Trošku se chci podělit... Mariel děkuju...
Wahl,
mně je dneska tak krásně...
Včera jsme jeli s Pájou do Sluneční čajovny.
Byli jsme domluveni na setkání a posezení s Mariel.
Když jsme dorazili do čajovny a chvíli postáli za dveřmi, abychom nasáli atmosféru, tak mě oslovila majitelka čajovny, jestli jsem Ája.
Dala mi od Mariel balíček se slovy, že se mi to bude do Paříže hodit.
Ona přijít nemohla, tak mi tímhle způsobem předala vzkaz a dáreček.
Ptala jsem se majitelky, jestli paní Mariel zná.
Odpověděla, že ano, že je to moc krásná bytost, která ví, co chce... bylo toho samozřejmě víc...
Ale vůbec si nějak neuvědomuju to, že bych něco povídala o Paříži...
Jak to?
V balíčku byla knížka o Paříži... obrázky, veršíky... moc krásné.
A taky pohled Hradce s polem vlčích máků.
Ze slov na pohledu na mě dýchla taková nádhera....
Mariel děkuju...
Tohle mně vehnalo slzičky do očí.
Seděli jsme u stolečku a já přes ta slova vnímala přítomnost Mariel, i když tam s námi nebyla.
Připadala jsem si jako pohlazená andělem... taková nádhera na mě z toho pohledu šla...
Pak jsme se stali svědky ne právě příjemného rozhovoru paní majitelky se dvěma pány.
Asi to tak mělo být a my měli být u toho...
Při odchodu jsme si spolu o téhle události trošku povídali, říkala mi, jak cítila mentální oporu od těch, co tam byli...
Říkala, že tyto prostory prý dříve sloužili snad gestapu.
V noci se mi zdál sen, kdy jsem šla společně se skupinkou lidí na návštěvu muzea, kde byly vystavené různé exponáty.
Prováděla nás žena, která to muzeum vedla, ze které jsem vnímala, že je to Mariel.
Ukazovala nám jednotlivé předměty, které jsem si prohlížela.
Předstírala jsem zájem.
Věděla jsem, že jsem tam kvůli něčemu jinému...
Ti ostatní lidé si přišli prohlédnout ty prostory, jestli je tam všechno v pořádku.
V jedné místnosti nahoře, přitom jsem věděla, že je to sklep, našli skupinu mužů.
Byli tam schovaní.
Byli odlišní, jiní než ostatní.
Byli schizofrenní.
A proto se museli schovat, aby nebyli pronásledováni a asi i zabiti nebo posláni do koncentračního tábora.
Byli to muži od rodin, se kterou v kontaktu nebyli.
Hlavou mi proběhlo, že se svou rodinou se nesetkají.
Kdo ví, kde a jak skončili.
Vnímala jsem, že jsem se s Mariel na tomhle úkrytu pronásledovaných nějak podílela.
Ti muži museli z té místnosti odejít.
Ale věděla jsem, že jim pomůžeme.
Věřila jsem tomu.
Věděla jsem, že se pokusíme je nějakým způsobem dostat zpátky, když kolem mě v řadě procházeli a dělali jakoby nic, aby nic neprozradili.
Ale taky mě napadlo, že jsou něco jako Blaničtí rytíři, schovaní před okolní vřavou... že budou pokračovateli něčeho, co bude moct vyjít ven v pravý čas a šířit to, co by v ten čas nebylo a nemohlo být pochopeno...
A probudila jsem se s tak krásným pocitem... klid, vyrovnanost, pokora.
Úžasné.
To všechno asi nebudou náhody...
Posílám všem pohlazení anděla, něžné polaskání jeho křídly, která se rozprostírají všude kolem nás...
Ája 23.02.2011
Mila Wahl,
vcera jsem Ti poslala podekovani za krasne setkani v HK.
Asi jsem zvolila spatnou adresu...
Moc me mrzi,ze jsem se vcera nemohla sejit s Ajou a Pajou, urcite by mi poradili.
Ctu si ty
krasne ohlasy a lituji, ze to me podekovani nedoslo.
Omlouvam se za zmatky, ktere pusobim, a jeste jednou za vsechno moc a moc dekuji.
Mariel 23.02.2011
