (nevím přesně jak)
a varovat tak před katastrofou...
kdysi, kdesi pak ale zemětřesení skutečně přišlo, jenže stroj, který mohl lidi varovat, aby utekli, selhal...
nějakou chybou v konstrukci, mou vinou...zemřelo přitom tisíce lidí...
Já pak proklel boha za to, že to dopustil a sám sebe za to, že jsem je zachránit nedokázal..
a to si též nesu do toho současného života...strachem z lidí..nebo spíš z davů..
Když jsem pak jel domů, v polovině cesty mne navíc tak trochu polilo horko...
vzpomněl jsem si totiž na někdejší cestu do Agadiru, asi před šesti lety...
jel jsem tam linkou z vnitrozemí a nic jsem o tom městě nevěděl, jen že je tam velký přístav a rozlehlé pláže, kam létají cestovky...
vylezl jsem na kopec, odkud je vidět přístav, Atlantik, kilometry pláží a celé nové město.
Byl nádherný východ slunce, nad oceánem se snášeli ptáci na lovu ryb,
tak jako rybáři, jejichž loďky se pohupovaly na klidné mořské hladině...náladovka, stojící za fotografii...
Ale žádnou jsem neudělal, protože můj pohled se pořád stáčel k na pohled nezajímavému mladému lesu pod kopcem dál od moře,
byl tam zvláštní terén, zatravněné kopečky s balvany.
Cítil jsem přitom úzkost, kterou nedovedu popsat, a hlavně mi připadalo, že je mi to tam povědomé..
že to tam znám a že už jsem tam někdy byl, ačkoliv to není možné...
to zažil někdy někde asi každý, ani mně se to nestalo poprvé, tak jsem tomu nevěnoval velkou pozornost...
až když jsem se vrátil do Čech, jsem si přečetl, že Agadir zničilo v roce 1960 zemětřesení...
bylo to v noci, přesněji brzy ráno, kdy většina obyvatel spala...
a staré město, postavené převážně z hlíny a kamení, kde bylo obětí nejvíc, stálo právě na místě onoho dnes mladého lesa..
Několik dní jsem měl ve všem pořádný zmatek.
Pořád mi zněl v hlavě ten dialog, snažil jsem se to všechno pochopit, nedávalo to smysl...
ale postupně, každý den víc a víc mi ty kousky začly do sebe zapadávat..
jak jsem o tom přemýšlel, jsem si uvědomil, že to nebyl hlas žádného Atlantiďana, přeživšího trest,
který ho stihl spolu s těmi, kteří si jen na bohy hráli..
to byl totiž „hlas srdce"...
toho, které tolik moc touží po tom, co dalo, ale nedostalo...
snad vlivem událostí z minulých životů, ze kterých si nese onen "blok"...
Možná už brzy bych mohl dělat práci, na které závisí životy...
a to tak, že v případě selhání by se mohla stát tragédie…
a navíc už delší dobu mám v hlavě (ve zcela jiné souvislosti) stroj (součást letadla), úsporný a relativně výkonný...
nejde o žádnou velkou revoluci, ale jistá možnost uvedení do provozu tu je...
v případě selhání by se ale opět mohla stát tragédie...
takže jsem nevěděl, zda se do toho vůbec pouštět, protože co kdyby se opakovalo to, co v minulém životě...
Samozřejmě, můžeš říct, že jsou to vše jen „náhody“, které se snažím zbytečně dávat do souvislostí...
Ostatně Vltavu má rád kde kdo a na místě starého Agadiru musí být spousty energie, od lidí, kteří zemřeli, snad aniž by o tom vůbec věděli...
to samo pozornost přitahuje..
Teď už ale tomu věřím, i tomu že ten můj děda je stále se mnou, i teď, kdy píšu tenhle dopis a pouštím si k tomu Vltavu..
a oproti celému poslednímu minimálně roku je mi hezky,
cítím se naprosto klidně a vyrovnaně i když stejně tak trochu chladně.
No teplotou venku to nebude.
Každopádně ať už se stalo cokoliv, tuším, že právě s vědomím toho, co se dělo v minulých životech v sobě našel schopnost odpouštět,
i sám sobě a vyrovnat se s tím vším (je toho ještě o dost víc), současnosti nevyjímaje.
Nebojím se ani selhání, ani toho, co bude, nebojím se ničeho..
žádné tragédie si nepřipouštím...
třeba mám tu minulost právě odčinit.
Po nějakém tápání se mi vrací ona pevná ruka, a mysl, kterou tolik potřebuju...
zase, po dlouhé době, se mi honí hlavou spousta věcí, spousta nápadů, zase mám "svůj svět"..
když jdu v těchto dnech po ulici, tak už jen s úsměvem, za který mi kolikrát někdo i úplně cizí daruje ten svůj, a z toho mám radost...
jen takové maličkosti...dodat někomu energii.
Sem tam pak vzhlédnu vzhůru k obloze nade mnou, zda je tam vše jak má být,
a ke slunci, které nabíjí "jiskru v oku", která se snad po letech začíná zase pomalu rozsvěcet.
Asi se teď ptáš proč Ti vůbec píšu, tenhle poměrně dlouhý "literární" útvar.
Zrovna Tobě.
Žádná otázka v tom není, filosofie taky ne, takže není důvod to někam dávat, a "zabírat místo".
Je to prostě jen takový strašně dlouhý pozdrav pro Tebe od někoho, komu je teď jednoduše moc krásně..
Ty pomáháš lidem se svou energií a schopnostmi, vidět, vnímat, učit se...
I mně jsi pomohla, před půlrokem, asi si na to nepamatuješ, ale na ten Tvůj pohled a Tvé "všechno bude dobrý"...
Na to hodně často myslím..
To nezapomenu.
Moc děkuju.
Takže Ti posílám tohle psaní, a v příloze taky pořádný kus té síly a energie. :-)
Přeji krásné dny i s tou jiskrou v oku.
Tis 26.6.2008

Milý Tise,
náhody neexistují.
Neptám se, proč tohle psaní přišlo právě mně, a ani se ničemu nedivím.
Dějí se věci kolem nás, které není možné vždy do posledního detailu pochopit a zpracovat.
O tom to ale není.
Gratuluji k tomu poznání...
K lepení té pozoruhodné mozaiky...
K pochopení souvislostí, které se zdají být nepochopitelné.
Děkuju.
© Wahlgrenis 26.06.2008


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.