... pustila jsem si písničku Jiřího Březíka Ticho léčí... a přemýšlím, jestli to mám odeslat...
Drahá Wahlgrenis,
jste dalším sluncem pro tmavé kouty našich utrápených dušiček.
Když je mi smutno, jdu se k Vám podívat, možná až příliš často, ale nebaví mě dávno televize, a v rádiu taky někdy ty věci, kterými jen straší lidi, nechci poslouchat a je málo písniček, které mě znovu nahodí abych fungovala, jakž takž,
Vlastně jste to trefně napsala i minule - jako stroj, bez vlastního názoru a duše.
Ach jo, snad tam nějaká ta dušička je, ale s tím strojem je to fakt.
Sama se přistihnu často, že tak jednám.
Jen abych skryla to, co mě trápí, to, o čem nechci mluvit, to, co je i není vidět, to, s čím si nevím rady, nebo vím a nevidím?
Zase jsem si četla u Vás a jako vždy otevírám příběhy, které mě osloví, jako příběh Makulienky, v kterém jsem si přečetla i své psaní.
Náhoda, jistě že ne.
Cítila jsem z jejího smutného psaní, jak je jí těžko, připomíná mi, mou sestru a spousty žen okolo.
Je to teď jako epidemie.
Všude se vztahy nějak hroutí a třídí, něco se dá dohromady, něco se musí rozpadnout,
aby vzniklo něco nové, něco krásné něco, co ovlivní další lidi, aby otevřeli oči.
Ženy už nechtějí být onuce a služky.
Taky si tak připadám, ale co jiného může žena dělat než co viděla u své matky?
Už jsme to i se sestrou probíraly, a je mi líto naší maminky, která už nežije a věřím tomu, že odešla, protože pochopila, že všechna dřina jejího života, odříkání si kvůli druhým, a trápení a přemáhání nebyly to nejdůležitější.
Taky byla na posledním místě a přitom dělala i chlapskou práci, dokonce schod, který několikrát otec opravoval, ona opravila a drží dodnes.
Je mi někdy těžko, když si vzpomenu, jak málo jsem jí chápala, a spíš se zastávala taťky, možná proto jsem teď s ním sama a chápu mnohem víc, ale je pozdě.
Co je tedy důležité, pro co budeme mít "body" u Boha, moc o tom přemýšlím, a mám v tom pořádný chaos.
Kde je rovnováha?
Sestře jsem říkala, že co vidí doma u nás děti, to, jak jednáme s partnery, nebo co si samy zakazujeme a jim dovolujeme, si ponesou do svých životů jako my.
Její muž sice nesportuje jako Makulienky, ale kdy chce, jde na ryby, hodně kouří a chodí za kamarády, na to peníze musí být a ona dělá, co může, aby je vydělala, i když je na mateřské.
A ona aby měla doma klid, tak ho nechá jít, jenže si najde vždycky něco, proč něco vyčítat, dětem, a jí taky.
Na jednu stranu, nás vztahy mají učit, jenže tím, jak se něco naučíme (kdo se učit chce), tak nás to pak rozdělí a už se těžko hledá společná řeč.
Ani já nevím, jak teď žít, muž je v zahraničí a uvažuje, že zůstane nastálo, před přítelem jste mě, Wahlgrenis, varovala, a já taky už pochybuju, i když mě to k němu táhne a připomíná se mi všude jeho datum narození, jméno...
A taky mě tak trochu uhání, (na rozdíl od toho, jak jsme se dali dohromady s manželem, chtěla jsem ho vytáhnout a pomoct mu z jeho rodiny, kde mu nebylo dobře, o tom už ale nechci psát, myslela jsem že to byla láska, a asi to byla, musela... má přece hodně tváří ta láska).
Řekla bych, že náš vztah se tím, co prožíváme, mění a jako by zraje, ale ten manželský dostává stále víc kopanců a i když mi to nedá a chci to urovnat nebo být vstřícná, jako bych hrudí nebo srdcem narazila na zeď, která mě zabrzdí.
Je to zeď ve mně uvnitř, nebo už nemůžu nic dělat a má to tak být, že ten další krok je na něm.
Možná jsme jen oba nerozhodní a čekáme kdo první řekne, je konec.
Chtěla jsem, aby se víc snažil se přiblížit a porozumět více dětem i mně, a ne mi jen říkat, jak si musí vypít, chápala jsem jeho potřeby a čekala že pochopí ty moje.
Viděla jsem jednu fotku, když mi ukazoval fotky z práce.
