Mám vzít na vědomí, že čas není a že každý jej má stejně?
Milá Wahlgrenis,
byla jsem asi jedna z posledních objevujících se ve Tvé přítomnosti s hodinkami na ruce.
Tak to teď neplatí.
Hodinky se samy zastavily.
Nabízí se vysvětlení o únavě materiálů, ale přesto...
Mám vzít na vědomí, že čas není a že každý jej má stejně?
V noci jsem šla do postele ohleduplně potmě.
Pak jsem si přeci jen řekla: "Rozsviť si, holka, lampičku, ať se nebojíš, než se uložíš a převlečeš, je tady nějak husto."
Asi jsem někoho urazila...
Při lehkém dotyku na vypínač hrozná rána, bác a pojistky vyhozeny.
Něco stále nechápu?
V lékárně podávám paní magistře recept, dívá se na jméno a to, co jsem slyšela, mě dodnes zní v uších.
"Jé, paní H... Nechodil váš syn tady na gymnázium? Manžel vzpomínal spolužáka toho jména a já chodila do vedlejší třídy."
Říkám syn tedy ne, ale dcera.
Pak mi to došlo.
S vaším manželem do té třídy chodil nejspíš můj manžel.
Paní se podívala na ročník narození na receptu, začala trochu koktak, pak se smát.
Všichni tři jsme narozeni v jeden rok.
Ono to bude nejspíš tak, jak jsi psala, že nikdo není starý ani mladý, ale přesně takový, na kolik se cítí.
V té lekárně jsem se vlastně opravu lekla.
My se na svět díváme očima podle toho, jak se cítíme, ale svět kolem nás si běží bez ohledu na naše pocity.
Ludmila * 16.11.2013
© Wahlgrenis
16.11.2013
