Během týdne jsem dvakrát volala záchranku
Chápu, že se všechno děje podle jistých vyšších plánů.
Život není naplněn náhodami, jen se člověk tohle dění pokouší do náhod zapasovat.
Během týdne jsem dvakrát volala záchranku, pokaždé šlo o život.
Jsou tohle náhody?
Poprvé to bylo ve čtvrtek, když jsem se vrátila z Brna.
Bylo už pozdě v noci a ve vestibulu stanice metra I. P. Pavlova jistý starý muž uklouzl na pevných schodech a rozrazil si hlavu.
Přestože komunikoval, bylo jasné, že potřebuje pomoc, ošetřit ránu.
Krev...
Ztrácení vědomí...
Několik lidí, kteří tudy procházeli, muži pomohli na nohy, postavil se, ale bylo zřejmé, že to dlouho nevydrží.
Volám.
Sanitka přijíždí po dlouhých minutách, s mužem bylo třeba udržovat kontakt, aby zůstal při vědomí.
Odkud jede? Co tam dělal? Co jedl? Co má rád za jídla? A co k tomu pije?
Přitom se pořád ztrácel, omdléval.
Tyhle vteřiny byly nekonečné.
Když přijeli dva muži v oranžových oblecích, tento příběh najednou nabral jiné obrátky.
Muž s nimi nechtěl, odmítal jakékoliv ošetření, tvrdil, že dojde sám, že mu nic není.
Posadili ho na skládací židli a volali lékaře, sami ho bez jeho souhlasu naložit nemohli.
...
Včera mě na toaletách jednoho nákupního centra v Praze zaujala dívka.
Stála stranou u zrcadla, ale bylo jasné, že tady nic "zrcadlového" neřeší.
Stála tam a jen tak tak se držela na nohou.
Přistoupila jsem k ní s otázkou, jestli jí je dobře.
"Není," odpověděla, "asi brzy omdlím."
Její obličej byl plný mokvavých boláků.
Volám.
To už se ale dívka sesouvá k zemi, přestává mluvit.
Nohy nahoru, máčet obličej a pořád s ní mluvit.
Do prostoru vstupují nejdřív jeden, pak druhý muž ochranky, podívají se, jako že je všechno v pořádku, jako že tohle je běžný stav.
Ptám se jí na jméno - Veronika.
Možná to dřív byla docela pěkná holka, blondýnka.
Ale to, co nyní prožívá, vůbec pěkné není.
Ptám se, co se stalo...
"Bylo to svinstvo, co mi dali," říká a ukazuje modřinu na ruce.
Drogy, jasné...
Ptám se, odkud je - z Vysočiny.
Nikoho nemá, nikdo ji nehledá, nikdo ji neshání, nikdo ji nepotřebuje.
Lokne si vody z PET lahve, snad chce ještě něco říct...
Možná se chce narovnat.
A začíná se ztrácet.
Přítomné ženy, kterých tu najednou je nějak víc, se stávají anonymním šedým davem, radí, do jaké polohy dívku dát, že by měla mít mokrý obličej a zátylek, že by měla být přikrytá (čím asi??)...
Přicházejí, odcházejí...
Já s ní a jednou maličkou slečnou čekáme na záchranku.
Nekonečné vteřiny.
Najednou nad dívkou stojí drobná rómka, drzá, výrazná.
Sundává svůj kožíšek a dívku jím přikrývá, ta má zimnici.
"To je jasný, přebrala," hodnotí situaci s nadhledem.
Dívka se na chvíli otočí: "Nechci, aby se na mě koukali, ať si jdou po svým..."
Leží skrčená na zemi v rohu pod umyvadlem.
Střih.
Opět přicházejí dva muži v oranžových oblecích.
Posazují ji na skládací židli na kolečkách, ale dívka se bortí, neudrží se takhle.
Mají nějaké popruhy.
Na klín jí dávají tašku, bílou kabelku a nějaké prádlo, které tam bylo stranou.
To je také její.
"Děkujeme, už můžete jít," říkají směrem k nám.
Odvážejí ji do sanitky.
Myji si ruce.
Je to zvláštní, jako by se na tu chvíli zastavil čas, jako by to kolem, co se běžně žije, přestalo existovat.
© Wahlgrenis
16.03.2011
