WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Máme pejska, babičku Apolenku


Otázka:
Milá Wahl,
jsem na Vašich stránkách teprve podruhé, teprve se probouzím... :).
Už včera jsem měla potřebu se "spojit" a poprosit o vysvětlení jedné mé příhody.
Dnes jsem četla příspěvek o "bratrovi", který se vrátil do rodiny jako pes .
Včera mě taky něco podobného napadlo...
Máme psa a já přemýšlela, kdo je jeho dušička.
Kyvadlo (řetízek) mi řeklo, že je to duše mé prababičky Apolenky.
Pamatuji si ji velice živě z doby, kdy mi byly 2 roky.
Stále na ni myslím, i když ji vlastně moc neznám.
Před lety jsem dceři koupila panenku a prosila ji, aby jí říkala Apolenko.
Prababička umřela, když mi byly asi tři roky, ale vzpomínky, živé vzpomínky stále trvají.
Je skutečně možné, že "se mi vrátila"?
Psa jsem nikdy neměla a vždy jsem říkala NIKDY.
Ale okamžitě jsem si ho zamilovala a beru ho jako syna.
Nevěřila jsem, že můžu něco takového zažít.
Děkuji za vyslyšení.
Přeji krásné a sluníčkové dny.
Díky za vše... :)
Papa
Danka 2.11.2005

Odpověď:
Milá Danko,
je to možné.
Přeci jenom proto, že se o určitých věcech nemluví, ještě neznamená, že neexistují.
Je třeba se dívat na podobu duše ze všech stran.
Někdo může po své smrti přejít do zvířete, protože si nezaslouží být člověkem.
To jsou nejčastější důvody.
Přirozené je totiž, že člověk v dalších "lidských" životech zraje.
U Tvé prababičky je to trochu jinak.
Ona potřebovala být někomu nutně maximálně potřebná.
Od Tebe vnímala obrovskou lásku, ostatně ta panenka s jejím jménem je toho jasným důkazem.
Nějak jí nevyšlo, aby se narodila jako člověk.
Nezkoumala jsem ty důvody.
Chtěla se ale dostat do Tvé blízkosti, proto přijala možnost žít jako pejsek.
Není na tom nic divného.
Vlastně se pokouší Ti odplatit tu lásku, kterou nemohla přehlédnout...
Buď na ni hodná.
© Wahlgrenis 04.11.2005

Milá Wahlgrenis,
na Tvé stránky najíždím s velkou zvědavostí téměř každý den, moc mě to baví!
Mají v sobě totiž něco, co člověka "drží nad vodou" nebo nevím, jak jinak to pojmenovat.
Je to takové naladění se na stejnou vlnovou frekvenci
a zároveň je v tom připomenutí si něčeho, nač by člověk neměl nikdy zapomínat...
Dnes jsi psala o pejskovi, babičce Apolence, a tak mi to nedá a chtěla bych reagovat na svou "Barunku" .
Přijde mi zajímavé, že Danka - stejně jako já - psa taky NIKDY nechtěla a najednou ho prostě má!!
Já už si na své "miminko" a jiný způsob života postupně zvykám, ale byl to opravdu šílenej ŠOK,
v jednu chvíli jsem ji chtěla (jakoby omylem) shodit ze schodů!
Najednou bylo v naší rodině všechno totálně vzhůru nohama a zcela se nám převrátily hodnoty.
Párkrát mě napadlo, že Ketty je mimozemšťan, kterej nám všem přišel něco důležitého sdělit, ale my jí zatím nerozumíme.
Během té doby, co ji máme, na povrch vylezlo několik našich skrytých problémů,
myslím, že díky ní se postupně a pomalu pročišťujeme.
Jsme teď najednou taková smečka (manžel je jejím vůdcem), která by měla držet při sobě a mě napadá, že právě tak to má být.
Takže to výsledně vidím všechno nesmírně pozitivně!
Wahlgrenis, pojmenovala jsi mě "Jadviga".
Všichni víme, že na Tvých stránkách nic není náhoda - a moje babička byla "náhodou" Hedvika!
Zemřela, když mi bylo 13.
Ale abych pravdu řekla, neměly jsme k sobě téměř žádný citový vztah, na žádné "babičkovské" chvilky si nevzpomínám.
Ona měla vždycky raději mou sestřenici a bratrance, ale nijak mi to tenkrát myslím nevadilo nebo jsem to potlačila, nevím.
Wahlgrenis, prosím, mohla bys mi odpovědět, jestli je můj pejsek duší mé babičky Hedviky?
Napadlo mě to sice už dřív, ale v souvislosti s Apolenkou se moje pocity prohloubily.
Třeba se mi tímto moje babička snaží vynahradit to, co mi nedala (a stejně tak i Apolenka)...
A chce mi teď nějak pomoct, abych byla šťastná, chce stmelit mou rodinu, ukázat mi, co je v životě důležité a co ne, kdo ví?
(Navíc my máme zřejmě ještě další propojení z minulosti.)
Trochu se v tom všem momentálně plácám, chtěla bych mít jasno - i když vím,
někdy člověk nemusí vědět úplně všechno, stačí věřit, že všechno se děje pro naše dobro...
Děkuju.
Měj se moc krásně, přeju vše dobré!
Jadviga 4.11.2005

