Pták roku 2013 - břehule říční, zákonem chráněná nejmenší vlaštovka v České republice
Ahoj Wahl,
ptákem roku 2013 se stala břehule říční, zákonem chráněná nejmenší vlaštovka v České republice.
Zdroj "V ústí nilském u Heraklie v Egyptě”, vypravuje Plinius, „vlaštovky dělají si hnízdo vedle hnízda a budují takto proti rozvodnění řeky neprostupnou hradbu téměř honu zdélí, kterou by sotva dovedla ruka lidská.
V témž Egyptě jest nedaleko města Kopta ostrov, zasvěcený Isidě, který od vlaštovek s velikým namáháním jest opevněn, aby ho Nil nepodemílal.
Počátkem jara polepují přední stranu ostrova plevami a slámou, provádějíce práci svou po tři dni a noci za sebou tak horlivě, že jich mnoho zahyne vysílením.
Rok co rok nastává jim práce ta znova.“
Je snadno pochopiti, že stavba hnízd byla příčinou vzniku pověsti té."
Vlaštověnka Vlaštověnka lítá, povídá, že svítá
Svítá svítáníčko na moje srdéčko
Na moje srdéčko
Kdybych měla klíče od toho svítání
Nedala bych svítat ani do snídání
Ani do snídání
Už je tu den bílý, vstávaj hore milý
Vstávaj mé srdéčko, vychází slunéčko.
Makulienka 24.02.2013
Vít Obrtel: O džbánu, vlaštovce a oblásku
(1937)
„Kdo ví, zda toto žití není vlastně smrt a smrt zda není žití?“
Euripides
Bylo to mezi dvěma sny, ve chvíli napjaté bdělosti, jaká přicházívá po prvním období stínů, když přemítal jsem o podivných větách temného učení mistra Krištofa.
Parabola snění zlomila se dotekem zasmušilé vášně z hor tmy vypluvšího rozumu.
A ihned skřípavé pochyby rodily se a rozlézaly jemnými závity malého mozku.
Lahvovou zelení pokoje - pokoj byl pod vodou, neboť vše oddechovalo bezpečím spánku - volně se procházel Čas, melancholický jinoch s hluboce něžnou tváří od narození slepých.
Bděli jsme sami dva mezi tisíci uťatými hlavami zbavenými vůle i zákonů mechaniky a odpočívajícími v hnízdě mrtvých hodin.
Byly to strnulé tváře, které však intensivně žily v náručí zázraků tam kdesi za zdmi pokojů a jejichž nepřipravený útok prohýbal nebeskou klenbu právě tak lehce jako sama smrt.
V ovzduší tohoto fysicky nepohyblivého, ale příliš skutečného útlaku, dlouze a trapně jsem přemítal.
Čas, všemi opuštěný, naslouchal bludnému kolotání myšlenek.
Svět je veliký džbán.
Jeho stěny zevnitřní jsou modré a žluté, vnitřní různobarevné.
Každého dne z kraje zářivých mlh přilétá vlaštovka a do nitra džbánu upustí jeden oblázek.
Oblázek rozezvučí nehybné přítmí i stěny žluté a modré drobnými záchvěvy.
Zachvěje se i diamantový had, na němž džbán spočívá.
A vlaštovka každého dne upustí oblázek a každého dne zachvěje se diamantový had.
Až naplní se chvíle plnosti boků, had uštkne vlaštovku.
Tehdy splynou temnoty vrchní s temnotami spodními.
Ale had zemře.
Tyto věty málo známého autora mučily mne mnohostí výkladů, z nichž každý jsa sledem logických závěrů zdál se nevývratně správným.
Leč chybu, která se nutně vloudila v přesnost rovnice, hledal jsem marně jako létavici v kalné hladině.
