Ruku na to.... aneb v neděli všichni myslíme na Hanďu! Je to její velké POPRVÉ...
Milá Wahl,
doma nám nefunguje internet, máme jen připojení přes T-mobile
Konečně mám malinkou chvilku, abych Ti aspoň krátce napsala...
Zítra ráno odjíždíme směr Roth, kousek od Norimberka.
Tak Ti chci kraťounce napsat a poprosit, Tebe a všechny co mě znají, aby na mne v neděli mysleli a drželi mi palce....
Se mnou, sportem, běháním a triatlonem to je dlouhý příběh a teď už je to součást mého života....
Když jsme byli na svatební cestě, plácli jsme si s manželem na to, že se pokusíme absolvovat dlouhý triatlon.
Manžel má za sebou spportovní minulost, a před sebou sportovní budoucnost, nějaké ironmany už absolvoval, ale přece jen kila a roky navíc to trochu odsunuly...
Stejně ale myslím, že pro něj byl ten "slib" jednodušší splnit.
Bývala jsem spíše nesportovec...
Z gauče jsem vstala jen občas.
Pak, po škole už častěji - třeba abych dojela na kole na pivo, nebo tak.
V Brdech to bylo od jednoho piva k druhému dost daleko.. tak vznikla má láska k cyklistice...
Kolo je pro mne radost..
Možnost být v přírodě, poznat kus světa nebo pěkné kouty Čech, být s přáteli...
Tak to mám už víc než deset let...
K běhání mě přivedl můj bratranec, který mi řekl, že jsem pěkně tlustá!!
Nebyla jsem.
Ale řekla jsem si, že mu ukážu..a do dvou měsíců jsem s "tlustým zadkem" uběhla svůj první maraton.
A zamilovala si běh....
No a běh... to je prostě meditace.
Tak to je... zkuste to....
Běhám pomalu, ale už umím i zrychlit - přitom se ale už moc meditovat nedá - tak zrychluju jen občas...
Maraton jsem letos běžela posedmé....
Plavání je překonávání překážek.. (učila jsem se až v "pozdním věku", resp. když jsem byla těhotná...), každá cesta na bazén byla o tom, že jsem se musela přemlouvat a nebyla ze začátku schopná kraulem bazén vůbec přeplavat...
Teď už uplavu i ty čtyři kilometry a když týden na bazén nejdu, chybí mi to..
A přestaly mě bolet záda...
Svůj první dlouhý tritalon jsem měla jet loni, v létě.
Nevyšlo to, bylo to prostě moc brzo....
Tak jsem v srpnu absolvovala ten poloviční, u nás, v Čechách, na Mácháči...
Bylo to nádherné...
A letos v červnu, opět poloviční, Czechman, kousek od Hradce Králové..
Atmosféra toho závodu byla nádherná.
Dávám sem
odkaz na fotky .
No a
tuto neděli, poprvé v životě, pojedu dlouhý IM (ironman) v Německu, v Rothu...
První zkušenosti a dojmy mohou vypadat třeba takhle (a taky se rodí na podkladě nějaké sázky, nebo hecu) Toho správného hecu.
Ten náš byl pod dojmem svatební cesty, v maďarských termálních lázních, tady je příběh někoho, kdo to pojal tradičnějším způsobem.
Ale to podstatné je tam řečené...:
Dobře zásobené železářství bývalo vždy u Rotta, spoustu železných mužů a žen produkuje německý
Roth ....
U Rotta si vždycky dáváme sraz s kamarády před startem maratonu.
V Rothu se letos pokusím stát "železnou ženou")
Držte mi prosím palce, myslete na mě.
V neděli.
Startuju v 6.45....
Díky.
Hanďa 06.07.2011
Mám chaos.. dny volna.. honem počítám, zda jsem neminula náhodou držení pěsti :-).
Uf, neminula..
Je teprve čtvrtek, takže Hanďo !!!
Nepřeji Ti, aby si byla železnou ženou, při Tvé jemnosti, ale přeji Ti zažít pocit vítězství .....
6:45 - dávám si budíka :-)
Rosé 07.07.2011
Milá Wahl,
díky za vše a za Tvou podporu...
Za chvilku jdu spát, máme budík na 3:50!