Milá Jadvigo,
když jsem si rozložila plástve, přišlo mi symbolické, že jako první byla NOVÝ ŽIVOT.
Znamená to život i v nové podobě.
Vyšší moc musela zasáhnout, aby bylo možno nahlédnout do zrcadla a něco pochopit.
Tento život přichází s osudovou rolí, je v podobě zvířete, aby mohlo dojít k velké změně.
Okolí má totiž něco zásadního pochopit, co dosud nebylo možné.
Pořád bylo všechno jaksi trochu zastřené, pod maskou, pod krunýřem.
Je to cesta trochu komplikovaná, ale v podstatě příjemná, i když některé její úseky jako by se pořád opakovaly.
Je v tom kus nutného stereotypu, něco se učíme, také je nutné pořád opakovat stejné pohyby, stejné věci.
Teprve potom je možné uvažovat o pokroku, o změně k lepšímu, o vývoji nahoru.
Všechno je to ale otázkou času, není tedy možné se ptát, kdy už to bude a jestli není pozdě.
Veškeré činnosti by se měly dít tak, jak je to osudově nachytáno.
Nic se nedá uspíšit, tím by se naopak mohlo hodně pokazit a člověk by se vrátil zase na původní startovní dráhu.
Babička dlouho váhala, jak se Ti přiblížit, cítila vůči Tobě dluh.
Nejprve měla obrovskou touhu přijít na svět jako holčička, ale její plány opakovaně nevyšly.
Je třeba odbourat závist, která v ní byla, také byla hodně citově labilní, často plakala,
nedokázala se vyrovnat s příkořími života, nebyla příliš šťastná.
Chtěla se moc vrátit do své rodiny, cítila tady velký duchovní dluh, který se nyní snaží splácet.
Zatím to není až tak ideální, spíš to působí jako zemětřesení, ale i tak jí plány celkem daří.
W. 4.11.2005

Wahlgrenis,
moc děkuju za tak rychlou odpověď!
Budu vše pozorovat a přemýšlet, co to pro mě a pro celou mou rodinu znamená...
Ještě jednou dík.
Jadviga 4.11.2005

Milá Wahl,
moc děkuji za krásná a hřejivá slova, která jsem dnes potřebovala...
Nemám, co bych víc napsala, moc díky za to, že JSI.
Mám slzy v očích, je mi krásně, jsem i díky Tobě bohatší.
Děkuji.
Přeji krásný večer, sluníčko do dalších dní i duší...
Danka 5.11.2005