Pociťoval jsem tupou únavu odvrácené naděje z nervosního tápání na pobřeží ohňů, zatím co tisíce tváří, plynoucích tisíci slavnostně ověnčenými bárkami, tížily má víčka nákladem takové skleslosti, že moje myšlenky proměněné v modré a žluté džbány samovolně se naplňovaly oblázky snu.
V zeleném šeru tvář Času rozpouštěla se zrnkem soli ve sklenici vody.
Alejí, přibitou milníky rtů k trávníkům, zahrad, blížil jsem se náměstí pečlivě umetenému, jako tomu bývalo kdysi na svátek Božího těla.
Veliké slunce slavně se skvělo na lazurovém krunýři.
Průzračný vzduch tetelil se crkotem hmyzu a praporci řeřich mezi růžemi.
To příroda plná barev a hnízd vlála slavností, tak sladkou v době mého dětství.
A mne opojný proud naplňoval úrodou vinic, když překročil jsem půlnoc měsíčné balady.
Byla v tom svěžest rána plného rosy a dupotu bosých nohou, bylo v tom vyzvánění zvonu zvoucího k obědu všechny hladové děti pastvisk i škol, byl v tom poklid večera, kdy splýváme s šepotem táhlých údolí a byla v tom noc plná hvězd a zvuků a kouzel.
Byly v tom zastřené bubny podzimních dešťů i mámivé oko studánky pod lesem, byl v tom sníh vánoc i světla měsíce Mariina, byla v tom hrdinská dobrodružství i sladké básně, renesanční komposice i figurky valašského Betléma, bylo v tom vše krásné, co jsem kdy viděl a vše dobré, po čem jsem toužil.
Až k okraji modrého klobouku rozkvetlo náměstí střemchou, rozmarýnou a liliemi.
Z potopy ratolestí upíjela, žíznivá okna jiskry medových včel.
Byl svátek - a je dobré oblékat sváteční šat, radujeme-li se, jako jsem se radoval já i tváře vířícího zástupu.
Současně jsem vnímal s matematickou přesností, že je to svátek bez konce jako přímka nebo láska.
Toto vědomí neprobouzelo bázeň nudy, ale vyvrcholovalo píseň hroznů a prudce stoupající touhu být věčně účasten všeho toho slavnostního ruchu mezi bělostnými křídly holubic celého světa.
Kamkoli jsem pohlédl, dýchal jsem krásu a pravdu obrazů Lionardových či dialogů Platonových, nezemskou vznešenost fug slavného kontrapunktisty či líbeznost svatby v Káni Galilejské.
Byl jsem prostřílen světlou atmosférou, do níž nořilo se vše a jež vystupovala ze všeho.
Slyšel jsem chvění barev a hmatal symboly čísel, viděl jsem zvuky lyry Orfeovy a chutnal vůni mystické nauky.
Vnímání podle řádu světa bylo nahrazeno přímým nazíráním.
Kolem mne žily všechny nezbytné věci mého života, ale krásnější, všechny dobré žádosti a vzpomínky, všichni přátelé i nepřátelé zbavení zloby, konečné definice a zákony, vše, co jsem ctil a miloval.
Pochopil jsem, že kráčím krajem pojmů, jsoucnem nevázaným smysly a hmotou, pochopil jsem, že raduji se v ráji čistého poznání.
Ale již bylo třeba se probudit, neboť ráno stříbrných srpů a dětského vrnění zval do mého pokoje Čas, melancholický přítel bdění.
Já však již věděl, že vědomý život je pouze impresionistickým obrazem snu, jehož děj rozvíjí se bez přerušení jitrem, tam kdesi nad sedmi sférami našeho nitra v krajině zářivých mlh a kam smrtelný Čas nenalezne nikdy cestu diamantového hada.
Až naplní se den dnů, nešťastný syn země zabije vlaštovku zvěstování, ale sám zahyne v propasti světa.
Sen bez konce splyne se sny nocí i se sny ticha básníků.
Zdroj Makulienka 05.02.2014
