Ze zkušenosti vím, že jablíčko pro děti není odměna
Milá Wahl,
věnuji se v práci i organizování akcí pro děti.
Nyní jsem byla požádána o spolupráci a zajištění drobných odměn pro děti školního a předškolního věku při jedné sportovní akci.
Mám možnost nakoupit jen v potravinách, nebudu uvádět důvod, ale musím se tomu podřídit.
Kolegyně radila - nakup tatranky, ty seženeš už za čtyři koruny, ale mě se příčí nakupovat "sladkosti".
Ze zkušenosti ale vím, že jablíčko pro děti není odměna.
Snažím se shánět granty na semináře o zdravé výživě, zdravém vaření.
Vím, jak jsou tyto potraviny drahé, ale zase jich stačí míň.
Možná i proto se nějak nemůžu smířit s tím, že na akci, která má děti přivést ke sportu, by měla být odměnou sušenka nebo bonbon.
Wahl, co ty na to?
Vím, že je tohle malichernost oproti tomu, co zásadního řeší čtenáři tvého webu.
Jsem v této věci divná já?
Zdá se mi, že jsme se nějak naučili za všechno čekat odměnu, někam půjdu a odnesu si reklamní letáček, propisku, kolečko do košíku v supermarketu, něco mi dají ochutnat...
Kde je radost z toho, že se můžu podívat, že mi někdo ukáže, jak držet tenisovou raketu, jak se hraje volejbal, jak se hraje hokejbal, jak mám jezdit na bruslích...?
Vím, že i ty jsi pracovala s dětmi.
Možná mezi tvými čtenáři je někdo, kdo by mi dokázal poradit co s tím...
Všem moc děkuji.
Libella 18.04.2015
Milá Libello,
pracovala jsem (a pracuji stále) s dětmi, spolupodílela jsem se na mnoha akcích, výtvarných soutěžích, seminářích, dětských dnech apod.
Všude jsem řešila odměny pro děti.
V zásadě jsou dva druhy akcí - pro děti, s kterými se pracuje pravidelně, kterým o něco jde, které postupují krok po krůčku dál v tom svém "oboru" - a pro děti tzv. z ulice, které přicházejí jednou, náhodně.
Do této kategorie patří všechny ty hromadné akce - oslavy, dětské dny, firemní akce pro zaměstnance a jejich děti apod.
Zde o odměnu v tom smyslu, o kterém píšeš, ani tak nejde.
Děti mají pouze "něco dostat" - a většinou dostávají právě nějakou sladkost (lízátka, bonbóny, čokoládové medaile).
Zde vnímám, že o děti ani tak nejde, hlavně aby se "odškrtla" splněná akce.
Ano, je to smutné.
V Praze jsem byla součástí občanského sdružení, které se věnovalo práci s dětmi ve volném čase.
Byly to pravidelné bloky (výtvarné a tvůrčí - malování, kreslení, grafika, pletení z pedigu, textilní techniky, drhání, batikování, malování na hedvábí ap.) a kromě toho výjezdní semináře, které pokrývaly stejnou činnost, ale v přírodních nebo nestandardních podmínkách (velké rozměry, práce v přírodě).
Tady jsme řešily ceny pro děti, které se nakupovaly buď přímo, nebo to byly dary od sponzorů.
Obvykle to byly drobné předměty, které se dětem v jejich další činnosti mohly hodit, ať už výtvarného rázu nebo s vazbou na místo, kde jsme byli.
Nešlo o nějaké "megadary", když si teď na to vzpomínám...
Byly to děti, které věděly, že to, že jsme s nimi na akci, není samozřejmé.
Všichni jsme tohle dělali ve svém volném čase, nemuseli jsme.
Možná právě tohle vytvářelo to jedinečné a neopakovatelné pouto mezi námi - jako vedoucími - a dětmi.
Vytvořila se zde úplně jiná vlna prožívání, nebyli jsme těmi dospělými, kteří mají dohlížet na "dravou zvěř", všechno bylo příjemné a přijatelné z obou stran.
Dokonce děti nepotřebovaly ani mobilní telefony.
Ty dostávaly pouze na 5 minut ke komunikaci s rodiči (19:00-19:05).
Program byl připravený pokaždé tak jedinečný, že si naplno užívaly každou minutu.
Šlo to...
A není to ani tak moc dávná minulosti.
Děti jsou totiž našimi partnery, ne těmi "malými", které mají jenom poslouchat.
Pochopí moc dobře, jak to s nimi myslíme, o co nám jde.
Samozřejmě pokud mají vstoupit do procesu, kde jsou odměnami ty běžné sladkosti, vstoupí tam... protože není jiná možnost.
Děti - ale to snad platí obecně pro každého - rády dostávají něco jako dárek, jako odměnu, rády si něco odnášejí.
Na dospělých je zvolit, co to bude.
Kolem nás je teď mnoho potravin i věcí, které bychom mohli nazvat "vatou", nikomu to nic neříká... ze zdravotního nebo i estetického hlediska.
V obchodech jsou levné cukrovinky, sušenky ze zahraničí, zatímco naši výrobci nemají šanci své výrobky prodat.
Vnímám, že bychom měli dětem otevřít jinou cestu, která vede přes domácí suroviny, domácí produkty.
O vazbě k naší zemi se příliš nemluví.
Jako bychom se za to, co je české, měli stydět...?
Kde jsou ty zlaté české ručičky?
Vyhodit peníze je tak snadné...
Přemýšlejme, co chceme našim dětem předat, co má být tou štafetou, kterou si ponesou dál...
Tady je odpověď na Tvou otázku.
© Wahlgrenis
18.04.2015
