Jak jsem odhalila tajemství... při pečení (chleba a rohlíků)
Mluvím s Vámi pravidelně několikrát týdně, ať už osobně nebo přes skype.
Častým tématem je samozřejmě otázka, proč k nám miminko nechce.
Důležité je, aby žena absolutně milovala své tělo, aby o sobě v ničem nepochybovala, aby si připadala krásná a také výjimečná.
Buňky v těle se potřebují tetelit, potřebují zažívat pocit "wow" při nějakém koníčku, při činnosti, která je úplně nejvíc.
O tomhle mluvím při osobních konzultacích, ano, už za mnou do Krásného Lesa opět přijíždíte i z opačného konce republiky, ale také při konzultacích přes skype.
Často si připadám jako ohraná gramofonová deska, která opakuje pořád dokola jednu melodii...
Stereotypy, nuda, nic "tam na druhém konci" není, co by bavilo, všechno je takové vlažné, jakoby o ničem.
Asi před týdnem jsem se rozhodla, že upeču chleba.
Mám recept na
domácí bramborový chléb od Laca z Bratislavy, ale tehdy něco bylo jinak.
Něco uvnitř mě se rozhodlo, že chleba tentokrát nebude bramborový, ale JINÝ.
Připravila jsem si klasický kvásek (z kvasnic, trochy vlažného mléka, malinko cukru a malinko mouky) a do mísy jsem si prosila (přes klasické síto na mouku) mouku.
Je potřeba zdůraznit, že nic jsem nevážila.
Bylo to trochu hladké mouky, také trochu žitné, celkem to mohlo být tak kilo.
Přidala jsem sůl, kmín a nějaká semínka, tuším, že to byl len, a ještě vlažnou vodu, asi půl litru.
Začala jsem zpracovávat těsto, chvilku vařečkou, ale pak jsem přešla na hnětení rukama, zabírala jsem pořádně, při každém pohybu jsem cítila zvláštní energii, jako kdyby těsto se mnou začínalo mluvit.
Přesně jsem věděla, že je potřeba přidat ještě trochu mouky, aby to bylo ONO.
Když se teď na to dívám zpětně, připadá mi, jako kdyby těsto se mnou mluvilo ve smyslu, co by se mu líbilo... a já na to reagovala.
Bylo to něco pro mne do té doby nepochopitelného.
Pak přišla fáze kynutí a pečení v našich kachlových kamnech (kde topíme dřevem).
A byl úžasný...
Ale měla jsem v sobě ještě pochyby, jestli to nebyla náhoda, jestli se mi to stane ještě někdy, tak jsem se rozhodla, že upeču rohlíky (podle starého receptu se sádlem).
Ten tvůrčí proces byl hodně podobný, opět těsto, jako kdyby mi samo říkalo, co je ještě potřeba přidat.
Po srolování jsem potřela vajíčkem a posypala kmínem.
Možná tohle někomu může připadat mimo, jako že to sem nepatří, ale kdo mne zná, ví dobře, že procesy v kuchyni jsem nijak neměla propojené s "libými" prožitky, spíš to všechno bylo jako nutnost, která se MUSÍ udělat.
Ovšem to, co jsem prožila při tomto pečení, musím teď vysvětlit.
Pochopila jsem už dávno, že je kolem nás všechno živé, ale na vlastní kůži jsem to zažila až teď.
Úplně jasně jsem si uvědomila ten okamžik, kdy se z hromady mouky a dalších věcí najednou stala BYTOST, která se mnou beze slov mluvila.
Jako přirovnání mě napadá orgasmus, také to nejdřív vypadá jako "jen nějaké věci", které se ale jakousi zvláštní energií dávají do pohybu, nic dalšího tady sice už není, a přesto je ve vteřině všechno jinak, až to pak proběhne, a je jasné, že už není potřeba nic přidávat ani nic ubírat.
Odhalila jsem tajemství.
Vím, že už upeču cokoliv - když umím rohlíky, příště mohu udělat housky, motánky nebo třeba i veku, cokoliv.
Důležité je chopit se té energie, která nám přichází naproti.
Nemůžeme postupovat jen podle toho, co je napsané v receptu, vůbec nejde o nějaké přesné vážení (deko tam, deko sem), ale jde o tu interakci, která má proběhnout.
Bez té nemá smysl dělat vůbec nic.
Síla téhle myšlenky mě na nějakou dobu docela paralyzovala.
Připadám si jako vynálezce nějakého geniálního vynálezu, proto jsem to také musela sepsat.
Cokoliv děláme, máme dělat srdcem.
Ne, tohle není ta fráze tisíckrát opakovaná a tisíckrát nepochopená, srdcem, srdcem, co to je...?
Je potřeba se do každé akce položit, jako kdyby tady byla vlna, která nás má poponést někam dál nebo výš.
Nejde o rozumové závěry, o postupy, které jsme se naučili, nejde ani o nějakou preciznost, s kterou to máme udělat, ale je třeba sem pustit tak trochu "halabala" efekt, kde víc než o rozum jde o pocity, aby to bylo příjemné, měkké, voňavé, chutné.
A pokud se trefíme na tu správnou strunu, přijde zpětná reakce a víme, že JE TO ONO.
Tohle se nedá naučit ve škole, tohle se potřebuje zažít na vlastní kůži.
Nemusí se nutně jednat jenom o procesy v kuchyni, stejně to funguje u šicího stroje, na zahrádce, u malířského stojanu, vlastně při jakékoliv tvůrčí činnosti.
Vzhůru do nové životní etapy!
© Wahlgrenis
09.06.2022
Milá Wahlgrenis,
Tie rohlíky vypadajú úžasne.
Na tento článok som snáď čakala.
Zažívam niečo podobné.
Od malička mi mamina zdôrazňovala - vždy sa drž receptu! Inak to nevyjde.
Lenže ja som to mala inak.
Často som experimentovala.
Niečo pridala, niečo ubrala.
Zaujímavé, že ten môj improvizovaný recept mi vyšiel, keď som to všetko robila pocitovo.
Naopak, keď som sa veľmi snažila (hlavou), držala sa návodu a záležalo mi, aby mi to vyšlo, stal sa opak.
Keď som sa do pečenia, ako keby celá položila (ako keby nexistoval čas), vznikali výborné chleby a koláče.
A musím uznať, že je to tak snáď so všetkým čo robím.
Všetko to je len o tých správnych energiách.
Len sa uvoľniť, nič neočakávať, príjimať to tak, ako to prichádza.
Ďakujem a objímam.
Česima 10.06.2022