Dobrý večer, Wahlgrenis,
už mám zase prosbu...
Nevím, jestli už to s těmi svými dotazy na Tebe nepřeháním,
jestli bych v sobě neměla mít víc pokory - ale zároveň věřím, že Ty si s tím poradíš, že už budeš vědět, jak a co na mě platí.
Totiž: psala jsi, že v mém případě "Vyšší moc musela zasáhnout".
To, co se asi před měsícem dělo, to bylo opravdu něco neskutečného:
všechno šlo hrozně rychle, bylo to svým způsobem nečekané, neplánované
a navíc se snad všechno v mém okolí spojilo, aby "to" dopadlo!
Zpětně to vidím tak, že se celý vesmír spojil, abychom měli doma pejska!
Nešlo v tu chvíli říct: "Ne, já ho přesto nechci", to bych musela být úplný blázen!
Mám tomu rozumět tak, že když do našeho života zasahuje Vyšší moc, tak to probíhá takhle rychle?
Člověk v tu chvíli jakoby nemá jinou možnost, doslova ležíš na lopatkách...
Ale to není všechno.
Následující dny jsem měla několikrát hroznou zimnici!
Dnes to vnímám tak, že jsem se tomu všemu bránila zuby nehty - vnímáš to taky tak?
Jeden den jsem se fakt klepala jak osika.
Kamarádka mi k tomu řekla, že se v souvislosti s pejskem zbavuju v sobě něčeho negativního, že se ve mně rozpouští nějaký blok.
A zdá se, že ano, později jsem naši "holčičku" už dokázala přijmout úplně jinak.
Můžeš mi prosím napsat, co to znamená, když má člověk zimnici?
Samozřejmě tím nemyslím zimnici, která předchází nějakému nachlazení.
Rozpouští člověk sám v sobě v tu chvíli nějaké bloky?
Nebo se zbavuje cizí, resp. nějaké negativní energie?
Díky.
A mám potřebu k tomu dodat, že Tě mám moc ráda.
Přeju hezký večer!
Jadviga 6.11.2005

Milá Jadvigo,
popisuješ to naprosto přesně, když se něco stát má, stane se to.
Tvou zimnici vnímám jako obranu před změnami, které nechceš přijmout.
Nebo spíše řečeno - nechtěla jsi přijmout...
Naštěstí jsi včas rozpoznala, co se po Tobě chce, a potíže zmizely.
Byla to obrana před něčím novým, neznámým.
W. 6.11.2005

