Wahlgrenis

Před dvěma lety odbíjely se právě teď poslední hodiny tatínkova života

Milá drahá Wahl,
náhody neexistují, říkáš vždycky.
Občas na to zapomenu, aby mohly přijít právě tyto vzácné okamžiky, které mi onu nádhernou pravdu připomenou...
Přesně před dvěma lety odbíjely se právě teď poslední hodiny tatínkova života...
Jeho upracovaná ruka za pár krátkých hodin naposledy tu moji stiskne, jeho oči naposledy na mě zahledí se, jeho srdce navždy zastaví se a s posledním výdechem odejde jeho duše těsně nad mlhavým říjnovým ránem daleko za světlem...
Po rozednění se mezi korunami stromů, které byly plné překrásného barevného podzimního listí, ukázaly první zářivé paprsky a venku započal se po dlouhé době opět teplý slunečný den, který jakoby tatínka na jeho poslední cestě doprovázel...
Byla jsem s ním, těch jeho posledních deset dnů života...
Každou minutu, každou vteřinu, ve dne i v noci...
Přesto nepřestávám plakat, že byla jsem tu pro něj tak málo, tak zřídka, tak krátce...
Možná právě proto tak moc toužím, aby se mi vrátil, abychom směli naše životy opět propojit, abych tu mohla být už jen pro něj...
Ty víš...
Krátce po jeho odchodu nechala jsem pro tamní hodnou lékařku i sestřičky, kteří nám byly vždy oporou, ušít krásná látková srdíčka a andílky.
Jako hluboké poděkování za jejich poslání, za všechno, co dělají, že nás vždy a za každých okolností vyslyšely, že tam byly s námi a snažily se láskyplně tatínkovi ulevit, pomoct, dodat jemu i nám naději i sílu...
Aby si uvědomily, že právě ony jsou těmi jedinečnými anděly...
Dny, týdny a měsíce plynuly, můj život pohltila práce a ono neustálé odkládání všeho "na někdy"...
Až někdy příště vezmu ty úžasné andílky, pojedu tam, znovu poděkuji, vrátím se v ta místa...
Ovšem ze dne na den se to moje nenáviděné "až někdy" změnilo v "už nikdy".
Ani ne před měsícem bylo celé nemocniční zařízení zrušeno a s ním odešli i andělé, kterým nestihla jsem říci své Děkuji, děkuji za všechno, byli jste všichni tak milí a úžasní!!!
Před chvílí jsem řešila s jednou neznámou paní něco po mailu a úplnou náhodou:) jsem zjistila, že pracuje jako sestřička v nemocnici...
Poděkovala jsem tam nahoru, že jsem si mohla uvědomit, že jsem mohla pochopit, že jsem mohla poděkovat, na dálku obejmout a vyjádřit svůj hluboký obdiv...
Každý v našem životě je důležitý a není nic krásnějšího, než když si najdeme čas, abychom si to vzájemně dali najevo, abychom se na sebe vzájemně usmáli, srdcem poděkovali, pohledem pohladili...
Kéž bych se i já naučila důležité věci neodkládat...
Mám Tě ráda Wahl i vás všechny úžasné bytosti, kteří spoluvytváříte tyto úžasné stránky a žijete tímto jedinečným webem svojí duší i svým srdcem...
Děkuji...
Krásný a láskyplný 25. říjen 2011 všem ze srdce přeje
Zorka 26.10.2011

Zorko,
nečekej, až se naučíš neodkládat, prostě neodkládej.
Život je TEĎ,v tuhle minutu, v tuhle vteřinu!
Kdyby už neměl být zítřek, co bys teď udělala?
A co ti brání to DOOPRAVDY udělat?
Objímám tě.
Arentas 27.10.2011