Dnes mi umřel můj čtyřnohý přítel, jmenoval se Filip
Milá Wahlgrenis,
právě dnes mi umřel můj čtyřnohý přítel.
Měla jsem tu radost být s ním 17 let!
To je přece na psa úctyhodný věk.
Už byl moc nemocný a trápil se, tak jsem zavolala doktora.
Víte, ani nevím proč to píšu, asi že je mi najednou smutno, že už nebude tlapkat kolem baráku a vůbec.
Ale když si vzpomenu na ten nepřítomný výraz v jeho očích, který dnes měl, už jen kňučel...
Hladila jsem ho a byla jen prostě s ním, přestal, ale určitě věděl.... čekali jsme na doktora spolu.
Pak jsem mu poděkovala, že nám prokázal čest být tak dlouho u nás, to že tu asi byl rád a do poslední chvíle byla u něj.
Když zavřu oči, první co jsem viděla, jak běží radostně po louce, uši mu poskakují, je mladý, nic ho nebolí a je jakoby vysvobozen.
Snad se nebál, tady jsem s ním byla do posledka já a tam na něj čekalo spousta tvorů, dvou i čtyřnohých, které zná.
Snad je mu dobře a já jsem volná pro další opuštěné zvířátko.
Víte, on byl něco jako "najda".
Mají psi nebe?
Věřím, že určitě mají.
Jmenoval se Filip a dej mu Pán Bůh louku plnou pampelišek.
Jeho stín je vrytý do našich srdcí navždy.
s úctou
Rozárka 25.03.2011
Milá Rozárko,
je dobře, že jsi napsala o odchodu Tvého přítele.
Určitě jsi ho měla velice ráda, jako on měl rád Tebe.
Jinak by se nedožil tak vysokého věku.
I já jsem můj život prožila de facto se čtyřnohými přáteli.
Dnes mám dva jezevčíky - jsou to moji v pořadí 18. a 19. psi.
V roce 1999 jsem musela nechat pomoci mému pudlíkovi.
Bylo mu 16 let.
Nechtěl od nás odejít, jak mně řekl veterinář, proto ani nemohl v klidu zemřit.
Ale nebylo jiného východiska.
Byl velice nemocný.
Dlouho jsem se bránila mít dalšího psa.
Až jsem zcela náhodou u jednoho lesníka objevila jezevčíka, který měl být utracen.
Tehdy mu byly 4 měsíce.
Byl ze štěnat navíc, bez papírů, ale s jedním nádherně ohnutým uchem dozadu.
Jeho oči mě přesvědčily.
Domů jel už Caesarek s námi.
Po roce jsme opět navštívili onoho lesníka, který - jak řekl - zcela omylem - měl další právě narozenou fenku.
Náš jezevčík Caesar k ní běžel, a už z dálky volal ... pojd se mnou, moje panička si tě určitě taky nechá ...
A nechala...
Je to už 12 let, stále jsou s námi, hraví, šťastní na tomto světě, a vděční za každý okamžik s námi.
Proto netruchli nad smrtí tvého čtyřnohého přítele, a nezahrabávej se do svého smutku.
On by určitě nechtěl, abys byla smutná.
Bud šťastná, že osud zavál Tvého přítele Filipa právě k Tobě.
Pust ho, ale nezapomeň, a on bude v Tvém srdci žít dál.
Jednou zaujme jeho místo jeho nástupce, bud k němu taková, jaká jsi byla k Filipovi.
On Ti určitě v jeho poslední hodince v duchu děkoval za krásná léta jeho života s Tebou.
Přeji Ti krásné dny.
Perchta 26.03.2011
Milá Wahlgrenis,
děkuji vám, že můžeme přes vás sdělovat své pocity, myšlenky a děkuji, pokud bude možné takto odpovědět Perchtě a také jí poděkovat za její slova, která nejsou prázdná.
Filip sice žil s naší rodinou, ale včera jsem zjistila, že pes má vždycky opravdu jenom jednoho "pána", i když to slovo nemám ráda.