Milá paní,
po přečtení některých Vasich odpovědí mě napadla otázka, na kterou si nedovedu sama přesně odpovědět.
Před 3 a půl léty se zničeho nic v nasí rodině objevil pes, kterého dcera objevila na internetu
a jen tak z hlouposti po synovi vzkázala, zda nevím, jestli by někdo nechtěl půlročního bílého bulteriéra,
ze se ho chce majitel zbavit.
V té době jsme jiz měli od dcery, která se odstěhovala do paneláku, 7letou bulteriérku
a říkali jsme s manzelem, ze psa jiz nikdy.
Z nepochopitelných důvodů jsme shodně s manzelem řekli, bereme si ho,
je jedno, jestli se staráme o jednoho psa, nebo o dva.
Kdyz dcera psa přivezla, zděsili jsme se, nebylo to zádné stěně, ale dospělý, dost nebezpečně vypadající pes
/majitel se ho chtěl zbavit z důvodu nezvládnutelností, agresivity a zničení bytu/.
Zkusený veterinář nás upozornil, ze jsme byli podvedeni, ze to není stěně.
Az uviděl sáhodlouhý rodokmen a originál papíry, uvěřil, ale kroutil hlavou.
Přesto, ze byl někdy pes nebezpečný, nikdy jsem ho nebila,
ale vysvětlovala, bylo to zvlástní, přesto, ze jsem za zivot doma měla spoustu psů, ten byl jiný.
Měla jsem pocit, jako by to byl člověk v psí podobě.
Nemůzu přesně ten pocit vysvětlit, kdyz jsem s ním zpočátku bývala sama, az mě přecházela hrůza, ze je to člověk.
Stal se z něho můj "zivotní partner".
Je to hrozné, ale začala jsem ho z nepochopitelných důvodů srovnávat s manzelem,
který se moc hezky ke mně nechoval, a začala jsem mít pocit, ze to je můj zivotní partner.
Připadala jsem si chvílemi, ze jsem blázen.
Mezi námi vzniklo pouto, které neumím vysvětlit, nedokázala jsem si představit zivot bez něho,
dokonce kdyz jsem si představila smrt manzela nebo psa, větsí strach jsem měla o psa.
Bylo to hrozné.
7. prosince 2004 jsme oslavili jeho 3 roky a pasovali ho na dospělého.
Byl zdravý, krásně stavěný, od půl roku, kdy se u nás objevil, nepřibral ani kilo, nevyrostl.
Zůstal stejný jako v době, kdy byl půlroční stěně a nikdo nevěřil, ze to stěně je.
I to bylo podivné.
O agresivitě se vůbec nedalo mluvit, tolik lásky, co mi dal, mi nedal v ľivotě zádný člověk.
Jen venku byl nebezpečný a musel být neustále na vodítku a často mít i náhubek.
Doma jsem mu mohla dělat cokoli, strčit ruku do tlamy, nikdy by ani nestisknul.
29. 12. 2004 pár dnů po svých 3 narozeninách, v den výročí svatby /coz je taky zvlástní/, zemřel téměř v minutě.
Nebylo mu nic, kdyz jsem navečer přisla z práce, jako vľdy mě čekal, pomazlili jsme se,
manzel ho odvolal se slovy, ze se nestydí pořád, se se mnou mazlit,
at jde s ním na zahradu, odběhl, za manzelem, během minuty manzel volal, ze je po něm.
Do Silvestra jsme čekali, ze ozije, nevěřili jsme, ze je konec.
V prosinci 2005 tomu byl rok, co zemřel.
Dodnes se nemůzu podívat na jeho fotografii, mám pocit, jako by mi zemřel blízký člen rodiny
/přitom jsme uz měli víc psů, kteří zemřeli/.
Není to přece normální.
A navíc hrob na zahradě, kde jsme ho pochovali se dodnes nepropadl, je úplně stejný, jako kdyz jsme ho pochovali.
Byl to člověk nebo co to bylo?
Děkuji Alena 3.1.2006

Milá pani Wahl,
Píšem Vám zo Slovenska, zaujali ma články o psíkoch.
Budú tomu dva roky čo som sa v práci spontánne rozhodla na základe inzertného časopisu, že si kúpim psíka.
Bišónika.
Pred tým som psa nechcela mať.
Prišlo to zrazu.
Psíka Artura máme skoro dva roky a veľmi ho ľúbim, ako človeka.
Necítim žiadny rozdiel.
Voní mi, mám ho ako bábätko.
Som k nemu veľmi citovo viazaná,
dokonca rozmýšľam, keď sa stane, že sa chce hrať a ja práve nemôžem, že sa na mňa nahnevá.
Vlastne ho máme všetci radi aj deti.
Stále cítim, že to tak malo byť.
Cítim niečo zvláštne, neviem to pomenovať. Spriaznená duša?
Pozdravuje
Zuzka 27.2.2006

Dobrý den Wahl,
zdravím Vás z Vašeho rodného města.
Od chvíle, kdy jsem objevila Vaše stránky, měla bych na Vás spousty a spousty otázek.
Nemohu odolat, a pokud budete mít čas, zeptala bych se.
Máme u mých rodičů téměř tříletou fenku trpasličího pinče Nelinku.
Narodila se tři týdny před tím, nežli nám zemřel nečekaně Matýsek, tatáž rasa, ti samí chovatelé.
Z chumlu chlupatých kuliček jsem si vybrala právě ji, protože mi "dala pusu" jako Matýsek.
Nemohu se zbavit pocitu, že Nela má v sobě dušičku někoho, kdo mi byl moc blízký
- ten samý pocit má také moje mamka.
Vrátil se k nám někdo z rodiny?
Je to strašně zvláštní pocit, nedívají se na Vás psí oči...
Pokud mi odpovíte, moc Vám děkuji.
Budete-li v Pardubicích pořádat zase nějaký seminář, nenechám si ho ujít.
Renata 04.05.2006


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.