Knihkupectví HLEDAJÍCÍ - Rozhovor s Wahlgrenis
Rozhovor s Wahlgrenis
(pomocnicí na cestě a autorkou knih "Proč k nám miminko nechce" a "Jak rozumět vlastní duši")
Jan Jelínek, knihkupectví HLEDAJÍCÍ:
Ve svých knihách se snažíte pomoci lidem pochopit, proč jsou v životě vystavováni mnohdy nepříjemným událostem. Myslíte, že jedním z hlavních důvodů, proč se to děje, je nepřijetí sama sebe, když nám okolí zrcadlí, co si o sobě sami myslíme? Jak z tohoto kola ven? Wahlgrenis:
Je náročné pochopit, že to, co o nás druzí říkají nebo dokonce co si o nás myslí, s námi opravdu nemá nic společného. Každý člověk by se měl postupně dostat k sobě, ke své duši. Již před časem se mi ukázal postup, a to přes vlastní tělo, kdy si můžeme – řečeno jednoduše – sami sobě vyznat lásku. Buňky v těle se pak začnou úplně tetelit radostí, když se tohle podaří. Člověk by neměl bojovat se svým tělem, například snažit se násilně hubnout. Tělo, jaké máme, je přesně takové, jaké mít máme, abychom zvládli svůj život. Tělo je navíc chrám naší duše a přesně pozná, jak to k němu máme. A pokud tady není soulad, přicházejí zásadní lekce nebo dokonce zastavení v podobě nemoci nebo úrazu. Od přístupu k vlastnímu tělu se odvíjí všechno ostatní – partnerské vztahy, práce a zajištění materiálních jistot, kvalita mezigeneračního soužití, přístup k ostatním lidem. Nemůžeme pohnout vesmírem, nemáme-li jasno u sebe.
Jan Jelínek, knihkupectví HLEDAJÍCÍ:
Píšete, že odpovědnost starat se o dítě náleží především matce. Opravdu myslíte, že hlavní úloha otce končí početím? Přiznám se, že já to takto necítím. Wahlgrenis:
Nic takového jsem neřekla. Dítě samozřejmě patří do úplné rodiny, kde mají stejnou roli tatínek i maminka. Ale často se dostávám k ženám, které nemohou otěhotnět. Zde se dostáváme k odkrytí jejich minulého života, kde něco nebylo úplně správné z hlediska Universa. Proto duše miminka může mít nyní obavy se přiblížit, aby se podobná situace neopakovala. Vždy se dostávám k minulým příběhům těchto žen a často právě odmítnutá duše by se jim měla nyní narodit. Jedná se tedy o příběh ženy a budoucího miminka, o napětí, které tady bylo a které se potřebuje vyladit. Jakmile k tomuto kroku dojde, otěhotnění už nic nebrání. Ale otec v tomto okamžiku je z vyššího hlediska skutečně tím „biologickým materiálem“, který umožní, že duše miminka může vstoupit. Nehledejte v tom ale nic odmítavého. Proces početí i to, co následuje, je stejně důležité pro oba rodiče.
Jan Jelínek, knihkupectví HLEDAJÍCÍ:
"Tatínek je tady především proto, aby pomáhal ženě žít její život, aby ona mohla být šťastná a s ní všichni ostatní." Co když se však žena zhlédne v někom jiném? Je stále naší úlohou být trpělivý, skálopevný a čekat statečně, až ji to přejde? Nebo je to přímo také naše chyba? Wahlgrenis:
Vaše otázka směřuje do oblasti vztahů. Jakmile dojde k tomu, že se žena zhlédne v někom jiném, pak už jde o vážnou trhlinu. Ve vztahu by měla být nejen láska, ale i úcta, důvěra a obdiv. Chybí-li něco z toho, vztah přestává existovat. Pro třetí osobu místo ve vztahu není. Ovšem když se objeví někdo jiný, je to jen důsledek toho, že ta původní krásná stavba ztratila pevné základy. Pak záleží jen na těch dvou, jestli se chtějí vrátit k sobě, tam, kde společnou cestu začali, anebo jestli je to už odžité téma a oni jsou na rozcestí. Nic si ale nesmí člověk vyčítat, všechno se děje tak, jak má, i když to někdy bolí. Často si vysníváme nějaké vzdušné zámky, plánujeme, ale partner to může mít úplně jinak. Nemůžeme se na nikoho zlobit, že nám vzal nejkrásnější roky, že jsme mohli být jinde atd. Nemohli. Bylo nutné si projít životní cestu právě tudy. Všechno je naopak důležité vzít jako lekci, poděkovat za ni, i když byla bolestná, a jít dál. Nemáme se ale plazit po kolenou a prosit o lásku. Láska buď je, nebo není. Nic jiného neexistuje.
