Vše vzít a odevzdat, se mi nedaří
Můj milý,
tolik dveří otevřených do zahrad mého srdce.
Tolik neotevřených pozvánek.
Láska může být skryta i za obyčejnou touhou, vím, ale je třeba mít i otevřené srdce.
Vysadila jsem v něm zahradu, je možno projít brankou planých růží, usednout pod lípu a hledět do kraje.
Zurčí tam potok a vysoko na nebi létají vlaštovky a bílá oblaka.
Vůně lípy a bzukot včel, pozdní odpolední slunce.
Čekala jsem.
Na letmé setkání v mé zahradě, než odejdeš.
Tak sedávám sama pod lípou ve svém srdci, těším se ranních červánků i nadcházejících soumraků, z tichých chvil každého dne s jeho radostmi.
Mou zahradu jsi minul, všechny směrovky jsi přehlédl, všechna pozvání jsi odmítl.
Nezastavil ses pohledem, odešel jsi.
Nevíš, jak to bolí, už tolik let.
Vše vzít a odevzdat, se mi nedaří.
Všechny ty pohlednice, obrázky, vzpomínky i krátké filmy zabalit, převázat stužkou a uložit do malované truhličky.
Donést nahoru na kopec k obrázku Marie s děťátkem.
Nemohu se stále vydat na tu cestu.
Těšit se z lístečků s ranní rosou, květin i podzimních listů, z nebe plného hvězd.
Vždyť nelze žít tím, co není.
Smutná 07.11.2018
Milá Smutná,
rozumím Vašim slovům i tomu, co prožíváte.
Nic není jen tak, nic není náhoda.
Popisujete setkání duší, dvou duší, které se znají napříč životy.
Jasně jste zarezonovala při první setkání, které se dá řadit mezi nadčasové.
Nikdo nemusel nic vysvětlovat, věděla jste, že to je ta druhá polovina Vaší duše, která jasně patří k Vám.
Nic jiného k uvažování tady nebylo.
Ovšem nežijeme v pohádce...
Nemůžete se s ním vzít za ruku a odejít neviditelnou branou do toho úžasného světa, kde nejsou žádné překážky...
Je potřeba smířit se s tím, že každý máte svůj život, svou rodinu, svůj příběh.
Najednou tady ale cítíte prázdno, jako kdyby to, co žijete. už k žití nebylo.
Kontakt s touto duší pro Vás představuje náboj, nové uvažování, novou energii, tolik moc byste chtěla, aby on to měl stejně...
Ale on tohle projevit nemůže, má v sobě odpovědnost k lidem, s nimiž je připoután.
A nejspíš ani nevnímá to, co zarezonovalo u Vás.
Žije si "to své", zatímco Vás nechává samotnou a smutnou.
Nemůžete ale zůstat jako paralyzovaná (štronzo), potřebujete uvěřit, že tento Váš život má nějaký smysl.
Nesmíte plakat, jako by Vám hračky spadly do kanálu.
Už jste velká holka...
© Wahlgrenis
19.11.2018
