Nějak mi nejde nevnímat ty utečence, islámisty
Milá Wahlgrenis,
předem tě srdečně zdravím a přeji ti vše dobré...
Mám toho dnes plnou hlavu...
Tak mě napadlo ti napsat, zda mi to tam nějak neposkládáš...
Víš, nemám ráda násilí...
Nesleduji v televizi nic, co by mne rozčilovalo ..
Čtu jen hezké a mně příjemné věci, věřím tomu, že nač myslíme... či se o tom bavíš... tak tomu dáváme energii...
Ale nějak mi nejde nevnímat ty utečence, islámisty...
Dnes jsem narážela na články o nich.
To je věc, která mě děsí ... a nemůžu si pomoct se tím nezabývat...
Když se ale všechno děje tak, jak má, to znamená, že máme přihlížet a nechat se třeba pozabíjet?
Je to těžké, jestli jsme si toto vybrali.
To máme vnímat v tomto životě takto?
Byla to vaše volba?
Nebo naopak je to úkol se postavit zlu a zastavit ho?
..aby svět byl lepší?
S láskou
Hania 18.06.2015
Milá Hanio,
otázka se jeví složitější, než to na první pohled vypadá.
Všichni ti utečenci opouštějí svůj domov a s nadějí se vydávají jinam.
Je to pro ně osudové rozhodnutí.
Kdyby mohli zůstat doma, nikam by nešli.
Odchod ze země, kde se narodili, se jim jeví jako jediná možnost, jak se zachránit.
Doufají, že je nový kraj přijme s otevřenou náručí...
A najednou tomu tak není.
Vnímají odmítavý postoj, je to, jakoby před nimi najednou padala těžká ocelová mříž.
Dál to nejde.
Přitom sami nechápou, co se děje, nepřipadají si nekompletní, nemocní, defektní.
Jasně chápou, že nad nimi není vyšší ochrana, musí se prát o každý den, aby přežili.
Nejde to ale dál.
Jsou na místě, někde v meziprostoru, nemohou pokračovat, ale ani se nelze vrátit zpět.
Jsou teď zcela odevzdáni do cizích rukou, je na ostatních, co s nimi bude.
Oni sami moc možností nemají.
Situace je vážná...
Kdokoliv jim ale otevře v dobrém své dveře s tím, že tady je možné na pár dní přespat, oni si najednou neváží tohoto gesta - všechno je jejich.
Něco uvnitř nich se obrátí, už to není v dobré, ale spíše to připomíná boj o přežití.
Co bychom měli udělat?
Tady je každá rada drahá.
Snažíme se porozumět tomu, co se v nich odehrává, to ale nestačí.
Oni očekávají něco úplně jiného - domov, bezpečí, jídlo, školy, práci...
Tohle všechno ale nabídnout nemůžeme.
Jsou kolem jenom zmatky, nepřehledno.
V tuto chvíli je situace neřešitelná.
© Wahlgrenis
19.06.2015
Dobrý večer,
také se mě dotýká to, co se děje kolem nás.
Když jsem si četla Vaši odpověď pro Hanii, napadlo mě podívat se na to, jaký měl být tento měsíc v roce 2015, jak jste o tom psala.
Dívám se postupně čas od času a snažím se rozumět významům z Vašich kostek.
Ale slova PROUD - DÉŠŤ - BOJ u června na mě vůbec nepůsobí vesele ani optimisticky.
Znamená to snad, že opravdu bude válka?
Prosím, napište, že ne...
Diana 20.06.2015
Milá Diano,
ach, ani jsem se na kostky nedívala...
Když se podíváme na situaci, která nastala, opravdu to vypadá, jako by se náhle protrhla přehrada... a rudý, jakoby až krvácející proud se vylévá ven.
Každý vnímá, cosi neurčitého, co nám sem přichází, stejně jako kapky deště z černého mraku.
Ty také nelze někam nahoru zakázat, postavit plot.
K čemu by to bylo dobré?
Když prší, stejně je všechno mokré.
A slovo boj?
To se může také přeložit jako válka, samozřejmě.
Ale nemá tady jít o muže, ti by vzali moc do svých rukou.
Mně sem pořád přicházejí symboly ženy, matky, milenky, lásky.
To, co se teď děje, je krize právě v mužském světě, kde není nic jiného než zbraně, rozdílné názory, síla pěstí, rány.
Zatímco ženy mají zcela jiné energie: energie láskové, objetí, pohlazení, mateřství.
Ženy nemají zbraně násilné.
Ale ženy nemají dovolit, aby muži řešili své věci tak, jak umí, tj. zbraněmi.
Pořád mi připadá jednoznačně silnější symbol matky s novorozencem na rukou než rozjetý tank.
© Wahlgrenis
21.06.2015
Milá Wahlgrenis,
děkuji ti.
Vím, že je to těžké...
Jsem člověk, který rád pomáhá, ale z této situace mi běhá mráz po zádech.
Je mi smutno z celé této situace.
Měj se moc hezky, mám tě ráda.
Hania 22.06.2015