Bude to těžký, ale krásný...
(9.7.2011, 22:43)
Hanďa 10.07.2011
Oba jsme dokončili.
Já i můj muž.
(10.7.2011 21:04)
Hanďa 11.07.2011
Díky za pozitivní vlny, všem!
Podrobnosti napíšu později...
Byla to nádhera.
Hanďa 11.07.2011
Milá Wahl,
jak se Ti daří?
Moc Tě zdravím a myslím na Tebe!
Děkuji za
zamyšlení o výchově , dýchá na mě Tvá vlastní zkušenost...
Dost mě oslovilo, sedí i na mého syna, který je na prahu puberty...
Chci pogratulovat Handě k jejímu úspěchu!
Nemám slov, obdivuju...
Taková útlá žena a kolik fyzické i vnitřní síly...
Pamatuju si ji ze semináře
v Toulcově dvoře .
Vezla mě na metro a byla tak zlaťoučká!!!
Jsem ráda, že to zvládla a těším se na slíbené podrobnosti.
Wahlinko, přeji, ať máš krásné léto a nemáš doma příliš horko a těším se na viděnou!
Marcia 11.07.2011
Milá Wahl...
vůbec nevím jak mám začít...
Musím napsat nejdřív to, že večer po závodě jsem se dozvěděla, že jeden z účastníků zemřel.
Podrobnosti nevím.
Stalo se to při plavání.
Vím, každá smrt přichází, kdy má, a myslím na to s pokorou a úctou.
I před tím nahoře...
Je mi do pláče, když to píšu, protože to bylo blízko.
Často to bývá blízko, jinak se nás to nedotýká.
Snad tomu klukovi bylo o rok víc než mně a bydlel někde v údolí, kde i my byli ubytovaní...
To je dost blízko.
Snad šel na rekord...
Včera za něj byla minuta ticha... ještě taky zapálím svíčku...
Původně jsem chtěla psát hned o dojmech a zážitcích, ale na prvním místě bylo tak nějak tohle...
Pokora, to je to, co mě napadá.
A teď musím poděkovat.
Všem, co na mě mysleli.
Poděkovat tam nahoru, že jsem mohla tohle zažít..
Poděkovat Tobě, Wahl, za vše - a Pipi za její příspěvěk, kterým to tak krásně vyjádřila... lepší slova nejsou....
Takže musím i poděkovat za to, že v životě si můžu vybrat tu radost..
Rosé, za její povzbuzení a úžasné řádky, a krásnou kytičku, Marci, za její slova, Áje a Pájovi, a vůbec všem, co mi drželi palce, mým přátelům, kamarádům, známým, lidem, co tam se mnou byli, a mému manželovi, co se mnou tohle všechno prožil...a Adámkovi. Za to, jaký je...
Nic tak těžkého a přece tak krásného jsem nikdy nezažila...
Jsou to jen dojmy, pocity, z vlastní akce je spousta momentů a i vtipných historek....
Třeba jak jsme si večer před závodem tipovali časy, v kterých kdo dojede..... a počítali, kdo už bude v cíli a bude ostatním roztáčet pivo..
Vstávalo se brzo, před čtvrtou ráno, takže honem na start (80 km autem), převlíct do závodního, nafoukat kola v depu, nalít pití do lahví na kole a rychle oblíct neopren.
Já startovala první.
Všechny holky najednou (a paní, byly tam i padesátileté, šedesátileté dámy) kluci až za mnou, v jednotlivých vlnách - celkem kolem 4 tis lidí...
Ještě honem vyčurat, tam samozřejmě fronta, nakonec mě oblíkal můj manžel a mně z nervozity tekly skoro slzy.
Rychle do vody, ke startovní čáře (to jsem nestihla) a už výstřel z pistole a start...
Plavu, plavu, obrátka, pak mě samozřejmě začnou předplavávat ti kluci.
Trápí mě křeče, ale přece to nevzdám hned ze začátku...
Motám se, druhá obrátka, cíl plavání.
Je čtvrt na osm ráno.
V depu se na mě vrhají dobrovolníci, pomáhají z neoprenu, podávají brýle, helmu, rukavice, ještě housku do kapsy už metelím ke kolu...
