Život je jako hra, když ovšem víme, jak ji hrát...
Denně se potkávám s lidmi.
Denně dostávám desítky mailů, komunikuji přes internet dalo by se říci s celým světem.
Všude jsou nějaké problémy.
Vztahové, finanční, pracovní, generační...
Tolik si jsou podobné jednotlivé příběhy, které mi vstupují do života.
Přitom život je tak nádherný.
Ano, život je jako hra, když ovšem víme, jak ji hrát.
Neubližovat si, nedovolit žádné násilí, krásně si plout, nechat tělem procházet lásku, vnímat, jak je uvnitř i vně, netrápit se tím, co o nás říkají druzí nebo co si dokonce jenom myslí.
To se nás netýká.
Nemoci přicházejí jako varování, když se někde v tomto procesu objeví chyba.
Někdy je to jen ve formě menšího nachlazení, bolesti hlavy, nebo vyrážky.
Ale jindy musí přijít zastavení razantní, například v podobě nehody, úrazu.
I to je třeba vzít pozitivně.
Není to trest, před kterým se máte stavět do bojovné pozici, nabíjet naše střelné zbraně.
Všechno, co se nám děje a ani trochu se nám to nelíbí, je třeba pochopit jako dar.
Asi nejtěžší je přijmout jako dar smrt blízkého člověka.
Proč?
Za co?
Proč zrovna já?
Takhle se mnozí ptají...
Ale proč by to neměli být právě oni?
Čím jsou výjimeční, lepší, než to ostatní?
Jsou to už jistě stovky lidských příběhů, které jsem si vyslechla.
Neuvěřitelné, a přitom odžité tady a teď v této době.
Nejsou to příběhy z románů, které se zrodily z pera spisovatele.
Jsou to Vaše příběhy.
Strach mnoho lidí zastavuje, paralyzuje je, takže přestávají žít, přestávají dýchat.
Každý je jednou figurkou na šachovnici, každý hraje svůj příběh.
Nemůžeme se spoléhat na nikoho druhého, nemůžeme čekat na štěstí zvenku.
Ten náboj má každý uvnitř.
Život je nesmírně jednoduchý, lehký, nekomplikovaný.
Opravdu je to úžasná hra, když víte, jak ji hrát...
© Wahlgrenis
06.10.2011
Milá Wahlgrenis,
děkuji za Tvůj příspěvek Život je jako hra, když ovšem víme, jak ji hrát, který mě oslovil.
Zmiňuješ se zde i o tom, že smrt nejbližšího člověka můžeme přijmout i jako dar, kdy se jedny dveře zavřou, ale druhé otevírají.
I já to tak cítím.
Smrtí maminky jsem ztratila mnoho, ale zároveň i získala a probrala se k životu.
Do života mi vstupují věci, události, lidé, myšlenky, názory jako dar...
Stejně jako knížka Robina S. Sharmy-Juliánova cesta..., kterou jsem měla v knihovně od Vánoc, a kterou jsem původně koupila partnerovi, ale přečetla jsem si ji až nyní.
Našla jsem v ní spoustu myšlenek, které jsem už slyšela prostřednictvím Tvých příspěvků, a které harmonizují s mými názory.
Julián je průvodce (učitel), kterým jsi mnoha lidem i Ty, Wahl, a v knize se mi líbí tato slova, která mi připomněla Tebe:
"Můj průvodce má jeden vzácný dar - neobyčejnou schopnost předávat vědomosti vedoucí k životnímu obratu způsobem, který oslovuje duši a vede k prožitku změn, které otvírají dveře k plnohodnotnému životu." Víla (či anděl), kterou jsem
namalovala tetě , k ní doputovala a probrala ji k životu.
Teta už leží v nemocnici v Praze, kde má svou nejbližší rodinu.
Začíná se pomalu probouzet k životu...
No vidíš, a dotaz týkající se víl, jsem Ti nedávno zasílala.
Na mailovou adresu mi přišla spontánní odpověď od autorky pohádek
Duhového Andílka v podobě vonných vílích tyčinek.
Wahl, a dokonce se mi v hlavě rýsuje i nějaký profesní projekt, ale přesně jak jsi psala, mým
posláním jsou zatím mé dvě malé děti ...
Přeji krásnou a pohodovou neděli,
Sylva 09.10.2011
