Mlha přede mnou, mlha za mnou...
Občas se dostanu do situace, kterou si sama nevybírám, přesto jsem najednou hlavním hrdinou příběhu.
Například včera...
Mluvím se ženou v policejní uniformě se čtyřmi hvězdičkami.
Úzké oči a rty, vypracované tělo.
Nechtěla bych se s ní potkat jen tak.
Než tohle nastalo, musela jsem projít speciálním rámem.
Zapsali si mě, dostala jsem kartičku s číslem návštěvy.
Běžně sem lidé nechodí.
Poslouchám hlasy dalších, co jsou tady se mnou.
Semafor - červená - policejní auto před a policejní auto za...
Mlha přede mnou, mlha za mnou...
Najednou konfrontace s tím, co bylo, a tím, co je.
ve vzduchu je pokuta v řádech tisíců korun a body, které odněkud někam mizí.
Podivný proces.
A další podivnost: auto, v kterém se jelo, není tím, na které byla vypsána pokuta.
Už je toho docela dost.
Vnímám všechno jakoby z dálky.
Netýká se mě to.
Nebyla jsem tou, která řídila tohle auto.
Mohu jen tiše žasnout...
A také žasnu...
Jsou to pohádkové příběhy, které žijeme, zvláštní a tajemné.
Jsou tady mantinely, do kterých bychom se měli vejít.
Jsou ale také cesty ven, cesty, kde nejsme ničím a nikým spoutáni.
Tohle je život, který si užívám...
Jsem ráda, že jsem v sobě našla odvahu udělat krok mimo.
Jde to, jen tak malinko vystoupit z té bubliny, do které jsme tak nějak chtě nechtě zapasováni.
© Wahlgrenis
23.11.2011