Já byla ta, co truchlila, manžel cítil úlevu a syn prohlásil, že teď je Filip nejvíc sťastnej.
Ale byla jsem to já, která cítila opravdu ten žal, asi taky proto, že já držela v jeho poslední hodince jeho hlavu v dlaních, muži nebyli doma.
Ale o tom nechci, kdo měl nebo jak projevil žal.
Filip běží po louce a Perchtě moc děkuji za její slova, co mi vehnala slzy do očí.
Je to taky taková citlivá duše, psí máma..
Já se teď nemůžu ubránit myšlence na nového pejska, nechávám to, zatím je to moc čerstvé.
On osud nějakého nového kamaráda k nám zavane sám.
Jako Filipa.
Jen pro zajímavost psích osudů, Fildu k nám jednou před prázdninami přinesla kamarádka, že ho vyhráli v tombole na zábavě a ať ho udám.
My už pejska měli, stařečka sice, ale přece.
Tak šel k sousedům.
Když paní odjížděla na chatu, Fílu tam nechala na zahradě bez jídla a vody, bez boudy a on byl trvale u našeho plotu.
Na to jsem se odmítla dívat.
Filip jde k nám a hotovo.
Ještě asi dva roky žili se stařečkem, Fíla mu dával pěknou sodu.
No a když Ron odešel, nebylo to tak smutné, protože už tu byl Filda... a najednou není a je tu bez něj divně prázdno...
No tak uvidíme, kdo to bude...
Těším se, že ho budu učit to co Filipa a vlastně i na to, že pejsek s námi bude zase komunikovat, což už Filip pár měsíců nedělal, o kvalitě života se u něj už opravdu nedalo mluvit.
Synovi už je 20, je pravda, že mě vcelku už nikdo tak nepotřebuje jako dřív, tak se třeba můj jednou nový přítel stane mojí novou životní náplní.
Přeji všem psím mámám a všem citlivým duším krásné jaro a když by náhodou nějaký pejsek vstoupil do mého života, budu ráda, když vám to budu moci napsat.
Jsem šťastná, že někdo přečetl můj příběh o smutku, když svým má každý dost a, Wahl, že nám to umožňuje a je do příběhů vtažena také.
s úctou všem
Rozárka 27.03.2011
Milá Wahl,
posílám paní Rozárce svůj příběh.
Před mnoha lety jsme našli u jednoho nejmenovaného úřadu v Praze vyhublého, vyžízněněého a špinavého voříška.
Jen jeho očička mluvily, celý se třásl.
Putoval od vrátnice mnoha kancelářemi, až se dostal ke mně.
Stáli jsme tedy kolem něho v kruhu s tím, že pokud si ho s manželem nevezmeme, zavolá paní sekretářka do útulku.
Pejsek na moji otázku na muže, stojícího protilehle proti mně, zda si ho vezmeme, odpověděl dřív než manžel.
Zvedla se a beze slova si mu sedl k nohám.
Za pár měsíců se z něho vyklubolo odrostlé hravé štěně, kterému jsme říkali Redyk, ale kdo nás viděl, každý říkal: "Podívejte se, foxlík, Dášenka."
Pejsek s námi žil jako dítě.
Když přišel Honzík, měli jsme děti dvě.
Jedno lidské a jedno psí.
Vozil se občas v nepohodě na horách i na kočárku Honzy, měl své vybavení,.. ke stáru i oblečky...
Všude jsme ho brali s sebou, i na hory, absolvoval dokonce i lanovku.
Vozili jsme mu doma připravené namražené jídlo,.. zkrátka, byl to člen rodiny.
S vyrůstajícím synkem se naučil plno věcí,.. plno lotrovin,.. byl kouzelný.
Pak nám ho pokousala doga a pomalu, ale jistě přestával být zdravý.
Bojovali jsme o něj 3 roky, každý měsíc se sledovala krec, srdíčko, moč, kapačky jsme pak už měli i doma a syn se naučil zavádět kanylu,..
V cca 15 letech jsme ho vezli k tomu veterináři na poslední cestu.