A jedu.
Konečně.
Nejtěžší - i když nejkratší disciplína je za mnou....
Okruh kola znám, je to dvakrát 85 km a 10 km dojezd...
Projížděli jsme to tři dny před tím... znám zatáčky, kopečky, stoupání, sjezdy.
Co neznám, je atmosféra závodu.
Všude kolem trati fandí spousta lidí, že se člověk nemůže ani v klidu najíst, natož třeba vyčurat.. (to bohužel holky musí slézat z kola) a hledat keřík, kluci mají všelijaké vychytávky).
Jím housku, tyčinky - mám je na rámu v takovém pouzdře, kterému se říká krmelec...
Piju..
Budu to potřebovat.
Jede se krásně, sleduju časy, tachometr, spolubojovníky, fanoušky.
Stojí u trati, fandí, povzbuzují jménem (máme ho všichni napsané u startovního čísla), v kopcích pódia, reproduktory s hudbou...
Na "kultovním" kopci-Solaru stojí lidi v pěti-šestistupech, když přijíždí někdo na kole, udělají úzkou uličku a projíždíme mezi nimi, plácají, po zádech, povbuzjí, fandí.
Nejsem jediná, komu tečou slzy.. první kolo, druhé... a dojezd do cíle cyklistiky v Rothu..
Mám to za 6 hodin, 180 km, vjíždím do depa, šťastná.. (tolik jsem na kole v životě neujela)
Ani mi nedochází, že poběžím maraton.
V depu zase pomáhají, nemusím uklízet kolo, hned mi ho berou, pomáhají s přezutím, ptají se, co potřebuju...
Vybíhám... do cíle maratonu akorát dobíhá první žena.
Já to mám ještě celé před sebou.. to není moc povzbudivé, ale jdu na to.... ťapu... pořád to jde, kolem 10. km mě začne zlobit břicho... křeče.
Každý by řekl normálka.
Mně to jako normálka moc nepřipadá, pro případ nouze vyhlížím keříky, po každém napití mi je blbě.
Ale dá se to rozchodit.. spíš rozběhnout..
Jen jíst a pít se moc nedá, tak ubývá sil o něco víc... kolem 30 km je ten běh už skoro rychlost chůze, občerstvovačky jsou pro mě vítaným zpestřením, aspoň si namočím hlavu houbou.. přede mnou jde pán a já mám pocit, že ho asi nedoběhnu!!
V protisměru, o půlhodinu za mnou, míjím na otočkách ty paní a pány...skutečně i generaci mých rodičů.. neuvěřitelné.
Dáma, která má asi 100kg, postižený kluk na formulce-je přede mnou.
Limity jsou jen v hlavě.....
Posledních 7 km.
Přece nepůjdu...
Najednou se z dusného horka zatáhne a spadnou první kapky.
Potkávám nějakého kluka od nás, z Čech, kterého neznám.
Jde v předklonu, ale chybí nám už jen 3 km.
Povzbuzujeme se, že to už dáme.
Klidně po čtyřech, ale já fakt běžím, dokonce zrychluju.
Začne foukat vítr, ulítne mi čepice - přece ji tu nenechám - vracím se.
Ohnout se je těžší než za normálních okolností vyběhnout sedm pater...
Dávám čepici na záda pod kombinézu, brýle na hlavu a pokračuju.
Je sedm večer-takže pod 12 hodin to nebude, ale to je úplně jedno.
Je sedm večer, vbíhám do Rothu, blýská se, hřmí, bouřka je kousek a na kostele zvoní.
Nádhera.
Provazy deště, liják, průtrž mračen.
Mám kolem sebe prostě všechno.
Kde je nahoře, tam je dole, tady a teď...
Lidi v pláštěnkách stojí kolem trati, na poslední občerstvovačce už si fakt nic nedám a probíhám.
Zrychluju.
Běžím po kotníky ve vodě, v kalužích, brečím a vbíhám na stadion.
Je nádherně osvětlený, ulička s lampičkama a už je tu červený koberec-asi pět čísel pod vodou...
Vidím časomíru a cíl....
V životě nejsou důležité věci, ale okamžiky..... Karel Čapek P.S.
