Návštěva v domě, kde se stala před nějakou dobou tragédie
Na odpoledne mám domluvenou návštěvu v domě, kde se stala před nějakou dobou tragédie.
Duše zemřelého dítěte tady zůstala, brzdí další život.
Vyjíždím vlakem z Masarykova nádraží směrem na Ústí nad Labem, schválně o hodinu dřív.
Chci se seznámit s prostředím, prohlédnout místa.
Vystupuji na neznámém nádraží, chvíli počkám, než všichni odejdou jedním směrem.
Jdu úplně sama, pozoruji rozkvetlé kvítí při cestě, čtu si značky na autech.
Zajímají mě místa, kde jsem ještě nebyla.
Jen matně tuším, že tady někde bydlí moje bývalá kolegyně, možná už má dávno jiné příjmení, snad i děti.
Kroky mě vedou po hlavní cestě, jinudy se ani jít nedá.
Těším se na náves s lipami, ale nic takového tady není.
Jen jedna silnice, při které je kostel, škola, hospoda a pár obchodů.
Potraviny, cukrárna, domácí potřeby, obuv.
Už vidím i budovu obecního úřadu s pobočkou jednoho bankovního úřadu.
Vlastně mě v tu chvíli napadne, co budu zbývající čas dělat.
Nevím, kde se dům, kam bych se měla dostat, nachází, předpokládala jsem, že se vrátím na domluvený čas k nádraží.
V tu chvíli vidím v otevřených dveřích domácích potřeb muže, jako by se právě rozhodl podívat ven.
Před obchodem jsou vyrovnány nejrůznější výrobky - hrábě, plastový nábytek, vanička, květináče, srp...
Mám pocit, že se potřebuji podívat dovnitř.
"Mohu vstoupit?"
Muž uvolňuje vchod a dívá se, kam se dívám.
Ostatně vesnická železářství a domácí potřeby vždy skrývají tajemství, ukrytá nám, z města.
Prostor na mě dýchne zvláštním kouzlem, jsou znát roky, které tady už byly odžité.
Africký totem hned u dveří si řekne o mé pohlazení.
Ptám se, odkud je a jestli je na prodej.
Ano, dozvídám se, je koupený v nějakém etno-obchodě, ale je na prodej.
Ten muž má zřetelné indiánské rysy ve tváři, husté šedivé vlasy spletené do uzlu v týlu.
Rozhlížím se, co by se mi tak mohlo hodit...
V nejvyšší polici mě zaujme drátěný držák na pokličky.
Vzpomenu si na Arentas a je jasné, že jí ho odtud dovezu.
Do prodejny vstupuje mladá maminka, kočárek se spícím chlapečkem nechává venku.
Ptá se na celozrnnou mouku.
A já se ptám na moji bývalou kolegyni.
"Znám ji, její holčička chodí s mým synem do školky..."
Říká i její jméno, stejné jako to, které se pojí k tragédii domu, kam mířím.
Všechno se na mně v tu chvíli zježí...
Žena odchází, zůstávám opět jen s prodavačem, pořád ještě mám čas.
Mezitím se dozvídám, že by měla přijet paní na vyčištění domu.
Náhoda?
Že by ve stejnou chvíli jako já měl sem přijet ještě někdo jiný?
Takhle to přeci není.
Vycházím ven a dívám se na číslo domu.
Právě sem jsem měla dojít.
Nahoře v patře vrčí vysavač, už vím, že paní na poslední chvíli uklízí.
Vlastně jsem ráda, že spolu mluvíme takhle, neformálně.
Dostáváme se k tragickému okamžiku, ještě teď má slzy v očích, není to pryč.
Tohle asi ani jen tak neodejde.
Je to celé zvláštní, najednou mluvíme o jeho ženách, o matce, o milování, vnímám, že láska je pro něho cizí slovo.
Ale rozumím tomu.
Pak přichází jeho partnerka.
Je překvapená, že jsem tady a že si povídáme.
Na nádraží nemusí.
Diví se také, že muž nemá vlasy sepnuté, volně splývají na jeho ramena a záda.
...
© Wahlgrenis
02.07.2013
Wahl,
čtu to několikrát...
Rozumím, že něčí těžký příběh, přesto ho musím číst znovu a znovu, jak nádherně mne děj vtáhne ..
Jak popisuješ úžasně "barvitě" a já stojím v krámku a cítím indiánského muže ... a vše kolem.
Děkuji, jistě nebylo "krásně", ale Tvá slova teď a tady mně dávají úžasný klid na duši...
Děkuji.
Rosé 03.07.2013