Týden předtím si o to říkal,.. já bojovala,.. poslední den začal zalézat do rohů místností, už nešel na svůj pelíšek ani na svá obvyklá místa,.. nepil, otáčel hlavu od lžičky, kterou jsem ho krmila...
Pohřbili jsme ho na zahradě a od 2.11.2005, kdy "tam" odešel mu denně zapalujeme na hrobečku svíčku, a jeho hrobeček ošetřujeme tak, jako by to byl hrob kohokoliv z nás.
Těsně poté, co jsme ho pohřbili, syn uslyšel rolničku a já ucítila v obýváku cvrnknutí do skla /byla zavřená okna a hrobové ticho/ a pak se rozlila vůně - pach jeho loužičky.
Fetišisticky jsem se vrhla na koberec, že si ten pach uchovám na sobě jako poslední hmotnou vzpomínku na něj.
Koberec byl ale suchý a pach odezněl.
Bezdrátový zvonek nám pak občas několik let zvonil, aniž ho kdokoliv stisknul,.. dokonce to byly kombinace melodií.
Přivolaný elektrikář i další lidí kroutili hlavami.
Pak nás navštívila jedna dívčina - Wahl ji zná - byla jako anděl - a ta prohlásila, že poutáme jeho dušičku u nás a že ji musíme propustit.
Že nám tam nahoře má dělat anděla strážného.
Probojovávala jsem se k tomu dost těžce.
Nakonec jsem ho i já propustila a od té doby nám nic nezvoní.
Přesto, že psy miluju, nemáme zatím žádného.
Cítím, že pro to není vhodný čas.
Ale také cítím, že ještě jedna psí duše ke mně přijde.
Až ten čas přijde.
I bolest a vzpomínky se musí zacelit a pes není věc ani doplněk ani sportovní pomůcka.
Je to živý tvor, duše,.. a tudíž je svým způsobem nenahraditelný.
Nelze vyměnit žal za radost a ten žal potlačit.
Žal a vzpomínky se musí zpracovat,.. pak lze s novou láskou milovat i nového dalšího psíka.
Nebojte se, zvládnete to.
Přesto nikdy na Redyka nemůžu zapomenout, mám vystavené všude jeho fotky a prakticky denně na něj vzpomenu.
Oli 31.03.2011
Děkuji Wahl,
představte ai, že možná budeme mít nového pejska.
Jenže jsem se úplně bála se Vás zeptat, jestli k nám má přijít zrovna ten, když je milion pejsků..
Je to černý labradorský retrívr, je miminko a my se máme zítra rozhodnout.
Je černý jako Filip, ale bude větší, těžší.
Kamarádky mě včera strašily, že trpí na kyčelní klouby, abych si zjistila tzv. dysplazie rodičů...
Jak asi, když je čistokrevný, ale bez PP, mamku možná uvidíme, ale taťku ne...
Nechám to, uvidím.
Jestli se stane členem naší rodiny, ráda Vám ho pak přestavím.
Jestli myslíte, že mi k pejskovi máte co říci, budu ráda.
Krásný den Vám přeji s úctou
Rozárka 26.05.2011
Milá Wahlgrenis,
dovolte, abych se představil, jsem nástupce Filipa.
Zatím si v tomhle světě nejsem příliš jistý.
Jsem Labradorský retrívr, černý jako uhel, narodil jsem se 11.5. a budu bydlet na zahrádce u Rozárky.
Zatím jsem u mámy, ale Rozárčiny kluci mě dostanou 24.6. k svátku Jana.
Věřím, že se budu u nich mít dobře, budou mít pro mě spoustu lásky, času, jídla, velkou boudu, stín stromu, kde budu odpočívat, že mě budou brát na výlety k vodě, kterou miluji a prostě vůbec se budu mít u nich dobře, jako se měl Filip...
Ještě nemám jméno, ale určitě mi vyberou důstojné, protože důstojný pes já budu.
Tak se všichni dobří lidé, kteří dáváte domov pejskům, mějte sluníčkově.
Váš Rozárčin pejsek, možná Alan 31.05.2011