Wahl, nemám zatím kompresní podkolenky (familiárně zvané "hitlerjugend", aerodynamickou helmu se zobákem na zádech zvanou pterodaktylus, kombinézu v barvách tritalonového speciálu a ani ten triatlonový speciál....
To budu mít třeba příště a o něco zlepším čas....
Ironman mě vzal za srdce....
Třeba se jednou kvalifikujeme i na tu Havaj a/nebo s manželem jako staříci v ruku v ruce docupitáme do cíle v katerogorii 60 a 70+.
Hezčí stáří a nic romantičtějšího si neumím představit...
Hanďa 12.07.2011
Milá Hanďo,
děkuju...
Viděly jsme se spolu a s Adámkem jen pár dní před Tvým velkým závodem.
Mluvila jsi o něm a chtěla jsi napsat, aby na Tebe ostatní mysleli.
Když jsi ten první text poslala, dávala jsem ho na web a tekly mi slzy.
Je to hodně silný příběh, každý na to nemá.
Ale nebyl to jenom obdiv směrem k Tobě a k Tvému muži - Vás dva znám z celé té masy přihlášených.
Vnímala jsem tady už tehdy podivné tlaky kolem žaludku.
Někdy bylo něco divného.
Těžko tohle definovat, bylo to, jako by měl skončit lidský život nebo se mělo jednat o nitky na hraně mezi životem a smrtí...
Koho se tohle ale týká, to nikdo předem nevěděl.
Mluvila jsem o těchto pocitech s Arentas, mluvila jsem s Ájou, s Pájou...
Když jsi před pár minutami dočetla Tvé dojmy, opět u toho byly moje slzy.
Rozumím už úplně všemu.
Smrt tady byla, přišla a byla v pořádku.
Vždycky je to tak v pořádku.
Uff
V květnu jsem se byla podívat na maraton v centru Prahy, byla jsem v místech, kde jsem viděla závodníkům do očí.
Rozumím všemu, co popisuješ.
Je to velký závod...
Největší.
Čas není podstatný, jde o prožité okamžiky.
Byla jsem tam s Tebou, tleskala jsem Ti, dýchala jsem za Tebe, když už jsi nemohla.
Oba - Ty i Tvůj můž - jste byli nejlepší, už jen tím, že jste tam byli!
Gratuluju.
Vážím si toho, že se známe.
© Wahlgrenis
12.07.2011
Wahl,
to je síla...
Běhá mi mráz po zádech...
I ten
sen ....
Že to ke mně přichází...
Dík!
Hanďa 13.07.2011
Wahl, Hani,
vím, o čem jsme se v Praze bavily...
Vyprávěla jsem o svých pocitech, o pukajícím srdci.
O srdíčku, které nevydrželo ten nápor... o nepříjemných myšlenkách, které jsem se snažila odehnat.
Nechtěla jsem na tohle myslet a už vůbec ne v souvislosti s Haničkou.
To se mi svíral úplně krk a bylo mi špatně.
Vlastně mi bylo špatně už od rána.
Nechápala jsem to.
Proč by mi mělo být špatně.
Naštěstí to dopadlo dobře.
Jsem moc ráda...
Proč?
Proč tohle všechno?
Ája 13.07.2011
Milá Wahl...
posílám ještě odkaz na fotogalerii závodu, až budeš mít chvíli, a čas, a hlavně chuť...
http://www.challenge-roth.com/de/wettkampf/bildergalerie.html
Hanďa 15.07.2011
Ahoj Wahl,
posílám Ti sluníčkový pozdrav a ať Vám vyjdou
Krkonoše .
O zážitcích, co napsala Hanďa, jsem četla až teď.
I když jsem na ni v tu neděli taky myslila, a rozbrečela jsem se.
To je neuvěřitelné, jak to všichni mohou zvládnout.
Skláním se před nimi.
Všem hezké letní dny a někdy na viděnou,
Dáša 15.07.2011
Milá Wahl,
gratuluji Handě k takovému výkonu.... závodu.
Také jsem na ni myslela a těšila se na zprávy od ní.
Muselo to být opravdu něco výjimečného, co se běžně neprožije....
Hani hodně sil...
Pipi 23.07.2011