Byl na ní on, ale byl jako po nehodě, zkřivený obličej, oči, snad z alkoholu nebo z drog, chtěl mi snad hrát na city, že si ubližuje kvůli mě, že ho už nemiluju jako dřív, že netoužím po milování, i teď mám slzy v očích, co je schopný sám sobě udělat když je tam někde daleko od nás, ano peníze jsou potřeba, protože jsme se zadlužili pro naši lásku, aby měla to hnízdečko, kam se budeme vracet, ale není to tak, je to klec, do které se nikomu z nás nechce a to kolem je jen naoko, vlastně jsme se odcizili a já trávila spousty nocí sama v domě který měl být plný lásky a ona zatím někam odešla, nebo jsme ji nechali odejít, protože pořád bylo něco důležitější.
Zdál se mu zajímavý sen, byla jsem v nějakém pokoji s nějakou ženou, nevěděl, kdo to byl, on tam došel, chvilku jsme se bavili a pak jsme se udobřili nebo jak to napsat a pak si jen pamatoval, že mi ležel na prsou, no spíš že měl položenou hlavu na hrudi, to je jeho sen z 1.1.2011 a mě na to často přijde vzpomínka a jednou mě napadlo, hřát si hada na prsou anebo když si přivine matka dítě na prsa.
Nerozumím tomu, Vy možná ano, ale napadá mě, že jsem možná byla kdysi jeho matka, protože i náš vztah mi připadá jako vztah matky a syna a možná proto to všechno, co se teď děje, je jen pokračováním něčeho, co už tu bylo a nevím, jak dopadlo.
Neznám Makulienku, ale chápu, jak jí je, přeju jí, ať najde sílu si říct o volný čas i pro sebe, pro to, co chce ona sama, své přátele, zájmy, čas jen pro sebe, bez dětí a každodenních starostí, aby časem všechno nepřešlo v nenávist.
Wahlgrenis, proč my ženy, máme pořád pocit, že musíme zachraňovat všechny a všechno kolem sebe, proč se jako matky cítíme nenahraditelné, v něčem jistě jsme nahraditelné.
Zapomínáme na sebe, protože tolik milujeme, proč nedokážeme tu stejnou lásku obrátit na sebe a milovat se tak, jako milujeme ty své milované a vážit si samy sebe a dopřát si odpočinek, zábavu, radost oddych, nevážíme si své každodenní opakující se práce a obětavosti a starostí které si denně přidáváme, připadáme si zbytečné, a hledáme jen t co ještě umět víc a co změnit.
Snad nemluvím jen za sebe.
Původně jsem Vám chtěla jen napsat, pokračování toho, co chtěl syn naposled popsat (afty), co mu na všech doma vadí, v neděli dostal teplotu, kašle a bolelo ho v krku, vzala jsem napomoc bylinky, kapky z pupenů Mgr.Podhorné, klid, lásku a pohlazení a už řádí jako jindy, tak už zase křičím já.
Psaní Makulienky mi zase otevřelo tu nádobu vcítění se, a nejde to nechat jen tak, škoda jen že nevidím i své problémy tak jako těch druhých, nejde to, odmala mi říkali že mám dlouhé vedení, takže je možné, že nikdy nepochopím, co mi napíšete, co se mě týká.
Možná to pochopím, ale nedotáhnu tam kam to jít má.
Tady je psaní od syna:
mimina : musí se být ticho, pořád brečí a vztahuje se na ně všechna pozornost,
mamka: nic,
taťka: hluboké řvaní,
sestra: dělá naschvál,
děda: nic,
Mates(pes): chodí k susedom.
Děkuju, že Vám můžeme psát a že si tu můžeme u Vás číst a vědět víc, přestože nám to některým obrací životy vzhůru nohama nebo spíš nás to postaví správně na nohy?
Pustila jsem si písničku
Jiřího Březíka Ticho léčí ......možná mají všechny maminky mít pravidelnou dávku ticha a přemýšlím, jestli to mám odeslat.
Rie 08.11.2011
Krásný večer,
ano, ticho léčí...
Ticho by mělo být součástí našeho života.
Neměli bychom se ho bát a měli bychom si na něj udělat čas.
Měli bychom si ho pustit do života.
Mámy, tátové, děti aě zvířatům ho neodpírat.
Stáhla jsem si Ticho léčí do mobilu, ať mám co poslouchat na přesunech v MHD.
Děkuju
Šárka 11.11.2011