Jan Jelínek, knihkupectví HLEDAJÍCÍ:
Líbí se mi Vaše vnímání paralel, např. při stěhování do nového domu. Nejdou hladce zavírat dveře do pracovny? Bude asi nějaký problém s odvahou plnit pracovní povinnosti. Do ložnice? Není zde někdo třetí - v současnosti nebo i z minulosti? Měli bychom být vysoce vnímaví ke všem drobnostem, co se kolem nás dějí neustále? Wahlgrenis:
Ano, všechno kolem nás je živé, všechno k nám promlouvá. A nejsou to jenom náznaky v bytě, kde žijeme. Mluví na nás jednotlivé symboly, barvy, čísla. Význam má to, co si oblékáme, jakou máme barvu spodního prádla, jaký nápis si neseme na tričku nebo na mikině, jaký přívěšek máme na řetízku, jaký jsme zvolili účes. Důležité je i to, jak trávíme čas, s kým se potkáváme, jak mluvíme, jak se pohybujeme, jaká jsou naše gesta, po jakém druhu potravin sáhneme v obchodě. Všechno je čitelné, všechno má nějaký význam. Jakmile se člověk odpoutá od materiální roviny, může se stát, že svět okolo jakoby ožije, najednou se stávají symboly plastičtější, zapadají do sebe jako mozaika. Tohle jsou ale věci, které nelze naučit. Možná člověk udělá krok neviditelnou branou do jiných světů…
Jan Jelínek, knihkupectví HLEDAJÍCÍ:
Co si myslíte o asistované reprodukci a dalších technikách řešících obtížnost či nemožnost početí? Není lepší a snazší zjišťovat, proč k nám miminko "nechce"? Lze to ale vůbec? Wahlgrenis:
Těhotenství je součástí našich životních programů. Žena si zvolí profesní dráhu, vystuduje, do života jí přijde partner, začnou spolu bydlet a nazrají k bodu, že mají mít miminko. Nějak se předpokládá, že žijí-li spolu dva lidé, tak mají mít dítě. Pokud miminko nepřichází, stávají se tito dva pro své okolí podezřelí. Doba je hektická, nežije se jako dřív. Žena chodí do práce, stresuje se, doma na ni čeká další směna a do toho se má nějak vejít proces ´plodit děti´. I muž je unavený, nebývá jednoduché potkat se, aby ´na tom´ mohli pracovat. Často přichází rozčarování. Otěhotnět se nezdaří jednou, podruhé…, půl roku, rok… Aby se něco nepodcenilo, najednou si žena měří bazální teplotu, cvičí speciální cviky, pije kontryhelové čaje, případně astrolog dvojici vypočítá plodné dny, k tomu ještě začnou jíst speciální stravu. Přitom si neuvědomují, jak se tím vším tzv. odpoutávají od zdroje a stávají se z nich obrazně řečeno stroje. Touto cestou miminko přijít nemůže. Těhotenství není program, který ti dva musí splnit. Umělé oplodnění není řešení. Nesouhlasím s názory některých lékařů, podle nichž má žena právo na dítě. Gynekologové nešťastné ženy, které jsou často zcela v pořádku, jen se jim nedaří otěhotnět, posílají na nejbližší kliniku na umělé oplodnění. Od toho se distancuji. Umělé oplodnění (IVF) je metoda, jak už napovídá její název, umělá, nepřirozená. Nežijeme pouze tady a teď. Duše přesahuje rozměr tohoto života, má propojení i s našimi minulými životy. To, co se nám nedaří nyní, může být důsledkem našich minulých skutků. Proto není možné si něco jen tak ´vydupat´.
Jan Jelínek, knihkupectví HLEDAJÍCÍ:
Jak vlastně poznat, po čem naše duše touží? Stačí se třeba jen ztišit? Co byste poradila po zkušenostech, které s množstvím lidí, kteří kolem Vás za léta prošli, máte? Wahlgrenis:
Nejsem lékař ani léčitel, nejsem ani guru. V podstatě je mi jedno, jak ostatní žijí. Nikoho o ničem nepřesvědčuji, nevnucuji nikomu své postupy a netvrdím, že fungují. Není nutné dělat vůbec nic podle toho, co kdo řekl. Často si lidé nejsou jisti sami sebou, nevědí, jestli to, jak žijí, je správné, když to nepotvrdila nebo nezkontrolovala žádná autorita. Pro svůj život nepotřebujeme žádné definice a jasné postupy, funguje to jinak. Nemusíme se o nic snažit, na něčem pracovat, ten plán shora je jasný. Je třeba důvěřovat všemu, co se nám děje, všechno je v pořádku. Nediskutovat, neusilovat o nic, nechtít to jinak. A pokud vás zajímá, jak poznat, po čem duše touží, přesně to poznáte, až se vám začnou v těle všechny buňky tetelit radostí.
Jan Jelínek, knihkupectví HLEDAJÍCÍ:
Děkuji Vám za rozhovor.
© Wahlgrenis
22.04.2016
